Tento příspěvek se zabývá problematikou zvláštního ustanovení o účinné lítosti, jež je svou povahou napojeno na trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže. Tento článek si klade za cíl analyzovat předmětné zvláštní ustanovení a zhodnotit jeho přínosnost pro trestní právo hmotné, ale i procesní. K tomuto cíli jsou v příspěvku zmíněny i názory odborné veřejnosti, jakož i rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, Soudního dvora Evropské unie, tuzemských vrcholných soudů, ale i Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, související jednak s problematikou účinné lítosti, jednak s uplatněním tzv. leniency programu a procedury narovnání, jež mají své místo v aplikaci zvláštního ustanovení o účinné lítosti.

Zánik trestní odpovědnosti je v mnoha případech cílem mnoha osob, ať už obviněných, tak již obžalovaných. Jedním z důvodů zániku trestní odpovědnosti je i institut účinné lítosti. Jeho právní úpravu lze nalézt ve všech trestních zákonech podstatných pro tuzemskou jurisdikci, zejména tedy v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále „tr. zákoník“), zákoně č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále „ZSVM“), či zákoně č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále „ZTOPO“).

Pokaždé je však tento institut součástí hmotněprávních ustanovení příslušného zákona, v nichž stojí vedle dalšího důvodu k zániku trestní odpovědnosti, tj. promlčení.

Při aplikaci účinné lítosti ve smyslu práva trestního lze však nalézat i různé návaznosti na další odvětví práva. Jistou symbió­zu trestního práva s dalšími právními odvětvími lze demonstrovat např. zvláštním ustanovením o účinné lítosti vyjádřeném v § 197 tr. zákoníku, jež má návaznost na právní normy práva občanského, resp. rodinného práva. Předmětem tohoto příspěvku je však jiné zvláštní ustanovení o účinné lítosti, a to ust. § 248a tr. zákoníku, které je svou povahou spojeno s právem na ochranu hospodářské soutěže.

S pojmem hospodářská soutěž se ve veřejném dění setkáváme čím dál častěji, avšak jeho vymezení jsme se doposud v zákonem stanovené formě nedočkali. Definovat hospodářskou soutěž se totiž v určitých okamžicích zdá být složité a mnohdy nemožné či snad až, dle některých autorů, nepraktické.[1] O shrnutí pojmu hospodářská soutěž se již v roce 1998 pokusil Petr Hajn, který ve svém článku upozorňuje mj. i na teorii her, se kterou přišli teoretici John von Neumann a Oskar Morgenstern.[2] Tato teorie rozlišuje „hry“, které by měly přinést prospěch oběma stranám (ačkoliv se nemusí vždy jednat o stejně velký prospěch), a „hry“, v nichž zisku jedné strany bude odpovídat ztráta druhé strany. „Hry“ náležející do tohoto druhého oddílu lze označit za „hry“, které se uskutečňují v hospodářské soutěži.[3]

Jako výstižné, a pro tuto práci dostatečné se pak jeví pojetí Jacquese Azémy, jenž pracuje s charakteristikou hospodářské soutěže jakožto s rivalitou mezi subjekty hospodářského života, kteří se snaží získat a udržet si klientelu.[4] S obdobnou verzí ostatně pracuje i trestněprávní judikatura Nejvyššího soudu, ze které plyne závěr, že hospodářskou soutěží není jakákoliv podnikatelská (obchodní) činnost, nýbrž jen jednání, které bývá zpravidla definováno jako soutěžení podnikatelských subjektů v hospodářské oblasti s cílem předstihnout jiné subjekty na trhu, a dosáhnout tím hospodářského prospěchu.[5]

Hospodářská soutěž je nicméně pojmem, který pomyslně charakterizuje lidstvem prováděnou činnost již po tisíciletí. Pracovat s ním lze již při popisu pradávných dob lovců a sběračů, jakož i doby prvních zámořských plaveb, ale i dalších mezníků historie. I přes význam tohoto pojmu pro lidskou společnost není s § 248a tr. zákoníku nikterak pracováno v tuzemské odborné literatuře. I tato skutečnost byla důvodem k přípravě tohoto článku.

Tímto si tak pokládám několik zásadních otázek spojených se zněním a koncepcí předmětného ust. § 248a tr. zákoníku, jakož i jeho aplikací a potenciálem do budoucnosti. Velmi často budu muset v tomto článku provádět pouze teoretické úvahy nad potenciálem a možnou aplikací tohoto zvláštního ustanovení o účinné lítosti v intencích trestního práva, neboť se k němu prozatím neváže žádná judikatura a ani rozhodovací praxe jiných orgánů činných v trestním řízení. K tomu je třeba doplnit, že v evidencích dostupné judikatury a statistik Policie České republiky nebyl prozatím zaznamenán žádný případ, v němž by byl předmětem trestní věci trestný čin podle § 248 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, se kterým zvláštní ustanovení o účinné lítosti tvoří nerozlučitelný pár.

