Přestože jsou jen „podpůrnou“ profesí, žádné řízení, jehož účastníkem je cizinec – ať už oběť trestného činu, svědek, podnikatel v nesnázích, nebo pachatel – na jedné straně a orgán činný v trestním řízení, policista, žalobce nebo soudce, bez perfektní znalosti cizích jazyků na straně druhé, se bez nich neobejde. Navzdory tomu je práce soudních tlumočníků a soudních překladatelů mnohdy vnímána s despektem. Jak ale říká v rozhovoru pro Advokátní deník tlumočnice a překladatelka s takřka třicetiletou praxí Dagmar De Blasio Denčíková, „v převážné většině máme korektní vztahy a spolupracujeme ve vzájemné úctě. S advokáty je ale spolupráce kvalitativně i lidsky na jiné úrovni – jsou otevřenější, vědí, jakou váhu může mít špatný nebo dobrý překlad či tlumočení, a více si naší práce váží.“

 

Máte poměrně výjimečnou profesi – aktuálně působí v České republice pouze na 3 000 zapsaných soudních tlumočníků a soudních překladatelů, přičemž většina z nich překládá z angličtiny, francouzštiny či němčiny, Vy máte kombinaci italština / slovenština/ čeština. Co bylo impulsem pro to, abyste si toto povolání zvolila, a kdy?

V roce 1993 mi v Praze nabídli atraktivní pracovní místo v mém původním oboru (grafika) a jelikož železná opona už nepřekážela, rozhodla jsem se zkusit štěstí. Do té doby jsem totiž žila a pracovala v Itálii (od roku 1968). V Česku jsem potřebovala úředně přeložené dokumenty pro povolení k pobytu, do práce i školy pro nezletilého syna, a při té příležitosti jsem objevila existenci profese soudního tlumočníka/překladatele. Zaujala mě i proto, že v té době jsem se již několik let věnovala také jazykům a občas i tlumočila a měla jsem pocit, že ty překlady bych byla bývala zvládla stejně dobře, ne-li lépe. Zejména proto, že italské, české i slovenské prostředí jsem velmi dobře znala. Věděla jsem, že ovládat cizí jazyk neznamená jen umět slovíčka, ale že je třeba znát živý jazyk v návaznosti na reálie a právní prostředí země, kde se daným jazykem mluví. V Městské knihovně v Praze (tehdy ještě internet nebyl dostupný) jsem si prostudovala zákon o znalcích a tlumočnících i prováděcí vyhlášku a požádala příslušný soud o jmenování.

 

Soudní překladatelkou a tlumočnicí jste od roku 1995, tedy takřka 30 let. Dokážete si ještě vybavit svůj první případ či pocit, s nímž jste do něj šla, ať už to bylo na policejní služebně nebo v soudní síni?

Je to zvláštní, ale první případ si nepamatuji. Pamatuji si však, jak jsem hltala vše nové, a jaká to byla pro mě silná výzva. Do té doby jsem nikdy nevstoupila do soudní síně ani na policejní služebnu a už vůbec ne do věznice. Spolu s prvními zkušenostmi začalo ve mně narůstat vědomí užitečnosti této profese. Zjištění, že díky svým znalostem mohu pomoci jiné osobě, která by jinak byla bezmocná, mě naplňovalo zadostiučiněním. Ať už šlo o oběť trestného činu, svědka, pachatele, podnikatele v nesnázích, podvedeného manžela nebo soudce či policistu. Životy lidí jsou nesmírně pestré a lidské osudy někdy až neuvěřitelné. Pokud jsem však chtěla obstát a nechtěla mylně chápat třeba slovní spojení jako vazební věznice (připadalo mi směšné jako kdyby se říkalo kuchyňská kuchyně), byla jsem nucena překonat lenost a své vědomosti neustále rozšiřovat a prohlubovat. To platí dosud, a dělám to ráda.

 

Dříve pojem tlumočník označoval nejen soudního tlumočníka, ale i překladatele – jedna osoba tak mohla provádět oba úkony. Nový tlumočnický zákon tyto dva pojmy rozděluje. Mohla byste, pro ty čtenáře, kteří to náhodou nevědí, vysvětlit jaké jsou rozdíly mezi oběma disciplínami? A kterou z nich preferujete?

