Článek, který získal 2. cenu v kategorii Talent roku soutěže Právník roku 2019, je zaměřen na tzv. oddlužovací novelu insolvenčního zákona účinnou od 1. 6. 2019. V první části svého pojednání se autorka zabývá institutem oddlužení a zásadními změnami, které přinesla oddlužovací novela. Dále se zaměřuje na postavení věřitele, na ochranu věřitele v závazkovém právním vztahu, a to s odkazem na základní právní zásady a principy. Institut oddlužení hodnotí jako zbraň v rukou dlužníků, kteří vědí, jak a kdy ji nejlépe využít. V závěru pojednání je pak řešena otázka budoucího možného vývoje.

1. Úvod

Staré čínské přísloví praví: „Z celé řeči, kterou máš na špičce jazyka, si polovinu ponechej. Z pohledávek, které můžeš vymáhat, tři desetiny vypusť.“ Tímto právním pojednáním odkryji alespoň polovinu toho, co mám k dané problematice na srdci, a pravidlo tří desetin (bohužel) potvrdím.

Problematika předluženosti jednotlivých osob ve společnosti je stále aktuálním společenským tématem, stejně tak možné způsoby řešení.

Institut oddlužení byl převzat do našeho právního řádu ze zahraničí. Nejprve se mělo jednat pouze o okrajovou oblast insolvenčního práva, v současnosti je však opak pravdou. Jen málokdo by na počátku předvídal, že se oddlužení stane nejrozšířenější agendou na úseku insolvenčního práva.

Institut oddlužení byl zaveden do našeho právního řádu přijetím zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“ či „ins. zák.“), a je upraven v ust. § 389 a násl. tohoto zákona. Oddlužení se řadí mezi sanační způsoby řešení, tedy oddlužením nemá dojít k likvidaci osoby, ale naopak má být dané osobě umožněn návrat do společnosti. Důvodová zpráva k tehdy novému insolvenčnímu zákonu uvádí, že institut oddlužení bude přicházet v úvahu jako řešení úpadku nepodnikatelských subjektů (a to jak fyzických osob, tak i osob právnických) a u některých drobných podnikatelů – fyzických osob. Byly tehdy zavedeny dvě formy, a to oddlužení jednorázovým vyrovnáním, navazujícím volně na institut vyrovnání, a oddlužení formou splátkového kalendáře, určené fyzickým osobám s pravidelným příjmem. Oddlužení formou splátkového kalendáře bylo zavedeno jako zcela nový institut, při jehož úpravě nebylo možné navázat na předchozí legislativní a aplikační zkušenosti. Z toho důvodu bylo při návrhu úpravy čerpáno ze zahraničních právních řádů.[1]

Možnost oddlužit se poskytuje „druhou šanci“ především dlužníku – fyzické osobě, „odsouzenému“ k celoživotnímu splácení dluhů. Zavedením institutu oddlužení se má předejít tomu, aby se dlužník začal pohybovat v zóně stínového hospodářství, přijímat práci načerno apod. Osvobození od zbytku dluhů má pak dlužníka motivovat k tomu, aby usiloval o co nejvyšší míru uspokojení věřitelů, čímž je naplňován i účel insolvenčního řízení. Důvodová zpráva dále odkazuje na zahraniční zkušenosti, které potvrzují, že oddlužení je v konečném důsledku i ku prospěchu věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část pohledávky než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou. Věřitelé – podnikatelé spoléhají též na budoucí spotřebu takového dlužníka, na obnovení jeho koupěschopnosti.[2]

Institut oddlužení byl od svého založení mnohokrát novelizován. Cílem tohoto právního pojednání je zaměřit se především na tzv. oddlužovací novelu insolvenčního zákona, která přinesla zásadní změny v oblasti oddlužení a nabytí jejíž účinnosti vede neustále k horlivým diskusím na úrovni jak laické, tak odborné veřejnosti. Cílem není rozebrat jednotlivá nová ustanovení, ale zaměřit se na novinky, které mají dopad na postavení věřitele v oddlužení, a zejména pak posoudit dopady novely nejen v odborné praxi, ale rovněž ve společnosti.

II. Tzv. oddlužovací novela insolvenčního zákona

Dne 1. 6. 2019 vstoupila v účinnost dlouho očekávaná a především veřejností i odborníky diskutovaná tzv. oddlužovací novela (dále jen „oddlužovací novela“).[3] Hlavním argumentem pro její přijetí byl stále rostoucí počet exekucí a výkonů rozhodnutí, které však často nevedou ke kýženému výsledku – k vymožení pohledávky věřitele na mnohdy předluženém dlužníku.

Oddlužovací novela je jednou z nejrozsáhlejších v oblasti insolvenčního práva. Toto právní pojednání se zaměří především na novinky dotýkající se institutu oddlužení, stranou jsou tedy ponechána nová ustanovení pro oddlužení pouze okrajová či taková, která se oddlužení nedotýkají vůbec.[4] Cílem pojednání není zabývat se všemi změnami, které novela zavádí, ale pouze vybranými vzhledem k dané problematice.

Na počátku je důležité zmínit, že oddlužovací novela se vztahuje pouze na návrhy na povolení oddlužení, které byly podány u insolvenčního soudu po 1. 6. 2019, neuplatní se tedy retroaktivně. Zavádí tak dvojkolejnost a zároveň koncentrace původních řízení. Další novely, které jistě lze v této oblasti očekávat, tak nebudou na starší řízení dopadat.

Oddlužovací novela předně přináší toliko dva způsoby oddlužení, a to oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.

Klíčovou změnu, kterou oddlužovací novela přináší, je změna v přípustnosti oddlužení. Upravuje nově pravidla pro vstup do oddlužení a rovněž pro vyhodnocení plnění podmínek pro oddlužení na jeho konci. Lze jistě konstatovat, že celá novela je postavena na tzv. prodlužnickém principu, až na jisté výjimky.[5]

Jako zásadní změna, která je ve prospěch dlužníků, je vnímáno upuštění od podmínky prokázat, že dlužník splatí alespoň 30 % všech svých pohledávek.[6] Oddlužovací novela zavádí systém tzv. 1 + 1, tedy že dlužník musí pouze prokázat, že je schopen na jednu stranu hradit odměnu a hotové výdaje insolvenčnímu správci a na druhou stranu tu samou částku má k dispozici pro věřitele. Dlužník tedy musí být po celou dobu oddlužení schopen hradit věřitelům alespoň takovou částku, jakou činí hotové výdaje a odměna insolvenčního správce.

