Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. září 2021 č. j. 4 T 79/2017-2378 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 55 To 12/2022-2509 byl M. F. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu, dále peněžitý trest a zákaz činnosti působit ve statutárních orgánech.

 

V tomto řízení si M. F. zvolil obhájce, který ho obhajoval až do právní moci rozhodnutí odvolacího soudu; právní moc nastala dne 22. listopadu 2022. Vedle M. F. byla jako spolupachatel týmiž rozhodnutími odsouzena právnická osoba M. C. s. r. o., jejímž jediným jednatelem a společníkem byl právě M. F.; za obviněnou právnickou osobu v trestním řízení jednal podle § 34 odst. 5 věta první ZOTO opatrovník ustanovený usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. června 2019 č. j. 2 Nt 2419/2019-34. Opatrovníkem ustanovil soudce Mgr. S. H., advokátku, pro kterou její ustanovení skončilo právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu, tj. dne 22. listopadu 2022. Obviněný M. F., jeho obhájce, jakož i opatrovnice právnické osoby vystupovali v trestním řízení ve vzájemné shodě, takže obava z kolize zájmů byla vyloučena.

Pokud jde o právnickou osobu M. C. s. r. o., tak usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. února 2023 č. j. 23 Cm 8/2023-4, které nabylo právní moci dne 17. února 2023, bylo zahájeno řízení o zrušení obchodní korporace podle § 105a odst. 3 zákona o veřejných rejstřících[1]; řízení dosud neskončilo.

 

Dovolání

Již pravomocně odsouzený M. F. si podle § 37 odst. 1 trestního řádu dne 14. května 2023 zvolil Mgr. S. H., advokátku, aby jako jeho nová obhájkyně podala podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 věta první trestního řádu dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 55 To 12/2022-2509. Obhájkyně splnila pokyn klienta a dne 19. května 2023 podala prostřednictvím Okresního soudu v Šumperku proti citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání. Okresní soud v Šumperku jako soud prvního stupně neshledal, že by dovolání obviněného M. F. nemělo požadované náležitosti, takže by bylo třeba obhájce vyzvat k odstranění vad podání, a podle § 265h odst. 2 věta poslední trestního řádu předložil spisy Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud sdělením ze dne 19. prosince 2023 sp. zn. 4 Tdo 855/2023 vyrozuměl advokátku Mgr. S. H., že jí vrací podání ze dne 19. května 2023 označené jako dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 55 To 12/2022-2509 bez věcného vyřízení, protože podle § 265d odst. 2 věta třetí trestního řádu dovolání může obviněný podat pouze prostřednictvím obhájce. Nejvyšší soud neuznal zplnomocnění obhájkyně Mgr. S. H. obviněným; vzhledem k propadné lhůtě pro podání dovolání nebylo možno podle dovolacího soudu daný stav jakkoli napravit.

Obhájkyně Mgr. S. H. se ještě podáním ze dne 21. prosince 2023 pokusila o revizi stanoviska dovolacího soudu vysvětlením, že došlo ke zjevnému omylu, protože by o jejím vyloučení z obhajoby musel podle § 37a odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního řádu rozhodnout Okresní soud v Šumperku, což se nestalo; dovolací soud dne 5. ledna 2024 sdělil, že trvá na svém stanovisku a podání obhájkyně Mgr. S. H. včetně stanoviska Nejvyššího státního zástupce posílá Ministerstvu spravedlnosti jako podnět pro případné podání stížnosti pro porušení zákona.

