Ústavní soud (ÚS) odmítl stížnost skupiny bývalých vojáků základní služby z přelomu milénia, kteří chtěli, aby jim stát zpětně dorovnal někdejší služné alespoň do výše tehdejší minimální mzdy. Poukazovali na to, že služné neodpovídalo zátěži spojené s vojnou a míře omezení základních práv a svobod, a to zejména ve srovnání s odměňováním profesionálních vojáků. ÚS považoval stížnost za zjevně neopodstatněnou, vyplývá z usnesení v jeho databázi.

Ústavní soudci poukázali například na to, že u vojáků z povolání musí být odměna konkurenceschopná na pracovním trhu. „Naproti tomu u vojáků základní služby nebyl nikdy výkon jejich služby koncipován jako zdroj jejich obživy. Smyslem základní vojenské služby bylo využít omezený čas k výcviku a přípravě vojáků na možné budoucí nasazení při povolání ze zálohy,“ stojí v usnesení.

ÚS zmínil také skutečnost, že kromě služného měli vojáci základní služby nárok na další hmotné zabezpečení. Zákon zmiňoval „proviantní, výstrojní a přepravní náležitosti a ubytování“. Stejně tak mohli žádat o dávky sociální pomoci.

Stížnost podávalo více než 20 bývalých „záklaďáků“, kteří službu vykonávali v době, kdy se česká armáda postupně profesionalizovala a nepotřebovala, aby do armády nastoupili všichni odvedenci. Povolávala tedy některé mladé muže „podle potřeb ozbrojených sil“.

Služné stanovil zákon z roku 1999 od 500 korun měsíčně pro vojína po 750 korun pro četaře. Minimální mzda tehdy postupně stoupala z 3250 na 5000 korun.

Bývalí vojáci tvrdili, že služné jim nezajišťovalo ani minimální standard uspokojování základních potřeb. Spatřovali v tom zásah do práva na zachování důstojnosti. Ministerstvo obrany oponovalo, že výkon základní vojenské služby naopak zvyšoval jejich lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst ve společnosti.

Žalobu zamítl Městský soud v Praze, poté někdejší záklaďáci neuspěli ani u Nejvyššího správního soudu, který zdůraznil, že povinnost výkonu vojenské služby plynula z ústavněprávních norem. Vojáci přispívali k ochraně bezpečnosti státu, který se vůči nim nedopustil ani diskriminace, ani nepřiměřeného zásahu do práv a důstojnosti.

ÚS poukázal také na mezinárodní kontext. Státy někdejší Varšavské smlouvy, které později vstoupily do Rady Evropy, měly v 90. letech povinnou základní vojenskou službu, od níž postupně přecházely k profesionální armádě. V době existence základní služby představovala výše služného jen zlomek služného vojáků z povolání a byla pod úrovní minimální mzdy, a to mnohdy i řádově.

„Obdobné námitky, jaké předkládají stěžovatelé, dosud nebyly předmětem rozhodování Evropského soudu pro lidská práva. Z uvedeného ÚS usuzuje, že situace vojáků základní vojenské služby byla v obecné rovině společensky akceptována,“ uvedl ÚS.

Zdroj: ČTK
Foto: archiv AD