Několik poznámek k otázce zastavení soudního řízení ve věci zajištění cizinců
Loňská novela zákona o pobytu cizinců a zákona o azylu přinesla, jak by se podle prvního pohledu mohlo zdát, správním soudům jisté „odbřemenění“ meritorního soudního přezkumu jednotlivých žalob či kasačních stížností ve věcech zajištění cizinců, pokud bylo zajištění cizince ukončeno, ale bohužel tomu tak není. Naopak s touto právní úpravou vznikly dílčí problémy, které blíže specifikuji níže ve svém příspěvku.
Zákonem č. 222/2017 Sb. byl s účinností od 15. 8. 2017 mj. novelizován zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a zákon č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Konkrétně se jednalo o vložení nového odst. 6 do stávajícího § 172 zák. o pobytu cizinců a nového odst. 9 do § 46a zák. o azylu.[1] Dle uvedených ustanovení totiž platí, že v případě, že je zajištění cizince (resp. žadatele o udělení mezinárodní ochrany) ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví.
O ukončení zajištění cizince policie neprodleně informuje příslušný soud (v případě žadatele o udělení mezinárodní ochrany o těchto skutečnostech informuje Ministerstvo vnitra). Tato pravidla se použijí obdobně též pro řízení o kasační stížnosti. V § 127 odst. 1 zák. o pobytu cizinců a v § 46a odst. 13 zák. o azylu je upraveno, ve kterých případech musí být zajištění cizince ukončeno. Ukončení zajištění provádí policie v případě zákona o pobytech cizinců a Ministerstvo vnitra v případě zákona o azylu, přičemž ukončení zajištění je prováděno zpravidla příkazem. Výjimku z uvedené formy představuje § 127 odst. 1 písm. c) zák. o pobytu cizinců, dle kterého je zajištění ukončeno rozhodnutím o propuštění ze zařízení, a dále pak soudní rozhodnutí o zrušení rozhodnutí ve věci zajištění cizince, kdy v takovém případě vzniká ze zákona povinnost propustit cizince vyhlášením zrušujícího rozsudku.[2]
Stručně k právní úpravě zajištění cizinců
Zajištění cizince se závažným způsobem dotýká právní sféry konkrétního cizince, neboť představuje omezení jeho osobní svobody.[3] Základní lidské právo na osobní svobodu je garantováno celou řadou mezinárodních dohod, jakož i vnitrostátními předpisy, zejm. čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále čl. 52 odst. 3 ve spojení s čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.[4] Současný platný a účinný zákon o pobytu cizinců upravuje zajištění cizince za účelem správního vyhoštění (§ 124 cit. zákona), zajištění cizince za účelem vycestování (§ 124b cit. zákona) a zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu (§ 129 cit. zákona). V hlavě XI zák. o pobytu cizinců jsou upraveny bližší podmínky týkající se této problematiky. Zákon o azylu upravuje tyto otázky v § 46a a násl.
Jelikož zajištění cizince je závažným zásahem do jeho osobní svobody, zákonodárce zajistil nutnost urychleného projednání správní žaloby, na základě níž se soudně přezkoumává toto správní rozhodnutí.[5] Krajským soudům je v tomto ohledu dána pořádková lhůta pro urychlené projednání rozhodnutí týkajícího se zajištění cizinců, takže její nedodržení nemá pro krajské soudy žádné právní následky. Zákonodárce však již nestanovil konkrétní lhůtu pro projednání kasačních stížností týkajících se zajištění cizinců, nicméně nutnost jejich přednostního projednání je možné dovodit z § 56 odst. 3 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále také „s. ř. s.“) ve spojení s § 120 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud již v rámci své judikatury dovodil, že smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení otázky, zda má být cizinci uděleno správní vyhoštění nebo zda má být předán na základě mezinárodní smlouvy či má jinak nuceně vycestovat z území České republiky, ale pouze vytvoření podmínek, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění, předání či vycestování z území České republiky.[6]
Před shora uvedenou novelizací zákona o pobytu cizinců a zákona o azylu přezkoumávaly správní soudy rozhodnutí ve věci zajištění cizinců[7] bez ohledu na to, zda došlo k ukončení zajištění nebo byl cizinec fakticky propuštěn ze zařízení. Dle ustálené judikatury nemělo faktické ukončení zajištění žádný vliv na projednatelnost žaloby nebo kasační stížnosti.[8] Tento princip se uplatnil a platí pro všechna řízení ve věci zajištění cizinců, která byla zahájena před 15. 8. 2017.[9]
Naproti tomu zákonodárcem provedená novela soudní přezkum zajištění cizinců významně omezuje, resp. ho váže na podmínku existence trvání zajištění v době, kdy se projednává žaloba či kasační stížnost před příslušným soudem. S ohledem na tuto novelizaci vyvstala otázka, jak to bude s řízeními, která byla zahájena po 15. 8. 2017, a zda nová zákonná úprava, která výrazným způsobem omezuje soudní přezkum, není protiústavní, či dokonce v rozporu s právem Evropské unie (dále jen „EU“)? V souvislosti s touto otázkou bylo předmětem diskusí též to, že tím, že propuštěný ze zajištění se nemůže domoci soudního přezkumu rozhodnutí o zajištění v důsledku provedené novelizace, ztrácí možnost domáhat se svého nároku na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.