Hranici uspokojení věřitelů ze 30 % pak oddlužovací novela jako podmínku úspěšného splnění oddlužení nezavádí ani na konci oddlužení – zde je pouze v roli vyvratitelné právní domněnky zakotvené v ust. § 412a odst. 1 písm. c) ins. zák.

Oddlužení dle oddlužovací novely bude úspěšně splněno za situace, kdy dlužník v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty splatí svým nezajištěným věřitelům jejich pohledávky v plné výši, dále pokud splatí těmto věřitelům v době tří let od schválení oddlužení alespoň 60 % pohledávek, a nakonec tehdy, pokud dlužníku nebude po dobu pěti let od schválení oddlužení toto zrušeno a dlužník v průběhu oddlužení neporuší svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů. Dle ust. § 412 odst. 1 písm. c) ins. zák. se pak uplatní právě ona vyvratitelná domněnka, podle které se má za to, že dlužník povinnost neporušil, jestliže v této době splatil nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek.

Pro úplnost je třeba uvést, že oddlužení zpeněžením majetkové podstaty bude splněno, jakmile soud obdrží zprávu insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení, jestliže dlužník řádně splní všechny své povinnosti stanovené v rozhodnutí o schválení oddlužení.

Další novinkou je možnost zkrácení doby oddlužení u vybraných kategorií zvlášť zranitelných osob vyloučených z pracovního trhu, které v praxi nemají možnost obstarat si jiný příjem než příjem poskytovaný státem. Těmito osobami jsou zejména starobní důchodci a osoby, kterým byla přiznána invalidita druhého nebo třetího stupně. Pokud takový dlužník splní příslušné podmínky ke dni rozhodnutí o schválení oddlužení, soud následně zkrátí dobu oddlužení pro účely posouzení splnění oddlužení na tři roky. Oddlužení pak bude splněno nehledě na skutečnou míru uspokojení věřitelů. Jedinou podmínkou je, že oddlužení nesmí být po dobu těchto tří let zrušeno. I v těchto případech však musí být splněno kritérium schopnosti hradit odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce a v té samé výši pohledávky věřitelů, dále pohledávky věřitelů na výživném ze zákona a odměnu za sepis návrhu na povolení oddlužení.

Zásadní změnou, kterou jistě mnoho dlužníků ocení, je zavedení ochrany obydlí dlužníka. Nově dlužník není povinen vydat ke zpeněžení své obydlí, ledaže by ze zprávy pro oddlužení vyplynulo, že hodnota tohoto obydlí přesahuje hodnotu určenou podle nařízení vlády násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti. Dlužník dále nebude nucen vydat majetek, pokud by se jeho zpeněžením podle zprávy pro oddlužení nedosáhlo uspokojení věřitelů. Je ale třeba zdůraznit, že tato formulace zákona nedopadá na družstevní bydlení, kdy dlužníci jsou vlastníky družstevního podílu, nikoli samotné nemovité věci. Zde tedy nic nebrání zpeněžení.

Novinkou je rovněž odbourání limitu uspokojení nezajištěných věřitelů do výše 50 % v případě změny výše zákonných splátek. Soud pro změnu poměrů může upravit výši splátek i po schválení oddlužení, tedy v průběhu plnění splátkového kalendáře. V důsledku toho by pak mělo docházet k flexibilnějšímu řešení dlužníkových problémů a jeho krize.

Oddlužovací novela dále zavádí možnost přerušení průběhu oddlužení, a to až na jeden rok. Přerušit průběh oddlužení lze však pouze jednou a pouze ze závažných důvodů, jako je např. plánovaný lékařský zákrok, úraz, péče o osobu blízkou apod. Navrhnout přerušení je v dispozici pouze dlužníka nebo insolvenčního správce. Jakmile důvod pro přerušení odpadne, rozhodne insolvenční soud o pokračování v oddlužení. O pokračování soud nebude rozhodovat pouze tehdy, bylo-li oddlužení přerušeno na přesně určenou dobu či do určitého dne. Podstatné však je, že doba přerušení se nezapočítává do celkové doby trvání oddlužení, a oddlužení se tak právě o tuto dobu prodlužuje.

Vstříc vychází dlužníkům i nová možnost za účelem splnění podmínek oddlužení pro předem dané periody prodloužit až o 6 měsíců, avšak pouze jednou v průběhu probíhajícího insolvenčního řízení. Dlužník, který se tak přiblíží v uspokojování svých věřitelů např. ke hranici 60 %, ale již je zřejmé, že tuto hranici nepřekročí ani jí nedosáhne v době tří let od schválení oddlužení, může před uplynutím této lhůty požádat soud o prodloužení období, v němž této hranice bezpečně dosáhne.

Další významné změny, které je třeba vzhledem k dané problematice zmínit, jsou změny týkající se přihlašování pohledávek a možností jejich popření.

Dlužníci se mnohdy ve svém životě potýkají s řetězením pohledávek zejména z důvodu jejich příslušenství, které neustále narůstá a dlužníci jej nejsou schopni plně splácet, a vzhledem k pravidlu danému v ust. § 1932 odst. 1 zák. č. 89/2012 sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“ či „o. z.“), se tak nemají ani možnost dostat ke splácení samotné jistiny.[7] Oddlužovací novela zohlednila tuto situaci a postavila se proti nežádoucímu navyšování pohledávek o nepřiměřené úroky a smluvní pokuty rozšířením tzv. podřízených pohledávek. Nově se tak za podřízené pohledávky pro účely insolvenčního řízení považují také úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů a smluvní pokuty sjednané pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky, není-li taková smluvní pokuta dluhem z podnikání, ve výši, ve které v souhrnu převyšují výši jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku.[8]

Nově je také dána dlužníku možnost popřít zajištěnou pohledávku, když oddlužovací novela odstranila pro tyto účely rozlišování mezi nezajištěnými a zajištěnými věřiteli. Tato možnost má pro praxi dalekosáhlý význam, a proto Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 2/2019, vyjádřil protiústavnost části ust. § 410 odst. 2 věty první ins. zák. ve znění do 30. 6. 2019, vyjádřené slovem „nezajištěného“. Důsledkem je, že i dlužníci, kteří podali návrh na povolení oddlužení před účinností oddlužovací novely, mají možnost popřít pohledávky zajištěných věřitelů, a bránit se tak přemrštěným a neoprávněným požadavkům těchto věřitelů.[9]

