Znovuotevření řízení o určení otcovství po více než 50 letech

Nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 2845/17.

Osoby, které se snaží zjistit své příbuzné, mají Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod chráněný zájem na získání informací, nezbytných pro odhalení důležitých aspektů jejich osobní identity. Proti tomuto právu stojí obecný zájem na stabilitě právního vztahu založeného věcí již rozsouzenou, jakož i práva dotčených třetích osob, což ale s citovaným právem musí být co nejpřesněji vyrovnáno. Obě dvě strany mají právo na udržení právní jistoty, ale stejně tak mají právo mít najisto postavenu svoji vlastní identitu, jejíž nedílnou součástí je i fakt, kdo je koho rodičem a kdo je čím dítětem. Právní úprava nemůže ignorovat ani skutečnost, že významný právní zájem na určení (nebo popření) otcovství může vzniknout někdy až se značným časovým odstupem od narození dítěte. 

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se podanou ústavní stížností domáhala zrušení usnesení okresního soudu, jímž bylo zastaveno řízení o určení otcovství, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalobkyně proti žalovanému vedlejšímu účastníkovi řízení, a dále zrušení usnesení krajského soudu, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Stěžovatelka namítala, že napadenými usneseními byla porušena její práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 7 Úmluvy o právech dítěte.

Okresní soud v odůvodnění svého usnesení odkázal na zásadu věci rozsouzené (res iudicata) a uvedl, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znova. Bylo totiž zjištěno, že stěžovatelka se jako nezletilá prostřednictvím své matky, zastoupená kolizním opatrovníkem, domáhala určení, že vedlejší účastník řízení, je jejím otcem. Tento návrh byl zamítnut rozsudkem obvodního soudu, což bylo potvrzeno rozsudkem městského soudu, který nabyl právní moci dne 7. 1. 1964. Krajský soud rovněž vyloučil, že by v dnešním řízení mohla být jakkoli přezkoumávána správnost těchto rozhodnutí z roku 1963, a to i z hlediska namítané neobjektivnosti či podjatosti tehdejších soudců. Meze nastolené právní moci nelze podle tohoto soudu narušovat odchylným rozhodováním nebo posuzováním věci.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že zásada „rei iudicate“, o niž soudy opírají své výroky, byla již několikrát prolomena s ohledem na konflikt ústavního práva dítěte znát svého otce a požadavku právního řádu na právní jistotu. Stěžovatelka uvedla, že nijak nenapadá princip „rei iudicate“ jako takový, ale v daném případě se domnívá, že pouhé trvání na této zásadě, bez ohledu na celkové okolnosti dané věci, je neudržitelné. V této souvislosti především zmínila rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Paulík proti Slovensku a Jäggi proti Švýcarsku. Domnívala se, že zejména tyto judikáty se shodují v potřebě uvést do souladu biologickou a sociální realitu s právním stavem rodinných vztahů, a to především v oblasti určení rodičovství. Stát by tak měl sám zajistit odstranění diskrepance mezi těmito dvěma důležitými faktory, jelikož osoby, jež se snaží zjistit své příbuzné, mají živý, Úmluvou chráněný zájem na získání informací, nezbytných pro odhalení pravdy, týkající se důležitých aspektů jejich osobní identity. Stěžovatelka s ohledem na shora uvedenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva konstatovala, že její případ je obdobný jako případ Jäggi proti Švýcarsku. Vzhledem k tomu, že naprostá většina judikovaných případů se týkala popření otcovství ze strany domnělých otců, poukázala stěžovatelka na to, že případů, kdy se dítě domáhá určení otcovství, je malé množství. Dle přesvědčení stěžovatelky je právo dítěte znát svého rodiče silnějším právem než právo domnělého otce popřít své otcovství. Právní možnosti dítěte by tak měly být minimálně srovnatelné s možnostmi domnělého otce popírajícího své otcovství. 

Stěžovatelka dále namítala, že soudy věc vyřídily zcela formálně, bez snahy zabývat se možností prolomení zásady „rei iudicate“. Stěžovatelka uvedla, že si je vědoma principu překážky rozhodnuté věci, když v rámci soudního řízení bylo zjištěno, že o určení otcovství vedlejšího účastníka ke stěžovatelce již bylo rozhodováno v letech 1963 až 1964. Stěžovatelka však vyjádřila přesvědčení, že soudy v jejím případě rozhodly zcela formalistickým způsobem, bez zhodnocení všech souvislostí celého případu, a tím byla vytvořena zcela absurdní situace, kdy se biologická a sociální realita dostala do nesouladu s právním stavem rodinných vztahů v oblasti určení rodičovství. Soudy se v tomto případě rozhodly nezabývat se výše uvedenou judikaturou a pouze odkázaly na rozhodnutí předchozího soudního řízení, které však dle názoru stěžovatelky bylo zcela tendenční a nepřesvědčivé.

