Ústavní soud nálezem ze dne 21. listopadu sp. zn. IV. ÚS 662/23 konstatoval, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2022, č.j. 10 To 366/2022-394, byla porušena základní práva zaručená čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; citované usnesení proto zrušil. Daná záležitost má zásadní dopad na zákonem o advokacii uloženou povinnost mlčenlivosti.

Advokátka v substituci obhajovala obviněného. Následně byla předvolána k hlavnímu líčení jako svědkyně, aby vypovídala proti obviněnému o okolnostech jednoho vyšetřovacího úkonu. K hlavnímu líčení se dne 3. října 2022 dostavila a odkázala na ustanovení § 21 odst. 1 zákona o advokacii o povinnosti mlčenlivosti a § 99 odst. 2 trestního řádu s tím, že se na ni tudíž vztahuje zákaz výslechu a současně uvedla, že advokát, jemuž obviněný udělil plnou moc k jeho obhajobě, nebyl dosud řádně zbaven mlčenlivosti.

Okresní soud Praha – východ odročil hlavní líčení na 13. října 2022 mimo jiné za tím účelem, aby obviněný zbavil advokáta mlčenlivosti a advokátku předvolal znovu s tím, aby vypovídala o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení.

Advokátka i ve druhém hlavním líčení odkázala na povinnost mlčenlivosti a trvala na tom, že ani do druhého hlavního líčení nedošlo k řádnému zbavení mlčenlivosti advokáta. Okresní soud však odmítl stanovisko advokátky a zastával názor, že obviněný zprostil svého obhájce povinnosti mlčenlivosti, s čímž advokátka nesouhlasila, protože měla závažné pochybnosti, že ke zproštění došlo ve stavu tísně.

Hned poté, nalézací soud usnesením ze dne 13. října 2022 č.j. 16 T 45/2022-353 podle § 66 odst. 1 trestního řádu jí uložil pořádkovou pokutu 30 000 Kč.  Advokátka setrvala na svém stanovisku o nemožnosti porušit povinnost mlčenlivosti a Okresní soud Praha – východ jí vzápětí v řádu několika minut uložil další dvě po sobě jdoucí pokuty, každou ve výši 50 000 Kč, a to usnesením ze dne 13. října 2022 č.j. 16 T 45/2022-354, resp. č.j. 16 T 45/2022-355, celkem ve výši 130 000 Kč. Současně byla soudcem prvního stupně upozorněna na možnost jejího trestního stíhání za údajné flagrantní pohrdání soudem s tím, že jejím chováním před soudem „se budou zabývat orgány činné v trestním řízeni“.

Z podnětu stížnosti advokátky Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2022 č.j. 10 To 366/2022-394 podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 13. října 2022 č.j. 16 T 45/2022-353 a podle § 66 odst. 1 trestního řádu uložil advokátce pořádkovou pokutu 3 000 Kč. Navazujícími usneseními ze dne 29. listopadu 2022 č.j. 10 To 367/2022-398, a usnesením ze dne 29. listopadu 2022 č.j. 10 To 368/2022-403 zrušil napadená usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 13. října 2022 č.j. 16 T 45/2022-354, a č.j. 16 T 45/2022-355. Krajský soud v Praze svá rozhodnutí odůvodnil tím, že advokátka byla povinna vypovídat, a protože tuto povinnost bezdůvodně odepřela, nalézací soud jí správně uložil pořádkovou pokutu.

Advokátka podala ústavní stížnost. Argumentovala především tím, že soudy obou stupňů si jednak neuvědomily, co je mlčenlivost advokáta, její obsah a kdy, jak a za jakých okolností lze tuto povinnost výjimečně prolomit.

To vše za situace, kdy tu byly velmi vážné pochybnosti o okolnostech, za nichž k údajnému zproštění povinnosti mlčenlivosti obviněným (právním laikem) došlo. Nadto soudy obou stupňů shodně zcela ignorovaly kogentní ustanovení § 66 odst. 3 trestního řádu a samy uplatnily svou pravomoc, která však přísluší orgánům advokacie. Vedle toho byl obviněný nalézacím soudem žádán, aby zprostil povinnosti mlčenlivosti advokátku, která dotyčného obhajovala jako substitut jiného advokáta, jehož obviněný před tím zmocnil ke své obhajobě.

Ústavní soud vyzval nalézací i stížnostní soud k vyjádření. Oba soudy nespatřovaly ve svém postupu nic neobvyklého. Konstatovaly, že je bez významu, komu obviněný udělil plnou moc, aby ho obhajoval, protože advokátka průběžně obhajovala obviněného, takže nabyly dojmu, že faktickou obhájkyní je stěžující si advokátka. Okresní soud Praha – východ považuje jednání advokátky za její profesní selhání. Krajský soud v Praze ještě zdůraznil, že jím uložená pořádková pokuta je mírná.

Ústavní soud přiznal České advokátní komoře postavení vedlejší účastnice procesním usnesením ze dne 30. května 2023.