V neposlední řadě je zapotřebí zmínit, že na základě oddlužovací novely dlužníkům odpadla povinnost dokládat k návrhu na povolení oddlužení seznam závazků. Sepis seznamu závazků přitom býval nejtěžší záležitostí na celém návrhu, neboť sami dlužníci ve valné většině případů nemají ponětí, kdo jsou jejich věřitelé, natož jestli je pohledávka splatná, vykonatelná a popř. jaký exekuční úřad byl jejím výkonem pověřen.[10]

Lze jistě kvitovat novou možnost insolvenčního soudu uložit dlužníkovi za účelem předcházení budoucímu úpadku povinnost využít v rozsahu nejvýše 100 hodin služby odborného sociálního poradenství poskytovaného registrovaným poskytovatelem sociálních služeb. To by pak mělo být poskytováno bez úhrady nákladů.

Oddlužovací novela přináší i nové povinnosti pro insolvenční správce. V souvislosti s danou problematikou jistě stojí za to zmínit povinnost insolvenčního správce kontrolovat a hodnotit, zda dlužník vyvíjí maximální úsilí, aby uspokojil své věřitele. Rostislav Krhut, přední odborník na insolvence a místopředseda Krajského soudu v Ostravě, prezentoval na Insolvenčním kongresu 2019 závěr, že „těžištěm rozhodování soudů se stane posuzování otázky, zda dlužník řádně využívá svůj potenciál na trhu práce, co se týče hledání příjmů. S platností novely je třeba, aby insolvenční správce okamžitě začal kontrolovat dlužníka, jinak ho kryje.“ Insolvenční správce tak bude muset vyvíjet tlak na dlužníka, aby vykonával práci, která je adekvátní jeho potenciálu.

III. Postavení věřitele a jeho ochrana v závazkovém právním vztahu

Pohledávka vyjadřuje právo věřitele požadovat po dlužníku plnění určitého závazku, určitou majetkovou hodnotu. Pohledávka věřitele je tak vybavena nárokem a má své příslušenství, kterým u peněžitých pohledávek jsou smluvní úroky, zákonné úroky z prodlení, poplatky z prodlení, případně náklady spojené s uplatněním pohledávky.[11]

Pohledávce jako určitému právu věřitele odpovídá určitá povinnost dlužníka. Právní vztah věřitele a dlužníka je takto upraven zákonem, a jedná se tedy o vztah po právu. A jako každý právní vztah a každé právní jednání požívá náležité právní ochrany. Té se pak může věřitel domoci v souladu s ust. § 12 o. z., dle kterého „Každý, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, může se domáhat ochrany u orgánu vykonávajícího veřejnou moc. Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem veřejné moci soud.“

Věřitelé možnost ochrany hojně využívají a v případě, že dlužník řádně neplní, mají následně v rukou rozhodnutí orgánu veřejné moci, které je vykonatelné.[12] Tímto je v podstatě jejich nárok „posvěcen“ a může započít vymáhání pohledávky prostřednictvím soudních exekutorů či prostřednictvím soudu. S vydáním rozhodnutí orgánu veřejné moci však věřiteli zpravidla vznikají další náklady, dále běží úroky a rovněž se pohledávka navyšuje o náklady na řízení vykonávací. Nicméně stále je tu v postavení věřitele osoba, která v souladu se zákonem má pohledávku po právu, a má tedy nárok na její uspokojení v plné výši. Avšak pouze do té doby, než dlužník podá návrh na povolení oddlužení a insolvenční soud mu následně usnesením oddlužení povolí. V tu chvíli se postavení věřitele zásadě mění, a nejenže musí svou pohledávku znovu prokazovat, ale zároveň do jejího uplatnění znovu investovat čas a peníze, neboť pohledávka, aby mohla být v průběhu insolvenčního řízení uspokojena, musí být řádně do insolvenčního řízení přihlášena. A pokud ji snad navíc dlužník, insolvenční správce nebo přihlášený věřitel popře, vznikají věřiteli další náklady na „obhájení“ takové pohledávky. Zásadně se tak mění právní síla účastníků a postavení věřitele a dlužníka v daném právním vztahu. Přitom v souladu se zákonem by to stále měl být pouze a jedině věřitel (má-li pohledávku po právu), kdo má výsostné právo na ochranu svého postavení a uspokojení své pohledávky. Vždyť je to dlužník, kdo na svých bedrech nese hlavní povinnost z právního vztahu s věřitelem vyplývající, a sice povinnost uspokojit pohledávku věřitele. Vstupem dlužníka do insolvenčního řízení se však jeho postavení posiluje, a to jednak co do možnosti popřít pohledávku věřitele, a dnes i přesto, že je vykonatelná či zajištěná, a jednak je dlužníku dána legální možnost neuhradit ji v plné výši. A vzhledem k oddlužovací novele si dlužník „píská“, neboť nejenže nemusí v oddlužení uhradit 100 %, ale nově nebude za splnění určitých předpokladů povinen uhradit ani do účinnosti oddlužovací novely požadovaných 30 % ze svých pohledávek.

V ust. § 3 odst. 2 o. z.[13] jsou koncentrovány právní zásady, na kterých spočívá soukromé právo, zásady, k nimž zákonodárce považuje za správné se přihlásit. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení uvádí, že zákonodárce při těchto zásadách sleduje hodnotovou stupnici, k níž celá stavba občanského zákoníku lne. Lze doplnit, že nejen stavba občanského zákoníku, ale rovněž společnost jako celek, když občanský zákoník je nejobecnějším zákonem (zákonem pro lidi, jak byl vždy na svých počátcích tvůrci prezentován), stanovuje základní pravidla pro fungování jednotlivců a společnosti.[14] Právě ve zmíněném ustanovení pak nalezneme zásadu, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být plněny,[15] dále zásadu, že nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.

