Rozhodnutí opustit Evropskou unii v referendu a na to navazující proces vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (dále jen „Velká Británie“) z Evropské unie je věru bezprecedentní událostí dalekosáhlého významu, která se dotýká celé Evropské unie a jejích členských států. Má nepochybně významné dopady i na Českou republiku. Konkrétní význam má a bude mít i pro soukromoprávní vztahy existující i budoucí, což si zasluhuje pozornost i praktického advokáta.

I. Účel článku a východiska

Účel článku je dvojí. Popis a analýza procesu vystoupení Velké Británie má význam především edukační (kapitoly II. a III.). Čtenáři se srozumitelnou cestou dostanou základní informace nejen o politickém (o kterém informují i média), ale zejména o právním kontextu procesu a následků brexitu. Pro českého advokáta jako občana Evropské unie má být povědomí o tomto procesu nejen součástí právního vědomí občanského, ale také příspěvkem k jeho základním odborným znalostem.

Druhá část článku (kapitoly IV. a V.) se týká soukromoprávních vztahů, jejich analýzy a predikcí jejich pravděpodobného vývoje. Zde sledujeme naprosto praktický účel, který by měl zajímat každého advokáta, jenž se zabývá česko-britskými právními vztahy, ať již občanskoprávního, či obchodního charakteru. 

1. Vymezení problematiky 

V první části tohoto příspěvku (kapitoly II. a III.) se po prezentaci základních obecných informací zabýváme ústavněprávními otázkami, ať již unijními, či národními, jež jsou základem brexitu, a jeho následky. Tato část je základem pro predikce možného budoucího vývoje v oblasti civilního práva po brexitu, které jsou předmětem druhé části (kapitoly IV. a V.). Zde se snažíme naplnit očekávání zástupců dotčených soukromoprávních subjektů.

Nezabýváme se ani politickými, ani hospodářskými souvislostmi a z důvodu stránkového omezení se nezabýváme ani základními otázkami vnitřního trhu, ani třemi základními problémy, jejichž řešení předcházelo vlastnímu jednání o smlouvě o vystoupení, tj. postavením osob – občanů EU na území Velké Británie, resp. britských občanů na území členských států, hranicí s Irskou republikou a finančními otázkami. Zaměřujeme se primárně na řešení otázek civilního práva, tj. mezinárodního práva soukromého a procesního a hmotného práva soukromého. I když otázky vyjednávání nejsou předmětem tohoto článku, bereme v úvahu jejich poslední výsledky s ohledem na shora uvedený předmět, tj. směrnice (Guidelines) z vyjednávání Evropské rady z 23. 3. 2018,[1] rezoluci Evropského parlamentu o rámci budoucího vztahu Evropské unie a Velké Británie.[2] Zejména bereme v úvahu návrh dohody o vystoupení ve znění z 19. 3. 2018, který, stejně jako naši predikci, považujeme stále za relevantní. 

2. Úvodní fakta 

Britský vztah k evropské integraci byl vždy rozporuplný. Ačkoliv Winston Churchill ve svém curyšském projevu v roce 1946 plédoval pro evropské sjednocení,[3] nebyla Velká Británie jakožto světová velmoc ochotna omezit svoji suverenitu.[4] Na konci 50. let 20. století však v souvislosti s upadajícím postavením Velké Británie vzrůstal její zájem o zapojení se do evropského integračního projektu. Jen v důsledku negativního postoje Charlese de Gaulla se vydala vlastní cestou, když v roce 1960 byla zakládající členkou mezivládního a současně konkurenčního projektu EFTA.[5] Špatná hospodářská situace ji však donutila k podání dvou žádostí o vstup do EHS v letech 1961 a 1967, které však ztroskotaly na odporu francouzského prezidenta.[6] Členství nakonec získala k 1. 1. 1973, avšak již brzy nato ukázal průzkum veřejného mínění velmi překvapivý postoj britských občanů, když pouze 31 % dotázaných hodnotilo vstup pozitivně a 34 % se o něm vyjádřilo jako o „špatné věci“.[7] Ministerský předseda Harold Wilson však vedl dodatečná jednání s EHS a zorganizoval též referendum ne nepodobné referendu Cameronovu v roce 2016. Po svém zvolení Wilson v roce 1975 dosáhl podstatného zlepšení, když pouze 21 % dotázaných hodnotilo vstup Velké Británie negativně.[8] Zásadního zlomu však dosáhla Margaret Thatcherová v roce 1984 zavedením tzv. britského rabatu, což mj. znamenalo, že Velké Británii jako jedinému členskému státu byla vracena podstatná část jí zaplacených finančních odvodů do rozpočtu ES. I po těchto ústupcích však setrvávala Británie v opozici k celé řadě společných politik směřujících k hlubší integraci, dosáhla však výjimky např. z harmonizace sociálních politik, z působnosti Listiny základních práv EU a dalších. Ještě v červnu 2015 se 60 % dotázaných vyslovilo pro setrvání Británie v EU.[9] 21. června 2016 se však i v důsledku nešťastného postoje Labour Party a ministerského předsedy Camerona, ale především v důsledku podvodné kampaně vedené zejména Borisem Johnsonem ukázal jiný výsledek.

