Ústavní soud (ÚS) vydal 13. března nález sp. zn. Pl. ÚS 36/23, v němž zamítl stížnost bývalého policisty proti rozhodnutí kompetenčního senátu, který působí u Nejvyššího správního soudu. Pisatel stížnosti se domníval, že nároky na odškodnění za nezákonné nařizování služby přesčas u příslušníků bezpečnostních sborů by měly vždy projednávat civilní soudy.

Posouzení příslušnosti vydat rozhodnutí náleží zvláštnímu senátu. Plénum Ústavního soudu do jeho rozhodnutí nezasáhlo. Nárokem na odškodnění se budou nadále zabývat správní orgány, tedy v podstatě nadřízení, a to podle zákona o služebním poměru.

Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí zvláštního senátu ve věcech kompetenčních sporů.  Tento zvláštní orgán soudního charakteru rozhoduje kompetenční spory, v nichž na jedné či obou stranách stojí soud. Předmětem rozhodování pak jsou mimo jiné spory o pravomoc vydat rozhodnutí, které vznikají mezi soudy a orgány moci výkonné. Podstatou rozhodování zvláštního senátu je určit, která ze stran sporu je příslušná vydat rozhodnutí v konkrétní věci. V tomto případě řešil zvláštní senát otázku, kdo je příslušný rozhodovat o návrhu bývalého policisty na zaplacení částky 20 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné nařizování služby přesčas v letech 2007 až 2010, tedy zda spor budou rozhodovat civilní soudy nebo správní orgány. Zvláštní senát dospěl k závěru, že příslušným je správní orgán, tedy ředitel krajského ředitelství policie.

Stěžovatel, který byl v minulosti příslušníkem Policie České republiky, se však se závěrem zvláštního senátu nespokojil a obrátil se na Ústavní soud. Domníval se, že by měly podobné nároky projednávat soudy, nikoliv správní orgány, představované v podstatě jeho nadřízenými. Nesouhlasil ani s procesním postupem zvláštního senátu, který mu nezaslal návrh na zahájení kompetenčního sporu. Plénum Ústavního soudu však stížnost zamítlo.

Rozhodování o rozdělení soudní agendy podle veřejnoprávní nebo soukromoprávní povahy vztahů je věcí podústavního práva. Samotné právní posouzení zvláštního senátu, kterému státnímu orgánu náleží sporná pravomoc, by z pohledu Ústavního soudu neobstálo například tehdy, pokud by bylo výsledkem libovůle. To se však v projednávané věci nestalo.

V minulosti se Ústavní soud postavil na stranu stěžovatele, který upozorňoval na systémovou podjatost nadřízeného ředitele bezpečnostního sboru při rozhodování o náhradě újmy za jeho vlastní předchozí nezákonné rozhodnutí o kázeňském provinění. Případnou pravomoc správního orgánu v obdobných sporech tím však Ústavní soud nevyloučil. (Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/19 je dostupný pod tiskovou zprávou ZDE).

Pouhé riziko systémové podjatosti v souvislosti s rozhodováním ředitele bezpečnostního sboru o nároku stěžovatele, který má svůj základ v odpovědnosti za škodu podle zákona o služebním poměru, nevede k automatické protiústavnosti. Ostatně stěžovatel se proti rozhodnutí nadřízeného služebního funkcionáře vždy může domáhat soudní ochrany ve správním soudnictví, případně se obrátit i na Ústavní soud. Nynější rozhodnutí zvláštního senátu o kompetenčním sporu však obstojí a Ústavní soud neměl důvod do něj jakkoliv zasahovat.

Ústavní soud také zdůraznil, že v zájmu zajištění rovného postavení účastníků řízení je třeba, aby každému z nich byl doručen návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu. Jen tak mohou účastníci uplatňovat svá práva v řízení před zvláštním senátem, především právo na vyjádření. Stěžovatel sice návrh neobdržel, posléze mu však zvláštní senát zaslal další procesní úkony a stěžovateli bylo patrné, že řízení probíhá a čeho se týká. K porušení jeho ústavně zaručených práv tak nakonec nedošlo.

Text nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/23 je dostupný  ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: archiv AD