Zásada pacta sunt servanda je zmíněna nejen v ust. § 3 odst. 2 písm. d) o. z., ale je rovněž obsahem ust. § 1759 o. z., a to jeho věty první.[16] Zásada, že nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží, vychází z Ulpianova vymezení spravedlnosti jakožto stálé a trvalé vůle poskytovat každému jeho vlastní právo. Požadavek, aby každý dostal to, co mu patří, je vyjádřením distributivní spravedlnosti, jejíž základy položil Aristoteles v Etice Nikomachově.[17]

Dle ust. § 1721 o. z. má věřitel ze závazku vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit. Klíčovým pojmem je závazek – obligace. Závazek je právním vztahem; už v římském právu platilo, že závazek je právní pouto, které nás svou nevyhnutelností nutí, abychom v souladu s právem našeho státu poskytli někomu nějaké plnění.[18] V komentáři k tomuto ustanovení se znovu dozvíme, že dlužník má povinnost plnit, jeho slib zavazuje a smlouva má být plněna, a dále, že právní závaznost se projevuje vynutitelností plnění. Závazek nemůže být jednostranně zrušen.[19]

Dle ust. § 1908 o. z. dluh zaniká splněním, přičemž dlužník má povinnost splnit dluh na svůj náklad řádně a včas. Důvodová zpráva k občanskému zákoníku uvádí, že žádná ze stran závazkového vztahu nemůže být nucena odchýlit se při soluci od stanoveného či sjednaného předmětu, místa, času nebo způsobu plnění. Z absence řádného splnění vznikají věřiteli proti dlužníku nová práva, ať již ze zákona, nebo ze smlouvy.[20] Nikde se však nedočteme o tom, že by snad dlužníku vznikalo právo neuhradit plnou výši jeho dluhu.

Věřitel tak nemůže být nucen přijmout něco jiného, než co přísluší jeho pohledávce, dlužník rovněž nemůže být nucen poskytnout něco jiného, než je dlužen. V souvislosti s tím je stanoveno, že smlouva strany zavazuje i tehdy, stane-li se plnění obtížnějším.[21] Zásadní je v této záležitosti nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 531/98, ve kterém Ústavní soud vyslovil tezi, že tato zásada jako součást právního státu není automaticky potlačena pozdější právní úpravou.[22]

S danou problematikou rovněž souvisí zásada autonomie vůle, která je vyjádřena v ust. § 3 odst. 1 o. z.[23] V této zásadě se odráží požadavek lidské svobody a svobodného rozhodování a jednání. Základ autonomie vůle je Ústavním soudem spatřován v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jenž každému přiznává právo činit, co mu zákon nezakazuje, a zapovídá, aby byl nucen činit to, co zákon neukládá. Podstata tkví v tom, že každý člověk má možnost volby, jak se v daném případě zachová. Jeho volba je v určení, vůči komu bude jeho jednání směřovat, s kým bude jaká smlouva uzavřena a co bude jejím obsahem. Široká možnost ujednat si libovolně práva a povinnosti ve smlouvě předpokládá, že smluvní strany mají rovné postavení, že jsou formálně i fakticky rovnocennými partnery. V případě postavení slabší smluvní strany jsou pak zákonodárcem stanoveny prostředky na vyrovnání nerovnováhy subjektů v podobě kogentních ustanovení chránících slabší smluvní stranu a spotřebitele.[24]

Ochranu lze spatřit také v dalších ustanoveních, zejména např. v ust. § 1765 odst. 1 o. z., dle kterého „Dojde-li ke změně okolností tak podstatné, že změna založí v právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z nich buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění, má dotčená strana právo domáhat se vůči druhé straně obnovení jednání o smlouvě, prokáže-li, že změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit a že skutečnost nastala až po uzavření smlouvy, anebo se dotčené straně stala až po uzavření smlouvy známou. Uplatnění tohoto práva neopravňuje dotčenou stranu, aby odložila plnění.“

Ochrana slabší smluvní strany, ochrana spotřebitele, tedy osob stojících zpravidla v postavení dlužníka konkrétního závazkového vztahu, je obsažena v občanském zákoníku i v dalších právních předpisech.[25] Může se zdát, že tato ochrana je nedostatečná, když osoby vstupující do takových právních vztahů se i přesto mnohdy dostanou do nepříznivé situace končící až předlužením. Důvod však nelze hledat v nedostatečnosti zákonné ochrany, ale spíše ve vlastním jednání dlužníků samotných. Dlužníci mnohdy přiznávají, že buď samotnou smlouvu nečetli, nebo že doufali, že její obsah nebudou muset v budoucnu řešit, a tak mu nepřikládali dostatečnou důležitost. Dále existují dlužníci, kteří vstupují do závazkových právních vztahů od počátku s myšlenkou, že svůj dluh neuhradí. Je proto zapotřebí zkoumat motivy jednání těchto osob a zastat se také osob stojících na straně věřitele. V této souvislosti poukazuji na další právní zásadu, a sice zásadu neminem laedere, tedy zákaz počínat si tak, aby jinému byla bezdůvodně způsobena újma. Pokud se ve světle této zásady podíváme na jednání některých dlužníků, kteří vstupují do právních vztahů již od počátku s úmyslem své dluhy neuhradit, nelze dojít k jinému závěru, než že tímto jednáním dochází k zásadnímu porušení uvedené zásady a práva. I přesto je však takovým dlužníkům poskytována ochrana spočívající v možnosti využít institut oddlužení.