 

Ústavní stížnost

Obviněný M. F. dne 14. ledna 2024 podal prostřednictvím stejné advokátky Mgr. S. H. ústavní stížnost proti sdělení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2023 sp. zn. 4 Tdo 855/2023 o vrácení jejího podání ze dne 19. května 2023 označené jako dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 55 To 12/2022-2509 bez věcného vyřízení, protože bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod s tím, že se Nejvyššímu soudu zakazuje, aby nadále pokračoval v porušování práva stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel M. F. (dále jenom „stěžovatel“) v ústavní stížnosti namítal, že především bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu, což vyniklo o to více, že k jeho (dosud neprojednanému) dovolání se bez výhrad připojilo Nejvyšší státní zastupitelství. Od podání dovolání nikdo nezpochybňoval jeho právo využít tohoto mimořádného opravného prostředku. Zdůraznil, že o vyloučení advokáta z obhajoby lze rozhodnout pouze podle § 37a odst. 1 a násl. trestního řádu, a nikoli postupem, který zvolil Nejvyšší soud. Nejvyšší soud „zneplatnil“ plnou moc, kterou stěžovatel udělil obhájkyni s účinky ex tunc, ačkoli ve své dosavadní praxi Nejvyšší soud důsledně zastával názor, že vyloučení obhájce z obhajoby zásadně působí s účinky ex nunc.

Konečně stěžovatel namítal, že advokátka Mgr. S. H. přestala vykonávat funkci opatrovníka obviněné právnické osoby dnem 22. listopadu 2022, kdy rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. září 2021 č. j. 4 T 79/2017-2378 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 55 To 12/2022-2509 byla jako spolupachatel odsouzena právnická osoba M. C. s. r. o., která nepodala dovolání. V důsledku toho nenastala situace uváděná Nejvyšším soudem, že by opatrovník právnické osoby paralelně vystupoval jako obhájce stěžovatele.

 

Řízení u Ústavního soudu

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství a připojil spis Okresního soudu v Šumperku zn. 4 T 79/2017.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti setrval na argumentaci obsažené ve sdělení o nicotnosti dovolání. Zdůraznil, že Mgr. S. H. byla nadále opatrovníkem právnické osoby, což jí bránilo v převzetí obhajoby obviněného M. F.

Naproti tomu Nejvyšší státní zastupitelství se připojilo k ústavní stížnosti, kterou shledalo jako důvodnou. V případě konfliktu zájmů mezi obviněnými zastupovanými stejným obhájcem je nutno vycházet přiměřeně z ustanovení § 37a odst. 2 trestního řádu, přičemž pro vyloučení advokáta jako obhájce si musí zájmy spoluobviněných skutečně odporovat, hypotetická možnost kolize pro vyloučení advokáta nepostačí. Citované ustanovení trestního řádu lze aplikovat i na daný případ, zastává-li stejná osoba postavení opatrovníka obviněné právnické osoby a obhájce spoluobviněné osoby. Nejvyšší státní zastupitelství odkázalo na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 863/16, kdy jedna osoba obhajuje více obviněných. Tomu nasvědčuje i ustanovení § 34 odst. 6 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Nejvyšší státní zastupitelství dovozuje, že se jedná o zákonnou fikci umožňující opatrovníkovi plně hájit zájmy obviněné právnické osoby. Nejvyšší státní zastupitelství nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu. Nadto nelze ustálenou praxi Nejvyššího soudu o kolizi obhájce v případě více obviněných použít v řízení dovolacím.

Stěžovatel v replice setrval na důvodech uvedených v ústavní stížnosti, a to pokud jde o vyjádření Nejvyššího soudu, a naopak přivítal vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Zvlášť potom rozebírá situaci, kdy advokát je – podle Nejvyššího soudu – povinen právní služby odmítnout podle § 19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii, když v dané věci stěžovatel i spoluobviněná společnost postupovali v trestním řízení ve vzájemné shodě.

Ústavní soud posoudil, že ústavní stížnost je přípustná přímo proti uvedenému sdělení Nejvyššího soudu. V nyní projednávaném případě lze tedy dovodit, že stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a jeho ústavní stížnost je přípustná.