Jedná se skutečně o dvě zcela různé profese, které vyžadují odlišnou průpravu a odlišné dovednosti. Dobrý tlumočník nemusí být zároveň i dobrý překladatel a naopak. Jsou vynikající překladatelé, kteří nemohou být dobrými tlumočníky jednoduše proto, že mají třeba problémy s výslovností, hlasem či sluchem, jsou introvertní anebo jednoduše proto, že jsou si jistější v psaných projevech. Tlumočníci jsou zase více adrenalinoví, cítí se dobře na veřejnosti, jsou pohotovější, ale nemají chuť ani trpělivost sedět hodiny u překladů a ověřovat si každou drobnost, protože psaný projev není jejich parketa. Mohou mít též problémy se zrakem, takže překládání je jim zapovězené, ale jako tlumočníci jsou skvělí. Tlumočení (je jich několik různě obtížných druhů) vyžaduje plné nasazení, a je proto psychicky i fyzicky náročnější. Je také lépe placené.

Já mám naštěstí ráda obě profese a nový zákon mi nijak nebrání vykonávat je i nadále. Stačí mít licenci jak na tlumočení, tak na překlady. Osobně se věnuji více překladům než tlumočení. Mohu tak lépe sladit práci s potřebami rodiny.

 

Jak jsme zmínili, běžně se pohybujete u soudu, spolupracujete s orgány činnými v trestním řízení. Jak se Vám s nimi pracuje? Předpokládám, že když Komora soudních tlumočníků a soudních překladatelů vydala publikaci „Tlumočník v soudní síni. Jak s ním úspěšně spolupracovat“ určenou pro soudce a jejich asistenty, ale i další justiční pracovníky a zájemce, kteří při své činnosti přicházejí do styku se soudními tlumočníky, ne vždy je asi příkladná?

Vztah justičních pracovníků k tlumočníkům je odtažitý. Neberou nás velmi v potaz. Jako bychom byli nepříjemný hmyz, který jsou nuceni strpět. Stává se dokonce i to, že pro neznalost předpisů upravujících naši činnost, způsobí nějaký problém. Ovšem, mohu-li trochu zevšeobecnit, problematičtí bývají spíše asistenti soudců a vyšší soudní úředníci než soudci samotní. Říká se, že „kdo moc neví a má moc, využije moc“. Musím ale zdůraznit, že v převážné většině máme korektní vztahy a spolupracujeme ve vzájemné úctě. Na druhou stranu, záleží také na nás, zda jsme schopni získat respekt či nikoli.

Zmíněná publikace Komory soudních tlumočníků a soudních překladatelů je poměrně čerstvá a je to dobrý počin. Nevím však, do jaké míry je známá a zda mezi justičními pracovníky dosahuje kýženého zájmu. Pokud si však soudce nebo jiný uživatel tlumočnických služeb přeje účinnější spolupráci s tlumočníkem, udělá dobře, když si tu brožurku přečte. Bude se lépe orientovat a ke prospěchu obou stran snadněji docílí kvalitnějšího výsledku.

 

Zlepšila se spolupráce postupem času?

Nedovedu odpovědět. Možná. Osobně mám za celou dobu své činnosti velmi dobré zkušenosti, až na dva nebo tři případy arogantního zneužití moci. S orgány veřejné moci bývají nejčastěji tahanice kvůli nejednotně interpretovaným, špatně napsaným předpisům a kvůli opožděným platbám již beztak nedůstojných odměn. Ale to je jiná kapitola. Situace by se měla zlepšit díky novele odměnové vyhlášky účinné od ledna letošního roku.

 

Advokátní deník je médium České advokátní komory, jak byste ohodnotila konkrétně spolupráci s advokáty?