Všechny zmíněné zásady, na které je v tomto pojednání odkazováno, směřují k ochraně jednotlivců vstupujících do závazkových právních vztahů. Jsou jimi kladeny vysoké požadavky na věřitele a na jejich smlouvy. Ve stejné míře by pak ale měly být stanoveny a vyžadovány na straně dlužníků. Je běžné, že dlužníci vytloukají klín klínem – berou na sebe jeden závazek za druhým, postupně se dostávají do dluhové spirály, ze které již není úniku. Dlužník však vidí světlo na konci tunelu, a to ve formě oddlužení. Jak je již uvedeno výše, mnoho dlužníků na sebe bere další závazky, aniž by měli na počátku smluvního vztahu vůli je splnit, zaplatit. Typicky se jedná o drobné úvěry u různých společností, které dlužníci využijí pro momentální potřebu, a poté podají návrh na povolení oddlužení. Pokud se jedná jen o tyto typy závazků, máme na druhé straně – v osobě věřitele – právnickou osobu, která provozuje podnikatelskou činnost, jejímž předmětem je poskytování zápůjček a úvěrů. Taková právnická osoba je pak na tyto případy pojištěná, nese podnikatelské riziko a neuhrazení několika úvěrů pro ni není likvidační. Problém však nastává tehdy, kdy si dlužník půjčuje finanční prostředky od fyzické osoby, která mu např. nabídla pomoc – důvod může být různý, může se jednat o rodinného příslušníka, o blízkého přítele, o známého apod. Pokud taková osoba zapůjčí dlužníku finanční prostředky a ten poté podá návrh na povolení oddlužení, je s takovým věřitelem nakládáno stejně jako s věřitelem – úvěrovou společností. A zatímco úvěrová společnost předpokládá, že pohledávky nebudou vždy ze 100 % uspokojeny, a vstup dlužníka do oddlužení pro ni není likvidační, pro fyzickou osobu, která finanční prostředky poskytla mnohdy ze svých úspor a kalkuluje s tím, že jí budou dlužníkem vráceny, může mít vstup dlužníka do oddlužení fatální důsledky. Ochrana pro tyto věřitele však není vzhledem k institutu oddlužení dostatečná a lze předjímat, že pokud zákonodárce půjde po dosavadní cestě, v budoucnu se situace věřitelů nezlepší.

IV. Zhodnocení přínosu oddlužovací novely

Oddlužovací novela je snahou o nastolení rovnováhy ve společnosti a zjednodušení procesu a podmínek pro dlužníky; ostatně od počátku byla prezentována jako velká šance na oddlužení.

Ano, oddlužení je bezpochyby důležitý právní institut, neboť bez možnosti jej využít by mnoho lidí skončilo v lepším případě bez peněz a na ulici, v horším případě už by tito lidé nebyli mezi námi, neboť zoufalé situace si mnohdy vyžádají zoufalé řešení. Ale postupně se z oddlužení začíná stávat institut nikoli výjimečný, jak byl původně zamýšlen, ale institut více než běžný. Oddlužení využívá stále více dlužníků. K tomu přispěla právě i oddlužovací novela insolvenčního zákona, na jejíž účinnost mnoho lidí, kteří by jinak na oddlužení nedosáhli, čekalo a spoléhalo. Z insolvenční agendy, zejména tedy z oblasti oddlužení, se tak stále více stává agenda civilní. Došlo ke vzdálení se od původní disciplíny obchodního práva, když v současné době se posuzuje osoba dlužníka a institut oddlužení směřuje k pomoci těmto osobám v jejich složité osobní situaci bez ohledu na to, k čemu se zavázali a za jakých podmínek. Jak uvedl Luboš Dörfl, předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem (od 2. 1. 2020 předseda Vrchního soudu v Praze – pozn. red.), „oddlužení začalo plnit svůj společensko-ekonomický účel a začalo působit na ostatní obory práva směrem k narovnání právních vztahů mezi věřiteli a dlužníky“.[26]

Vývoj oddlužení směřuje stále více ku prospěchu dlužníků; zákonodárce každou další novelou uvolňuje více možnosti vstupu do oddlužení a upravuje průběh oddlužení tak, aby dlužník měl co nejvíce výhod. Stále méně je však z jeho postupu znatelná ochrana věřitele. Neustále se snižuje míra uspokojení věřitelů, možnost vymáhání jejich pohledávek na dlužníku.

Kladně lze hodnotit novou právní úpravu podřízených pohledávek, to je cesta, jak zajistit rovnováhu mezi oprávněným nárokem věřitele a povinností dlužníka. Co se ale týče jednotlivých uvolňujících bariér pro vstup dlužníků do oddlužení, ty jsou možná jednotlivě obhajitelné z důvodů na straně dlužníka i společnosti, ve svém komplexu však směřují stále více v neprospěch věřitelů, a tím i v neprospěch společnosti jako celku, morálky společnosti a spořádaného přístupu drtivé části obyvatelstva. Výchovná funkce se postupně stává pouze okrajovou, dlužníci se mnohdy „vysmívají“ věřitelům, když s nimi vstupují do závazkových vztahů.

Z pohledu sepisovatele návrhů na povolení oddlužení musím rovněž kvitovat, že odpadla povinnost dlužníka předkládat k návrhu na povolení oddlužení seznam závazků. Nemohu však tento postoj zastávat i v případě postavení věřitele. Pokud si dlužník nemusí hlídat a evidovat všechny své závazky, má to opět dopad na věřitele, kteří o to více musí své pohledávky monitorovat. Opět je tak devalvována povinnost dlužníka hlídat si své závazky na úkor postavení věřitele. Přitom je to dlužník, kdo má být „trestán“ za to, do jaké situace se svým jednáním dostal; měl by nést více odpovědnosti a nepřenášet ji na ostatní.

V současné době spousta lidí na oddlužení spoléhá, nesnaží se dostatečně konstruktivně svou finanční situaci řešit. Již před zavedením této novely jsem se ve své praxi mnohdy setkala s osobami, které odmítaly hradit své závazky, pracovaly tzv. na černo, aby neměly oficiálně žádné příjmy a aby jim tedy věřitelé neměli co vzít k uspokojení svých pohledávek. Utkvěl mi však v hlavě případ klientky, kdy byla podána žaloba na zvýšení výživného na nezletilého. Otec nezletilému po celý jeho život přispíval na výživu částkou 500 Kč měsíčně. Když matka podala návrh na zvýšení výživného (po cca 14 letech), argumenty na jeho obranu zněly tak, že nemůže pracovat, nemůže si sehnat zaměstnání (věk 45 let, zdravý člověk) a navíc má mnoho exekucí. Na otázku, co hodlá tedy se svým životem dělat, odpověděl, že situaci aktivně řeší, neboť sleduje dění v Poslanecké sněmovně a čeká na účinnost právě této oddlužovací novely. Upozorňuji, že toto tvrdil na jaře roku 2018, tedy více než rok před nabytím její účinnosti. A to je jeden případ z mnoha. Pro dlužníky je tedy oddlužení velkou motivací – ale motivací nikoli k nápravě, nýbrž ke stagnaci až do rozhodnutí insolvenčního soudu o povolení oddlužení.

