Následující článek pojednává o praktických důsledcích nedodržení trestněprávní zásady nullum crimen sine lege certa, a to v případě jedné z obligatorních podmínek pokračujícího trestného činu – požadavku blízké časové souvislosti jeho jednotlivých útoků. Autor vychází z teoretického základu uvedené podmínky blízké časové souvislosti a navazuje rozborem aktuální judikatury Nejvyššího soudu, týkající se způsobu stanovení její délky ve vybraných judikátech. Závěrem upozorňuje na negativní důsledky absence normativního ukotvení obsahu této obligatorní podmínky a z toho vyplývající riziko nedodržení záruky spravedlivého procesu, zejména jeho nestrannosti, pramenící z individuálního posuzování její exis­tence orgány činnými v trestním řízení.

Individuální posouzení blízké časové souvislosti jednotlivých útoků pokračujícího trestného činu a z toho vyplývající závěr orgánů činných v trestním řízení, zda jednotlivé útoky, z jejichž spáchání je obviněný viněn a které jinak splňují veškeré obligatorní znaky pokračování v trestné činnosti, ve svém souhrnu tvoří jeden pokračující trestný čin, či ne, je živnou půdou pro možné nedodržení zásady nullum crimen sine lege certa.

Podle § 116 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále „tr. zákoník“), se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

Z pohledu tématu tohoto článku se budu dále zabývat pouze jedním z obligatorních znaků pokračujícího trestného činu, kterým je časová souvislost mezi jednotlivými útoky, a to z pohledu jejího vymezení.

Definici blízké časové souvislosti jednotlivých skutků pokračujícího trestného činu trestní zákon nezná. Posuzuje se individuálně v rámci celkové doby páchání jednotlivých skutků pokračujícího trestného činu, resp. doby, která uplynula mezi jednotlivými skutky. Z dostupné judikatury vyplývá princip uznávání delší časové souvislosti v případech pokračujících trestných činů, které jsou tvořeny vyšším počtem jeho jednotlivých skutků, a díky tomu ve výsledku způsobují vyšší celkovou škodu. Je však třeba vždy brát v úvahu i další znaky pokračujícího trestného činu, zejm. že jeho jednotlivé útoky spojuje jednotný záměr (subjektivní stránka) a stejný nebo podobný způsob jejich provedení.

Jak otázka nedefinovaného termínu blízké časové souvislosti z pohledu maximální doby, po kterou je možné, při splnění ostatních základních znaků pokračujícího trestného činu, považovat v časové ose dva nebo více vedle sebe stojících skutků za jeden pokračující trestný čin, tak i stejný či podobný způsob jejich provedení, jsou aspekty, které jsou ve značné míře závislé na individuálním posouzení orgánů činných v trestním řízení.

Právě ono individuální posouzení otázky, zda řešené skutky byly spáchány v ještě „akceptovatelných“ časových rozmezích, při současné existenci dalších obligatorních znaků pokračujícího trestného činu, jsou, dle mého názoru, častým jádrem sporu mezi orgány činnými v trestním řízení a obhájci obviněných. Důvodem je skutečnost, že zařazení každého dalšího jednotlivého skutku v řadě pod jeden pokračující trestný čin znamená, zejména u trestných činů, znakem jejichž skutkové podstaty je škoda na majetku, že konečnou výší škody, způsobené všemi dílčími skutky pokračujícího trestného činu, může být naplněna kvalifikovaná skutková podstata konkrétního trestného činu; to ve výsledku znamená vyšší trestní postih pro pachatele.

Obecně z teorie[1] vyplývá, že časové rozpětí mezi jednotlivými útoky nesmí být až tak značné, aby vylučovalo jednání na základě společného záměru, přičemž společný záměr pokračovat v trestné činnosti musí provázet již první dílčí útok.

Podívejme se tedy na obecné určení délky „blízké časové souvislosti jednotlivých skutků pokračujícího trestného činu“, či alespoň na určení pravidel pro její stanovení v konkrétních případech z pohledu judikatury. Z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se touto otázkou zabývají, lze dovodit značnou rozdílnost v názorech na její stanovení.