Jelikož jazykově je znění institutu účinné lítosti v obecné podobě spojeno se zánikem trestního stíhání, pak ve svých úvahách budu pracovat i s ustanoveními trestního řádu inklinujícími k ukončení trestního řízení, tedy především odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby. V rámci tohoto příspěvku se tak zaměřím jednak na komparaci aplikace zvláštního ustanovení o účinné lítosti podle § 248a tr. zákoníku a dalších zvláštních typů účinné lítosti, jednak na argumenty pro a proti začlenění tohoto ustanovení o účinné lítosti do tr. zákoníku, a to i s ohledem na právní předpisy na ochranu hospodářské soutěže a jejich úpravu směřující k uplatnění tzv. leniency programu a procedury narovnání.

Zvláštní ustanovení o účinné lítosti

Ústředním předmětem tohoto příspěvku je § 248a tr. zákoníku. Systematicky je toto ustanovení zařazeno v rámci zvláštní části tr. zákoníku do hlavy VI. – trestné činy hospodářské, do dílu 3. – trestné činy proti závazným pravidlům tržní ekonomiky a oběhu zboží ve styku s cizinou, a to hned za ust. § 248, které upravuje trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže. Tento trestný čin, konkrétně jeho podoba upravená v § 248 odst. 2 alinea první, je určující pro aplikaci zvláštního ustanovení o účinné lítosti.

Skutková podstata trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea první směřuje na každého, kdo v rozporu s jiným právním předpisem na ochranu hospodářské soutěže se svým konkurentem uzavře dohodu o určení ceny, dohodu o rozdělení trhu nebo jinou dohodu narušující hospodářskou soutěž, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody.

Ust. § 248 odst. 2 je tak trestněprávní normou s blanketní dispozicí, která odkazuje na předpisy upravující ochranu hospodářské soutěže, a proto tyto předpisy, na něž trestní zákoník odkazuje, tvoří součást trestněprávní normy.[6] V současné době lze za tento předpis označit zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže (dále „ZOHS“). Ostatně i znění ZOHS do jisté míry určuje objekt trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, když v sobě zahrnuje takové normy, které vymezují závazné hranice (meze) hospodářské soutěže (tzv. pravidla hry). Jen v rámci těchto závazných pravidel hospodářského styku se může hospodářská soutěž rozvíjet.[7]

Pro naplnění všech znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu bude ve smyslu § 248 odst. 2 alinea první potřeba, aby potenciální pachatel:

• v rozporu s právním předpisem na ochranu hospodářské soutěže uzavřel dohodu narušující hospodářskou soutěž (dohodu o určení ceny, dohodu o rozdělení trhu nebo jinou dohodu narušující hospodářskou soutěž) a
• způsobil tím ve větším rozsahu újmu jiným nebo opatřil tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody.

Pojem dohoda se dle dosavadní rozhodovací praxe Evropského soudního dvora zabývající se touto konkrétní dohodou zaměřuje na existenci určitého souladu vůlí mezi alespoň dvěma stranami, přičemž forma projevu takové vůle není důležitá, pokud je daný projev věrným odrazem úmyslu stran.[8] Tento závěr lze podle mého názoru bezpochyby přejmout i do trestního práva, resp. do hodnocení okolností, na základě nichž je dovozována trestní odpovědnost za trestný čin podle § 248 odst. 2 alinea první, obzvlášť pak za předpokladu, že v rámci této základní skutkové podstaty musí úmysl pokrýt porušení jiného předpisu (tj. v podobě uzavření dohody narušující hospodářskou soutěž) a „kumulativně též způsobení újmy ve větším rozsahu soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli, popřípadě opatření sobě nebo třetí osobě neoprávněné výhody ve větším rozsahu“.[9]

Za dohodu narušující hospodářskou soutěž ZOHS v § 3 odst. 1 označuje dohody mezi soutěžiteli, rozhodnutí jejich sdružení a jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě, jejichž cílem nebo výsledkem je narušení hospodářské soutěže. Důvody, proč jsou takové dohody zakázané, uvádí zákonodárce demonstrativně v § 3 odst. 2 ZOHS, přičemž za zakázané dohody lze označit takové dohody, jež obsahují ujednání o:

• přímém nebo nepřímém určení cen, popř. o jiných obchodních podmínkách,
• omezení nebo kontrole výroby, odbytu, výzkumu a vývoje nebo investic,
• rozdělení trhu nebo nákupních zdrojů,
• tom, že uzavření smlouvy bude vázáno na přijetí dalšího plnění, které věcně ani podle obchodních zvyklostí a zásad poctivého obchodního styku s předmětem smlouvy nesouvisí,
• uplatnění rozdílných podmínek vůči jednotlivým soutěžitelům při shodném nebo srovnatelném plnění, jimiž jsou někteří soutěžitelé v hospodářské soutěži znevýhodněni,
• tom, že účastníci dohody nebudou obchodovat či jinak hospodářsky spolupracovat se soutěžiteli, kteří nejsou účastníky dohody, anebo jim budou jinak působit újmu (skupinový bojkot).