V této souvislosti lze kladně hodnotit zavedení zvýšeného dohledu insolvenčního správce nad životem dlužníka. Dlužník tak má být v průběhu insolvenčního řízení ze strany insolvenčního správce kontrolován, zda využívá naplno svůj potenciál na trhu práce, a vyvíjí tak maximální úsilí, aby uspokojil své věřitele. Insolvenční správce má být v této své dohlédací činnosti následně kontrolován ze strany soudu. Zda je takový systém vůbec možné realizovat, se dozvíme až v průběhu následujících měsíců a let. Od nabytí účinnosti oddlužovací novely uplynuly teprve čtyři měsíce (v době sepsání článku – pozn. red.), praktický dopad tedy zatím nemůže být znám. Musím se však ztotožnit s kritikou ze strany insolvenčních správců a soudů v tom smyslu, že ačkoli jsou rozšířeny povinnosti insolvenčního správce vůči dlužníku, nedošlo k adekvátnímu navýšení odměny insolvenčního správce, a ačkoli je rozšířena pravomoc insolvenčního soudu, justice se stále potýká s nedostatečným personálním zajištěním insolvenční agendy. Celkově zatíženost celého aparátu zainteresovaných osob, jako jsou soudci, asistenti, advokáti, insolvenční správci, roste. A to vše jen z důvodu, aby osoby s mnohdy nezodpovědným přístupem ke svým závazkům a k životu byly osvobozeny od svých dluhů. A to bez jakékoli sankce, naopak na úkor uspokojení věřitelů, kteří jsou mnohdy v dobré víře. Klíčové tedy bude do budoucna rozlišení dlužníků na lidi, kteří objektivně nemohou své dluhy splácet, a lidi, kteří splácet mohou, ale nechtějí.

Nelze než ocenit, že oddlužovací novela dává druhou šanci lidem, kteří na oddlužení dříve nedosáhli, tedy především seniorům a matkám samoživitelkám.[27] Lidská vynalézavost je však bezbřehá a zneužít novou právní úpravu nebude složité. Nová právní úprava oddlužení také umožňuje, aby i osoby ve výkonu trestu odnětí svobody na institut oddlužení dosáhly. Je však tato možnost ku prospěchu společnosti? Mám za to, že díky tomu společnost spěje jen k další nedůvěře ve spravedlnost. A to jistě není žádoucí.

Je otázka, zda tímto postupem Česká republika pouze reaguje na zanedbání dané problematiky v minulých letech. Dle názoru Martiny Kasíkové, soudkyně Krajského soudu v Praze, jsou snahy pomoci dlužníkům důsledkem mnohaletého pokřiveného trhu s poskytováním půjček a úvěrů, kdy v určitém období byla naprosto podceněna ochrana spotřebitele.[28] Zákonodárce se tak snaží zřejmě dohnat po vzoru ostatních zemí jejich právní úpravu. Je však třeba si uvědomit, že pohledávky věřitelů v insolvenčním řízení jsou postaveny na jednu úroveň. Pravidla jsou sice dána zvlášť pro zajištěné a nezajištěné věřitele a samozřejmě pohledávky za majetkovou podstatou nebo jim na roveň postavené, ale insolvenční zákon již blíže nezkoumá, zda pohledávku ze spotřebitelského úvěru nebo např. zápůjčku poskytla fyzická osoba z dobré vůle, a především v dobré víře. A tak se stane, že tato osoba, pro kterou může neuspokojení její pohledávky mít fatální důsledky, je uspokojována v průběhu insolvenčního řízení shodně jako právnická osoba poskytující úvěry běžně, tedy jako osoba, která je na rizika neúplného splacení pohledávek připravena, nese své podnikatelské riziko a neuspokojení jedné pohledávky se jí existenčně nedotkne. Nezkoumá se rovněž, jestli si mohl věřitel vybrat, zda do vztahu s povinným vstoupí či nikoli, a za jakých podmínek, nezkoumá se, zda se věřitel nechoval nedbale či nezneužil finanční negramotnosti dlužníka – zde např. pohledávky ze společenství vlastníků jednotek. I přesto ani tito věřitelé nebudou mnohdy plně uspokojeni na svých pohledávkách.

Na počátku oddlužení stála jistě správná myšlenka, nicméně zákonodárce rozšiřuje možnosti, které dlužníci mají, aniž by zároveň dostatečně vystavěl mantinely, kterými by zabránil zneužívání tohoto institutu na úkor jednotlivých věřitelů. Místo toho zákonodárce prolomil i minimální jistotu věřitele na uspokojení alespoň 30 % jeho pohledávky, a naopak podpořil nejistotu věřitele tím, že je možné měnit podmínky splátek i v průběhu již schváleného oddlužení splátkovým kalendářem.

Musím také souhlasit s Jiří Grygarem, místopředsedou Krajského soudu v Praze, který uvedl na konferenci Insolvence 2019, že oddlužovací novela je „dobře míněný nápad s problematickou realizací“. Postupně se vytrácí prvek nápravy dlužníka. Zákonodárce se pohybuje na hranici morálního hazardu společnosti. Je však pouze zbožným přáním, aby už úprava oddlužení zůstala stabilní. Přitom stabilita v této oblasti je již zajisté pro společnost žádoucí, neboť dopady už této oddlužovací novely jsou dalekosáhlé.

Zjednodušeně řečeno, současná právní úprava oddlužení vychovává dlužníky, kteří nemusí platit své dluhy. To má zásadní dopad do ekonomiky jako celku, protože pokud jeden subjekt společnosti nezaplatí, dopadá to na celý řetězec podnikání. Přesto nás však čeká další zjemnění právní úpravy a další otevření možností pro vstup do insolvenčního řízení a naplnění podmínek povolení oddlužení.[29]

Jakým konkrétním směrem se nadále bude úprava ubírat, jak budou soudy s dlužníky nakládat, ukáže samozřejmě až čas. První rozhodnutí o osvobození lze očekávat nejdříve v roce 2024, rozhodnutí Nejvyššího soudu pak spíše až v roce 2026. Určitý díl nejistoty s sebou však přináší každá nová právní úprava.