Česká advokátní komora ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznila okolnosti, za nichž došlo ke zproštění povinnosti mlčenlivosti, protože obviněný (právní laik) měl na rozhodnutí časový úsek maximálně desítky vteřin, takže jeho rozhodnutí bylo učiněno ve stavu časové tísně. Navíc obviněnému nikdo vůbec, natož dostatečně nevysvětlil jeho postavení a možné následky jeho rozhodnutí. V tomto směru se stavovská organizace dále opřela o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013 č.j. 6 Tz 111/2012-94, podle kterého je advokát povinen zachovávat mlčenlivost, dospěje-li k závěru, že ke zproštění došlo pod nátlakem nebo v tísni, jak ostatně vyplývá z ustanovení § 99 odst. 2 trestního řádu. Obviněný byl zbaven možnosti otázku zproštění alespoň zběžně konzultovat s obhájcem, jehož si zvolil. Tomuto obhájci byla písemnost obsahující sporné zproštění mlčenlivosti doručena až poté, co nalézací soud uložil pořádkové pokuty.

Advokátka v replice konstatovala, že zejména okresní soud nerespektuje postavení advokátů v justičním systému, nezávislost výkonu advokacie a výjimečnost důvěrného vztahu mezi klientem a advokátem. Ohradila se proti výše uvedené výtce o profesním selhání.

Ústavní soud zdůrazňuje, že povinnost mlčenlivosti advokáta považuje za jednu z významných součástí garance ústavně zaručených základních lidských práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na právní pomoc podle čl. 37 odst. 3 Listiny, která si vyžaduje zvláštní ochranu.

Představuje totiž jeden z nosných pilířů, na nichž je vystavěn vztah důvěrnosti mezi advokátem a jeho klientem. Význam důvěrnosti tohoto vztahu v demokratickém a právním státě je kardinální, neboť vytváří nutný předpoklad pro skutečné naplnění práva na kvalifikovanou právní pomoc v každé konkrétní věci. Toto právo, které je důležitým součinitelem práva na soudní ochranu a rovnost v řízení, by totiž zůstalo mrtvým, v praxi reálně nepoužitelným, pokud by osoby potřebující kvalifikovanou právní pomoc byly vystaveny dvěma „ohňům“ – neposkytnutí všech potřebných informací advokátovi v obavě z jejich zneužití a přijetí rizika, že právní řízení či jiná forma právního styku dopadne kvůli tomu v klientův neprospěch, nebo poskytnutí všech informací a riskování, že daná věc sice dopadne pro klienta dobře, avšak citelná (eventuálně i větší) újma mu vznikne případným zneužitím těchto informací.

Ústavní soud zrekapituloval konstantní praxi Evropského soudu pro liská práva, dále připomněl i právo EU vztahující se k důvěrnosti komunikace klienta s advokátem. Konečně se vyjádřil i ke své dosavadní rozhodovací praxi, pokud se věnovala nedotknutelnosti důvěrnosti vztahu advokáta a klienta.

Ústavní soud podtrhl, že povinnost mlčenlivosti není v žádném případě výsadou advokáta. Povinnost mlčenlivosti chrání klienta, čemuž odpovídá zákonná úprava. Jde o povinnost, kterou zákon ukládá advokátovi.

Tolik fakta.

Postup a vlastní rozhodnutí senátu 16 T Okresního soudu Praha – východ jsou pouze skandální. Nevybočuje z toho ani vyjádření k ústavní stížnosti, což potvrzuje zmínka o profesním selhání advokáta. O selhání jistě šlo, ale výhradně senátu 16 T. Neexistuje žádné akceptovatelné vysvětlení. Arogance moci se vším všudy.

Rozhodnutí Krajského soudu v Praze je tak trochu „po našom, po družstevnickom“. Na jednu stranu uznává, že okresní soud silně přestřelil, ale v zájmu zachovat dekorum minimalizoval (jak následně zdůraznil ve vyjádření k ústavní stížnosti) finanční postih v představě, že advokátka (patrně ducha mdlého) bude štěstím bez sebe, jak z toho všeho nakonec vyvázla.

Stačila maličkost a Ústavní soud nemusel rozhodovat. Tou drobností bylo důsledně postupovat podle trestního řádu a zákona o advokacii. Advokacie je pořád pro některé omylem trpěné zlo.

V té souvislosti jsem si vybavil výstižnou větu, kterou v roce 1988 v Praze pronesl Dr. Jenö Horváth, tehdy dlouholetý šéf maďarské advokacie – země je taková, jak se její moc chová k advokacii a jednotlivým advokátům.

Zcela prost vzývání dřívějších dob dodávám, že povinnost mlčenlivosti celkem respektovali i ti, které ani omylem nešlo podezírat ze sympatií k demokracii obecně a advokacii zvlášť.

Mlčenlivost advokáta je stále nepřijatelné téma, jak vyplývá ze stanoviska Ministerstva vnitra ČR k právě projednávané novele zákona o advokacii, jejímž cílem je celkově vymezit tuto povinnost. Smutné je, že ve stejné tónině se vyjádřil i Nejvyšší soud České republiky, který návrh považuje za nadbytečný, když aplikační praxe nepřináší žádné problémy. Poslední nález Ústavního soudu svědčí o opaku.

Některá média v podstatě denně očerňují advokacii. O nálezu Ústavního soudu se nezmíní – to by vyznělo ve prospěch advokacie, což je proti dávno nastoupenému kurzu.

Autor: JUDr. František Schulmann, advokát v Praze

Foto: archiv redakce