ZPR ve své systematice zahrnuje dva instituty, pojící se s „koncem“ preventivní restrukturalizace. Jedním z nich je skončení preventivní restrukturalizace, ke kterému dle § 42 ZPR dochází při splnění určitých podmínek automaticky, a druhým je skončení (účinnosti) restrukturalizačního plánu, ke kterému dle § 101 a násl. ZPR dochází až rozhodnutím restrukturalizačního soudu a na návrh dotčené strany nebo podnikatele. Využití obou režimů (automatického a dispozitivního) vedle sebe pak v určitých situacích může působit potíže, obzvláště co do postavení dotčených stran a jejich práv, jež jsou restrukturalizačním plánem dotčena. Při určité konstelaci pak tato kolize obou režimů může mít pro dotčené strany až nevratné dopady na jejich práva.

Popis problematiky dvoukolejnosti „konce“ preventivní restrukturalizace

Zákon č. 284/2023 Sb., o preventivní restrukturalizaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPR“), ode dne 23. září 2023 nově umožňuje řešit finanční krizi podnikatele prostřednictvím restrukturalizačního procesu. ZPR subjektům vymezeným (pozitivně i negativně) v § 3 ZPR (dále jen „podnikatel“) nabízí, za účelem odvrácení hrozby úpadku, dosáhnout dohody s vybranými věřiteli (dále jen „dotčené strany“), jejímž smyslem je budoucí úprava vzájemných práv a povinností podnikatele a těchto dotčených stran. Koncepčně je restrukturalizační řízení vystavěno na myšlence procesu, který má být méně formální než řízení dle zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ins. zák.“), a jehož průběh budou do značné míry určovat dva základní dokumenty připravené podnikatelem v jeho průběhu – sanační projekt a restrukturalizační plán.

Pokud bude preventivní restrukturalizace probíhat, jak má, dojde na základě sanačního projektu mezi podnikatelem a dotčenými stranami k vyjednání restrukturalizačního plánu, který dle § 29 a násl. ZPR podnikatel následně předloží k hlasování dotčeným stranám. V návaznosti na toto hlasování pak dle § 39 ZPR restrukturalizační plán nabude účinnosti, buď již samotným schválením (§ 39 odst. 2 ZPR), potvrzením restrukturalizačního soudu (§ 39 odst. 1 ZPR), či k jinému, pozdějšímu momentu, v restrukturalizačním plánu uvedenému (§ 39 odst. 3 ZPR). To bude mít zásadní dopad na práva dotčených stran vůči podnikateli, jež budou předmětem preventivní restrukturalizace a vůči kterým se od účinnosti restrukturalizačního plánu plně projeví omezení či úpravy tam uvedené.

Samozřejmě, preventivní restrukturalizace nemusí skončit pouze takto idylicky a kdykoli v jejím průběhu (jak před účinností restrukturalizačního plánu, tak po ní) mohou nastat situace, které povedou k určitému ohrožení dalšího průběhu preventivní restrukturalizace či přímo k jejímu skončení dle § 42 ZPR. Pokud k tomuto dojde před nabytím účinnosti restrukturalizačního plánu, nebude tento jev pro dotčené strany příliš problematický, jelikož nebude třeba řešit dopad restrukturalizačního plánu na jejich práva. Situace se však zkomplikuje v momentu, kdy k této situa­ci dojde až po nabytí účinnosti restrukturalizačního plánu. Pak totiž bude třeba zajistit, aby restrukturalizační plán přestal omezovat práva dotčených stran a ty nenesly dopady neúspěšné restrukturalizace i po jejím předčasném konci. V opačném případě by totiž byla ochota dotčených stran vydat se na toto dobrodružství velmi nízká. Proto ZPR zavádí postup dle § 40 a § 101 a násl., který dosažení této restituce práv dotčených stran řeší.