K povaze této dohody lze plně odkázat na komentářovou literaturu k § 3 ZOHS, v níž je zastáván názor, že „pojem dohody nelze ztotožňovat s pojmem smlouvy ve smyslu civilního práva. Koncept dohody pro účely soutěžního práva je vykládán šířeji, byť jsou zde samozřejmě styčné plochy s obecným pojetím smlouvy.“[10] S jakými dohodami v tomto smyslu však pracují orgány činné v trestním řízení, není v současné době vzhledem k nedostatku rozhodovací praxe zřejmé, a můžeme tak jejich podoby pouze predikovat a v některých případech se spoléhat na praxi jiného právního odvětví, a to i přes to, že se např. dohody o určení cen nebo dohody, jejichž cílem je zejména rozdělení zákazníků nebo uzavření společného trhu, dle závěrů Soudního dvora Evropské unie ze své povahy kvalifikují jako velmi závažné protiprávní jednání, a to bez ohledu na zeměpisný rozsah nebo dopad na trh.[11] Ve výčtu příkladů zakázaných dohod bychom mohli proto odkázat na judikaturu správních soudů a rozhodovací praxi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, nicméně tyto závěry bychom neměli s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe používat jako vypovídající vodítko i pro právo trestní.

Druhým obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea první tr. zákoníku je již výše nastíněná skutečnost, že dohodou soutěžitelů byla způsobena ve větším rozsahu újma jiným nebo byla touto dohodou opatřena sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněná výhoda. Dřívější právní úprava tento znak k naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu vůbec nevyžadovala, přičemž postačoval pouze úmysl způsobit takový následek. Tehdejší trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní zákon, byl dokonán již tím, že pachatel porušil pravidla hospodářského styku stanovená obecně závazným právním předpisem v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody. K získání neoprávněných výhod tedy nemuselo ve skutečnosti vůbec dojít, a proto nebylo podstatné, zda se pachateli podařilo realizovat úmysl zcela nebo zčásti, anebo zda se mu to, např. pro zásah poškozeného, nepodařilo vůbec, byť tato skutečnost má význam z hlediska konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost.[12]

K pojmu újma způsobená uzavřením dohody narušující hospodářskou soutěž existuje judikatura k trestnému činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 tr. zákoníku. Z té plyne závěr, že „újmou způsobenou jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům ve smyslu § 248 odst. 1 tr. zákoníku je jakákoli újma, která může mít jak majetkový, tak i nemajetkový charakter. Majetková újma bude zpravidla mít povahu škody vyjádřitelné v penězích. Újma je však širší pojem než škoda, a proto zahrnuje i újmu imateriální, která se však s ohledem na to, že jde o hospodářskou soutěž, může v konečném důsledku, nikoli však bezprostředně, projevit i v majetkové sféře. K újmě u soutěžitelů nebo spotřebitelů musí skutečně dojít. Byť trestní zákoník zde používá množné číslo, postačí i způsobení újmy jedinému soutěžiteli nebo spotřebiteli, pokud splňuje požadavek na větší rozsah. Za újmu v nemajetkové sféře se považuje např. poškození dobré pověsti soutěžitele, jeho dobrého jména, důvěryhodnosti jeho podniku, snižování kvality jeho výrobků, narušení chodu nebo rozvoje podniku soutěžitele apod.“[13]

Druhou alternativou k naplnění základní skutkové podstaty z hlediska následku způsobeného trestněprávně relevantním jednáním je podle § 248 odst. 2 alinea první opatření neoprávněné výhody. Takovou výhodu může pro sebe získat jak sám pachatel, tak jiná osoba, ať už fyzická, či právnická.[14] Neoprávněná výhoda může pak v kontextu ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu mít jak majetkový, tak i nemajetkový charakter. „Neoprávněné výhody imateriální povahy mají zpravidla ten důsledek, že konkurent, který narušil hospodářskou soutěž nekalosoutěžním jednáním, v důsledku toho rozvíjí svůj podnik, rozšiřuje dosavadní provoz, např. výrobu, poskytování služeb, zvětšuje svůj sortiment o nové výrobky či služby, získává lepší postavení na trhu, a někdy může dokonce i diktovat podmínky na trhu v určitém teritoriu a období, popř. také expanduje na nové trhy apod. Neoprávněné výhody majetkového charakteru budou zpravidla mít povahu majetkového prospěchu, který je vyjádřitelný v penězích, a to i např. ve formě zisku nebo jiného přírůstku na majetku. Majetkový prospěch se chápe jako hmotný přírůstek, který nastal (projevuje se) v majetkové sféře škůdce a je objektivně vyjádřitelný všeobecným ekvivalentem, tj. penězi.“[15]

Co se týče charakteristiky následku v podobě způsobení újmy většího rozsahu a opatření neoprávněné výhody ve větším rozsahu, je potřeba si pomoct obecně přijímaným judikatorním závěrem, že způsobení újmy většího rozsahu v kontextu analogicky uplatnitelné judikatury odpovídá v peněžním vyjádření hranici větší škody nebo většího prospěchu dle výkladových ustanovení tr. zákoníku (srov. také § 138 tr. zákoníku).[16] U rozebíraného trestného činu nebude totiž podle mého názoru žádná odlišnost při posuzování rozsahu následků způsobených tímto trestným činem v porovnání s jinými trestnými činy, které ve svých skutkových podstatách mají upraven větší rozsah, větší prospěch a větší škodu.