Z hlediska budoucího uspořádání vztahů EU a Velké Británie je klíčový návrh dohody o vystoupení z 19. 3. 2018 vydaný Evropskou komisí a předběžně akceptovaný oběma stranami (dále též „Návrh“). V době uveřejnění tohoto článku je stále pravděpodobné, že brexit se uskuteční na základě dohody, přičemž po formálním vystoupení je zařazeno přechodné období v trvání do konce roku 2020, po kterém bude unijní právo až na výjimky na území Velké Británie v platnosti a unijní justiční systém bude v nezměněné formě fungovat. 

II. Právo na vystoupení z EU a řízení o něm 

1. Vývoj a předpoklady v právu EU

Dosavadní historie evropské integrace zná pouze zvyšování počtu členských států, jejichž počet se od roku 1951 téměř zpětinásobil. Přitažlivá síla EU je zcela zřetelná.

Vývoj v posledních letech však ukazuje, že skutečná solidarita, o níž mluvil např. Robert Schuman ve svém projevu 9. 5. 1950, podstatným způsobem upadla.[10]

V původní smlouvě o založení EHS možnost vystoupení členského státu ani právo na něj zakotveny nebyly; Smlouva o Evropské unii jej v původním znění rovněž neznala. I když se vystoupení členského státu nepředpokládalo, doktrína jeho možnost v převážné míře připouštěla.

Právo na vystoupení poprvé zakotvil Ústavní konvent[11] v Ústavě pro Evropu, a to v čl. I-60. Znění tohoto ustanovení bylo pak převzato do čl. 50 lisabonského znění SEU. V čl. 50 odst. 1 SEU[12] je zakotveno nezadatelné, subjektivní právo členského státu na ukončení jeho členství v Evropské unii. Uplatnit své právo může členský stát jednostranným projevem vůle, jenž je podmíněn pouze souladem s ústavními předpisy vystupujícího státu. Tento soulad lze ze strany EU přezkoumat pouze s ohledem na platnost dohody o podmínkách vystoupení (viz čl. 50 odst. 2 SEU a další výklad ad kap. II.). Konstitutivní účinky takového vystoupení jsou však vázány ke dni vstupu dohody o vystoupení v platnost nebo do okamžiku uplynutí dvou let po oznámení takovéhoto vystoupení členským státem či uplynutím prodloužené dvouleté lhůty (viz čl. 50 odst. 3 SEU).

Čl. 50 SEU zakotvující právo na vystoupení evidentně řeší dva problémy. Jednak je určitou výjimkou ve vztahu k čl. 53 SEU a čl. 356 SFEU, podle kterých jsou zakládací smlouvy uzavřeny na dobu neurčitou. Pozitivně odpovídá i na otázku, zda právo na vystoupení členského státu může mít základ v klauzuli rebus sic stantibus ve smyslu čl. 62 Vídeňské úmluvy o smluvním právu.[13] Čl. 50 je však třeba považovat za lex specialis vůči úpravě mezinárodního práva veřejného.[14] 

2. Předpoklady v národním (britském) právu 

Podle britského ústavního konceptu suverenitu reprezentuje královna v parlamentu. Britský parlament by tedy měl potvrdit výsledky referenda[15] a vyslovit souhlas s oznámením o vystoupení.[16] Je otázkou, do jaké míry může tento národní ústavněprávní předpoklad přezkoumávat EU. Pokud je tento projev vůle nesporný, pak proces jeho přezkoumání leží mimo působnost práva EU.