V. Má současný stav řešení?

Výzkum insolvence sleduje vývoj v oblasti oddlužení. Z dílčích závěrů plyne, že v srpnu 2019 došlo k vyhlášení 2 148 osobních bankrotů, což je o 46 více než v červenci a vůbec nejvíce od roku 2008, kdy vešel v účinnost insolvenční zákon. Analytička společnosti CRIF (Czech Credit Bureau) Věra Kameníčková zde konstatuje, že v důsledku zmírnění podmínek pro oddlužení se počet bankrotů zvedl přibližně na dvojnásobek.[30]

Uvedená čísla jen potvrzují prognózy odborné veřejnosti před nabytím účinnosti oddlužovací novely. Zároveň tato čísla vypovídají o tom, že dlužníci propočítávají, zda se jim vyplatí spíše exekuční, nebo insolvenční řízení, monitorují v této souvislosti změny zákonů a vstupují do insolvenčního řízení tehdy, kdy je to pro ně nejvýhodnější. Tímto jsou rovněž potvrzeny úvahy o celoplošném zneužívání institutu oddlužení dlužníky na úkor věřitelů a na úkor společnosti jako celku.

Má-li být takovému trendu učiněna přítrž, čeká zákonodárce nelehký úkol. Aby se dlužníci neupínali pouze na insolvenční řízení a zároveň bylo umožněno věřitelům domoci se uspokojení svých pohledávek, musí být dlužníci „vychováváni“ již v průběhu nalézacího a posléze exekučního řízení. Insolvenční řízení pak nebude pro tyto osoby jediným možným řešením. Hlavním úkolem zákonodárce tak bude postupně zajistit soulad právní úpravy exekučního řízení a řízení insolven­čního. Legislativní změna jednoho řízení by měla být doprovázena legislativní změnou řízení druhého. Dohled nad dlužníky by pak měl být dán již v řízení exekučním.

Oddlužovací novela zavádí povinnost dohledu insolven­čního správce nad dlužníkem, nad tím, aby vyvíjel maximální možné úsilí pro uspokojení svých věřitelů. Taková povinnost by měla být dána již před vstupem dlužníka do oddlužení. V řízení exekučním se pak nabízí jako dozorový orgán, resp. osoba, soudní exekutor. Soudní exekutor by tak nezastával v exekučním řízení pouze roli vymahatele pohledávek věřitelů, ale rovněž by disponoval obdobnými pravomocemi a povinnostmi, jakými disponuje insolven­ční správce při výkonu kontroly nad dlužníkem. A pokud by dlužník v exekučním řízení nevyvíjel veškeré možné úsilí k uspokojení pohledávek svých věřitelů, pak by na něj jeho nečinnost měla dopady již v této fázi a nemohlo by mu být „odměnou“ oddlužení se sníženým uspokojením všech jeho věřitelů. Jedině tak bude navrácen dostatečný výchovný charakter právní úpravy v této oblasti práva. Samozřejmě se tím zvyšují požadavky na exekutorský stav. Pokud by soudní exekutoři kontrolovali život dlužníka, měli by být schopni posoudit, kdy je dlužník opravdu v takové fázi předluženosti (právě i vzhledem k úsilí dlužníka splatit své dluhy), že je žádoucí řešit jeho situaci oddlužením. Bude-li výstupem kontrolní činnosti soudního exekutora závěr o předluženosti dlužníka za situace, kdy vyvinul veškeré možné úsilí k uhrazení svých dluhů, pak rozhodne o jeho vstupu do insolvenčního řízení – s možností věřitelů a dlužníka podat opravný prostředek proti takovému rozhodnutí.

VI. Závěr

Toto právní pojednání je zaměřeno zejména na osobu věřitele a jeho postavení v oddlužení s ohledem na základní právní zásady a principy. Jedná se o důležité a zároveň opomíjené téma, když práva věřitelů jsou postupně snižována, a to vzhledem k jejich postavení v případě schválení oddlužení dlužníka. Cílem tohoto pojednání tedy bylo především připomenout, že je to zejména věřitel, kdo má oprávnění, a dlužník je tou osobou, která má z daného právního vztahu zásadní povinnost – povinnost splnit svůj dluh. Dluh, který na sebe v důsledku své svobodné vůle převzal a k jehož splnění se zavázal. Cílem bylo také upozornit, že není žádoucí, aby změnami právní úpravy docházelo k dalšímu devalvování role věřitele a vyzdvihování role dlužníka daného závazkového vztahu.

Za současného právního stavu je to dlužník, kdo má v rukou zásadní zbraň proti věřiteli – zbraň ve formě institutu oddlužení. A zkušenosti ukazují, že dlužníci vědí, jak takovou zbraň nejlépe využít. Věřitelům tak nezbývá než doufat, že tato zbraň se postupně „otupí“ a zákonodárce jim poskytne dostatečný „štít“, jakým se budou moci bránit.

Je pouze na zákonodárci, jakou cestou se právní úprava bude ubírat. Legislativních změn ve prospěch dlužníků však již bylo mnoho. Na řadu se dostávají věřitelé. Je na místě nastolit právní systém, který bude i ku prospěchu věřitelů, a tím ku prospěchu společnosti jako celku.

 

JUDr. Veronika Dvořáková působí jako advokátka a zapsaná mediátorka.

---

[1] Důvodová zpráva, in: www.vlada.cz [online], [cit. 2019-10-10], dostupné z: https://www.vlada.cz/assets/urad-vlady/poskytovani-informaci/poskytnute.informace-na-zadost/Priloha_29_duvodova_zprava_predlozena_vlade.pdf.

[2] Důvodová zpráva, op. cit. sub 1.

[3] Zákon č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[4] Oddlužovací novela se dotýká mj. také změn v osobě věřitelů, započtení vzájemných pohledávek dlužníka, úpravy pravidel vypořádání společného jmění manželů, započtení podílů na náklady správy a zpeněžení a odměnu insolvenčního správce pro osoby odpovědné za správu domu a pozemku, zefektivnění ukončování nepatrného konkursu v podobě možnosti vydat konečnou zprávu a rozvrhové usnesení najednou, doplnění ministerských dohledových ustanovení o možnosti sankcionování nejen nezákonného nabízení a poskytování služeb v oblasti oddlužení, ale rovněž i samotného nezákonného obstarávání, zprostředkování či nabízení obstarání nebo zprostředkování takových služeb. Oddlužovací novelou dochází rovněž ke komplexní změně ve způsobu doručování.