Tak např. v případě pokračujícího trestného činu krádeže judikatura při stanovení délky blízké časové souvislosti mezi jednotlivými skutky osciluje mezi několika dny, týdny, ale také třemi, popř. šesti měsíci.[2]

Obecně se postup pro stanovení maximální délky blízké časové souvislosti pokusil vymezit Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, kde mj. uvádí: „Nejvyšší soud proto považuje za potřebné zdůraznit, že pojem ,blízká časová souvislost‘ dosud nebyl judikaturou jednoznačně (např. v týdnech či měsících) vymezen. Už proto nelze přisvědčit úvaze nalézacího soudu, že by doba více než tří měsíců měla bránit závěru o naplnění uvedeného pojmu. V každém jednotlivém případě je totiž třeba komplexně posuzovat všechny jeho okolnosti a jim odpovídající formální znaky vymezené v § 89 odst. 3 tr. zákoníku. Obecně přitom (z časového hlediska) platí, že čím delší je celková doba pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných a čím vyšší je škoda způsobená obviněným na majetku poškozených, tím delší může být i doba mezi jednotlivými útoky, aniž by to bránilo závěru, že jde o pokračování v trestném činu.“

Tento závěr ještě rozvedl Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1142/2019 tak, že „při posuzování podmínek pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku z hlediska blízké časové souvislosti jednotlivých útoků je nutné brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok“. Zároveň se Nejvyšší soud pokusil vymezit hranici mezi během blízké časové souvislosti a přerušením jejího běhu, kdy za přerušení jejího běhu lze považovat stav, kdy pachatel ustane na několik měsíců v páchání trestné činnosti. Pokud však pachatel po uplynutí několika měsíců po přerušení běhu blízké časové souvislosti spáchá další útok, naplňující stejnou skutkovou podstatu, který je spojen souvislostí v předmětu útoku, stejným záměrem, stejným nebo podobným způsobem provedení, pak již tento útok nelze zařadit mezi ostatní předchozí útoky stejného pokračujícího trestného činu, ale bude se jednat o opakování trestného činu.[3]

Je také zřejmé, že při hodnocení adekvátní časové délky přípravy pachatele na další útok je třeba brát v úvahu řadu aspektů, počínaje konkrétním druhem trestného činu, ale zejména osobu pachatele a jeho schopnost připravit další útok, okolnosti, za kterých pachatel další útok připravuje, materiální prostředky atd. Konečně, i otázka, zda dobu mezi jednotlivými útoky pachatel využil plně na přípravu dalšího z nich, či v přípravě ustal např. na dobu několika měsíců a pak teprve přípravu dokončil, je pouze další z mnoha okolností, které mohou při rozhodování o zařazení konkrétního skutku do jednoho pokračujícího trestného činu přicházet v úvahu.

Jako zajímavé se ve shora uvedené souvislosti jeví usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011-79,[4] kde Nejvyšší soud znovu upozornil na úzkou provázanost blízké časové souvislosti jednotlivých skutků pokračujícího trestného činu a jejich společného záměru. Část právní věty uvedeného usnesení – „Vymezení blízké časové souvislosti závisí na druhu a složitosti páchané trestné činnosti. U trestných činů, ke kterým není třeba dlouhodobé přípravy, se tato doba pohybuje zpravidla v délce několika dní až týdnů, u trestné činnosti, ke které je třeba na další útok náročnější přípravy, se mezičasy pohybují až v řádu měsíců. Znak časové spojitosti však schází, je-li časové rozpětí tak značné, že vylučuje jednání na základě společného záměru. Zároveň platí, že časová souvislost je přerušena jen v případě, kdy obviněný v páchání trestné činnosti ustane z vlastní vůle na dobu alespoň několika měsíců, po kterou současně rezignuje na jakékoliv přípravné práce na další dílčí útok. Tak tomu však není, jestliže pachatel ustal v páchání trestné činnosti jen z důvodu výkonu vazby a výkonu trestu (na jeho vůli nezávislých skutečností), přičemž následně po propuštění na svobodu se znovu – takřka okamžitě – zapojil do páchání trestné činnosti; v takovém případě totiž sice fakticky došlo v páchaní předmětné trestné činnosti k roční přetržce, nicméně tato zcela zjevně nemohla nastat subjektivním rozhodnutím obviněného, že již nebude dále pokračovat v trestné činnosti.“ – zdůrazňuje důležitost volní stránky pachatele ustat v páchání další trestné činnosti na dobu, po jejímž uplynutí již nelze u případného dalšího skutku spáchaného pachatelem dovodit existenci společného záměru nově spáchaného skutku se skutky předcházejícími.