Ve vztahu k mezinárodnímu právu veřejnému a zahraničním právním systémům vůbec, kam je třeba podle britského názoru řadit i systém unijního práva, platí ve Velké Británii dualistický režim. Právo obsažené ve smlouvách mezinárodního práva veřejného a povinnosti Velké Británie z nich vyplývající platí na národní úrovni Velké Británie teprve tehdy, jsou-li inkorporovány zákonem, jenž byl schválen parlamentem, do národního právního řádu. Takovým zákonem ve vztahu k zakládajícím smlouvám je zákon o evropských společenstvích (European Communities Act) z roku 1972. Z doktríny suverenity parlamentu[17] plyne, že britský parlament je oprávněn tento zákon zrušit a platnost unijního práva Velké Británie takto ukončit.[18] 

3. Řízení o vystoupení 

Řízení o vystoupení je zahájeno jednostranným projevem vůle – oznámením o vystoupení příslušným orgánem dotčeného členského státu Evropské radě. Jedná se o jednostranný projev vůle, k němuž není předepsaná žádná forma a který nevyžaduje ke své platnosti potvrzení o přijetí. Oznámení může členský stát vzít zpět,[19] a to nepochybně až do vstupu dohody o vystoupení v platnost,[20] resp. do uplynutí lhůty k vystoupení podle čl. 50 odst. 3 SEU.[21] Evropská rada pak rozhodne o tom, že Evropská unie začne s příslušným státem vyjednávat o podmínkách jeho vystoupení, jež by měly před uplynutím lhůty být zakotveny v dohodě. Ve smyslu čl. 50 odst. 2 a čl. 218 odst. 3 Smlouvy o fungování EU (SFEU) rozhodne Rada na doporučení Komise o zmocnění k započetí jednání a jmenuje příslušné osoby (resp. vedoucího delegace) pověřené vyjednáváním.

Návrh příslušné dohody členským státem vyžaduje před uzavřením dohody souhlas Evropského parlamentu. Samotná dohoda o podmínkách vystoupení je dle čl. 50 odst. 4 uzavřena rozhodnutím Rady kvalifikovanou většinou ve jménu Evropské unie.

Stanovení pokynů, resp. směrnic pro vyjednávání, jež jsou pro příslušnou delegaci závazné, je přijímáno konsensem Evropské rady (čl. 15 odst. 4 SEU), jak to odpovídá politickému významu aktu vystoupení. Pro uzavření dohody Radou je zapotřebí kvalifikované většiny podle čl. 50 odst. 4 věty druhé SEU ve smyslu čl. 238 odst. 3 písm. b) SFEU při vyloučení účasti vystupujícího státu. Nedojde-li k ní, je členství ukončeno dva roky po oznámení o ukončení členství, případně uplynutím další lhůty, jež je prodloužením dvouleté lhůty na základě jednomyslného rozhodnutí Evropské rady. Povinnou součástí dohody je reglementace podmínek vystoupení a rámce budoucích vztahů obou stran.

Tyto velmi široké, vágní pojmy zahrnují v zásadě několik klíčových oblastí. Jednak je to otázka práv existujících do vystoupení a vzniklých za existence členství, a to jak ze strany členských států, tak i ze strany Velké Británie. Za druhé je to otázka budoucího poměru Velké Británie k EU a jednotlivým členským státům. 

4. Hlasování v Radě o dohodě a po vystoupení 

Jeden palčivý problém se týká samotné procedury vystoupení, a to hlasování o uzavření dohody podle čl. 50 odst. 2 SEU. Podle čtvrté věty tohoto ustanovení jménem EU uzavírá tuto dohodu Rada, která rozhoduje kvalifikovanou většinou. Jde zřejmě o jednu ze dvou variant tohoto způsobu hlasování, a to o zvlášť kvalifikovanou většinu dle čl. 238 odst. 2 SFEU. Tak se hlasuje v Radě na základě třinácti rozdílných právních základů, jakými jsou např. čl. 126 odst. 7 ohledně nadměrného deficitu. Zvlášť kvalifikovaná většina je tedy většina čítající alespoň 72 % členských států, jež mají dohromady alespoň 65 % obyvatelstva EU. V tomto hlasování může nepochybně být významný hlas samotného vystupujícího, tedy v daném případě hlas Velké Británie. Problém spočívá v tom, že na rozdíl od režimu hlasování podle čl. 7 SEU chybí úprava, jež by stanovila, zda se na tomto hlasování vystupující stát podílí. Je zřejmé, že o opatřeních podle čl. 7 SEU dotčený stát nehlasuje (viz čl. 7 odst. 5 SEU a čl. 354 věta první SFEU). Z logiky věci však plyne, že Velká Británie, jež uzavírá s EU smlouvu podle čl. 218 SFEU, by takovouto smlouvu již neměla na straně EU, resp. v Radě schvalovat.

