Hymna francouzská a hymna česká toho mají pramálo společného. Na jedné straně rázný, břeskný pochod a oproti tomu něžná až melancholická melodie na straně druhé. Možná písně, které se staly státními symboly vyjadřují povahu národa, který je zpívá. Možná. Já bych se přikláněl spíše k tomu, že vyjadřují dobu a okolnosti svého vzniku a občané států je povýšili až na ústavní piedestal zkrátka proto, že se jim líbily.

Že „Marseillaisa“ vznikla koncem osmnáctého století v době francouzské revoluce ví nejenom téměř každý Francouz, ale i většina Čechů a Moravanů. Jde přece jenom o jednu z nejslavnějších písní v Evropě. Leč dovolím si tipnout, že stejné většině zůstává utajeno, že „Marseillaisa“ nebyla složena na břehu středozemního moře, tedy v Marseille, ale na zcela opačném konci Francie. Jak jinak než v Alsasku, a když v Alsasku, tak ve Štrasburku.

Šlo o zakázku. 25. dubna 1792 baron Philippe Frédéric de Dietrich, starosta Štrasburku, přijal ve svém domě nejenom maršála Lucknera (což byl Bavor ve francouzských službách ve válce proti Rakousku), ale také hudebně nadaného kapitána Rouget de Lisle. A toho požádal, aby co nejrychleji napsal pro vojáky bojující v Alsasku válečnou píseň. Byla hotova druhý den a jmenovala se, nikoliv „Marseillaisa“, ale „Chant de guerre pour l’Armée du Rhin“, tedy „Válečná píseň pro Rýnskou armádu“. Schopný kapitán ji věnoval svému nadřízenému, maršálovi z Bavor. Poprvé zazněla 29. dubna 1792, což byla neděle, na náměstí „Place d´Armes“, kde se konala vojenská přehlídka. Abych byl úplně přesný, náměstí „Place d´Armes“ byste dnes ve Štrasburku nenašli.  Od 24. června 1840 se totiž jmenuje „Place Kléber“ na počest Napoleonova generála, narozeného ve Štrasburku, Jean-Baptiste Klébera.

Jestliže byla francouzská hymna původně věnována bavorskému vojákovi, pak píseň „Kde domov můj“ byla naopak součástí satirické hry namířené proti poněmčilému českému měšťanstvu. Hymnu máme poněkud mladší než Francouzi. Divadelní kus se zpěvy „Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka“, ve které Karel Strakatý coby slepý houslista Mareš zapěl slova Josefa Kajetána Tyla na hudbu Františka Škroupa, byl poprvé uveden 21.prosince 1834 ve Stavovském divadle v Praze. Ale tohle všechno dozajista znáte.

Jak válečná píseň „francouzského vojáka“ tak tklivá píseň „slepého houslisty“ nakonec skončily v ústavách svých zemí. Francouzská ústava do toho jde napřímo. V článku druhém tohoto základního předpisu je lakonicky uvedeno: „L’hymne national est la« Marseillaise »“. Národní hymnou je „Marseillaisa“. Zato česká ústava je neadresná. Hymna obecně je zmíněna v článku čtrnáctém odstavci prvém, s tím, že se jedná o státní symbol. A odstavec druhý téhož článku pak státní symboly a jejich používání odkazuje na zákon. Přímo z ústavy se tedy nedozvíme, která z písní je českou státní hymnou.

Občané obou zemí vzdávají svým hymnám čest obdobným způsobem. Leč někdy vznikají určité pochybnosti. A tak senátor Gaëtan Gorge v červenci 2017 požádal francouzského ministerského předsedu, aby mu připomněl, jak se to má správně dělat. Odpověď přišla záhy sice „pouze“ od ministra vnitra, leč je nesmírně zajímavá. Říká se v ní přibližně následující. Postoj, který je třeba zaujmout během hraní státní hymny, není upraven zákonem ani nařízením. Je však vhodné zachovat respekt, když se hymna hraje nebo zpívá. I když se způsob projevování této úcty může lišit, republikové zvyklosti diktují stát v pozoru a veřejným orgánům v uniformě zdravit (salutovat) po dobu, kdy se hraje státní hymna nebo hymna cizího státu. Výjimku tvoří provedení a cappella. Naopak jakýkoli postoj, který by mohl být charakterizován jako urážka státní hymny, může být potrestán podle článku 433-5-1 trestního zákoníku peněžitým trestem až do výše 7 500 eur, doplněným trestem odnětí svobody až na šest měsíců.

No vida, ve Francii mají jasno. Nezbývá než podotknout, že když jsme také v červenci, ale o rok později, tedy v roce 2018 sledovali s manželkou v jednom z barů v Chablis (během naší dovolené) finále mistrovství světa ve fotbalu mezi Francií a Chorvatskem a po vítězství Francie 4:2 zazněla všude „Marseillaisa“, příliš se místní situace instrukci ministra vnitra nepodobala. Nikdo však žádné tresty neukládal.

JUDr. Aleš Pejchal, emeritní advokát a soudce ESLP
Ilustrační foto: canva.com, Wikimedia/Jan Vilímek, Christophe Guérin