Stěžovatelka uvedla, že tehdejší řízení bylo vedeno „neobjektivně a podivně“, jak obvodním soudem, tak městským soudem, a to vzhledem ke skutečnosti, že vedlejší účastník byl soudcem krajského soudu, čímž si údajně snažil získat výhodu, matku stěžovatelky zcela dehonestovat a dosáhnout její nevěrohodnosti. Soudy pak zcela nepochopitelně v rámci obou řízení nepřistoupily k provedení klíčového důkazu krevním testem, který by jediný mohl vyvrátit či potvrdit otcovství vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce. Soudní řízení tehdy vedené rovněž vykazuje rysy minulého režimu a podjatosti soudců a vůbec neřeší jednoznačnou otázku otcovství.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud poukázal na to, že již několikrát uvedl, že mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, mezi které patří též Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, mají mezi ostatními smlouvami zvláštní postavení. Bezprostřední aplikovatelnost těchto mezinárodních smluv zahrnuje též povinnost českých soudů a jiných orgánů veřejné moci přihlížet k jejich interpretaci příslušnými mezinárodními tribunály. To se pochopitelně vztahuje též na interpretaci Úmluvy Evropským soudem pro lidská práva, přičemž relevance jeho rozhodnutí dosahuje v českém právu ústavněprávní kvality. Soudy jsou proto povinny přihlížet k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva i ve věcech, které se týkají jiného členského státu Úmluvy, pokud tyto věci mají podle své povahy význam též pro interpretaci Úmluvy v českém kontextu.

Ústavní soud dále poukázal na to, že Evropský soud pro lidská práva opakovaně konstatoval, že řízení týkající se určení nebo popření otcovství je součástí práva na soukromý život dle čl. 8 Úmluvy, který zahrnuje důležité stránky osobní identity. Skutkové okolnosti daného případu lze podřadit pod pojem „soukromý život“ ve smyslu čl. 8 Úmluvy, a je nutno se tak zabývat tím, zda obecné soudy požadavkům a duchu tohoto ustanovení vyhověly.

Ústavní soud uvedl, že ve věci Jäggi proti Švýcarsku (rozsudek ze dne 13. 7. 2006, stížnost č. 58757/00) se určení otcovství domáhal syn vůči svému domnělému, před více jak třiceti lety zemřelému otci, tak, že usiloval o povolení odebrat vzorek z těla zesnulého pro zkoušku DNA, přičemž se vzdal všech dědických nároků. Příbuzní zemřelého se však tomu bránili a švýcarský soud zkoušku DNA zamítl. Evropský soud pro lidská práva dal za pravdu stěžovateli. Švýcarské orgány tím, že nepovolily provést analýzu DNA, jež by stěžovateli umožnila získat jistotu, že jeho domnělý otec je skutečně jeho rodičem, zasáhly do stěžovatelova soukromého života. Soud uvedl, že právo na znalost identity, z něhož vyplývá i právo znát své příbuzné, tvoří nedílnou součást pojmu soukromý a rodinný život. Osoby snažící se zjistit své příbuzné mají živý, Úmluvou chráněný zájem na získání informací nezbytných pro odhalení pravdy týkající se důležitých aspektů jejich osobní identity. Soud přitom rovněž připomenul nutnost přesného vyvážení zájmů společnosti a jednotlivců (s odkazem na rozsudky Mikulič proti Chorvatsku ze dne 7. 2. 2002 a Odievre proti Francii ze dne 13. 2. 2003) a potřebu, aby při zvažování konkurujících si zájmů (nezbytnost ochrany třetích osob) byla nastavena správná rovnováha. Za daných okolností nebyl dle mínění Evropského soudu pro lidská práva zásah do osobní sféry těla zemřelého tak výrazný a invazivní, aby bylo porušeno právo na nedotknutelnost těla a úcty k zemřelému. Byla tak dána přednost možnosti znát své příbuzné, a i když od rozhodných událostí uplynulo mnoho let, dle názoru soudu zájem a potřeba poznat své příbuzné s postupujícím věkem neustává, spíše naopak.