Druhý, následný problém spočívá ve způsobu hlasování v Radě po vystoupení Velké Británie. Je zřejmé, že způsob hlasování v Radě byl přizpůsoben počtu členských států, a to jak v případě jednoduché většiny, tak v případě zvlášť kvalifikované většiny, resp. kvalifikované většiny při omezení hlasovacího práva jednotlivých členských států a v případě hlasování režimem zvláštních většin, jak je to stanoveno v zakládacích smlouvách a protokolech k nim.

Zbývající členské státy EU v počtu 27 by s ohledem na vystoupení členského státu, který tvořil zhruba 13 % obyvatelstva celé EU, měly hlasovat za poměru kvora, jež by mělo reflektovat vystoupení Velké Británie. Proto by se tedy měly způsobem tuto změnu reflektujícím snížit i procentuálně stanovené hlasovací většiny v čl. 238 odst. 3 písm. a) a b), včetně kvora blokační menšiny. 

5. Režim dohody o podmínkách vystoupení 

Dohoda by měla mít režim analogický režimu čl. 216 SFEU, neboť v tomto případě se jedná o smlouvu se třetím státem, jímž Velká Británie ještě není. Sjednává se nikoliv podle, ale „v souladu“ s čl. 218 odst. 3 (viz čl. 50 odst. 2 SEU).[22] Zvláštní je, že SEU omezuje režim vyjednávání ustanovením pouhého jediného odstavce tohoto ustanovení. Je tedy otázkou, zda ostatní ustanovení tohoto článku lze též použít pro další z problémových okruhů vystoupení. Je však zřejmé, že by se EU od dalších ustanovení tohoto článku neměla odchylovat a používat je alespoň analogickým způsobem.

Dohoda je uzavírána EU, a nikoliv členskými státy. Proto lze usuzovat, že spadá, jak již řečeno, do režimu smluv podle čl. 216 SFEU. Dohoda musí proto respektovat zakládací smlouvy, neboť EU je způsobilá jednat pouze v rámci smluv, na jejichž základě vznikla.[23]

Zda je dohoda v souladu se zakládacími smlouvami, by měl na žádost orgánů EU či členských států posoudit SDEU v posudku podle čl. 218 odst. 11 SFEU.[24] 

III. Postavení Velké Británie po vystoupení 

1. Velká Británie v Evropském hospodářském prostoru

Relevantní možnost řešení situace po vystoupení z EU je přistoupení Velké Británie k Evropskému hospodářskému prostoru (EHP), který vznikl smlouvou z roku 1994 a v současné době jsou jeho členskými státy Norsko, Lichtenštejnsko a Island.[25] Členské státy EHP mají v zásadě neomezený přístup k evropskému vnitřnímu trhu, EHP není celní unií, a tak by Velká Británie mohla realizovat vlastní zahraničně obchodní politiku. EHP je založen na čtyřech základních svobodách a jeho členské státy jsou vázány veškerými právními akty Evropské unie, jak to stanoví čl. 7 Smlouvy o EHP. Členský stát EHP však nemůže ovlivňovat politiky EU, včetně její legislativní činnosti. V tomto postavení by Velká Británie oproti dosavadní pozici nezískala příliš výhod, mohla by si ale některé stávající výhody udržet. Občané EU by však mohli nadále, využívajíce základní svobody pohybu, pracovat ve Velké Británii.[26] 

2. „Švýcarské řešení“ 

Druhá možnost řešení situace Velké Británie po vystoupení spočívá v uzavření bilaterálních smluv o volném obchodu s EU, obdobně jako tomu je v případě Švýcarska, které v mezidobí uzavřelo již více než sto takových úmluv.[27] Je ovšem otázkou, zda toto řešení je reálné, neboť Evropská rada již v roce 2010 odmítla další vyjednávání těchto sektorálních dohod.[28] 

3. Velká Británie jako třetí stát 

Národní zákonodárství Velké Británie 

Za nejreálnější uspořádání vztahu Velké Británie a EU po brexitu lze považovat režim Velké Británie jako třetího státu vůči EU a jeho členským státům.

Klíčový význam v ústavním systému Velké Británie ve vztahu k EU měl již zmíněný zákon o Evropských společenstvích (European Communities Act) z roku 1972 (dále jen „ECA“). Během členství Velké Británie měl tento zákon funkci jakési ústavní instrukce.[29] Fungoval jako vodítko, jež znamenalo ve svých důsledcích přiznání vnitřních účinků právu EU v řízeních před britskými soudy, které spadaly do působnosti unijního práva, a měl za následek přímý účinek a přednost právních norem EU, a dále znamenal povinnost vykládat ustanovení unijního práva v souladu s principy vytvořenými SDEU.[30] Tento zákon byl zrušen přijetím tzv. velkého zrušovacího zákona (Great Repeal Bill, dále jen „GRB“). GRB bude používán za prvé k „nacionalizaci“ zákona, který v současné době ještě spadá do působnosti zakládacích smluv, tedy acquis communautaire. Dále založí nové pravomoci, aby bylo možné zrušit nebo změnit specifické aspekty práva EU po vystoupení Velké Británie.[31]

