Zdeněk Dufek a kol.: Rukověť znalce v oblasti oceňování majetku

Aleš Čeněk, Plzeň 2023, 318 str., 378 Kč

Nedávná reforma znaleckého práva se stále častěji projevuje v novinkách právnické literatury. Patří mezi ně spoluautorské dílo s názvem Rukověť znalce v oblasti oceňování majetku. Vůdčí spoluautorskou osobou je Zdeněk Dufek, docent Vysokého učení technického v Brně. Ostatně řada dalších spoluautorů spadá do okruhu této vysoké školy. Nejedná se však o žádnou nadčasovou práci akademickou, nýbrž o hutnou a užitečnou praktickou příručku. Vhodná je nejen ke každodennímu použití, ale i k výuce znalectví. Neměla by proto chybět v knihovně žádného znalce, i kdyby se zabýval jiným oborem než zrovna oceňováním majetku. Recenzovaná publikace totiž přináší řadu obecných odborných poznatků či jejich čtenářsky přitažlivých shrnutí takříkajíc mezioborových.

Publikace je rozvržena do 41 kapitol, což již samo vypovídá o aspiraci na široký záběr. Prvotní kapitoly jsou věnovány spíše všeobecnějším otázkám znalecké činnosti po reformě znaleckého práva, aby další části již byly zaměřeny na konkrétnější záležitosti oceňování majetku. Zejména na používané metody. Přínos knihy spatřuji, krom jiného, v tom, že například přehledně uvádí různé právní důvody oceňování majetku, a to pro jednotlivé zákonné účely. Samotného mě překvapilo, kolik takových, začasto i velmi odlišných zákonných důvodů vlastně právně platí. O to důležitější je formulace zadání znaleckého posudku z hlediska účelu jeho použití, a tím pádem i účelu ocenění. A v důsledku toho i použití metody, která by byla odborně adekvátní.

Nejedná se však jen o metodu. Rozdílnosti spočívají i v tom, kdo ocenění provádí. Správně je proto v knize podrobněji poukazováno na odlišné právní postavení znalců podle znaleckého práva, v podstatě „soudních znalců“, byť jim tak zákon, na rozdíl od soudních tlumočníků, neříká, a jiných odborníků. Ať už je předpisy označují jakkoli. Na mysli mám zejména živnostenské podnikatele.

Při čtení publikace je patrno, že spoluautoři  mají nejen dlouholeté praktické zkušenosti se (soudním) znalectvím, ale i s jinými odbornostmi, pokud jde o další povolání. Podařilo se jim vskutku udeřit hřebík na hlavičku již tím, jaká témata do své knihy vybrali. A samozřejmě, jak je ryze prakticky, a přitom čtivě a přehledně, pojali.

V úvodních částech nalezneme již zmiňované rozdíly mezi znalci a jinými odborníky na oceňování. Je správné, byť se na to někdy zapomíná, že v publikaci najdeme odkazy na občanský zákoník, který stanoví příkaz odborné péče (znalost a pečlivost) se všemi právními důsledky s tím spojenými. Jedná se o odbornickou odpovědnost (náležitost), se kterou občanský zákoník na mnoha místech pracuje. Stát tím záměrně reagoval na současnou „znalostní společnost“, která se bez řádné odborné péče doslova neobejde. Dodejme jen, že tím pádem se ale stává, že objednatel znaleckého posudku, zejména mimo právní řízení, je v postavení slabší strany. Chybí mu totiž právě odbornost, čímž se stává do značné míry závislým na znalci a výsledku jeho činnosti. To se ovšem týká i soudců, úředníků a policistů v průběhu právních procesů. Tato situace však někdy přináší nežádoucí efekt. Rozumíme jím stav „přeposudkovanosti“ či až nadměrné odborné obezřetnosti i tam, kdy si lze učinit odborný závěr jiným důkazním způsobem. Například i běžnou empirií při sledování hospodárnosti řízení.

Recenzovaná publikace na několika místech odkazuje též na evropské standardy, které stanoví odborná pravidla některých oborů. Počítá s nimi ostatně i občanský zákoník a další české předpisy. Nelze totiž vše nechávat na státu a očekávat „řešení“ od správních úředníků, kteří mají dost své vlastní agendy.

Podstatná část knihy je věnována náležitostem znaleckého posudku. Zdánlivě by se jednalo spíše o formality. Není tomu tak. Jedním ze zákonodárně-politických záměrů reformy znaleckého práva bylo docílit přezkoumatelnosti znaleckých posudků. Zejména se to týká použitých metod a věrohodnosti důkazů, včetně pravidel opatřování si důkazů samotným znalcem. Z advokátní praxe víme, že právě zde spočívá úskalí mnoha znaleckých posudků, zejména staršího data. V podstatě jsou někdy odborně nepřezkoumatelné, tudíž odborně vadné. Sluší se proto upozornit, jak ostatně činí i spoluautoři, na přestupek spočívající v nedbání odborné péče znalce. Z praxe již známe případy, kdy byl znalec takto uznán vinným.

Publikace z uvedených důvodů nabízí i ilustrativní znalecký posudek, str. 32 an. Příkladmo se týká ocenění ojetého motorového vozidla.

Důležitá část se týká opatřování podkladů ke znaleckému posudku. Kniha obsahuje i vzor prohlášení statutárního orgánu společnosti k podstatným okolnostem ocenění, str. 53 an. V rámci kapitoly o dokazování znaleckým posudkem v publikace najdeme i citace důležitých soudních rozhodnutí. Zmínit můžeme dále otázky postavení znalce před soudem, jeho nezávislost a nestrannost. Dodejme, že znalec je díky své nezávislosti v dosti jiném postavení, než například advokát jednající v zájmu klienta. Někdy se na to v praxi, žel, zapomíná. Některé potíže ve vymezení oborů a odvětví či specializací publikace řeší i vzorem, jak by se měl znalec k věci postavit za okolností případu, kdy by byl povolán k podání znaleckého posudku mimo svou odbornost. Mezi ryze praktické otázky patří například kalkulace ceny za posudek při jednání o zakázce.

Podstatná část knihy je věnovány jednotlivým metodám oceňování věcí – od nemovitostí po pozemky a další oceňovací případy. Zde by ke slovu přišli jednotliví odborníci.

Dílčí připomínku lze mít v tom směru, že práce, jinak velmi kvalitní, neobsahuje otázky a metody oceňování nehmotného majetku. Zřejmě to vyplývá z odlišných profesních zaměření jednotlivých spoluautorů.

Recenzovanou publikaci můžeme doporučit širší odborné veřejnosti. Advokáty nevyjímaje.    

 

 

prof. JUDr. Ivo Telec, CSc., vedoucí Katedry soukr. práva a civilního procesu, PF UP v Olomouci

Go to TOP