Zásadní a relativně odlišnou se však v této věci může jevit skutečnost, že za tento trestný čin podle § 248 odst. 2 alinea první tr. zákoníku nebude trestně odpovědná právnická osoba (srov. § 7 ZTOPO). Posuzované zvláštní ustanovení o účinné lítosti se tak může aplikovat pouze na jednání osoby fyzické, ačkoliv lze důvodně očekávat, že tzv. kartely či jiné zakázané dohody ve smyslu § 3 a násl. ZOHS budou záležitostí spíše právnických osob.

K tomuto lze připojit, že pachatelem trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže může být jen ta osoba, která je povinna se při své činnosti těmito pravidly uvedenými v § 248 odst. 2 alinea první tr. zákoníku a v § 3 ZOHS řídit. Pavel Šámal k tomuto uvádí, že takovou osobou bude „tedy fyzická osoba, která z titulu svého zaměstnání, pracovního či funkčního zařazení, povolání nebo postavení atd. odpovídá za plnění hospodářských úkolů, při nichž musí dodržet příslušné závazné pravidlo. Zpravidla půjde o fyzické osoby vykonávající funkci statutárního orgánu společnosti nebo členů takového statutárního orgánu, ale může jít i o jiné osoby jednající za soutěžitele (konkurenty) ve smyslu § 2 odst. 1 ZOHS na příslušném segmentu trhu.“[17]

Zakotvení a koncepce zvláštního ustanovení o účinné lítosti 

Dle aktuálně platného a účinného znění tr. zákoníku je § 248a upraven tak, že trestní odpovědnost za trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea první zaniká, jestliže pachatel splní podmínky podle jiného právního předpisu na ochranu hospodářské soutěže pro upuštění od uložení pokuty nebo pro snížení pokuty za účast na dohodě o určení ceny, dohodě o rozdělení trhu nebo jiné dohodě narušující hospodářskou soutěž se svým konkurentem.

Toto ustanovení bylo do tr. zákoníku zakotveno skrze jeho novelu, a to zákonem č. 360/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Jak je patrné z důvodové zprávy k této novele, tato změna tr. zákoníku reaguje na zakotvení podmínek pro aplikaci leniency programu do zákona.

Umožňuje při splnění stanovených podmínek zánik trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže. Úprava chce podpořit využívání leniency programu ze strany soutěžitelů a dává pachatelům trestného činu možnost vyvolat či se aktivně podílet na krocích soutěžitele směřujících k naplnění podmínek tohoto programu, které povedou k odhalení zakázané horizontální dohody či umožní její prokázání, a tím splnit podmínky zvláštní účinné lítosti pro zánik jejich trestní odpovědnosti za uvedený trestný čin.[18]

Předmětnou novelou tak byl vyslyšen apel z řad odborné veřejnosti,[19] která vyjádřila obavy z toho, že „trestní postih, u kterého nelze daný leniency program aplikovat, nemůže uplatňování takového programu (jakožto jednoho z nejúčinnějších nástrojů pro odhalování kartelů) příslušným soutěžním úřadem ve svém důsledku škodit“.[20]

Jak již bylo výše nastíněno, pro aplikaci tohoto zvláštního důvodu účinné lítosti v ust. § 248a je tedy nutné splnit podmínky stanovené jiným právním předpisem na ochranu hospodářské soutěže, v tomto případě tedy ZOHS. Tyto podmínky se vztahují k upuštění od uložení pokuty nebo ke snížení pokuty za účast na dohodě o určení ceny, dohodě o rozdělení trhu nebo jiné dohodě s konkurentem narušující hospodářskou soutěž. O upuštění od uložení pokuty nebo ke snížení pokuty za účast na takové dohodě je rozhodováno v mezích § 22ba ZOHS, na který lze s ohledem na rozsáhlost tohoto tématu odkázat, jakož i na přidruženou judikaturu a komentáře k tomuto ustanovení ZOHS.

Přínosnost leniency programu a procedury narovnání pro trestní právo?

Leniency program a procedura narovnání mohou být po splnění podmínek podle příslušné právní úpravy důvodem zániku trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea první prostřednictvím zvláštního ustanovení o účinné lítosti, jehož koncepce a zakotvení do tr. zákoníku byla již nastíněna výše. S tímto ustanovením se však pojí další problematika, a to nejen v souvislosti se „zvláštností“ v jeho znění a v jeho koncepci, nýbrž i s dalšími aplikačními aspekty, které budou rozvedeny níže.

Vzhledem k umístění zvláštního ustanovení o účinné lítosti v tr. zákoníku lze předpokládat, že v některých aspektech bude namístě na tento institut pohlížet jinými prizmaty než v případě obecné účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku či jiných zvláštních typů účinné lítosti.