Dle mého názoru Nejvyšší soud tím učinil významný posun v chápání podstaty blízké časové souvislosti jednotlivých skutků pokračujícího trestného činu a vůle pachatele všechny tyto skutky spáchat pro naplnění zamýšleného cíle.

V tomto kontextu se jeví příklad doby výkonu vazby a trestu mezi předcházejícími a následujícím(i) skutkem(ky) jako jakési „přetržení běhu blízké časové souvislosti“ jako přiléhavý. Nicméně, obecně, i při splnění ostatních obligatorních znaků pokračujícího trestného činu nelze vyloučit, že záměr pachatele spáchat následný skutek či skutky byl veden s cílem (záměrem) odlišným od společného záměru skutků páchaných pachatelem před přerušením běhu blízké časové souvislosti, jež nastala bez ohledu na vůli pachatele. Nelze tedy konstatovat existenci blízké časové souvislosti mezi jednotlivými skutky pokračujícího trestného činu bez současného ověření vůle pachatele spáchat tyto skutky ve společném záměru.

Dostupná judikatura Nejvyššího soudu Slovenské republiky se v pohledu na výklad pojmu blízká časová souvislost od té české příliš neliší. Vychází z obecného názoru, že uvedený pojem nelze vymezit pouze pevným časovým rozpětím mezi jednotlivými skutky, ale časovou souvislost je třeba určit komplexně, s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci.

Ze shora uvedeného je zjevné, že při hledání odpovědi na otázku, zda jednotlivé skutky jednoho pokračujícího trestného činu ještě byly či nebyly spáchány v rámci blízké časové souvislosti, a lze je tedy skutečně podřadit pod jeden pokračující trestný čin, hraje individuální přístup a výklad věci vyšetřovatelem, státním zástupcem či soudem mnohem významnější roli, než by bylo záhodno z pohledu záruky spravedlivého procesu z pohledu jeho nestrannosti. Normativní neukotvenost, a v důsledku toho ponechaný významný prostor pro individuální a účelové posouzení, zda byly či nebyly jednotlivé skutky spáchány v blízké časové souvislosti, v praxi znamená významné riziko, že pachateli bude ve výsledku vyměřen nespravedlivý trest.

Z pohledu zásady nullum crimen sine lege certa, která mj. požaduje, aby právní úprava byla natolik určitá, aby vytvářela zábrany účelovému, nebo dokonce subjektivistickému výkladu či aplikaci práva, je v zákoně chybějící definice pojmu „blízká časová souvislost jednotlivých skutků pokračujícího trestného činu“ významným legislativním nedostatkem. To, dle mého názoru, skýtá až příliš velký prostor pro individuální výklad uvedeného pojmu. Nežádoucím důsledkem pak je, že přístup orgánů činných v trestním řízení nemusí být vždy objektivní, naopak může být často účelový, mnohdy v neprospěch pachatele trestného činu.

 

Mgr. Václav Slavíček je advokátem v Kladně a doktorandem na Katedře trestního práva PF UK v Praze.

Ilustrační foto: Pixabay

---

[1] J. Jelínek a kol.: Trestní právo hmotné, Obecná část, Zvláštní část, 6. vyd., Leges, Praha 2017, str. 152.

[2]  Viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 739/2007.

[3] Viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 28/2019.

[4] Viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1494/2011-79.