Ve druhé z výše uvedených situací se však stává problematickým rozdílný režim, který ZPR oběma institutům [skončení preventivní restrukturalizace a zrušení (účinnosti)[1] restrukturalizačního plánu] přiznává. Zatímco ke skončení preventivní restrukturalizace dochází dle § 42 ZPR automaticky, při splnění podmínek tam uvedených, ke zrušení (účinnosti) restrukturalizačního plánu dochází dle § 101 a násl. ZPR až právní mocí rozhodnutí o zrušení (účinnosti) restrukturalizačního plánu, které restrukturalizační soud vydá na návrh podnikatele nebo dotčené strany. Ten však, až na některé výjimky, musí být podán ještě před skončením preventivní restrukturalizace.[2] Pozornému čtenáři v tomto momentu neunikne, že výše popsaný střet automatického a dispozičního režimu může působit nemalé potíže, obzvláště pokud první z nich předejde ten druhý.

Kdy u dvoukolejnosti „konce“ preventivní restrukturalizace hrozí kolize

Ust. § 42 ZPR vyjmenovává situace, při kterých dochází ke skončení preventivní restrukturalizace automaticky. Dle § 42 odst. 1 písm. g) mezi tyto situace spadá i pravomocné rozhodnutí restrukturalizačního soudu dle § 102 ZPR o zrušení (účinnosti) restrukturalizačního plánu.

Ust. § 102 ZPR pak vyjmenovává situace, při kterých restrukturalizační soud na návrh podnikatele nebo dotčené strany zruší (účinnost) restrukturalizačního plánu. Dlužno dodat, že skončení preventivní restrukturalizace dle § 42 ZPR mezi tyto situace nespadá.

Navíc, jak je uvedeno výše, ZPR časově omezuje možnost domáhat se zrušení (účinnosti) restrukturalizačního plánu právě momentem, kdy dojde k automatickému skončení preventivní restrukturalizace (až na výše popsané výjimky). Tento stav hrozí kolizí obou principů, která může vyústit v poměrně negativní dopad na postavení dotčených stran, spočívající v ohrožení možnosti docílit restituce práv dotčených stran, zasažených restrukturalizačním plánem.

Kolize nastává

Výše naznačená kolize skončení preventivní restrukturalizace a zrušení (účinnosti) restrukturalizačního plánu pak tkví ve třech rovinách:

• časové,
• důvodové a 
• jakési „výjimečné“ (kdy první dvě spolu souvisí).

U časové a důvodové roviny problém spočívá v tom, že zrušení (účinnosti) restrukturalizačního plánu lze dle § 101 ZPR, až na výjimky (viz výše), navrhovat pouze do momentu skončení preventivní restrukturalizace dle § 42 ZPR. Pokud tedy některý z důvodů uvedených v § 42 ZPR nastane dříve než důvod uvedený v § 102 ZPR (příp. pokud dotčená strana podá návrh dle § 101 ZPR později, než nastane některý z důvodů dle § 42 ZPR), vznikne situace, kdy sice preventivní restrukturalizace skončí, ovšem aniž by došlo k předvídané restituci práv dotčených stran do předrestrukturalizačního stavu, a dotčené strany tak budou nadále omezeny ve svých právech. Nezbude jim pak nic jiného než doufat v budoucí prohlášení úpadku podnikatele, které jim zbude jako jediná možnost, jak po tomto momentu způsobit zánik (účinnosti) restrukturalizačního plánu postupem dle § 40 ZPR [s výjimkou případů dle § 102 písm. d) ZPR].