Dále uvádí, že „[D]o rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformním výkladem či aplikací pramene práva.“

V projednávané věci Ústavní soud považoval za nezbytné zaměřit se na to, zda postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu podle článku 36 odst. 1 Listiny, práva obhajovat se prostřednictvím zvoleného obhájce podle článku 40 odst. 3 Listiny a práva na právní pomoc podle článku 37 odst. 2 Listiny.

Pokud jde o právo na přístup k soudu, Ústavní soud poukazuje na to, že ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát „stanoveným postupem“. Odpověď na otázku, co přesně se rozumí tímto postupem, se odvíjí od příslušné zákonné procesní úpravy, která musí uplatnění práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) reálně umožňovat. Jsou-li v konkrétním případě splněny podmínky pro projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající uvedenému základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.

Za „stanovený postup“ je třeba považovat i včasné a co do zákonem stanovených formálních a obsahových náležitostí řádné uplatnění procesního prostředku k ochraně práva. Nesprávné posouzení, jež by mělo za následek odmítnutí včas a řádně podaného návrhu, který by jinak mohl být věcně projednán (tj. u něhož by nebyl dán jiný důvod odmítnutí či zastavení řízení o něm, jehož posouzení by nezáviselo na uvážení soudu, který o něm rozhoduje), by mělo vůči osobě, která jej podala, bez dalšího za následek odepření přístupu k soudu, a tím odepření spravedlnosti [srov. nález ze dne 6. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 750/06 (N 93/45 SbNU 335), nález ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 281/12 (N 210/71 SbNU 477) nebo nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 681/16 (N 45/80 SbNU 555), body 12 a 13]. Rozhodnutím, kterým by byl takovýto procesní prostředek z uvedeného důvodu odmítnut, nebo by o něm bylo zastaveno řízení, by bylo porušeno základní právo této osoby na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny [viz nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 4012/19 (N 59/99 SbNU 181)]. K porušení citovaného článku může rovněž dojít v případě, kdy soud o podaném procesním prostředku v důsledku nesprávného vyhodnocení jeho formálních náležitostí vůbec nerozhodne [srov. např. nález ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 1981/17 (N 22/88 SbNU 293)].

Již v minulosti Ústavní soud rovněž zdůraznil, že účelem právní úpravy formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání návrhu k soudu, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě. I když tedy právo podat určitý návrh soudu podléhá zákonným podmínkám, soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1981/17, citovaný výše; nález ze dne 25. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)].

Jednou z formálních náležitostí dovolání v trestním řízení je podmínka stanovená v § 265d odst. 2 trestního řádu, podle kterého může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno; o tom musí být obviněný poučen (§ 125 odst. 3). Nejvyšší soud o takovém podání nerozhoduje, ale zašle ho v závislosti na jeho obsahu buď příslušnému soudu jako návrh na povolení obnovy řízení, nebo ministru spravedlnosti jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona, popřípadě ho vrátí obviněnému s poučením, že dovolání může podat pouze prostřednictvím obhájce. Důvodem podmínky podání dovolání toliko prostřednictvím obhájce je především ochrana práv obviněného vzhledem k formální náročnosti tohoto opravného prostředku, jakož i zajištění jeho dostatečné kvalifikovanosti, a tím i rovnosti obviněných v řízení o něm [srov. např. ŠÁMAL, P.; PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3212; či DRAŠTÍK, A. In: FENYK, J.; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, citováno dle: ASPI (právní informační systém), k § 265d, body 8 a 9].

 

Právo zvolit si obhájce

Právo na právní pomoc a obhajobu považuje Ústavní soud za jedno z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se vede trestní řízení, neboť směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana podle článku 1 Ústavy [viz nález ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 22/10 (N 77/57 SbNU 43)]. Právo obviněného (obžalovaného) hájit se sám nebo prostřednictvím jím zvoleného obhájce (viz článek 40 odst. 3 Listiny) lze přitom chápat jako právo speciální k obecnému právu na právní pomoc zakotvenému v článku 37 odst. 2 Listiny, přičemž zajištěním pomoci právního odborníka je fakticky realizováno právo na rovné postavení v řízení (srov. WAGNEROVÁ, E. a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, str. 817).