Řekla bych, že s advokáty je spolupráce kvalitativně i lidsky na jiné úrovni. Jsou otevřenější, vědí, jakou váhu může mít špatný nebo dobrý překlad či tlumočení, a více si naší práce váží. Neříkám to proto, že bych chtěla vašim čtenářům nadbíhat. Důvod je jednoduchý: pokud je advokát mým zadavatelem, náš vztah je tržní. Advokáti si vybírají a jsou oprávněně nároční. Často znají jazyk. Jiné je to v soudní síni, kde je zadavatelem soud, a kde každý advokát tvrdě hájí zájmy svého klienta. My z podstaty věci nemůžeme nikomu stranit a konfrontace s obhájcem může být někdy hodně těžká. Slyšela jsem od kolegů, že obhájci se někdy za neúspěch vymlouvají na tlumočníka anebo zpochybní překlad. Ano, stalo se mi, že mě soud pověřil revizí překladu některého z kolegů, což není nikdy příjemné.

 

Co by podle Vás měli zástupci jednotlivých justičních profesí i advokáti vědět, aby se jim s vámi, překladateli a tlumočníky, dobře pracovalo?

Měli by nám vždy dát možnost seznámit se s případem, a to nejen proto, abychom se ve věci zorientovali, ale i proto, abychom nepřišli do soudní síně terminologicky nepřipravení. I my jsme vázáni mlčenlivostí, tak kde je problém? Soudci i advokáti mají každý svoji specializaci a naplno se jí věnují, ale my musíme mít vhled do nejrůznějších oblastí lidského vědění a musíme terminologicky zvládat nejen české právo trestní, civilní, pracovní, rodinné a jiné, ale i příslušné právo země/zemí našich pracovních jazyků. Proto je příprava velmi důležitá.

V případě, že soudce, státní zástupce, vyšetřovatel nebo advokát potřebuje překlad, je rozumné příliš nespěchat, netlačit na termín předání. Naštěstí lidský překlad stále kvalitativně převyšuje (prozatím) překlad vygenerovaný automatickým překladačem.

 

V průběhu let jste jistě tlumočila desítky soudních kauz, utkvěla Vám v paměti nějaká, která byla něčím zvláštní – lidsky jste ji více prožívala, byla obtížná na tlumočení, setkala jste se se zajímavými lidmi apod.?

Snad každý příběh a každý člověk je zajímavý, a to je i důvod, proč mě tato práce stále baví. Jedna kauza mi však utkvěla v hlavě. Ani ne tak kauza samotná, ta byla vskutku banální, jako spíše pocit bezmoci, který na mě dopadl. Uvědomila jsem si, že nestačilo vyřčené jen přetlumočit. Situace by si byla vyžadovala interkulturní mediaci, ale jelikož tlumočník není účastníkem řízení, nemůže a nemá do jednání vstupovat. Tak jsem mlčela. Jednalo se o náhradu škody údajně vzniklou při hádce cizince-motorkáře s řidičem autobusu. Autobus měl při rozjezdu u semaforu nevhodným manévrem téměř shodit motorkáře a jeho dívku. Motorkář se lekl a bouchl pěstí do dveří na straně řidiče. Řidič, prý s telefonem u ucha, plivl z okénka motorkáři na helmu. Ten si to ale nemínil nechat líbit a na zastávce sesedl z motorky a šel si to s řidičem vyříkat. Řidič však zavřel dveře autobusu a zavolal policii. Motorkář se údajně do autobusu dobíjel, přičemž měl poškodit zejména vnější boční zrcátko. Ten však oponoval, že na to zrcátko ani nedosáhne. Bylo vyslyšeno několik cestujících, kteří nic neviděli a nic nepotvrdili. Dosvědčili pouze to, že se u autobusu rozčiloval nějaký cizinec-motorkář a chtěl dovnitř. Řidič doložil fakturu za opravy z autodílny svého bratra na poměrně vysokou částku. Soudkyně chtěla vědět, co kdo dělal před zastavením u semaforu. Motorkář vypověděl, že se vracel se svou dívkou z oslavy narozenin, že byl v klidu a veselý. Podle reakce paní soudkyně „Ach, tak vy jste oslavoval?!“ to automaticky znamenalo, že nebyl střízlivý. Motorkář ale vyřčeným mínil, že byl v pohodě, že neměl potřebu se s někým bezdůvodně vadit. Ale to si již soudkyně s vyslýchaným navzájem neřekli, protože stejná slova každý z nich chápal v souladu s vlastní kulturní příslušností. Ani jeden netušil, že došlo k nedorozumění, které podle mě v hojné míře podmínilo rozhodnutí soudu: řidič autobusu odešel jako jednoznačný vítěz. Jenom já jsem si to uvědomovala a měla jsem z toho velmi špatný pocit. Přitížilo se mi pak ještě více ve výtahu z řečí svědků, kteří oprávněnost mého pocitu potvrdili: „Dobře mu dala, ať platí ten bohatej taliánskej křikloun. Kopanec teniskou autobusu neublížil, ha, ha. My s řidičem jezdíme každý den a známe se. On je náš.“ Vrylo se mi to do paměti.