Je proto třeba se detailně podívat na důvody, jež § 42 ZPR uvádí, a to s ohledem na potenciál, zda tyto důvody mohou nastat i po účinnosti restrukturalizačního plánu. Tím nám z tohoto kolizního kurzu vypadávají důvody dle § 42 odst. 1 písm. a), b) c) a f) ZPR. S přihlédnutím k automatismu dle § 40 ZPR pak z kolizního kurzu dále vypadne důvod dle § 42 odst. 1 písm. e) ZPR. Z povahy věci z tohoto kurzu vypadnou také důvod dle § 42 odst. 1 písm. g) ZPR a část důvodu dle § 42 odst. 1 písm. d) ZPR (splnění restrukturalizačního plánu). Problematickou se tak s ohledem na kolizní potenciál jeví část důvodu dle § 42 odst. 1 písm. d) ZPR – nesplnění restrukturalizačního plánu. Tu je pak třeba zkoumat s ohledem na paletu důvodů, které má dotčená strana k dispozici pro zrušení (účinnosti) restrukturalizačního plánu dle § 102 ZPR.

Budeme-li se na důvody dle § 102 ZPR dívat z pohledu dotčené strany jakožto subjektu, který se bude zrušení (účinnosti) restrukturalizačního plánu domáhat nejčastěji, je třeba je poměřovat i dodatečnými kritérii dle § 101 odst. 1 ZPR – tedy existujícím neplněním restrukturalizačního plánu podnikatelem a z něj pramenícím poškozením dotčené strany. Toto kritérium nám totiž velmi pravděpodobně vyloučí důvod dle § 102 písm. b)[3] a d)[4] ZPR. Na zbývající důvody dle § 102 ZPR je pak třeba aplikovat časové hledisko dle § 101 odst. 2 ZPR, které nám zcela vyloučí použitelnost důvodu dle § 102 písm. c) ZPR. Pokud totiž nastane skutečnost, která osvědčuje nesplnění restrukturalizačního plánu, dojde tím i ke splnění důvodu dle § 42 odst. 1 písm. d) ZPR, což má za následek automatické skončení preventivní restrukturalizace a nástup časového omezení dle § 101 odst. 2 ZPR. Fakticky nám tak, po podrobení § 102 ZPR výše popsaným testům, jako jediný důvod aplikovatelný dotčenou stranou zbývá důvod dle § 102 písm. a) ZPR – neplnění některé z podstatných povinností uvedených v restrukturalizačním plánu.

Na základě výše uvedeného se nám tedy do potenciální kolize v rámci dvoukolejného principu dostává na jedné straně část důvodu pro zrušení preventivní restrukturalizace dle § 42 odst. 1 písm. d) ZPR – nesplnění restrukturalizačního plánu a na straně druhé důvod pro zrušení (účinnosti) restrukturalizačního plánu dle § 102 písm. a) ZPR – neplnění podstatných povinností stanovených v restrukturalizačním plánu podnikatelem. ZPR a důvodová zpráva (dále jen „DZ“) přitom ohledně toho, co je to „podstatná povinnost“ dle restrukturalizačního plánu, neobsahuje uspokojivý výklad a ponechává tento pojem na výkladu účastníků preventivní restrukturalizace.

Pokud si tedy dotčená strana při neplnění restrukturalizačního plánu podnikatelem nesprávně vyhodnotí, zda jde o neplnění „podstatné povinnosti“, příp. se o tomto neplnění od podnikatele vůbec nedozví, nebo se rozhodne (ať již z jakéhokoli důvodu) nepostupovat v danou chvíli dle § 101 ZPR, vystaví se riziku, že toto neplnění postupně přeroste až do stadia nesplnění restrukturalizačního plánu jako celku, a tím i do skončení preventivní restrukturalizace, což pak dotčené straně zabrání postupovat dle § 101 ZPR z důvodu časové limitace tohoto postupu.

V rovině „výjimečné“ pak případná kolize obou institutů spočívá právě ve výjimečném statutu úpadku podnikatele, který ve svých určitých fázích způsobí automaticky jak skončení preventivní restrukturalizace, tak zrušení (účinnosti) restrukturalizačního plánu. Bohužel,[5] u prvního z těchto dopadů se tak děje až po právní moci rozhodnutí o úpadku podnikatele a u druhého z nich již jeho zjištěním.