Vývoj soudní judikatury po novelizaci provedené zákonem č. 222/2017 Sb.
Aktuální linii soudní judikatury týkající se zastavení soudního řízení ve věci zajištění cizinců je možné rozdělit pro účely zpřehlednění a lepšího pochopení celé problematiky do tří základních oblastí (linií).
První linii můžeme označit jako zcela bezproblémovou, protože ta se týká řízení zahájených před novelizací provedenou zákonem č. 222/2017 Sb., kde byla a je ustálená judikatura v oblasti soudního přezkumu rozhodnutí ve věcech zajištění cizinců. V těchto případech nebylo možné zastavit soudní řízení, ale musel být proveden meritorní soudní přezkum, i když byl cizinec propuštěn ze zajištění (viz závěry výše uvedené), a proto vzhledem k této skutečnosti se touto první oblastí nebudu blíže zabývat.
Druhou oblast dotčené judikatury představuje situace, kdy již krajské soudy v soudních řízeních zahájených po 15. 8. 2017 přistoupily ke striktní aplikaci § 172 odst. 6 zák. o pobytu cizinců, resp. § 46a odst. 9 zák. o azylu, a řízení o žalobě zastavily.
Poslední linii judikatury představuje situace, kdy si Nejvyšší správní soud pokládá při rozhodování o kasační stížnosti ve věci zajištění cizinců otázku, zda aplikovat či neaplikovat shora uvedená novelizovaná znění zákona o pobytu cizinců a zákona o azylu.
Druhá linie judikatury
Jak již bylo uvedeno výše, druhá linie judikatury se týká případů, kdy již krajské soudy zastavily soudní řízení o žalobě ve věci zajištění cizinců, přičemž následně byl tento postup přezkoumáván v důsledku podaných kasačních stížností Nejvyšším správním soudem.
Prvotně je v této souvislosti nutné zmínit usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2017, č. j. 3 Azs 243/2017-24. Třetí senát v tomto usnesení vyslovil obiter dictum, že shora uvedená právní úprava je kontroverzní. Velmi stručně se vyjadřoval k možné ústavní konformitě této úpravy s čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny. Třetí senát měl za to, že v současné době je soudní přezkum v řízení o žalobě výrazným způsobem omezen, protože je vázán na podmínku existence trvání zajištění. Možný významnější zásah shledal v tom, že by se v důsledku uvedené právní úpravy propuštěný ze zajištění nemohl úspěšně domáhat svého práva na náhradu škody z důvodu nezákonného rozhodnutí.[10] K tomuto bylo dále uvedeno, že by byly namístě úvahy o předložení návrhu Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy, avšak v této věci takový návrh třetí senát nepodal, jelikož vzhledem ke skutkovým okolnostem daného případu shledal podstatnějšími důvody pro zastavení řízení.[11] Tyto prvotní závěry, vymezené sice pouze v obiter dictum,naznačovaly, že bude stěží možné tuto novou právní úpravu plně respektovat. I přes shora uvedené výtky třetího senátu Nejvyššího správního soudu některé krajské soudy v rámci své rozhodovací činnosti nepovažovaly tuto právní úpravu za neaplikovatelnou a rozhodovaly v souladu se zákonným příkazem uvedeným v § 172 odst. 6 zák. o pobytu cizinců či § 46a odst. 9 zák. o azylu.[12] Pro úplnost dodávám, že po vydání zmiňovaného usnesení sp. zn. 3 Azs 243/2017 se žádný senát Nejvyššího správního soudu neobrátil na Ústavní soud s návrhem dle čl. 95 odst. 2 Ústavy, takže se Ústavní soud nemohl k této problematice vyjádřit blíže.