Primární odlišnost lze zde shledávat v tom, že § 248a tr. zákoníku má své těžiště mimo trestní zákony, totiž v ZOHS. Na jednu stranu je výhodou, že tento institut bude možné v reakci na změny právní úpravy hospodářské soutěže automaticky novelizovat, a to i bez zásahu do tr. zákoníku. Na stranu druhou však nelze opomíjet princip předvídatelnosti práva, jakož i zásadu nullum crimen sine lege, na které narazil zákonodárce v jiném případě.[21]

Zákonodárce je totiž vázán zásadou zákonnosti i v tom, že v tr. zákoníku či zákonech musí stanovit všechny pojmové znaky trestného činu, tedy i dostatečně vymezovat hranice trestní odpovědnosti, což znamená, že použité právní pojmy musí být náležitě obsahově vymezeny tak, aby o uvedených hranicích nevznikaly pochybnosti, a pokud by takové pochybnosti mohly vzniknout, je třeba podat náležitou definici takového pojmu buď přímo v tr. zákoníku, anebo v jiném zákoně.[22]

Zásada zákonnosti tedy nevylučuje odkazovací nebo blanketové (blanketní) právní normy za podmínky, že jejich obsah je z těchto hledisek náležitě naplněn právní normou nebo souhrnem právních norem vymezených zákonem nebo na základě zákona a v mezích jeho zmocnění, na kterou nebo na které v takové odkazovací nebo blanketové normě odkazuje, přesto by však jejich používání mělo být spíše výjimečné.[23]

Další zvláštností oproti obecné úpravě účinné lítosti je u zvláštního ustanovení o účinné lítosti skutečnost, že není potřeba zamezit škodlivému následku nebo ho napravit, ačkoliv ust. § 248 odst. 2 alinea první tr. zákoníku k naplnění skutkové podstaty předpokládá, že uzavřením zakázané dohody byla způsobena škoda jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli. V tomto ohledu je namístě uvést, že pokud soutěžitel, resp. pachatel trestného činu, splní podmínky a bude rozhodnuto ve smyslu § 22ba odst. 1 či 2 ZOHS, není v zákonné úpravě žádná opora k tomu, aby byla pachateli trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže uložena povinnost nahradit škodu, pakliže dojde k aplikaci § 248a tr. zákoníku.

Vzhledem k tomu, že pro takové situace nemá odpověď ani trestní zákoník, ani ZOHS, v případech aplikace § 248a tr. zákoníku by byli jiní soutěžitelé nebo spotřebitelé, zadavatelé nebo dodavatelé odkázáni v mezích § 229 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Takový důsledek však podle mého názoru nelze dopustit, neboť by jím byla neúměrně zkracována práva poškozených osob, a naopak navyšovány jejich náklady k domáhání se svého nároku. Proto se jeví v souladu s úvahami de lege ferenda, aby byla ve znění § 248a tr. zákoníku zohledněna i náhrada škody.

Další odlišnost lze shledávat v tom, že uváděné ustanovení lze využít pouze pro případy trestního stíhání osob fyzických a že jeho aplikace může být závislá na postupu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, což může být především u procedury v jistém slova smyslu v rozporu s principem právní jistoty. Uvedeným odlišnostem bude další pozornost věnována níže.

Samostatná úprava zvláštního ustanovení o účinné lítosti se tak z hlediska systematiky jeví jako příhodná a souladná s dalšími částmi zvláštní části tr. zákoníku. Na druhou stranu zvláštnost tohoto typu účinné lítosti z něj dělá ustanovení vymykající se dosavadním závěrům rozhodovací praxe orgánů činných v trestním řízení a v některých aspektech v tomto článku zmíněných ustanovení problematické.

Další zvláštností tohoto institutu je problematika jeho osobní působnosti. Jak už vyplynulo z výše uvedeného znění, k aplikaci § 248a tr. zákoníku mohou přistoupit orgány činné v trestním řízení pouze v řízení vedeném proti osobě fyzické. Osoba právnická je z této možnosti vyloučena vzhledem ke znění § 7 ZTOPO. Znění § 248a tr. zákoníku zároveň požaduje, že to má být právě pachatel, a nikdo jiný, kdo má splnit podmínky leniency programu či procedury narovnání. S ohledem na znění § 22ba ZOHS se potenciál­nímu pachateli bude rovnat pojem soutěžitel ve smyslu ZOHS. Ust. § 22ba ZOHS totiž splnění podmínek váže přímo na soutěžitele, a nikoliv na jeho zástupce či někoho z osob začleněných k soutěžiteli.

Podle mého názoru tak z aktuálního znění posuzovaného ustanovení tr. zákoníku s přihlédnutím k ustanovením ZOHS nelze jednoznačně dovodit možnost fyzické osoby, která participovala na dosažení účelu leniency programu či procedury narovnání, usilovat o zánik trestní odpovědnosti podle § 248a tr. zákoníku, ačkoliv takový byl podle důvodové zprávy účel novely zakotvující tento institut do tr. zákoníku.[24]

Důvodová zpráva k zákonu č. 360/2012 Sb., kterým bylo zvláštní ustanovení o účinné lítosti začleněno do zvláštní části tr. zákoníku, k tomuto uvádí, že „byť je žadatelem o leniency ‚soutěžitel‘, jímž může být subjekt odlišný od pachatele – např. právnická osoba, a tato také plní podmínky, na nichž závisí upuštění od uložení pokuty či snížení pokuty za kartel, vztahuje se účinná lítost k pachateli jako fyzické osobě; ta se musí pro získání beztrestnosti aktivně zapojit – např. vyvolat či podílet se na krocích soutěžitele v rámci leniency programu, které povedou k odhalení zakázané horizontální dohody či umožní její prokázání“.[25]

V tomto případě se jeví záhodným, aby došlo k novelizaci § 248a tr. zákoníku ve smyslu zamýšleného účelu zákonodárce, příp. tak, aby byla vyzdvihnuta participace fyzických osob na přípravě žádosti a dalším jejich zapojení v průběhu řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže.[26] Na základě těchto úvah de lege ferenda se domnívám, že za vhodné znění § 248a tr. zákoníku by se dalo označit toto znění:

„Trestní odpovědnost za trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea první zaniká, jestliže pachatel splní podmínky či přispěl ke splnění podmínek podle jiného právního předpisu na ochranu hospodářské soutěže pro upuštění od uložení pokuty nebo pro snížení pokuty za účast na dohodě o určení ceny, dohodě o rozdělení trhu nebo jiné dohodě narušující hospodářskou soutěž se svým konkurentem.“

Jako druhá varianta se nabízí řešení předvídané v důvodové zprávě, tedy připodobnění zvláštního ustanovení o účinné lítosti podle § 248a tr. zákoníku jiným konceptům zvláštních typů účinné lítosti, např. podle § 242 tr. zákoníku,[27] na základě kterého trestní odpovědnost za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociál­ní zabezpečení a podobné povinné platby (§ 241) zaniká, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Nastolené připodobnění by se však mělo projevit v rozhodovací praxi. Vzhledem k absenci praxe k rozhodování o ust. § 248a je lze však pouze predikovat. Nicméně pokud by se tato praxe měla přiblížit předpokládanému účelu tohoto zvláštního typu účinné lítosti, pak by měla přijmout obdobné závěry jako judikatura k § 242, např. že:

• o účinnou lítost půjde i tehdy, jestliže pachatel sám povinnou platbu nezaplatí, ale svou vlastní aktivní činností zařídí, že za něho byly platby uhrazeny jinou osobou,[28]
• zánik trestní odpovědnosti v důsledku účinné lítosti zde bude přicházet v úvahu zejména tehdy, jestliže pachatel poskytl potřebnou součinnost k vymáhání dlužných plateb nebo přispěl k dobrovolné úhradě některých z nich.[29]

Na základě výše uvedeného se však spíše kloním k závěru, že by mělo dojít k novelizaci § 248a v intencích navrhovaného znění, a to především z důvodu naplnění účelu tohoto ustanovení, jakož i vyšší motivace pachatelů trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea první. Pokud by byla v zákonném znění výslovně zahrnuta i součinnost směřující ke splnění podmínek leniency programu a procedury narovnání, pak by k jejich uplatnění mohlo v konečném důsledku docházet frekventovaněji. Zároveň bych z případných úvah nad novelizací znění § 248a nevyloučil ani možnost ponechat dosavadní znění a doplnit speciální úpravu pro zaměstnance soutěžitelů, po níž volá odborná veřejnost.[30]

V rámci úvah de lege ferenda by ovšem měla zaznít i úvaha nad tím, zda vyčlenit předmětný trestný čin z § 7 ZTOPO, či nikoliv. Důvodem pro jeho vypuštění může např. být skutečnost, že je to právě právnická osoba, která vystupuje jako častý soutěžitel a účastník kartelu, a že by to ještě samo o sobě nemuselo znamenat nárůst páchání těchto trestných činů. Stejně tak by vyčlenění z ustanovení ZTOPO mohlo odrazovat potenciální pachatele od uzavírání zakázaných dohod. Na druhou stranu je třeba vnímat činnost Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v intencích ZOHS, jakož i možné komplikace při řešení tzv. kolizí odpovědností (viz dále).

S ohledem na rozhodovací praxi a další příspěvky z odborné veřejnosti lze dospět k závěru, že žádost o leniency program může mít veliký vliv na dokazování ve věci.[31] Bude však záležet na tom, jak k její důvěryhodnosti přistoupí Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, neboť jeho stanovisko či rozhodnutí bude mít vliv na činnost orgánů činných v trestním řízení.

V souvislosti s případnou aplikací § 248a tr. zákoníku může vyvstat pochybnost nad tím, zda zavedení tohoto ustanovení do právní úpravy nepřinese obtíže a průtahy v řízení, a to z důvodu, že by orgány činné v trestním řízení musely vždy počkat na ukončení řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže.[32] Vzhledem k tomu, že si orgány činné v trestním řízení nemohou naplnění podmínek účinné lítosti podle § 248a samostatně vyřešit předběžnou otázkou, stálo by za úvahu, zdali by nebylo vhodné, pokud by byla mezi orgány činnými v trestním řízení a Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže stanovena pravidla pro jejich vzájemnou spolupráci, např. prostřednictvím memoranda, o němž referuje Jiří Kindl s odkazem na zahraniční praxi.[33]

Tento problém v podobě nejasnosti, jaké právo má v posuzování zakázaných dohod a s tím souvisejícím zvláštním ustanovením o účinné lítosti přednost, je o to více umocněn zajímavou otázkou v souvislosti s aplikací § 248a, která spočívá v posouzení souladu se zásadou ne bis in idem, tedy zda uplatnění předmětného ustanovení, a potažmo trestní odpovědnosti, bude vůbec přicházet v úvahu, pokud bude o totožné zakázané dohodě již rozhodnuto Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže ve správním řízení.

Pokud totiž Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v řízení uzná soutěžitele vinným z příslušného přestupku, přičemž upustí od uložení pokuty např. na základě přiznání soutěžitele k účasti na této dohodě, pak jestliže toto rozhodnutí nabude právní moci, dá se v takové situaci hovořit o aktivaci zásady ne bis in idem.[34] K tomu lze připojit judikatorní závěr Nejvyššího soudu, že je porušením zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jestliže byl obviněný trestně stíhán a odsouzen pro stejný skutek, který byl jako čin trestněprávní povahy již dříve projednán příslušným správním orgánem v přestupkovém řízení, jež skončilo pravomocným rozhodnutím, kterým byl tento čin obviněného posouzen jako přestupek, pokud ke zrušení tohoto rozhodnutí správního orgánu nedošlo. V takovém případě ust. § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu ve spojení s čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod činí trestní stíhání nepřípustným.[35]

Tomuto závěru ostatně napovídá i rozhodovací praxe ESLP, v níž bylo jako porušení zásady ne bis in idem shledáno samostatně vedené trestní stíhání a samostatně vedené daňové řízení, přičemž obě řízení ve svém celku probíhala přes devět let, současně probíhala jen o něco déle než jeden rok. Navíc ESLP upozornil na převážně nezávislé shromažďování a posuzování důkazů. Proto v dané věci nebyla dostatečná časová a věcná spojitost mezi oběma řízeními, což vedlo k porušení čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy.[36]

Odpověď na výše vznesenou problematiku k zásadě ne bis in idem však není tak jednoduchá, jak se na základě výše uvedeného zdá být, neboť se zde vyskytuje oponující závěr plynoucí z pozdější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a opírající se o další rozhodovací praxi ESLP.[37] V jednom ze svých rozhodnutí totiž Nejvyšší soud připustil vedení dvou řízení trestněprávní povahy nezávisle na sobě, když uvedl, že „souběžné či postupné vedení daňového řízení a trestního řízení, která jsou řízeními trestněprávní povahy ve smyslu tzv. Engel kritérií, nevytváří překážku ne bis in idem, je-li mezi daňovým řízením a trestním řízením nejen dostatečně úzká věcná souvislost, ale současně i souvislost časová“.[38]

Vzhledem k výše uvedeným rozporům, vyskytujícím se i v judikatuře vrcholných soudů České republiky, mám za to, že by mělo dojít k:

• určení, jaké řízení má v souvislosti s uzavřením zakázané dohody přednost, či
• stanovení podmínek, na jejichž základě bude postupováno při rozlišování, zda má dojít k trestněprávnímu, či správnímu postihu, příp.
• nastolení úzké spolupráce mezi Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže a orgány činnými v trestním řízení.

Závěr 

Spojení trestního práva a dalších právních odvětví může být mnohdy problémem, který se i přes urputnou snahu nedokáže optimálně vyřešit. V některých případech je východiskem novelizace právní úpravy, v jiných pak překlenutí právní úpravy jejím výkladem. Nejinak tomu podle mého názoru bude i u zvláštního ustanovení o účinné lítosti, které má dosah nejen do práva trestního, nýbrž i do práva na ochranu hospodářské soutěže. Jaké konkrétní důsledky a východiska toto ustanovení přináší pro trestní právo obecně, jsem se snažil nastínit v předchozích řádcích.

Cílem tohoto příspěvku tedy bylo krátce analyzovat ust. § 248a tr. zákoníku jakožto ustanovení zákona vedoucího k zániku trestnosti, jež má do jisté míry blanketní charakter. Podotázkou k tomuto cíli pak bylo posouzení, zda je předmětné ustanovení přínosem, či přítěží pro trestní právo. Byť se sebekriticky na jednu stranu domnívám, že by si některé části zasloužily více pozornosti, na stranu druhou mám za to, že hlavní cíl tohoto článku byl splněn.

V některých částech jsou použity odkazy na jiné příspěvky z řad odborné veřejnosti, ty však plně postačí k mnou zaujatým závěrům o případné přínosnosti tohoto zvláštního ustanovení o účinné lítosti v trestním právu. Na základě poznatků a argumentů uvedených v tomto článku dospívám k závěru, že začlenění zvláštního ustanovení o účinné lítosti jako jednoho ze zvláštních typů účinné lítosti uvedeného v tr. zákoníku se jeví jako přínosné ustanovení z hlediska výše uvedených skutečností, kterému by však měla být věnována pozornost, obzvlášť pak optikou původně stanoveného účelu tohoto ustanovení zákonodárcem. Vhodnější a o poznání přiléhavější by totiž podle mého názoru v kontextu úvah de lege ferenda bylo novelizovat znění § 248a tr. zákoníku, a to s ohledem na otázky škody a na větší motivaci fyzických osob příslušejících k soutěžiteli, ať už v podobě osoby fyzické, či právnické. Dosavadní znění předmětného ustanovení totiž v kontextu ZOHS mlčí ve vztahu k otázkám škody. Zároveň pravděpodobně bude toto zvláštní ustanovení aplikovatelné pouze na soutěžitele samotné, což ve mně evokuje otázku, zda by neměl být z § 7 ZTOPO vyčleněn trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea první tr. zákoníku.[39]

 

JUDr. Josef Čabrádek je advokátním koncipientem a externím doktorandem Katedry trestního práva PF UK v Praze.