Takové nastavení automatiky režimu však může způsobit další kolizi, kdy již nepravomocným zjištěním úpadku pozbude (účinnosti) restrukturalizační plán, avšak odvolací soud následně prvostupňové rozhodnutí o zjištění úpadku zruší, a tím nedojde ke skončení preventivní restrukturalizace. ZPR ani DZ pak nenabízejí odpověď na otázku, jak se v takovém případě dívat na původní restrukturalizační plán, jehož účinnost byla nepravomocným zjištěním úpadku podnikatele zrušena – tedy zda jej považovat znovu za účinný (i přes fakt, že situace podnikatele se v mezidobí mohla poměrně podstatně změnit a restrukturalizační plán již nemusí ekonomicky fungovat), nebo zda považovat plán i nadále za neúčinný a příp. umožnit podnikateli předložit nový restrukturalizační plán, což ovšem může narážet na časový limit dle § 42 odst. 1 písm. b) ZPR – šest měsíců od zahájení preventivní restrukturalizace.

Přitom nejde o otázku nijak nepodstatnou, jelikož se bude potenciálně dotýkat práv a právní jistoty nejen podnikatele, ale i dot­čených stran.

Možné postupy, jak se kolizi vyhnout

Přirozeně se pak nabízí otázka, jak výše popsaným kolizím zabránit, či jak se proti nim alespoň v maximální míře ochránit. Již na tomto místě je možné předeslat, že určité možnosti se v tomto ohledu nabízejí, ale budou vždy vyžadovat důslednou procesní aktivitu dotčených stran, vhodně vybalancovaný restrukturalizační plán a určitou míru střízlivého odhadu, který umožní za pomyslnou záchrannou brzdu zatáhnout včas, ovšem nikoli příliš brzy.

Ohledně první z výše popsaných kolizí (spojenou s časovou a důvodovou rovinou) se jako poměrně efektivní opatření nabízí informační povinnost podnikatele. Tu podnikateli stanovuje jak § 14 odst. 4 písm. g) ZPR, který jako jednu z podstatných náležitostí restrukturalizačního plánu stanovuje uvedení rozsahu a způsobu, jakým bude podnikatel dotčené strany informovat o provádění restrukturalizačního plánu, tak § 41 ZPR, který tuto povinnost podnikatele, dle mého názoru nadbytečně a duplicitně, opakuje.

Odstranění informační asymetrie mezi podnikatelem a dotčenou stranou, jež je zcela přirozeným jevem, je totiž prvním a zcela zásadním krokem pro předejití možné kolize. Na jedné straně totiž umožní dotčeným stranám monitorovat postup podnikatele při plnění restrukturalizačního plánu a příp. včasně odhalit jeho neplnění. Na druhé straně pak lze i na základě zkušeností z insolvenčních řízení potvrdit, že pokud není informační asymetrie mezi dlužníkem a věřiteli odstraněna, a dokonce se spíše prohlubuje, má to velice negativní dopady na důvěru mezi těmito subjekty, což mnohdy vede k výrazně defenzivnějšímu a opatrnějšímu přístupu ze strany věřitelů, čemuž se nelze nijak divit. To je jev, kterému by se však měl podnikatel snažit předcházet. V opačném případě totiž hrozí, že při prvním podstatnějším porušení povinností podnikatele z restrukturalizačního plánu nebudou dotčené strany, zcela logicky, ochotny poskytnout podnikateli prostor pro nápravu a z opatrnosti raději ihned zahájí postup dle § 101 ZPR, což bude mít na další pokračování preventivní restrukturalizace destruktivní dopad.