Ústavní soud dále poukázal na to, že v případu Paulík proti Slovensku (rozsudek ze dne 10. 10. 2006) se snažil stěžovatel dosáhnout souladu biologického stavu věci a právního stavu, který byl vystavěn na právní domněnce (umělém předpokladu osobního statutu, bez podkladu v biologické rovině) a na – v době rozhodování soudu – tehdejší úrovni vědeckého poznání. Evropský soud pro lidská práva zde dospěl k závěru, že neexistence řízení, ve kterém by bylo možné uvést právní stav do souladu s biologickou realitou nebyla nikomu na prospěch, jelikož byla navíc v této věci v nesouladu s přáním zúčastněných osob. Obdobně a obecněji se Evropský soud pro lidská práva vyjádřil k této problematice mj. ve věci Shofman proti Rusku (rozsudek ze dne 24. 11. 2005) dle kterého situace, v níž je umožněno, aby právní domněnka převážila nad biologickou a sociální realitou, bez ohledu na prokázané skutečnosti, není slučitelná (ani s ohledem na prostor pro uvážení ponechaný státu) se závazkem zajištění účinného respektování soukromého a rodinného života.

Ústavní soud uvedl, že nejnověji, ve věci Novotný proti České republice (rozsudek ze dne 7. 6. 2018), kde se vláda České republiky rovněž bránila tím, že pravomocné rozhodnutí soudu o určení otcovství stěžovatele zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté (která brání novému projednání), Evropský soud pro lidská práva zopakoval, že řízení týkající se určení otcovství je součástí práva na soukromý život dle čl. 8 Úmluvy, zahrnující důležité stránky osobní identity. Soud zde mimo jiné uvedl, že podstata stěžovatelovy stížnosti nespočívá v tom, že se stát měl zdržet jednání, ale spočívá v tom, že stát měl v rámci sporu o otcovství podniknout kroky s cílem vyřešit s určitostí jeho vztah k dítěti (viz Tsvetelin Petkov proti Bulharsku, rozsudek ze dne 15. 7. 2014). Soud vyslovil, že stěžovatel má legitimní právo dostat přinejmenším příležitost popřít otcovství dítěte, které není dle vědeckých důkazů jeho vlastní, a že také jeho domnělá dcera může mít zájem poznat svého biologického otce. Soud rovněž zaznamenal vývoj v českém právním řádu ve věci otcovství, kde nový občanský zákoník již upřednostňuje biologickou skutečnost před právní fikcí například tím, že domnělému otci dává možnost přímého přístupu k soudům v případech první a druhé domněnky otcovství. Opětovně uvedl, že neexistence řízení, které by uvedlo do souladu stav právní se stavem biologickým, je v nesouladu s přáním dotčených osob a ve skutečnosti nikomu neprospívá (s odkazem na Kroon a ostatní proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 27. 10. 1994). S ohledem na výše uvedené dospěl Evropský soud pro lidská práva k závěru, že nebyla zajištěna spravedlivá rovnováha mezi zájmy stěžovatele a zájmy společnosti a tím, že neměl možnost napadnout právně určené otcovství na základě nových biologických důkazů s ním bylo zacházeno diskriminačně.

Ústavní soud dovodil, že všechny výše zmíněné judikáty Evropského soudu pro lidská práva se i přes rozlišnost skutkových podstat shodují v preferenci toho, aby byla uvedena do souladu biologická realita s právním stavem v oblasti určování rodičovství. Osoby, jež se snaží zjistit své příbuzné, mají Úmluvou chráněný zájem na získání informací, nezbytných pro odhalení důležitých aspektů jejich osobní identity. Proti tomuto právu stojí obecný zájem na stabilitě právního vztahu založeného věcí již rozsouzenou, jakož i práva dotčených třetích osob, což ale s citovaným právem musí být co nejpřesněji vyrovnáno, přičemž soud zde ponechává jistou míru uvážení jednotlivým státům.

Ústavní soud poukázal na to, že stěžovatelka projevila hodnověrný zájem poznat identitu svého otce. Ve zkoumaném případě jsou tedy proti sobě postavena práva dítěte (i když nyní již zletilé ženy) a domnělého rodiče. Obě dvě strany mají právo na udržení právní jistoty, ale stejně tak mají právo mít najisto postavenu svoji vlastní identitu, jejíž nedílnou součástí je i fakt, kdo je koho rodičem a kdo je čím dítětem. Ústavní soud uvedl, že se jeví – pod zorným úhlem okolností dané věci – že právo dítěte (stále slabší strany zasluhující více ochrany) znát svého rodiče a své příbuzné, jak o to usiluje stěžovatelka, je silnějším právem než právo domnělého otce nesouhlasit s provedením testu DNA. Právní úprava nemůže ignorovat skutečnost, že významný právní zájem na určení (nebo popření) otcovství může vzniknout někdy až se značným časovým odstupem od narození dítěte.