Klíčovým se však v oblasti druhé linie judikatury stal rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 Azs 320/2017-20, publ. pod č. 3683/2018 Sb. NSS. Šestý senát se nevyjadřoval, resp. nezabýval rozporem této právní úpravy s ústavním pořádkem (jak k tomu mohly původně inklinovat prvotní závěry uvedené v usnesení sp. zn. 3 Azs 243/2017), ale primárně se zabýval rozporem § 172 odst. 6 zák. o pobytu cizinců s právem EU a rozhodl se napadené ustanovení neaplikovat.[13] Dotčená právní úprava je neaplikovatelná pro rozpor s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a zejména právem EU, a to konkrétně s čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, a s čl. 6 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie ve spojení s čl. 5 odst. 4 a 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Hlavní nosné rozhodovací důvody byly vyjádřeny v bodech [51] až [72] uvedeného rozsudku. Šestý senát zdůraznil, že z čl. 5 odst. 4 a 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 odst. 1 Listiny základních práv EU, čl. 15 odst. 2 a 3 směrnice 2008/115/ES ve spojení s čl. 6 Listiny základních práv EU neplyne žádné omezení práva na soudní přezkum pouze na dobu, po kterou je cizinec zajištěn. Rychlý soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí sleduje legitimní cíl, aby omezení osobní svobody, došlo-li k němu nezákonně, trvalo co nejkratší dobu. Ukončení zajištění nevylučuje nezákonnost rozhodnutí o zajištění. Dále bylo správně akcentováno, že dotčená právní úprava nepřiměřeně ztěžuje, či dokonce znemožňuje možnost domoci se náhrady škody za nezákonné zajištění, což je v rozporu se zásadou efektivity, resp. s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem Smlouvy o EU. Nová právní úprava porušuje unijní právo právě tím, že nutí správní soudy zastavovat soudní řízení, aniž by byl proveden meritorní soudní přezkum ve věci zajištění cizinců. Cizinec však meritorní soudní přezkum nutně potřebuje proto, aby v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb. mohl uplatnit vůči státu právo na náhradu škody či nemateriální újmy vzniklé nezákonným zajištěním.[14] Závěry tohoto rozsudku jsou následovány i dalšími senáty Nejvyššího správního soudu.[15]
Plně se ztotožňuji se závěry šestého senátu Nejvyššího správního soudu, protože dotčená právní úprava byla zcela neudržitelná ve vztahu k základním právům zajištěných cizinců a již na první pohled je rozporná se zárukami stanovenými v právu EU. Snahou českého zákonodárce sice na jednu stranu mohlo být jakési „odbřemenění“ a zjednodušení soudního řízení správního, ale taková snaha vybočila ze závazků plynoucích z práva EU.[16] Skrytým nedostatkem takové právní úpravy je též to, že mohla nahrávat svévoli správních orgánů, jež rozhodují o zajištění cizinců.[17] Tato svévole se mohla projevovat v tom, že konkrétní správní orgán mohl řízení o žalobě zabránit tím, že ihned po nabytí právní moci správního rozhodnutí ukončil zajištění cizince, aby se tak vyhnul soudnímu přezkumu rozhodnutí o zajištění. I z tohoto důvodů není možné zákonodárcem zvolenou právní úpravu považovat za zcela vyhovující.
Pokud shrneme uvedené závěry k druhé linii soudní judikatury, plyne z ní jednoznačně to, že krajské soudy jako soudy prvního stupně nemohou aplikovat § 172 odst. 6 zák. o pobytu cizinců a § 46a odst. 9 zák. o azylu, protože tato právní úprava je v rozporu s právem EU. V případě, že krajské soudy nebudou takto postupovat a řízení o žalobě zastaví, je nezbytné v zájmu jednotlivých klientů, aby ustanovení zástupci či advokáti zastupující cizince na základě plné moci podali kasační stížnost a domáhali se nápravy cestou tohoto mimořádného opravného prostředku.