Ilustrační foto: canva.com

---

[1] Srov. J. Bejček: Existenční ochrana konkurence, Masarykova univerzita, Brno 1996, str. 13 a násl.

[2] J. von Neumann, O. Morgenstern: Theory of Games and Economic Behavior, Princenton University Press, Princenton 1947.

[3] P. Hajn: K vymezení hospodářské soutěže, Právní rozhledy č. 9/1998, str. 438.

[4] J. Azéma: Le droit français de la concurrence, Presses Universitaires de France, Paris 1981, str. 17.

[5] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 218/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 316.

[6] P. Šámal a kol.: Trestní zákoník, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2012, str. 2500.

[7] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1998, sp. zn. 5 Tz 43/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/1999.

[8] Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 1. 2004 ve věci Bundesverband der Arzneimittel-Importeure eV and Commission v. Bayer AG, sp. zn. C-2/01 P a C-3/01 P.

[9] F. Ščerba a kol.: Trestní zákoník, Komentář, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2020, str. 2000.

[10] J. Kindl, J. Munková: Zákon o ochraně hospodářské soutěže. Komentář, 3., přepr. vyd., C. H. Beck, Praha 2016, str. 76-77.

[11] Rozsudek Tribunálu Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 9. 2012 ve věci Nedam Infra BV proti Evropské komisi, sp. zn. T-362/06.

[12] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1339/2007, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2009.

[13] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 893/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2014.

[14] Op. cit. sub 6, str. 2514.

[15] Viz op. cit. sub 13 a 12.

[16] Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/2002.

[17] P. Šámal: Trestněprávní postih tzv. horizontálních kartelů podle nového tr. zákoníku, Bulletin advokacie č. 7-8/2010, str. 19 a násl.

[18] Viz hlavní důvod a cíl předložené novely uvedené v důvodové zprávě č. 360/2012 Dz.

[19] Např. J. Kindl: Některé problémy zavedení trestného činu „kartelu“ v novém trestním zákoníku, Právní rozhledy č. 17/2010, str. 622 a násl.

[20] P. Massey: Criminalization and leniency: will the combination favourably affect cartel stability? In K. J. Cseres, M. P. Schinkel, F. O. W. Vogelaar (eds.): Criminalization of Competition Law Enforcement, Edward Elgar, Cheltenhan-Northampton 2006, str. 176; nebo M. J. Frese: The negative interplay between national custodial sanctions and leniency, in tamtéž, str. 196; J. Kindl, op. cit. sub 19.

[21] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 98/20.

[22] Op. cit. sub 6, str. 114.

[23] Srov. B. Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, Praha 2002, str. 34.

[24] Viz článek III. části druhé důvodové zprávy k zákonu č. 360/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[25] Tamtéž.

[26] Srov. k tomu op. cit. sub 17.

[27] Op. cit. sub 24.

[28] Např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1971, sp. zn. 1 To 154/71, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/1972, příp. také usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 10 To 325/2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2006.

[29] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 5 Tdo 324/2022, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2022.

[30] A. Ezrachi, J. Kindl: Cartels as Criminal? The Long Road from Unilateral Enforcement to International Consensus, in C. Beaton-Wells, A. Ezrachi: Criminalising Cartels – Critical Studies of an International Regulatory Movement, Hart Publishing, Londýn 2011, str. 419-434.

[31] Viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2009, č. j. 8 Afs 56/2007-479, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 2295/2011; E. Bruna: Problematické aspekty úplatkářských trestných činů (3. část) – některé specifické nástroje k jejich odhalování, Bulletin advokacie č. 3/2019, str. 24 a násl. Dále např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. 12. 2013 ve věci Siemens AG, Mitsubishi Electric Corp. And Toshiba Corp. v. Commission, sp. zn. C-239/11 P, C-489/11 P a C-498/11 P.

[32] Srov. op. cit. sub 17.

[33] Tamtéž.

[34] H. Prášková: Vztah trestního řízení proti právnické osobě a řízení o správním deliktu právnické osoby, Trestněprávní revue č. 6/2012, str. 131 a násl.

[35] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 736.

[36] Rozsudek ESLP ze dne 18. 5. 2017 ve věci Jóhannesson a ostatní proti Islandu, stížnost č. 22007/11, in Z. Kühn: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva v praxi Nejvyššího správního soudu, Časopis pro právní vědu a praxi č. 2/2021, str. 363 a násl.

[37] Rozsudek ESLP ze dne 15. 11. 2016 ve věci A a B proti Norsku, stížnosti č. 24130/11 a 29758/11.

[38] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/2017.

[39] Tento příspěvek vznikl v rámci plnění projektu Specifického vysokoškolského výzkumu (SVV) Univerzity Karlovy č. 260 622 „Technologický pokrok a společenské proměny jako výzvy pro zkoumání základních otázek práva“.