Ústavní soud nepokládá právo na volbu obhájce vyplývající z článku 40 odst. 3 Listiny za právo absolutní. Podobně ani právo obviněného na pomoc obhájce podle vlastního výběru zaručeného článkem 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy není absolutní. Zvoleného obhájce je možné vyloučit. Jde však o mimořádně významný zásah do práva na obhajobu a s ním spjaté svobody volby obhájce, a proto je takové rozhodnutí svěřeno nezávislému soudci a toliko ze zákonem stanovených důvodů. Pokud si obviněný obhájce sám zvolí, může stát do jeho svobodného výběru zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy vykládat restriktivně se zřetelem na jeho ústavně zaručená práva [nález ze dne 10. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 863/16 (N 152/82 SbNU 415), nález ze dne 13. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1855/08 (N 8/52 SbNU 91) a obdobně nález ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 2445/07 (N 65/49 SbNU 15)].

Zákonné podmínky určující, kdo může být obhájcem v trestním řízení, jsou zakotveny v § 35 trestního řádu. Obhájcem v trestním řízení může být jen advokát. Podle § 35 odst. 2 trestního řádu nemůže být obhájcem advokát, proti kterému je nebo bylo vedeno trestní stíhání, a v důsledku toho v řízení, ve kterém by měl vykonávat obhajobu, má postavení obviněného, svědka nebo zúčastněné osoby. Podle § 35 odst. 3 trestního řádu dále nemůže být obhájcem advokát, který v daném trestním řízení vypovídá jako svědek, podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník.

Ustanovení § 37a trestního řádu upravuje postup, kterým lze vyloučit advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování. O vyloučení advokáta rozhoduje předseda senátu a v přípravném řízení soudce. Ten má před svým rozhodnutím povinnost umožnit obviněnému a obhájci, aby se k věci vyjádřili, a k tomuto vyjádření pak ve svém rozhodnutí přihlédnout. Rozhodne-li o vyloučení obhájce, umožní zároveň obviněnému, aby si v přiměřené lhůtě zvolil obhájce jiného; jde-li o nutnou obhajobu, postupuje podle § 38 odst. 1 trestního řádu (odst. 3). Proti usnesení o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek (odst. 4).

 

Vlastní posouzení ústavní stížnosti

Stěžovatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve své trestní věci prostřednictvím advokátky, které udělil plnou moc ke svému zastupování a obhajobě, včetně zastupování v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem. Jak Ústavní soud zjistil z předmětného soudního spisu, plná moc ze dne 14. května 2023 byla formálně bezvadná, soudu prvního stupně byla předložena jako příloha podaného dovolání a dovolací soud ji měl k dispozici jako součást spisu.

Nejvyšší soud přesto dospěl k závěru, že stěžovatel nepodal dovolání prostřednictvím obhájce, a o jeho podání nijak nerozhodoval. Svou úvahu zdůvodnil tím, že advokátka vystupovala v předmětném trestním řízení v pozici opatrovníka spoluobviněné společnosti, a je proto nepřípustné, aby se stala obhájkyní stěžovatele. K tomu Nejvyšší soud odkázal na ustanovení § 35 odst. 2 trestního řádu, podle kterého advokát, který je v téže věci obviněným, je vyloučen z obhajoby spoluobviněných. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud dále vyložil, že podle něj advokátce nemohlo postavení obhájce vůbec vzniknout, a nebyl zde tedy ani žádný prostor k tomu, aby o této otázce Nejvyšší soud rozhodoval.