[5] Zde zejména odkazuji na ust. § 395 odst. 3 zák. č. 182/2006 Sb., dle kterého „Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení také tehdy, jestliže v posledních 10 letech před podáním insolvenčního návrhu bylo dlužníku pravomocným rozhodnutím přiznáno osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny.“

[6] Dle ust. § 395 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/2006 Sb. insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen splácet v plné výši pohledávky podle § 168 odst. 2 písm. a), přičemž výše splátky ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň nesmí být nižší než tato pohledávka, a dále ani pohledávky podle § 169 odst. 1 písm. e) a § 390a odst. 5 ins. zák.

[7] Ust. § 1932 odst. 1 o. z. zní: „Má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli.“

[8] Ust. § 172 odst. 2 ins. zák. zní: „Podřízenou pohledávkou je pohledávka, která má být podle smlouvy uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky, případně ostatních pohledávek dlužníka, zejména je-li vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka; za podřízenou pohledávku se považuje také pohledávka z podřízeného dluhopisu podle zvláštního právního předpisu. Je-li způsobem řešení úpadku oddlužení, za podřízené pohledávky se s výjimkou pohledávek uvedených v § 170 považují také úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů a smluvní pokuta sjednaná pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky, není-li taková smluvní pokuta dluhem z podnikání, ve výši, ve které v souhrnu převyšují výši jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku.“

[9] Nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 2/2019.

[10] Samozřejmě lze mnohé zjistit skrze výpis z Centrální evidence exekucí, tento výpis však neobsahuje údaje o jednotlivých exekucích a samozřejmě v něm nejsou obsaženy nevykonatelné pohledávky. Sepisovatel návrhu na povolení oddlužení tak mnohdy musel dále pátrat po dluzích svého klienta, což často nebyl jednoduchý proces, počínaje komunikací s jednotlivými exekutorskými úřady a konče procházením stohů papírů, které dlužníci (v lepším případě) položí na stůl se slovy, že jednak nevědí, co zde může člověk najít, jednak jaké dluhy kde mají a případně v jaké výši byly uhrazeny.

[11] D. Hendrych a kol.: Právnický slovník, 3., podstatně rozšířené vydání, C. H. Beck, Praha 2009.

[12] Případně též např. notářský zápis se svolením k vykonatelnosti.

[13] Ust. § 3 odst. 2 o. z. zní: „Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že a) každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí, b) rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany, c) nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu, nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých, d) daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny, e) vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká, a f) nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.“

[14] Důvodová zpráva k NOZ, konsolidovaná verze, in Justice.cz [online], [cit. 2019-10-10]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf.

[15] „Pacta sund servanda.“

[16] Ust. § 1759 o. z. zní: „Smlouva strany zavazuje. Lze ji změnit nebo zrušit jen se souhlasem všech stran, anebo z jiných zákonných důvodů. Vůči jiným osobám smlouva působí jen v případech stanovených zákonem.“

[17] M. Hulmák: Občanský zákoník V: závazkové právo: obecná část (§ 1721-2054), komentář, C. H. Beck, Praha 2014.

[18] „Obligatio est iuris vinculum, quo necessitate adstringimur alicuius solvendae rei, secundum nostrae civitas iura.“

[19] Op. cit. sub 17.

[20] Op. cit. sub 14.

[21] Ust. § 1764 o. z. zní: „Změní-li se po uzavření smlouvy okolnosti do té míry, že se plnění podle smlouvy stane pro některou ze stran obtížnější, nemění to nic na její povinnosti splnit dluh. To neplatí v případech stanovených v § 1765 a 1766.“

[22] Nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. I. ÚS 531/98.

[23] Ust. § 3 odst. 1 o. z. zní: „Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.“

[24] Zde odkazuji na ochranu spotřebitele zakotvenou v občanském zákoníku části čtvrté, dílu 4 – ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem.

[25] Zde odkazuji zejména na zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.

[26] L. Dörfl: Bude se konat další pochod dlužníků na soudy? Bulletin advokacie č. 5/2019, str. 15-16.

[27] V této souvislosti je nutné rovněž zmínit další novelu insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 230/2019 Sb., která nabyla účinnosti ke dni 1. října 2019 a na základě které bylo doplněno ust. § 412a ins. zák. o odst. 6 ve znění: „(6) Pokud pohledávky nezajištěných věřitelů vznikly alespoň ze dvou třetin jejich výše před dosažením 18 let věku dlužníka, je oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty splněno, jestliže nebylo zrušeno po dobu 3 let od schválení oddlužení. Za pohledávku vzniklou před dosažením 18 let věku dlužníka se dále považuje příslušenství takové pohledávky, smluvní pokuta vzniklá na základě stejné smlouvy jako taková pohledávka a pohledávka, která vznikla na základě smlouvy uzavřené při podnikatelské činnosti věřitele před uplynutím 3 let od dosažení 18 let věku dlužníka, jestliže obdržené plnění dlužník alespoň ze dvou třetin jeho výše využil k úhradě pohledávky podle věty první.“ Lidé tak dostali možnost zbavit se dluhů z dětství už za tři roky.

[28] Soudkyně Martina Kasíková: Zvyšování ochrany dlužníků maří uspokojení věřitelů, kteří jsou oběťmi trestných činů, in ceska-justice.cz [online], [cit. 2019-10-10]. Dostupné z: https://www.ceska-justice.cz/2019/05/soudkyne-martina-kasikova-zvysovani-ochrany-dluzniku-mari-uspokojeni-veritelu-kteri-jsou-obetmi-trestnych-cinu/.

[29] Dne 16. července 2019 vstoupila v platnost směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/2013 ze dne 20. června 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice (EU) 2017/1132 (směrnice o restrukturalizaci a insolvenci), která míří výlučně na právnické osoby a podnikající fyzické osoby. Hlavními dvěma cíli směrnice jsou jednak vytvoření rámců preventivní restrukturalizace zahrnujících také mechanismy včasného varování před blížícím se ekonomickým nezdarem dlužníka, a dále zajištění přístupu podnikatelů – fyzických osob k úplnému oddlužení.

[30] Insolvenční data za srpen 2019: 53 bankrotů společností, 923 bankrotů podnikatelů a 2 148 osobních bankrotů, in vyzkuminsolvence.cz [online], [cit. 2019-10-10]. Dostupné z: http://www.vyzkuminsolvence.cz/zpravodajstvi/insolvencni-data-za-srpen-53-bankrotu-spolecnosti-923-bankrotu-podnikatelu-a-2-148-osobnich-bankrotu.html.