V Itálii se nepije s cílem se opít. Nehledě na to, že se to v rodinách považuje za nedůstojnou ostudu a opilost jim není k smíchu, nemají to zapotřebí – umějí se uvolněně bavit a projevují své city i bez opilosti.

My tlumočníci se v praxi často setkáváme se stereotypy a předsudky vůči cizincům. Bohužel, na všech úrovních. Liší se podle etnika a státní příslušnosti, ale jsou přítomné téměř bez výjimky u všech.

 

Za těch uplynulých 28 let praxe, dostala jste se někdy do situace, kdy jste chtěla skončit? A proč?

Ne, nikdy. Opravdu.

 

Jste čestnou členkou Komory soudních tlumočníků a soudních překladatelů ČR, Skupiny pro tlumočnickou a překladatelskou činnost při Ministerstvu spravedlnosti, Jednoty tlumočníků a překladatelů, společnosti Società Dante Alighieri, ale také autorkou slovníku a několika jazykových příruček. Byla Vaše publikační činnost určitým druhem relaxace, odpočinkem od náročné profese?

Neřekla bych, že by to byla relaxace. Naopak, byly to velmi náročné práce, které jsem však spáchala ještě v Itálii, to znamená dříve, než jsem byla jmenována soudní tlumočnicí v České republice.

 

Jedním z Vašich počinů je také překlad sbírky dětských kreseb a básní, které vznikly v terezínském ghettu „Motýla jsem tu neviděl“ (Qui non ho visto farfalle) do italštiny. Co pro Vás konkrétně tato práce znamenala?

K tématu mám citový vztah a práce mi byla potěšením. Nebyla jsem na ni úplně sama. Manžel revidoval texty a byl velkou oporou při generování rytmu v italštině. Byla to práce nadmíru tvořivá a jistým způsobem pocitově hodně blízká mé původní profesi – výtvarníčině. Alespoň já jsem to tak vnímala. Na úsvitu mé pracovní kariéry jsem působila v kresleném filmu na Barrandově a měla jsem kolegyni, která byla jednou z mála přeživších dětí z Terezína. Byla to scenáristka Alenka Synková (později Munková). Má ve sbírce dvě moc hezké básničky. Také vím, že Italové znají z dějepisu terezínské ghetto, a proto o tuto sbírku projevují zájem další a další generace. Byla to krásná a smysluplná práce.

 

Pomalu se blíží Vaše krásné kulaté výročí. Je ještě něco, po čem Dagmar De Blasio Denčíková, tlumočnice a překladatelka, lektorka, spisovatelka a ilustrátorka, aktivní členka mnoha spolků, touží, co by si chtěla splnit?

Musím se usmát – co je na osmdesátce krásné? Nechci se však rouhat, jsem šťastná, že se mi povedlo úspěšně zestárnout, a že jsem stále aktivní. Přála bych si v tom pokračovat. V blízké době bych chtěla ještě zvládnout zkoušku na Justiční akademii potřebnou pro tzv. přelicencování podle nového tlumočnického zákona, abych mohla pracovat i po roce 2025. Po čem toužím? Abychom neválčili, aby se mým synům dařilo, abych ještě stihla vidět svá vnoučata zdárně dospět a ve zdraví se postavit na vlastní nohy. Zkrátka, nic extra, jen mít všechno v normě, jako když se raduji z hvězdiček, které označují správný výsledek krevních testů.

Děkujeme za rozhovor!

 

Redakce AD
Foto: archiv Dagmar De Blasio Denčíkové a KST