Vláda Velké Británie uveřejnila tzv. Bílou knihu (White Paper) upravující vystoupení Velké Británie z Evropské unie (Legislating for the United Kingdom’s withdrawal from the European Union). Podle ní bude GRB sloužit k tomu, aby britské soudy měly plnou kontrolu nad výkladem a prosazováním právních aktů dosud přijatých v důsledku členství v EU. Britské soudy budou mít nadále výlučnou pravomoc interpretovat tyto prameny práva tam, kde to bude vhodné, s odvoláním na zakládací smlouvy EU a judikaturu SDEU ve stavu, kdy Velká Británie vystoupila z EU. 

Návrh dohody o vystoupení 

Z hlediska zaměření našeho článku má návrh dohody o vystoupení[32] význam především proto, že stanoví specifický režim těchto vztahů v přechodném období, jež začíná nabytím účinnosti dohody o vystoupení a končí 31. 12. 2020 (čl. 121 Návrhu). Kromě specifického režimu v soukromoprávních věcech Návrh upravuje v obecných ustanoveních (obsahujících zejména definice základních pojmů; čl. 1 až 7 Návrhu) zásadu dobré víry (čl. 4a Návrhu), dále obsahuje úpravu práv občanů zahrnujících základní tržní svobody (čl. 8 až 35), úpravu fungování vnitřního trhu včetně otázek mezinárodního práva soukromého (čl. 36 až 120), ve čtvrté části obsahuje úpravu pro přechodné období (čl. 121 až 126), v páté části jsou upraveny otázky účasti Velké Británie na unijním rozpočtu (čl. 127 až 150) a šestá část obsahuje institucionální a závěrečná ustanovení (čl. 151 až 168). 

Existující právní vztahy a ochrana nabytých práv 

Ochrana nabytých práv je jednou z maxim základů evropské kultury.[33] Dohoda o vystoupení proto nesmí ohrozit, resp. zhoršit postavení účastníků právních vztahů, zejm. jejich lidskoprávních aspektů, založených před vystoupením. Vystoupení by se především nemělo negativně dotknout hmotněprávních subjektivních práv. Je potěšující, že tento závěr autora potvrdila Evropská rada ve svém návrhu směrnic následujících po oznámení o vystoupení Velké Británie podle čl. 50 SEU.[34] Lze ovšem připustit, že může dojít k určitému omezení výkonu těchto práv. V tomto ohledu je zapotřebí se orientovat podle zásady proporcionality a vážit též ostatní dobra, jež jsou právě tak jako omezení důsledkem, resp. účelem dohody o vystoupení. Proto dohoda o vystoupení by měla zvlášť upravovat některé sektory, jako např. pracovní vztahy, rodinně-právní vztahy, vztahy související s občanstvím EU a občanstvím Velké Británie. Určitým vodítkem bude i judikatura Evropského soudu pro lidská práva.[35] 

IV. Právní vztahy s cizím prvkem 

1. Speciální postavení Velké Británie

Společně s Irskem a Dánskem požívá Velká Británie v rámci EU tradičně zvláštní postavení.[36] Podle protokolu č. 21 k Lisabonské smlouvě „se nepodílejí na přijímání opatření Rady“ podle čl. 81 a násl. SFEU. Mohou však v každém jednotlivém případě prohlásit, že se na přijetí a aplikaci určitého opatření hodlají zúčastňovat nebo určité opatření si přejí přijmout. V oblasti občanských a obchodních věcí v minulosti zpravidla Velká Británie tohoto oprávnění využila. A tak jsou vůči ní účinná nařízení Řím I,[37] Řím II,[38] stejně jako Brusel Ia.[39] 

2. Mezinárodní právo soukromé 

Na smlouvy uzavřené před koncem přechodného období se aplikuje nařízení Řím I a na nároky na náhradu škody, k níž došlo před koncem přechodného období, se použije nařízení Řím II (viz čl. 62 Návrhu).

Po uplynutí přechodného období však obě nařízení ztratí svoji přímou použitelnost. Nenařídí-li britský zákonodárce zákonem přímou aplikaci těchto předpisů, bude zapotřebí používat kolizní ustanovení platná v rozhodujícím období ve Velké Británii. V členských státech EU to ovšem budou opět nařízení Řím I a Řím II, protože přímá aplikace těchto nařízení předchází aplikaci národních předpisů. 

