Pokud zdravotníci odmítnou poskytovat pacientovi v beznadějném stavu další péči, která by jen prodlužovala utrpení, nelze to pokládat za projev diskriminace. Nejvyšší soud (NS) zamítl dovolání rodičů, jejichž dcera podlehla v jedné z pražských nemocnic fatálním komplikacím způsobeným vrozeným onemocněním. Rodiče se prostřednictvím žaloby podle antidiskriminačního zákona domáhali omluvy a náhrady nemajetkové újmy za to, že lékaři odmítali jejich žádosti o přeložení dcery na anesteziologicko-resuscitační oddělení (ARO). Rozhodnutí NS je dočasně zpřístupněné na úřední desce.

„Odmítnutí poskytnout další zdravotní péči pacientovi v terminální fázi léčby, která již není medicínsky indikována a která pouze na omezenou dobu oddálí okamžik medicínsky již neodvratitelné fyzické smrti, není porušením rovnosti zacházení ani práva na ochranu před diskriminací z důvodu zdravotního postižení,“ stojí v rozsudku senátu s předsedou Robertem Waltrem.

Dítě zemřelo v roce 2012. Podle rodičů měli zdravotníci při poslední z několika hospitalizací dítě dříve přeložit z jednotky intenzivní péče na ARO. Lékaři to odmítali s poukazem na to, že stav, který postupně vedl k multiorgánovému selhání, je nezvratný.

Žalobu rodičů zamítl Obvodní soud pro Prahu 5, neuspěli ani s odvoláním k Městskému soudu v Praze. Poté ještě podali dovolání k NS. Uváděli v něm, že pokud by nemocnice se všemi pacienty, jimž selhávají základní životní funkce, zacházela tak, že jim neposkytne resuscitační péči, byla by existence oddělení ARO v nemocnici zbytečná. Lékaři se podle dovolání mají pokoušet o oživení každého takového pacienta bez ohledu na prognózu, pokud jim ovšem pacient nebo jeho zákonný zástupce nedá informovaný souhlas k odlišnému postupu.

NS už v jednom ze svých starších rozhodnutí uvedl, že pokud by přijal „zjednodušující a paušalizující“ závěr o nezbytnosti resuscitovat za každých okolností jakožto právní standard, mohl by tak nutit lékaře k jednání odporujícímu lékařské etice a působícímu pacientům zbytečnou trýzeň či snižujícímu jejich důstojnost na sklonku života.

Podobně soud argumentoval i v novém rozhodnutí. „Ani poukazem na zákaz diskriminace osob se zdravotním postižením nelze nutit lékaře k porušení povinnosti poskytovat zdravotní péči podle nejlepších dostupných poznatků, tj. lege artis, či porušovat zásady lékařské etiky,“ stojí v rozsudku.

Ústavní soud se nedávno zabýval stížností pozůstalých po ženě, kterou zdravotníci ve svitavské nemocnici neresuscitovali po srdeční zástavě, nakonec ji zamítl. Resuscitace by podle zdravotníků nevedla k obnovení srdeční činnosti nebo by obnovila životní funkce jen na velmi krátkou dobu při prodlužovaném utrpení umírající.

Zdravotnický personál podle Ústavního soudu postupoval s respektem k právu na lidskou důstojnost pacientky, rozhodl se, že nebude prodlužovat okamžik utrpení. Zároveň ale soud zdůraznil, že zdravotníci musejí s pacienty a jejich blízkými dostatečně komunikovat, vysvětlovat jim možnosti, ujistit se, že vše dobře chápou. Málokdo ví, že sám může předem vyslovit přání, aby jej zdravotníci neoživovali, pokud bude stav beznadějný.

Zdroj: ČTK
Foto: archiv AD