Třetí linie judikatury
Taktéž v souvislosti s třetí linií judikatury je nutné nejprve zmínit již výše uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Azs 243/2017. V něm se jednalo o situaci, kdy řízení před soudem prvního stupně bylo skončeno před účinností novely č. 222/2017 Sb. a došlo k meritornímu přezkumu rozhodnutí o zajištění. Řízení před Nejvyšším správním soudem však již probíhalo po 15. 8. 2017. Kasační soud dospěl k závěru, že nárok na soudní řízení v další instanci není ústavním pořádkem nikde zakotven, ačkoliv nová právní úprava týkající se zastavení soudního řízení ve věcech zajištění cizinců do určité míry omezuje právo na přístup k Nejvyššímu správnímu soudu. Příslušné ustanovení však nezasahovalo do práv konkrétního stěžovatele natolik intenzivním způsobem, aby bylo možné dojít k závěru o jeho protiústavnosti. S ohledem na tyto závěry tedy Nejvyšší správní soud meritorně neprojednal tuto kasační stížnost a řízení zastavil.[18] Jinými slovy řečeno, z tohoto usnesení plyne, že pokud krajský soud žalobu meritorně projednal a Nejvyšší správní soud následně rozhodl o zastavení řízení v souladu s novelizovanou právní úpravou, nebyl cizinci přístup k soudu odepřen.
Oproti tomu desátý senát Nejvyššího správního soudu pro případ, že má být aplikován § 46a odst. 9 zák. o azylu na řízení o kasační stížnosti, postupoval odlišným způsobem než třetí senát. Na základě usnesení ze dne 23. 11. 2017, č. j. 10 Azs 252/2017-43, desátý senát přerušil řízení o kasační stížnosti a předložil Soudnímu dvoru EU následující předběžnou otázku: „Brání výklad čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU (Úř. věst. L 180, 29. 6. 2013, str. 96) ve spojení s čl. 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie takové vnitrostátní právní úpravě, která znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu přezkoumat soudní rozhodnutí ve věcech zajištění cizince poté, co je cizinec ze zajištění propuštěn?“
Ve věci řešené desátým senátem krajský soud rozhodnutí o zajištění věcně přezkoumal, tudíž přicházela v úvahu možná aplikace závěrů usnesení sp. zn. 3 Azs 243/2017. Nicméně v tomto případě měl desátý senát za to, že s právem EU může být rozporná i taková aplikace vnitrostátního práva, která připraví cizince o přezkum rozsudku krajského soudu v řízení o kasační stížnosti. Ačkoliv právo EU negarantuje právo na soudní přezkum zákonnosti zajištění ve více soudních instancích, procesní novela týkající se zastavení řízení ve věcech zajištění cizinců může odporovat zásadám ekvivalence (rovnocennosti)[19] a efektivity při uplatnění práva EU na soudní ochranu.