3. Mezinárodní právo procesní 

Mezinárodní příslušnost

Během přechodného období by se podle čl. 63 Návrhu měla aplikovat nařízení č. 1215/2012 o soudní příslušnosti, uznání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (tzv. Brusel Ia) a dále další procesní nařízení, včetně nařízení č. 2017/1001 o ochranné známce EU, nařízení č. 2201/2003 o soudní příslušnosti, uznání a výkonu rozsudků ve věcech manželských a rodičovské odpovědnosti, a konečně nařízení č. 4/2009 o soudní příslušnosti, rozhodném právu, uznání a výkonu rozhodnutí a spolupráci ve věcech týkajících se výživy, a to vždy za předpokladu, že řízení byla zahájena před koncem přechodného období [čl. 63 odst. 1 písm. a) až d) Návrhu]. Současně platí, že podle nařízení Brusel Ia a nařízení č. 4/2009 se posuzují otázky právní moci a otázky smluv o volbě sudiště, jež byly uzavřeny před koncem přechodného období [čl. 63 odst. 1 písm. a) a d) Návrhu].

Po uplynutí přechodného období tato dosud přímo použitelná nařízení již nebude možné použít. V případě nejdůležitější právní úpravy, kterou je nařízení Brusel Ia, je otázka, zda řízení zahájená po uplynutí přechodného období se budou řídit národním anglickým právem anebo jednou z mezinárodních právních úmluv, které přicházejí teo­reticky v úvahu.

Protože s „obživnutím“ Bruselské úmluvy z roku 1968 nelze počítat a není ani reálné, aby se Velká Británie stala smluvní státem Luganské úmluvy z roku 2007, je třeba vycházet z toho, že dříve, než by snad Velká Británie mohla ratifikovat Haagskou úmluvu, bude se příslušnost britských soudů posuzovat podle tamního procesního práva, včetně posuzování doložek o soudní příslušnosti. Soudy v členských státech EU včetně České republiky budou však i nadále ve vztahu k Velké Británii používat nařízení Brusel Ia, neboť toto nařízení upravuje i vztahy ke třetím státům, z nichž jedním Velká Británie bude. 

Uznání a výkon rozhodnutí 

Návrh upravuje uznání a výkon rozhodnutí (čl. 63 odst. 3) podle zásady, že existující režim bude platit do konce roku 2020 za předpokladu, že řízení o uznání a výkonu budou zahájena před skončením přechodného období. To se týká nařízení Brusel Ia, nařízení č. 2201/2003, nařízení č. 4/2009 a nařízení č. 805/2004.

Během přechodného období by měl platit režim podle nařízení č. 2201/2003, nařízení č. 2015/848, nařízení č. 1896/2006, nařízení č. 861/2007 a nařízení č. 606/2013 za podmínek stanovených v čl. 63 odst. 4, tedy, že příslušné žádosti budou doručeny příslušnému úřadu členského státu před skončením přechodného období, resp. že insolvenční řízení budou zahájena, resp. že řízení o evropském platebním rozkazu bylo zahájeno, resp. že hlavní insolvenční řízení bylo zahájeno, resp. že řízení o drobných nárocích bylo zahájeno, resp. že příslušný doklad byl vydán před uplynutím přechodného období.

Uznání a výkon rozhodnutí jsou od roku 2015 v členských státech EU, stejně jako mezinárodní soudní příslušnost, upraveny již zmíněným nařízením Brusel Ia. Účinností brexitu přestane tento systém mezi Velkou Británií a zbylými členskými státy platit. Britské soudy nebudou povinny rozsudky uznávat a vykonávat.

V členských státech bude situace zrcadlově obdobná jako v Británii. Soudy členských států budou ve vztahu k britským rozhodnutím postupovat podle svého národního řádu. Brusel Ia totiž nevylučuje, jako tomu je u kolizních pravidel, předpisy mezinárodního práva procesního. 

V. Otázky soukromého práva hmotného 

1. Brexit a smlouvy

Rozdíly jednotlivých kolizněprávních řešení mohou mít velmi rozdílné účinky v oblasti hmotněprávních vztahů. Anglické smluvní právo se totiž v některých ohledech podstatným způsobem odlišuje od kontinentálních soukromoprávních systémů.

