Rád bych se zmínil o dvou věcech, které mně jako právníkovi a advokátovi dělají starost. V době zcela nedávné proběhla velmi vyostřená debata, která se týkala podmíněného rozsudku ve věci pohlavního zneužívání nezletilé. Nebudu se vyjadřovat k rozsudku samotnému. Jako právník vím, jak je ošidné vyjadřovat se k rozhodnutí bez znalosti úplného znění rozsudku včetně odůvodnění a hlubší znalosti celého případu, a také, že je nemožné si udělat na jakýkoliv případ alespoň základní názor na základě toho, co o celé věci píší média.

Zaujalo mě to, kolik odborníků na právo, trestní proces, trestní politiku, penologii, sociologii se na sociálních sítích vynořilo. Že je většina z nich samozřejmě ovlivněna nedostatkem základních odborných znalostí. Na druhé straně mne velmi nepříjemně překvapilo, kolik jsem zaregistroval výzev směřujících k ministru spravedlnosti, aby zasáhl a zmíněný rozsudek přezkoumal a změnil, dokonce jsem objevil i jednu směřující k prezidentovi, aby svým rozhodnutím zasáhl. Tyto výzvy jsou s ohledem na to, čeho dotyční vyzyvatelé chtěli dosáhnout, poněkud prostomyslné. Předpokládal jsem, že pokud kdokoliv cítí potřebu se k něčemu vážně vyjádřit, alespoň si k tomu nejdříve něco přečte, ale tato úvaha byla zjevně naivní. Moudrý člověk Milan Lasica kdysi smutně podotkl, že před vznikem internetu jsme se domnívali, že lidská hloupost je způsobena nedostatečným přístupem k informacím, a svůj povzdech zakončil slovy „tým to zjavne nebolo“.

Právní povědomí a základní znalosti poměrně značné skupiny obyvatelstva jsou překvapivě slabé. To, že chybí respekt k aktuální vládě, parlamentu, poslancům a politikům v podstatě chápu. Respekt člověk nezískává zároveň se získáním úřadu (alespoň ne ten vnitřní, opravdový). Druhou věcí je respekt vůči právu jako základnímu fenoménu, kterým se právní stát zásadně řídí (v angličtině se pojem „právní stát“ překládá většinou jako „rule of law“ neboli „vláda práva“). Kdo nerespektuje právo se všemi jeho důsledky (včetně toho, že pravomocné rozhodnutí prostě platí a je ho třeba respektovat, i když se nám třeba nelíbí), nemůže očekávat, že ho právo bude chránit a že se na něj může spolehnout při obhajobě svých zájmů.

Podstatné je, že pokud je právní stát skutečně „vládou práva“ a právo není občany respektováno, nebude systém zcela funkční. Právo nelze respektovat je do té míry, do jaké je to pro nás výhodné – například jen to, jaká máme práva, ale v té míře, kdy nám právo ukládá povinnosti a závazky, už tak moc ne. Stejně tak nelze respektovat jen taková soudní rozhodnutí, která jsou v náš prospěch. Je sice pravda, že někteří nedávní ústavní činitelé nám v tomto směru příliš dobrý příklad nedávali, ale vymlouvat se na to by bylo nemravné. Stát, v němž není respektováno právo ani občany, ani státními orgány důsledně, je právním státem jen nominálně, nikoliv skutečně. Tak trochu jako stůl s jednou nohou kratší, ještě stojí, ale hodně se viklá.

Jsem nenapravitelný optimista. Je sice pravda, že termíny „právo“, „spravedlnost“ a „justice“ spolu souvisí, ale rozhodně neznamenají totéž. Vím, že na soudech všech stupňů fungují skvěle odborně vybavení soudci, kteří rozhodují rychle a fundovaně, a že jsou tam také někteří, kteří této specifikaci neodpovídají. Jako v každé profesi. Vím, že soudy mají nezadatelné právo rozhodovat nezávisle, a jsem ten poslední, který by toto právo zpochybňoval, ale při krácení odměn za právní pomoc poskytnutou zmocněncem poškozenému v trestní věci pod záminkou, že určité úkony nebyly potřebné, bych se této nezávislosti raději nedovolával. Jak říkal kdysi jeden z mých učitelů – soudy mají rozhodovat nezávisle, nikoliv však nezávisle na právu a jeho principech.

JUDr. MARTIN MAISNER, PhD., MCIArb, místopředseda ČAK

Ilustrační foto: canva.com