Kasační soud zdůraznil, že přezkum rozhodnutí krajského soudu po provedených novelizacích závisí na nahodilých událostech, jakož i to, že může být ohrožena jeho role jako sjednotitele judikatury nižších soudů, která mj. přispívá k účinnému vymáhání evropského práva na národní úrovni. Pokud by chyběla takováto sjednotitelská role Nejvyššího správního soudu, přispívalo by to k rozdílnému rozhodování nižších soudů, a tím by byla též ohrožena předvídatelnost soudního rozhodování. Nejvyšší správní soud závěrem uzavřel: „Proto je třeba bezvýhradně trvat na efektivním a předvídatelném soudním přezkumu zákonnosti zajištění, a to zejména s ohledem na skutečnost, že proti rozhodnutí o zajištění neexistují v řízení před správními orgány žádné opravné prostředky. Jediným možným opravným prostředkem podle českého práva je soudní přezkum rozhodnutí, včetně rovného přístupu k Nejvyššímu správnímu soudu, jako mají stěžovatelé v jiných věcech.“
Předložení předběžné otázky desátým senátem Nejvyššího správního soudu považuji za více než vhodné a zároveň je to ohleduplný krok ve vztahu k cizincům, protože mj. přispívá k zajištění co nejúčinnější ochrany jejich práva na soudní přezkum ve smyslu čl. 47 Listiny základních práv EU. Třetí senát sice již dříve dospěl k závěru, že cizinci není odepřen přístup k soudu, pokud krajský soud meritorně projedná jeho žalobu a kasační soud řízení zastaví, ale oproti tomu desátý senát své úvahy rozšířil tak zásadním způsobem, že by podle mého názoru neměly být aplikovány jinými senáty Nejvyššího správního soudu závěry usnesení sp. zn. 3 Azs 243/2017. V judikatuře Nejvyššího správního soudu je však možné nalézt, že po vydání usnesení desátého senátu, kterým byla položena předběžná otázka Soudnímu dvoru EU, některé senáty v obdobných případech respektovaly toliko usnesení sp. zn. 3 Azs 243/2017, aniž by se případně blíže vyjádřily, proč se na ně nevztahuje položená předběžná otázka.[20] Pokud se tedy advokáti se svými klienty nacházejí v obdobné situaci jako té, která byla řešena desátým senátem, doporučuji v zájmu zajištění jednotného postupu u Nejvyššího správního soudu, aby se v kasační stížnosti, případně v jakémkoliv písemném vyjádření dovolávali přerušení řízení s odkazem na shora položenou předběžnou otázku.
Závěr
Provedená novelizace procesního ustanovení dotýkajícího se soudního řízení ve věcech zajištění cizinců, která nabyla účinnosti dne 15. 8. 2017, nebyla zrovna tím nejšťastnějším krokem. Před novou právní úpravou byla bez jakýchkoliv problémů soudně přezkoumávána veškerá rozhodnutí o zajištění cizinců bez ohledu na to, zda došlo k ukončení zajištění, či nikoliv. Provedenou novelizací však zákonodárce zcela tuto zavedenou praxi změnil, resp. omezil možnost soudního přezkumu rozhodnutí o zajištění cizinců, přičemž touto změnou byla ohrožena mj. práva cizinců na možnost domoci se svého práva na náhradu škody v případě nezákonného rozhodnutí o zajištění. Nejproblematičtější dopady této právní úpravy je možné nalézt v případech, kdy již krajské soudy dotčená ustanovení aplikovaly a vyloučily meritorní soudní přezkum o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizinců. Nejvyšší správní soud však takovou právní úpravu považuje za rozpornou s právem EU, přičemž bylo povinností krajských soudů takovou právní úpravu neaplikovat.
Novelizovaná právní úprava se nevztahuje toliko na soudní řízení v prvním stupni, ale dopadá též na řízení o kasačních stížnostech. Nejvyšší správní soud se taktéž musel vypořádat s tím, jakým způsobem bude postupovat v řízení o kasačních stížnostech ve věcech zajištění cizinců zahájených po 15. 8. 2017. Z aktuální judikatury plyne, že se desátý senát Nejvyššího správního soudu rozhodl položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU, zda brání právo EU takové vnitrostátní právní úpravě, která znemožňuje kasačnímu soudu přezkoumat rozhodnutí ve věcech zajištění cizinců. Zodpovězení této otázky přispěje ke zjištění, zda alespoň v řízení o kasační stížnosti je aplikovatelná právní úprava § 172 odst. 6 zák. o pobytu cizinců, resp. § 46a odst. 9 zák. o azylu, či nikoliv. S ohledem na položení této předběžné otázky by měla být v obdobných případech řízení o kasačních stížnostech přerušena do té doby, než shora uvedenou podstatnou předběžnou otázku posoudí Soudní dvůr EU, aby nedocházelo k nejednotnosti judikatury u nejvyššího soudního orgánu v oblasti správního soudnictví.
Autorkou článku je JUDr. Lenka Mičkalová.
[1]Toto ustanovení bylo vloženo do návrhu zákona v rámci pozměňovacích návrhů učiněných ve druhém čtení. K tomu blíže srov. sněmovní tisk 990/2 Parlamentu České republiky, Poslanecké sněmovny 2013-2017. Dostupný na <http://psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=7&ct=990&ct1=2>.