Jestliže tedy bude rozhodným právem právo anglické, mohl by brexit vést k zániku smluvních povinností, neboť tato událost může být kvalifikována jako frustration. Je však skutečností, že předpoklady frustrace jsou poměrně přísné, resp. požadavky na ni jsou relativně vysoké. Je zapotřebí, aby vznikla překvapivá událost, která znemožňuje plnění vzájemných povinností, a v důsledku toho by zájem stran na takovém plnění zanikl.[40] Tak např. v situaci, kdy je britskému klientu poskytováno dlouhodobé poradenství v řízení o evropských subvencích, odpadá v důsledku brexitu účel takovéhoto plnění a smlouva v důsledku zmaření účelu (frustrace) zanikne. Smluvní povinnosti však zůstávají platnými, jestliže britská banka pozbyde licence jako bankovní instituce v EU a musí k plnění svých smluv založit pobočku nebo dceřinou společnost na území členských států. Podstatný je obsah původní smlouvy. Záleží zejména na tom, byly-li dohodnuty doložky o hardship, force majeure nebo material adverse change a jejich formulaci.

Ve srovnání s anglickým právem je situace v kontinentálních právních systémech, jak shora naznačeno, podstatně jiná. Např. podle německého práva může brexit znamenat předpoklad k porušení nebo odpadnutí základu smlouvy (Geschäftsgrundlage podle § 1313 odst. 1 BGB). Obdobně tomu je i v italském Codice civile, který upravuje adaptaci (přizpůsobení) nebo ukončení smlouvy v případě výskytu mimořádných a nepředvídatelných okolností, které zatěžují plnění povinností mimořádným způsobem. Španělský Código civil takovou úpravu neobsahuje, avšak španělský Nejvyšší soud dociluje prostřednictvím extenzivního výkladu a aplikace klauzule rebus sic stantibus obdobného výsledku.[41] Obdobně je upraven režim smlouvy v případě podstatné změny okolností, jež má za následek vznik podstatného nepoměru postavení stran v § 1765 o. z. To je důvod k novému jednání stran o smlouvě, resp. k adaptaci smluvních poměrů rozhodnutím soudu podle § 1766 odst. 1 o. z.

Relativně nejnaléhavější problémy jsou v oblasti pracovněprávních vztahů. Brexit může vést ke ztrátě pracovních míst nebo zákazu zaměstnání těch, kteří mají uzavřené pracovní smlouvy. Dotčeny jsou např. i zaměstnanci nejrůznějších úřadů, resp. agentur Evropské unie sídlících na území Velké Británie, včetně např. Evropské investiční banky. Samotní úředníci mohou být dotčeni pouze změnou sídla těchto úřadů, v případě pracovních poměrů se však může situace v důsledku vystoupení změnit. 

2. Korporátní právo 

Existuje celá řada obchodních společností, které jsou založeny podle anglického práva a registrovány v Companies House v Cardiffu. Jejich faktické správní centrum se však nachází v jiném členském státě, např. v České republice. Jde např. o anglické korporace ve formě Limited Liability Company (Ltd.) a jiné, ale též o Limited Liability Partnership (LLP).

Brexit představuje pro takové společnosti určité problémy, neboť mezinárodní právo soukromé obchodních společností je rozlišuje podle toho, zda společnost je založena podle práva členského státu EU nebo státu třetího. Svoboda podnikání (usazování) přikazuje uznávání zahraničních společností v rámci EU a jejich zrovnoprávnění s tuzemskými obchodními společnostmi nezávisle na jejich správním sídle nebo místě výkonu jejich činností.[42]

Pro společnost se sídlem v EU tak platí inkorporační teorie, podle které společnost podléhá tomu právnímu řádu, podle kterého je založena. Vůči společnostem, které podléhají právnímu řádu třetího státu, používá většina členských států teorii sídla. Podle ní pro takové obchodní společnosti platí právní řád státu, kde se nachází jejich skutečné sídlo. Zatímco zahraniční společnosti EU se sídlem hlavní správy společnosti ve Velké Británii profitují z teorie založení, představuje teorie sídla pro anglické zahraniční společnosti se sídlem na kontinentu celou řadu problémů.[43] Podle přísného pojetí teorie sídla je třeba zahraniční společnost považovat za neexistující. Majetek a povinnosti společnosti anglického práva by tedy nebylo možné přiřadit žádnému subjektu, a tedy by byly bez pána.