Ústavní soud připustil, že výše uvedené v zásadě reflektoval zákonodárce (včetně příslušné pasáže důvodové zprávy), jenž přijal zákon č. 296/2017 Sb., ze dne 16. 8. 2017, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Uvedeným zákonem byl mj. novelizován zákon o zvláštních řízeních soudních tak, že do něj bylo vloženo nové ustanovení, § 425a, umožňující použít žalobu na obnovu řízení o určení nebo popření otcovství i po třech letech od právní moci napadeného rozhodnutí, jestliže otcovství bylo určeno soudem přede dnem 31. 12.1995 a jsou tu nové důkazy, související s novými vědeckými metodami. Tohoto ustanovení však stěžovatelka nemohla ve svém případě použít, jelikož bylo přijato až po skončení jejího řízení před obecnými soudy, které napadla ústavní stížností. Ústavní soud je tak povinen posoudit ústavnost postupu obecných soudů v napadeném řízení a věc rozhodnout v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, jakož i na základě své vlastní judikatury.

Tento postup musí podle názoru Ústavního soudu obstát z hlediska ústavního požadavku proporcionality (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 4 Listiny), což znamená, že musí být způsobilý dosáhnout stanoveného cíle (test vhodnosti) a být co nejšetrnější ve vztahu k dotčenému základnímu právu (test potřebnosti). Při vážení v kolizi stojících hodnot zároveň by měl převážit zájem dítěte na určení otcovství nad zájmy dalších dotčených osob na ochraně jejich základního práva, do něhož má být zasaženo (proporcionalita v užším smyslu). Aplikací testu proporcionality je kladen důraz na dosažení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem na právní jistotě a právem stěžovatelky nechat věc přezkoumat pod vlivem nových důkazů, tedy umožnit v řízení o určení otcovství uložení povinnosti podrobit se odběru DNA za účelem znaleckého zkoumání ke zjištění skutkové otázky biologického otcovství, jehož výsledky jsou klíčovým důkazem, od nichž se odvíjí závěr soudu. Je zřejmé, že uvedený zásah je způsobilý dosáhnout zamýšleného účelu. Pokud jde o podmínku šetrnosti zásahu, ta je v dané věci splněna již s ohledem na jeho povahu (a není ani tak invazivní jako ve výše zmíněném případu Jäggi proti Švýcarsku). Zásah totiž spočívá v samotném skutkovém zjištění, jež je nezbytným předpokladem toho, aby mohla být v řízení před obecnými soudy zodpovězena otázka biologického rodičovství domnělého otce. Ústavní soud shrnul, jak již ostatně mnohokrát uvedl, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné pro zjištění či prokázání svých tvrzení. Tomuto právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také, v případě, že jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V případě, že tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů.

Při posuzování zájmu domnělého otce (vedlejšího účastníka řízení) Ústavní soud v projednávané věci také zdůraznil, že stěžovatelce je v současné době více než padesát let, na výživném není závislá, a jak uvedla v soudním řízení, žádný finanční prospěch z určení otcovství získat nehodlá, což dokazovala svým trvalým pobytem v USA a materiálním zajištěním. Stěžovatelka rovněž uvedla, že zjištěním biologického faktu nikomu žádná újma nevznikne a nezmění se ani stabilita rodinných vztahů. Konstatovala, že nijak nenapadá princip “rei iudicate” jako takový, ale v daném případě se domnívá, že pouhé trvání na této zásadě, bez ohledu na celkové okolnosti dané věci, je neudržitelné.

Ústavní soud uvedl, že s tím je nutno pro tento případ souhlasit i z ústavněprávního hlediska, nehledě na notorietu, že v případě konfliktu mezi právní jistotou a materiální spravedlností je zde nutno jednoznačně upřednostnit druhou právní hodnotu a zásadu “res iudicata” prolomit s ohledem na vývoj judikatury Evropského soudu pro lidská práva a také s přihlédnutím k rozvoji vědeckého poznání, umožňující zkoumání, nemožné před desetiletími. S odkazem na podstatu výše citovaných případů Evropského soudu pro lidská práva Jäggi proti Švýcarsku, Paulík proti Slovensku a Novotný proti České republice (právo znát své rodiče jako důležitá součást osobní identity, prolomení zásady „res iudicata“, určení otcovství na základě nových biologických důkazů) je nutno provést nový, spravedlivý proces, v němž bude věc znovu řádně posouzena, včetně hodnotových aspektů, vyplývajících z konceptu materiálního právního státu.

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že okresní soud a krajský soud tím, že s odkazem na zásadu věci rozhodnuté zastavily řízení, ve kterém se stěžovatelka domáhala určení otcovství vedlejšího účastníka, porušily právo stěžovatelky na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy. Zároveň tím došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadená rozhodnutí zrušil.

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.

Go to TOP