[2]Srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2006, č. j. 7 Ca 209/2005-32, č. 855/2006 Sb. NSS.
[3]K tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 137/05, N 66/40 SbNU 655.
[4]K otázce týkající se aplikace Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v této oblasti srov. blíže např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci John proti Řecku ze dne 10. 5. 2007, č. 199/05; Rashed proti České republice ze dne 27. 11. 2008, č. 298/07, aj.
[5]Viz § 172 odst. 5 zák. o pobytu cizinců a § 46a odst. 8 zák. o azylu. Požadavek na rychlé projednání takových otázek vyplývá mj. též z čl. 9 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. 6. 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, Úř. věst. L 180, 29. 6. 2013.
[6]Viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, č. 2524/2012 Sb. NSS.
[7]Tj. rozhodnutí o zajištění cizince, o prodloužení doby trvání zajištění nebo rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení.
[8]Srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2016, č. j. 8 Azs 58/2016-36, ze dne 13. 12. 2005, č. j. 4 Azs 128/2005-5, a ze dne 21. 7. 2005, č. j. 7 Azs 101/2005-46, publ. pod č. 1404/2007 Sb. NSS aj.
[9]Dle přechodného ustanovení čl. II. bod 1 zák. č. 222/2017 Sb. platí, že se řízení podle zákona o pobytu cizinců zahájená přede dnem nabytí účinnosti zák. č. 222/2017 Sb. a do tohoto dne neskončená, dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona o pobytu cizinců ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti zák. č. 222/2017 Sb. Nejvyšší správní soud uvedl, že řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti jsou s ohledem na právní úpravu uvedenou v § 171 a 172 zák. o pobytu cizinců sui genesis řízeními podle tohoto zákona a nové znění § 172 odst. 6 cit. zákona tak lze aplikovat až v řízeních, která byla zahájena po účinnosti zák. č. 222/2017 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017, č. j. 2 Azs 229/2017-42).
[10]Viz čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
[11]Důvody, pro které bylo zastaveno řízení v tomto judikaturním případě, jsou uvedeny níže v textu příspěvku.
[12]Např. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2017, č. j. 33 A 43/2017-38, v němž je vyjádřena snaha soudce vymezit důvody, proč je dle něj právní úprava aplikovatelná i přes závěry uvedené v usnesení sp. zn. 3 Azs 243/2017, tyto úvahy však neobstály v řízení o kasační stížnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2018, č. j. 9 Azs 401/2017-24).
[13]K tomu srov. závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 12/08 (U 12/51 SbNU 823).
[14]Zrušení rozhodnutí o zajištění pro nezákonnost je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený mohl domáhat náhrady škody či nemateriální újmy způsobené mu zajištěním (§ 8 zák. č. 82/1998 Sb.).
[15]Viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2017, č. j. 10 Azs 317/2017-31, ze dne 11. 1. 2018, č. j. 1 Azs 442/2017-17, ze dne 7. 2. 2018, č. j. 9 Azs 401/2017-24, aj.
[16]Zákonodárce nedodržel např. závazek vyplývající z čl. 4 odst. 3 Smlouvy o EU, podle kterého členské státy přijmou veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které pro ně vyplývají z unijního práva. Pokud český zákonodárce přijal takovou právní úpravu, která de facto znemožňuje mj. se dovolat nároku na náhradu škody, tak jistě takový závazek plynoucí z práva EU nebyl dodržen.
[17]K tomu srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 3. 2017, Al Chodor, C-528/15, bod 40.
[18]Závěry tohoto usnesení byly následně aplikovány např. v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 9 Azs 261/2017-58, ze dne 8. 11. 2017, č. j. 6 Azs 291/2017-31, ze dne 30. 11. 2018, č. j. 3 Azs 301/2017-25, aj.
[19]V bodu [28] desátý senát uvedl obdobné právní případy, ve kterých je soudní ochrana příznivější než současný soudní přezkum zajištění dle § 46a odst. 9 zák. o azylu, protože v takových případech je zajištěn přezkum ve dvou (případně více) instancích.
[20]Viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 9 Azs 261/2017-58, ze dne 30. 11. 2018, č. j. 3 Azs 301/2017-25, aj.