Existuje řada řešení, jak by bylo možné těmto následkům předejít. Předně by bylo možné uvažovat o přeměně společnosti do formy, která je uznatelná ve státě jejího sídla. To by ovšem bylo velmi náročné a nákladné. Kromě toho by muselo k přeměně společnosti dojít ještě před brexitem. Státy, které uznávají teorii sídla, mají nicméně zájem na tom, aby společnosti, které mají sídlo na jejich území, mohly řádně existovat i po vystoupení Velké Británie. Ochotu k takovému řešení však nelze očekávat od samotné Velké Británie. Dále by se mohl stát, ve kterém společnost sídlí, vzdát teorie sídla pro všechny společnosti inkorporované ve třetích státech. Takový radikální krok by ovšem vedle inkorporace ve Velké Británii umožnil i volbu právních řádů jiných třetích států, podle kterých ovšem chybí evropský standard ochrany.

Proto je podle našeho názoru třeba zvolit jinou cestu, a to přeměnu zahraničních společností ex lege. V určitém okamžiku (tedy např. v okamžiku účinnosti brexitu) by existující zahraniční společnosti byly ze zákona přeměněny do formy uznávané právním řádem státu jejich sídla, např. by se Ltd. přeměnily v s. r. o. Pro zakladatele by vznikly minimální náklady, a kromě toho by byla posílena právní jistota s ohledem na jednotnou platnost práva sídla pro všechny společnosti, které předtím podléhaly anglickému právu.

Problémy nastávají i v případě společností ve formě evropské společnosti (Societas Europea, SE), které mají sídlo ve Velké Británii. Je zřejmé, že po brexitu nemohou tyto společnosti existovat, protože lze předpokládat, že působnost příslušného nařízení bude omezena na společnosti se sídlem na území EU, resp. EHP. Aby takové společnosti „přežily“ brexit, musejí přesídlit na území EHP.

Velmi relevantní je rovněž další osud v Británii založených evropských akciových společností po brexitu. Bez příslušné speciální úpravy by zřejmě musely tyto společnosti být zrušeny, neboť jejich právní základ odpadne. Teoreticky by tyto společnosti mohly být přesunuty do Irska, kde by měly svoje formální sídlo, a mohly si tak zachovat svoji právní formu. 

3. Oblast průmyslového vlastnictví a autorských práv 

Nejpodstatnější je zřejmě opuštění režimu unijního práva včetně ztráty působnosti Úřadu průmyslového vlastnictví v Alicante, který registruje ochranné známky a průmyslové vzory. Za účelem zajištění kontinuity ochrany ochranných zámek a průmyslových vzorů bude zapotřebí vytvořit nový britský režim/úřad. Ten by ve Velké Británii převzal úlohu této agentury. V případě autorských práv a patentů je dopad brexitu méně citelný. 

4. Kartelové právo 

Zcela nepochybně je zapotřebí úpravy kartelového práva po brexitu, ať již ve smlouvě o vystoupení, nebo v autonomním britském právu. Bez této úpravy by se ve vztahu Velké Británie k EU používal soutěžní zákon (Competition Act z roku 1998).

V tomto předpisu obsažená úprava je nepochybně podstatným pokrokem oproti dosavadní situaci v tehdejším britském právu. Přesto však obsahuje tento zákon určitá archaická ustanovení. Tak např. britská vláda je oprávněna podporovat bez omezení „své“ podniky, povoluje exportní kartely a ochraňuje britské podniky před podniky zahraničními. 

5. Insolvenční právo 

V této velmi důležité oblasti se po brexitu nabízejí tato možná řešení: pro již zahájená řízení podle evropského nařízení o insolvenčním právu z roku 2002 by měla tato řízení být podle tohoto režimu též ukončena.

Protože neexistuje žádná mezinárodní úprava, používají jednotlivé členské státy včetně Velké Británie vlastní tuzemskou úpravu insolvenčního řízení, která je v některých z nich ovlivněna modelovým zákonem UNCITRAL (např. právě ve Velké Británii), do značné míry jsou členské státy ovlivněny právě platným evropským insolvenčním nařízením. Mělo by však dojít k uznávání a koordinaci insolvenčních řízení, jejichž úpravu by měla dohoda o vystoupení obsahovat. 

6. Rodinné právo 

S účinností vystoupení pozbývá vůči Velké Británii platnosti nařízení Brusel IIa. Místo něj se bude nadále aplikovat Haagská úmluva z roku 1970 o uznání rozvodu manželství a rozluky od stolu a lože, kterou ovšem neratifikovaly všechny členské státy.

Podstatné však je, že by měly být uznávány rozsudky o rozvodu manželství, vydané před okamžikem platnosti vystoupení.[44]

 

Autor je prof. JUDr. Luboš Tichý advokátem a vedoucím Centra právní komparatistiky PF UK v Praze.

Obsáhlejší verzi tohoto článku najdete na www.bulletin-advokacie.cz.

---

[1] EU Co XT 2 2000 1/18.