S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožnil. Vyloučení advokáta z obhajoby představuje zásadní omezení práva na obhajobu podle článku 40 odst. 3 Listiny a práva na právní pomoc podle článku 37 odst. 2 Listiny a k tomuto omezení mohou soudy přistoupit pouze ze zákonem stanovených důvodů a na základě zákonem stanoveného postupu, jenž je konkretizován v § 37a trestního řádu. Za situace, kdy za obviněného podá dovolání advokát, který byl na základě plné moci pověřen k jeho zastupování a obhajobě v trestním řízení, kdy tato plná moc byla obecným soudům řádně předložena a kdy tento advokát nebyl vyloučen z obhajoby podle § 37a trestního řádu, nelze aprobovat závěr Nejvyššího soudu o tom, že takové dovolání nebylo podáno prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 trestního řádu. Odmítnutí věcně se zabývat takovým dovoláním ze strany Nejvyššího soudu podle § 265d odst. 2 věta třetí trestního řádu představuje porušení práva na přístup k soudu podle článku 36 odst. 1 Listiny.

Nedošlo tak k vyloučení advokátky jako zvolené obhájkyně z obhajování podle § 37a trestního řádu. O vyloučení advokátky obecné soudy formálně nerozhodovaly, stěžovateli ani advokátce neumožnily se k věci vyjádřit, či podat proti takovému rozhodnutí stížnost. V důsledku toho stěžovateli rovněž nebylo umožněno, aby si našel obhájce jiného. Namísto dodržení zákonného postupu bylo stěžovateli pouze zasláno sdělení, že o jeho dovolání Nejvyšší soud nebude rozhodovat, proti čemuž stěžovatel nemohl jakkoliv dále brojit.

Nejvyšší soud ve svém sdělení adresovaném stěžovateli poukázal na svoji předchozí judikaturu (sp. zn. 6 Tdo 1175/2021, 4 Tdo 530/2018, 11 Tdo 1044/2019), z níž vyplývá, že advokát vystupující v roli opatrovníka či zmocněnce obviněné právnické osoby není oprávněn za tuto právnickou osobu podat dovolání, neboť takové dovolání nelze považovat za podané prostřednictvím obhájce. Tuto judikaturu Ústavní soud nezpochybňuje, v projednávaném případě však jde o zcela odlišnou situaci. Stěžovatel je fyzickou osobou vystupující v trestním řízení v pozici obviněného, přičemž jím zvolená obhájkyně byla v tomtéž řízení ustanovena opatrovníkem spoluobviněné právnické osoby. Ačkoliv nelze vyloučit, že za situace, kdy opatrovník trestně stíhané právnické osoby vykonává obhajobu spoluobviněné fyzické osoby, může dojít ke konfliktu zájmů mezi spoluobviněnými, a že by z toho důvodu mohlo být takové zastupování vyloučeno, nelze a priori konstatovat, že takové právní zastoupení vůbec nemohlo vzniknout. Naopak – tím, že obviněný s advokátem uzavře smlouvu o poskytování právních služeb a udělí mu plnou moc, přičemž tuto plnou moc předloží orgánům činným v trestním řízení, nastávají právní účinky takového právního zastoupení. Advokát se tak stává zvoleným obhájcem obviněného a o jeho případném vyloučení z obhajování je třeba vždy rozhodnout v souladu s § 37a trestního řádu.