Co se týče samotného nastavení systému sdílení informací, bude vždy záviset na konkrétním případu a také na míře počáteční důvěry, která bude mezi podnikatelem a dotčenými stranami panovat. Prakticky by ale strany měly zvažovat převážně okruh informací, který je pro ně nezbytný za účelem řádného vyhodnocování průběžného směřování podnikatele (a to jak po provozní, tak po finanční stránce), míru detailu těchto informací a samozřejmě také vhodný časový interval, ve kterém budou podnikatelem tyto informace poskytovány, tak aby jej na jedné straně jejich poskytování neomezovalo ve výkonu jeho primární činnosti, ale na druhou stranu poskytovalo dotčeným stranám dostatek komfortu. Za zmínku také jistě stojí možnost, kdy dotčená strana nemusí v tomto systému fungovat pouze jako pasivní příjemce informací od podnikatele, ale může se na jejich ověřování aktivně podílet např. při pravidelných jednáních s managmentem, jež budou v rámci restrukturalizačního plánu zanesena, či se o stavu podnikatelova závodu přesvědčit z vlastní perspektivy v průběhu inspekcí přímo v závodě. Příp. je také možné otázku poskytování informací dotčeným stranám spojit s požadavkem na angažování krizového manažera, jehož erudice a nezávislost bude pro dotčené strany akceptovatelnou zárukou.

Dotčené strany by k této otázce měly přistupovat aktivně, a to již od samého počátku preventivní restrukturalizace. Jelikož ke stanovení obsahu této povinnosti dochází již v rámci restrukturalizačního plánu, může být v pozdějších fázích restrukturalizačního řízení již pozdě tento stav jakkoli korigovat.

Dalším opatřením pak bude vhodné nastavení, jaké povinnosti podnikatele, v restrukturalizačním plánu uvedené, se budou kvalifikovat jako tzv. podstatné povinnosti ve smyslu § 102 písm. a) ZPR. Jak je totiž naznačeno výše, ZPR ani DZ tento pojem uspokojivě nevykládají, a pokud jeho výklad ponechají dotčené strany a podnikatel až budoucí interpretaci mezi nimi, může se jim v budoucnu dostat nemilého překvapení v podobě sporu s nejasným výsledkem. Proto lze určitě doporučit, aby dot­čené strany již v rámci restrukturalizačního plánu s podnikatelem jasně stanovily, které povinnosti v rámci restrukturalizačního plánu budou považovány za podstatné a jejichž neplnění umožní (nikoli automaticky a bez dalšího) zahájení postupu dle § 101 ZPR. Tento okruh povinností by měl být obezřetně konstruován tak, aby byl na jedné straně akceptovatelný pro podnikatele a nezahrnoval i naprosté malichernosti, ovšem na druhé straně musí jít o takové povinnosti, při jejichž nesplnění bude ještě stále existovat dostatečný časový prostor do nástupu skutečností, které budou osvědčovat nesplnění restrukturalizačního plánu [§ 14 odst. 4 písm. h) ZPR]. Jinak totiž hrozí, že k nesplnění podstatné povinnosti ve smyslu § 102 písm. a) ZPR a splnění skutečnosti, která bude osvědčovat nesplnění restrukturalizačního plánu ve smyslu § 14 odst. 4 písm. h) ZPR (což bude mít za následek automatické skončení preventivní restrukturalizace dle § 42 ZPR), dojde najednou či pouze s malým časovým odstupem, který dotčené straně neumožní zahájit řízení o zrušení (účinnosti) restrukturalizačního plánu, s ohledem na časové omezení dle § 101 odst. 2 ZPR, včas.

Dlužno v tomto směru dodat, že za vhodné lze jistě považovat i to, aby mezi tyto podstatné povinnosti byla zahrnuta také informační povinnost podnikatele dle § 14 odst. 4 písm. g) a § 41 ZPR, což umožní dotčeným stranám poměrně efektivně si její plnění na podnikateli vymoci a příp. přiměřeně reagovat na situaci, kdy plněna nebude.

Samozřejmě, výše uvedené neznamená, že v každé situaci bude přínosné (a to včetně dotčených stran), pokud dotčená strana zahájí řízení dle § 101 ZPR ihned v okamžiku, kdy dojde k prvnímu porušení podstatné povinnosti podnikatele. Vždy bude nezbytné posuzovat každé porušení případ od případu a přihlížet k dosavadnímu fungování podnikatele, průběhu preventivní restrukturalizace, míře a rozsahu porušení, dopadům tohoto porušení a obzvláště k míře důvěry, která mezi podnikatelem a dotčenou stranou panuje. Pokud totiž dotčená strana zatáhne za záchrannou brzdu v podobě řízení dle § 101 ZPR příliš brzy, podnikatel pravděpodobně bude (dříve či později) nucen, bude-li dotčená strana se svým postupem úspěšná, přejít k formálnímu řešení své finanční krize, což nemusí být výhodné ani pro dotčenou stranu, obzvláště v rovině ekonomické. Bylo by zbytečným opakováním znovu zde rozebírat, že neméně rizikové by pro dotčenou stranu bylo také to, pokud za tuto záchrannou brzdu zatáhne příliš pozdě, kdy kolize bude již nevyhnutelná.

Obecně je dle mého názoru aktuální režim § 101 a násl. ZPR spíše nastaven tak, že bude dotčené strany tlačit do situace, aby za záchrannou brzdu zatáhly raději dříve než později, a bude tak vždy velmi záležet na zkušenostech dotčené strany, příp. jejich poradců, aby situaci vhodně vyhodnotili a stanovili správný moment, kdy je nezbytné k tomuto kroku přistoupit.

Ohledně druhé z výše popsaných kolizí (spojenou s „výjimečnou“ rovinou) lze v daném místě a čase jen velmi těžko doporučit vhodný postup k jejímu řešení, a to primárně s ohledem na fakt, že její možné řešení momentálně leží na restrukturalizačních soudech, které se s touto otázkou budou muset dříve či později popasovat v rámci výkladu ZPR.

Nezbývá než doufat, že se tak stane s přihlédnutím k základním ekonomickým reáliím našeho tržního prostředí a principům právní jistoty, díky čemuž se aplikační praxe s dopady takového výkladu nebude muset v budoucnu složitě potýkat.

Závěr

Je zjevné, že možná kolize dvoukolejného režimu „konce“ preventivní restrukturalizace bude pro dotčené strany představovat reálné riziko s potenciálně nemalými dopady na jejich postavení. Nezbývá než doporučit, aby dotčené strany k této problematice přistupovaly obezřetně, proaktivně a s plným vědomým možných dopadů. Pokud totiž dotčené strany nechají restrukturalizační jízdu podnikatele volně plynout příliš dlouho, nemusí hrozící křížení obou kolejí odhalit včas a následná kolize pro ně může mít nepříjemné dopady.

 

Mgr. Tomáš Brožek, LL.M., je advokátem v advokátní kanceláři Clifford Chance.

Ilustrační foto: pixabay

---

[1] Užitím závorky si pouze dovoluji upozornit na formulační nekonzistenci mezi § 42 odst. 1 písm. g) ZPR, který operuje s termínem zrušení účinnosti restrukturalizačního plánu, a § 40 a § 101 a násl. ZPR, které operují pouze se zrušením restrukturalizačního plánu. Je však patrné, že jde o jeden a tentýž institut.

[2] Vyjma případu zjištění úpadku podnikatele, který dle § 40 ZPR působí účinky dle § 103 ZPR také automaticky, a případu dle § 102 písm. d) ZPR, kdy je možné se zrušení (účinnosti) restrukturalizačního plánu domáhat do tří let od okamžiku, kdy restrukturalizační plán nabyl účinnosti.

[3] Ten totiž směřuje na budoucí neplnění restrukturalizačního plánu, a nikoli na již existující.

[4] Ten totiž neplnění restrukturalizačního plánu neřeší vůbec.

[5] Ač v tom samozřejmě lze spatřovat jistou logiku z pohledu snahy umožnit dotčeným stranám přihlašování již restituovaných pohledávek.