Na tom nic nemění ani argument Nejvyššího soudu, že v projednávaném případě mělo jít o objektivní vyloučení advokáta z obhajování spoluobviněného bez ohledu na to, zda jsou jejich zájmy v kolizi či nikoliv. I v případě naplnění předpokladu stanoveného v § 35 odst. 2 trestního řádu, na který Nejvyšší soud odkazuje, je zákonodárcem předpokládaný postup vyloučení advokáta z obhajoby jednoznačně stanoven v § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu. K vyloučení advokáta z obhajoby v trestním řízení dochází právní mocí usnesení o jeho vyloučení podle § 37a trestního řádu. Žádný jiný postup český trestní řád nezná. Pokud k vyloučení advokáta, který byl obviněným řádně pověřen k jeho zastupování, postupem podle § 37a trestního řádu nedojde, a přesto jej soud odmítne považovat za obhájce obviněného, dochází k nepřípustnému omezení práva obviněného na obhajobu chráněného článkem 40 odst. 3 Listiny, jakož i práva na právní pomoc podle článku 37 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud zdůrazňuje, že i v případě, kdy je obviněným zvolený obhájce po podání dovolání vyloučen z obhajoby podle § 37a trestního řádu, není na místě postup podle § 265d odst. 2 věty třetí trestního řádu. Vyloučení advokáta z obhajoby působí s účinky ex nunc, což ostatně konstatoval i Nejvyšší soud ve své dřívější rozhodovací praxi (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023 č. j. 4 Tdo 965/2022-1162, jehož závěry byly potvrzeny usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2023 sp. zn. II. ÚS 1426/23). V důsledku toho je třeba přiznat právní účinky dovolání i v případě, že bylo podáno prostřednictvím obhájce, jenž byl následně vyloučen z obhajoby. Ve shora citovaném usnesení proto Nejvyšší soud projednal dovolání, které v rámci zákonné dovolací lhůty podal obhájce, jenž byl následně vyloučen z obhajoby, a naopak nepřihlížel k dovoláním, která za téhož obviněného podal po dovolací lhůtě obhájce nově zvolený.

Pro posouzení otázky, zda postupem Nejvyššího soudu došlo k nepřípustnému omezení práva stěžovatele na přístup k soudu, tedy není významné, zda jmenovaná advokátka měla být vyloučena či nikoliv. I její případné vyloučení totiž nemění nic na tom, že bylo povinností Nejvyššího soudu dovolání považovat za podané prostřednictvím obhájce. S ohledem na princip minimalizace zásahu se Ústavní soud v nynějším rozhodnutí nezabýval tím, zda a případně za jakých okolností má být advokát vystupující v roli opatrovníka obviněné právnické osoby vyloučen z obhajoby spoluobviněného. Ústavní soud k tomu pouze dodává, že tato otázka není zákonem jednoznačně řešena, v úvahu proto přichází pouze použití analogie k ustanovením upravujícím možnost vyloučení advokáta z obhajoby.

Postupem spočívajícím ve vrácení stěžovatelova dovolání bez jeho věcného projednání Nejvyšší soud porušil právo stěžovatele na přístup k soudu podle článku 36 odst. 1 Listiny. Svým postupem rovněž porušil jeho právo na obhajobu podle článku 40 odst. 3 Listiny a právo na právní pomoc podle článku 37 odst. 2 Listiny, neboť jím zvolenou právní zástupkyni Nejvyšší soud odmítl považovat za jeho obhájkyni, aniž by došlo k jejímu vyloučení z obhajoby na základě zákonem předvídaného procesu.

Ústavní soud ještě dodává, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které vyústilo v neprojednání dovolání proti odsuzujícímu rozsudku v jeho trestní věci, je z pohledu stěžovatele tím závažnější, že Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření k tomuto dovolání navrhlo zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k novému projednání. Nejvyšší soud svým postupem odepřel přezkum dovolacích námitek stěžovatele, jejichž relevanci do určité míry potvrzovala i veřejná žaloba. Tímto postupem, který lze s ohledem na shora popsanou zákonnou úpravu, jakož i dostupnou judikaturu, považovat za zcela překvapivý, Nejvyšší soud zmařil očekávání stěžovatele, že se mu dostane odpovědi na jeho dovolací námitky.

 

Závěr

Ústavní soud tak dospěl k závěru, že zásahem Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto zakázal Nejvyššímu soudu, aby pokračoval v tomto zásahu, a přikázal mu, aby podání stěžovatele ze dne 19. května 2023 považoval za dovolání podané prostřednictvím obhájce.

 

Autor: JUDr. František Schulmann, advokát v Praze
Ilustrační foto: canva.com

 

---

[1] Zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů