V praxi se setkávám s případy, že poškozené osobě není přiznáno právo na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním v situaci, kdy v trestním řízení dojde k pravomocnému zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti. Takto soudy rozhodují s odkazem na § 12 OdpŠk,[1] jehož účelem je zajistit, že se odškodnění dostane jen těm, u kterých není pochyb o tom, že si trestní stíhání nezavinili, nebo že se trestného činu nedopustili.[2] Tento přístup nepovažuji za souladný s podstatou práva na odškodnění nezákonného trestního stíhání, ani k němu podle mého názoru nelze dospět výkladem § 12 OdpŠk.

Svoji oponenturu se pokusím demonstrovat na následujících modelových případech (nejedná se o taxativní výčet všech myslitelných variant):

Pan Adam: Po proběhlém hlavním líčení byl rozsudkem zproštěn obžaloby, neboť žalovaný skutek není trestným činem. Odvolací soud následně zprošťující rozsudek zrušil a sám rozhodl o tom, že se trestní stíhání zastavuje z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, aniž by se ve svém rozhodnutí otázkou, zda měl žalovaný skutek znaky trestného činu.

• Paní Barbora: Po proběhlém hlavním líčení rozhodl soud 1. stupně o tom, že se trestní stíhání zastavuje z důvodu promlčení trestní odpovědnosti. Stížnostní soud tento závěr následně potvrdil a stížnost státního zástupce zamítl. Soud 1. ani 2. stupně se nezabývaly tím, zda existují důvody, pro které by paní Barbora mohla být uznána vinnou, ani důvody, pro které by, nebýt promlčení, mohla být paní Barbora zproštěna obžaloby.
• Pan Cyril: Po proběhlém hlavním líčení byl rozsudkem soudu 1. stupně odsouzen. Ve 2. stupni byl rozsudek zrušen a bylo rozhodnuto o tom, že se trestní stíhání zastavuje z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, aniž by se soud 2. stupně zabýval otázkou viny pana Cyrila.
• Paní Daniela: Trestní stíhání paní Daniely bylo pravomocně zastaveno z důvodu promlčení trestní odpovědnosti již v přípravném řízení. Paní Daniela využila v průběhu řízení svého práva nevypovídat a k trestnému činu se nedoznala.

Ve všech těchto případech by soudy podle většiny recentní judikatury vrcholných soudů musely rozhodnout tak, že náhrada újmy za nezákonné trestní stíhání panu Adamovi, paní Barboře, panu Cyrilovi, ani paní Daniele, nenáleží. Lze to považovat za souladné s obecně sdílenou představou spravedlnosti?

Stručně k nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním

Nárok na odškodnění nezákonného trestního stíhání má základní oporu v normách ústavního práva. Nevyplývá přitom pouze z čl. 36 odst. 3 Listiny,[3] ale přímo z principů materiálního právního státu. Takový stát musí nést objektivní odpovědnost za jednání, kterým orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce.[4]

Při důsledném dodržování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do osobního života trestně stíhané osoby a negativně se dotýká její cti a dobré pověsti, přičemž uvedené platí tím spíše v případech mediálně sledovaných, v nichž je trestně stíhaný vystaven nejen reakcím svého bezprostředního okolí, nýbrž je vydán napospas hodnocení statisíců svých spoluobčanů; zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek nestal, nebo nebyl trestným činem.[5]

Nezákonné trestní stíhání se odškodňuje podle OdpŠk, a sice jako nárok z titulu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 a 8 OdpŠk, nikoli jako nesprávný úřední postup podle § 13 OdpŠk.[6]

Nárok na odškodnění nezákonného trestního stíhání je dovozován konstantní judikaturou[7] v situaci, pokud trestní stíhání vyústilo ve zproštění obžaloby, zastavení trestního stíhání či v postoupení věci do přestupkového řízení, tedy pokud bylo trestní stíhání nedůvodné; v takovém případě se vychází z předpokladu nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání,[8] ačkoli nebylo formálně zrušeno, jak vyžaduje § 8 OdpŠk.[9] V trestním řízení nicméně existují i situace, kdy je usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno přímo příslušným orgánem;[10] v takovém případě jsou podmínky § 8 OdpŠk dány i bez výše uvedených závěrů rozhodovací praxe.

Poškozené osobě náleží vůči státu nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, i když nepodala stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu v konkrétním případě byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody.[11]

Podle § 2 OdpŠk je odpovědnost za újmu způsobenou výkonem veřejné moci odpovědností objektivní bez možnosti liberace. Právo na náhradu újmy nicméně není dáno v konkrétních zákonem (i judikaturou) vymezených případech. Podle § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk nevznikne právo na náhradu újmy tomu, kdo si vazbu, odsouzení, nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, přičemž judikatura mezi uvedené důvody řadí i zavinění si vlastního trestního stíhání;[12] podle písm. b) nemá právo na náhradu újmy ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo jehož trestní stíhání bylo zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost, anebo že trestný čin byl amnestován.

Podle § 12 odst. 2 OdpŠk právo na náhradu újmy nevzniká dále v případech:

• kdy v trestním řízení nebylo možné pokračovat (kvůli odepření souhlasu poškozeného s trestním stíháním pachatele ve smyslu § 163 tr. řádu),
• bylo-li trestní stíhání podmíněně zastaveno podle § 307 tr. řádu a nastaly účinky zastavení trestního stíhání,
• výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání podle § 309 tr. řádu, příp.
• pokud bylo trestní stíhání zastaveno z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 tr. řádu, tedy v situacích, kdy zákon ponechává na úvaze státního zástupce (v přípravném řízení) nebo soudu (v předběžném projednání obžaloby podle § 188 odst. 2 tr. řádu nebo v hlavním líčení podle § 223 odst. 2 tr. řádu), zda je možné považovat za postačující postih v jiném řízení, příp. již bylo v dosavadním řízení účelu trestního řízení dosaženo;[13] jedná se tedy o zastavení trestního stíhání z důvodů, které nesvědčí o nedůvodnosti trestního stíhání.[14]

Zákonná úprava

Mám za to, že promlčení trestní odpovědnosti nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v § 12 OdpŠk.

Podrobněji rozeberu § 12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. d) OdpŠk, které mohou na první pohled vypadat jako myslitelné varianty; další varianty nepřicházejí v případě promlčení trestní odpovědnosti v úvahu z logiky věci.

Výklad § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk

Jsem přesvědčen, že promlčení trestní odpovědnosti pod § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk („právo na náhradu škody nemá ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován“) podřadit nelze. Podstatnou je v této souvislosti formulace „není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný“. V trestním zákoníku[15] nalezneme řadu inspirací pro výklad tohoto sousloví:

1. Kdo v době spáchání činu nedovršil 15. rok svého věku, není trestně odpovědný (§ 25 – věk).
2. Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný (§ 26 – nepříčetnost).
3. Trestní odpovědnost za přípravu k zvlášť závažnému zločinu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího ke spáchání zvlášť závažného zločinu a (a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, nebo (b) učinil o přípravě k zvlášť závažnému zločinu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, mohlo být ještě odstraněno; … (§ 20 odst. 3 – příprava).
4. Trestní odpovědnost za pokus zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a (a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, nebo (b) učinil o pokusu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno; … (§ 21 odst. 3 – pokus).
5. Trestní odpovědnost účastníka zaniká, jestliže dobrovolně upustil od dalšího účastenství na trestném činu a (a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého účastenství, nebo (b) učinil o účastenství na trestném činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého účastenství, mohlo být ještě odstraněno;… (§ 24 odst. 3 – účastník).
6. Trestní odpovědnost za trestné činy … zaniká, jestliže pachatel dobrovolně (a) škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil, nebo (b) učinil o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku mohlo být ještě zabráněno;… (§ 33 – účinná lítost); obsahově obdobnou formulaci obsahují i ustanovení zvláštní části tr. zákoníku o některých zvláštních případech účinné lítosti (§ 197, § 242 a 248a).[16]
7. Trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí… (§ 34 – promlčení trestní odpovědnosti).

V prvních dvou případech (věk, nepříčetnost) je formulace prakticky shodná s textem § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk („není trestně odpovědný“), v případě zbylých pěti formulací je odlišná („trestní odpovědnost zaniká“). Rozdílný je také dopad, jaký uvedené instituty na trestní odpovědnost mají. Zatímco věk a příčetnost musí být přítomny v době spáchání konkrétního trestného činu, zánik trestnosti přípravy, pokusu a účastenství, jakož i účinná lítost a promlčení nastávají až po spáchání trestného činu (aktivním jednáním pachatele v případě zániku trestnosti přípravy, pokusu a účinné lítosti, aktivním jednáním účastníka v případě účastenství na trestném činu, či uplynutím času v případě promlčení).

Proto je zřejmé, že pod § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk lze podřadit toliko situace, kdy není osoba pachatele trestně odpovědná toliko pro nedostatek věku a pro svoji nepříčetnost; naproti tomu podřadit nelze promlčení trestní odpovědnosti, účinnou lítost ani zánik trestnosti přípravy, pokusu a účastenství.

Uvedený názor má ostatně jednoznačnou oporu i v odborné literatuře k zákonu č. 82/1998 Sb.[17] a je podpořen i historickým argumentem.

Ust. § 12 OdpŠk nebylo od roku 1998 novelizováno. Důvodová zpráva k zákonu č. 82/1998 Sb. uvádí k § 12, že právo na náhradu škody je třeba vyloučit v případech, ve kterých by poskytnutí náhrady škody bylo v rozporu s dobrými mravy. Ve výše uvedených souvislostech výslovně uvádí situaci, kdy byl poškozený zproštěn obžaloby nebo jeho trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost, anebo byl trestný čin amnestován. Bližší vysvětlení důvodová zpráva nepřináší, nicméně lze vydestilovat následující podmínky:

1. poškozený byl zproštěn obžaloby nebo jeho trestní stíháno bylo zastaveno, a to proto,
2. že poškozený nebyl za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, přičemž
3. musí jít o jediný důvod vedoucí ke zproštění nebo k zastavení trestního stíhání (formulace „jen proto“), a
4. poskytnutí náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy.

Pro další úvahy je v tuto chvíli důležitá pouze podmínka druhá, a to v kontextu „starého“ trestního zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen „tr. zákon“), který byl účinný v době přijímání zák. č. 82/1998 Sb. Ten s termínem „trestní odpovědnost“ pracuje pouze v souvislosti s věkem (§ 11) a nepříčetností (§ 12), v případě zániku trestnosti přípravy a pokusu, účinné lítosti a promlčení užívá termín „trestnost“. Tr. zákon zjevně rozlišuje termíny „trestní odpovědnost“ a „trestnost“, jak naznačuje např. § 10 odst. 2 tr. zákona, který pracuje s oběma termíny.[18] Rozdíl mezi oběma termíny lze spatřovat v tom, že zatímco „trestní odpovědnost“ se vztahuje k osobě pachatele, „trestnost“ se vztahuje k trestnému činu (hranice však podle mého názoru není zcela ostrá, jak naznačuje zmíněný § 10 odst. 2 tr. zákona).

Pokud by zákonodárce zamýšlel stanovit jako zákonné výluky pro neposkytnutí náhrady újmy promlčení trestní odpovědnosti, účinnou lítost, zánik trestnosti přípravy, pokusu a účastenství, jistě by tak učinil jednoznačnou formulací textu zákona. Při existenci formulace „není za spáchaný čin trestně odpovědný“ a současné absenci jednoznačného uvedení zániku trestnosti (či zániku trestní odpovědnosti) ve výčtu variant mám za to, že ze zákona vyplývá toliko nemožnost poskytnout náhradu újmy tomu, kdo byl zproštěn obžaloby nebo jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu nedostatku věku či nepříčetnosti, nikoli pokud byla jeho trestní odpovědnost promlčena.

Výklad § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk

Promlčení trestní odpovědnosti nelze podřadit ani pod toto ustanovení. Důvodová zpráva k OdpŠk, poznámka pod čarou č. 8 k tomuto zákonu i komentářová literatura[19] shodně v této souvislosti uvádějí, že musí jít o zastavení trestního stíhání z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 tr. řádu, tedy:

• je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne,
• bylo-li o skutku obviněného již rozhodnuto jiným orgánem, kázeňsky, kárně anebo cizozemským soudem nebo úřadem anebo mezinárodním trestním soudem, mezinárodním trestním tribunálem, popř. obdobným mezinárodním soudním orgánem s působností v trestních věcech, i když nesplňují některou z podmínek uvedených v § 145 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a toto rozhodnutí lze považovat za postačující, nebo
• jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.

Podle tohoto ustanovení nicméně nelze zastavit trestní stíhání z důvodu promlčení. O promlčení trestní odpovědnosti rozhoduje v přípravném řízení státní zástupce podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu, v řízení před soudem pak ze stejných důvodů soud, a to v rámci předběžného projednání obžaloby [§ 188 odst. 1 písm. c) tr. řádu], v hlavním líčení (§ 223 odst. 1 tr. řádu), mimo hlavní líčení (§ 231 odst. 1 tr. řádu) apod.

Proto nelze promlčení trestní odpovědnosti podřadit ani pod § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk.

Rozhodovací praxe vrcholných soudů

Judikatura vrcholných soudů není v otázce, zda je promlčení trestní odpovědnosti důvodem pro vyloučení nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, konstantní; dokonce není na této otázce shoda ani v rámci konkrétního senátu. Férové je nicméně uvést, že aktuálnější rozhodnutí spíše straní závěru, že promlčení trestní odpovědnosti výlukovým důvodem ve smyslu § 12 OdpŠk je.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2149/2012,[20] posuzoval, za jakých podmínek odpovídá stát za újmu obecně v případech zastavení trestního stíhání. Stanovil přitom, že stát neodpovídá za újmu způsobenou každým zastavením trestního stíhání, ale pouze ve vyjmenovaných případech, mj. i z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. V případě zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřípustnosti pak Nejvyšší soud explicitně dovodil, že stát odpovídá za újmu způsobenou zastavením trestního stíhání z taxativně vyjmenovaných důvodů, a to v případech:

• promlčení trestní odpovědnosti [§ 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu],
• procesní exempce [§ 11 odst. 1 písm. c) tr. řádu],
• závazku plynoucího z mezinárodní smlouvy [§ 11 odst. 1 písm. m) tr. řádu],
• zásady ne bis in idem, tj. že nikdo nemůže být znovu stíhán pro týž skutek [§ 11 odst. 1 písm. h) až k) tr. řádu].

Explicitně tak připustil, že zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti právo na náhradu újmy nevylučuje.

V této souvislosti je třeba zmínit i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4670/2014.[21] Ačkoli zde soud posuzoval, zda lze pod § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk podřadit skutečnost, že trestnost pokusu zanikla, je rozsudek důležitý i pro další případy zániku trestnosti (trestní odpovědnosti), tedy i pro promlčení trestní odpovědnosti v souvislosti se zánikem trestnosti. Zvažoval dva aspekty. V první řadě se zabýval povahou institutu zániku trestnosti pokusu jakožto dobrovolného upuštění od dokonání trestného činu, které má za následek beztrestnost pachatele. Dospěl přitom k závěru, že pokud zákon stanoví, že takovéto jednání není trestné a jsou naplněny další podmínky OdpŠk, odpovídá stát za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání [v bodě 40 rozsudku dokonce přijímá zobecňující tezi, že na případy zániku trestnosti obecně nelze aplikovat § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk]. Ve druhé řadě se zabýval i historickým argumentem, a sice, že v době přijetí zákona 82/1998 Sb. znal tr. zákon pouze dva důvody, pro které není pachatel trestně odpovědný, a to pro nedostatek věku a nepříčetnost. V souvislosti se zánikem trestnosti pokusu užíval tr. zákon explicitně právě slovní spojení „zánik trestnosti“. I proto jenom na tyto dva důvody, nedostatek věku a nepříčetnost, je možné aplikovat § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk, neboť jenom ony jsou spojeny se souslovím „trestní odpovědnost“. Pod toto ustanovení tedy není možné podřadit případy zániku trestnosti, tedy ani promlčení trestní odpovědnosti.

Oproti tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012,[22] připouští, že okolnost zastavení trestního stíhání pro promlčení trestní odpovědnosti může představovat důvod, pro který právo na náhradu újmy podle OdpŠk nevzniká. Argumentuje přitom tím, že uplynutím určité doby od spáchání trestného činu sice slábne až postupně zaniká potřeba trestněprávní sankce, běh času však nemůže ovlivnit to, zda se určitá osoba dopustila trestného činu, či nikoli. Uplynutí delší doby od spáchání trestného činu by nemělo být důvodem pro přiznání náhrady újmy. V opačném případě by v podstatě byly naroveň postaveny trestně stíhaná osoba, která se žádného trestného činu nedopustila, a osoba, jež se ho sice dopustila, ale která je s ohledem na delší časovou prodlevu od spáchání trestného činu a zahájení trestního řízení ušetřena povinnosti akceptovat trestněprávní následky svého jednání. Takový přístup by odporoval dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti.

V uvedených souvislostech je dále důležité zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013.[23] Zde posuzoval Nejvyšší soud otázku, zda náleží odškodnění v případě zastavení trestního stíhání bez učinění jakéhokoli závěru o vině poškozené osoby (zde konkrétně v případě zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky). Trestní soudy tedy nevyslovily, že se trestný čin stal, ale ani že se nestal. Nejvyšší soud připomněl, že ačkoli je třeba respektovat zásadu presumpce neviny, nelze přehlédnout, že pokud by každá osoba, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno, aniž by byl přijat jakýkoli závěr o vině, byla odškodněna, vedlo by to často k odškodnění skutečných pachatelů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Přijal proto závěr, že nepřiznáním odškodnění není v těchto případech zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak (typicky podle § 11 odst. 4 či § 172 odst. 4 tr. řádu), aby dosáhl své plné rehabilitace (v první řadě zprošťujícího rozsudku), a na tomto základě posléze i náhrady újmy. Obdobně také rozhodl již dříve Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4239/2007,[24] ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014,[25] a v usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016.

Uvedený právní závěr byl potvrzen i v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15.[26] Je však třeba zmínit, že Ústavní soud posuzoval velmi specifickou věc po právní a skutkové stránce (změna právní kvalifikace skutku po rozsáhlém dokazování, v důsledku čehož kvůli následné příznivější právní kvalifikaci byly splněny podmínky pro promlčení trestní odpovědnosti), a v tomto konkrétním případě neshledal v neposkytnutí odškodnění při promlčení trestní odpovědnosti ústavněprávní rozměr pro svůj případný kasační zásah a ústavní stížnost stěžovatele zamítl. Obecně se však vyslovil pro to, že pokud neskončilo trestní stíhání odsouzením obviněného, je třeba posuzovat případné nároky na náhradu újmy na základě konkrétních skutkových okolností případu s přihlédnutím k požadavku, aby to byl demokratický právní stát, kdo má povinnost trestnou činnost stíhat. Rovněž ust. § 12 OdpŠk nelze aplikovat formalisticky toliko podle výsledku trestního stíhání, proto je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny.

Uvedené právní závěry ohledně nemožnosti odškodnit trestní stíhání, které bylo zastaveno z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, aniž by bylo konstatováno, že poškozená osoba je nevinná, a zároveň taková osoba neprohlásila, že trvá na projednání věci za účelem příznivějšího rozhodnutí (typicky zprošťujícího rozsudku), jsou akcentovány i v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu (např. v rozsudku ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 728/2022, či v usnesení ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 598/2021).

Úvahy pro futuro

Text zákona a jeho výklad

Mám za to, že promlčení trestní odpovědnosti pod § 12 OdpŠk nespadá. Osobně jsem proto přesvědčen, že současná praxe Nejvyššího soudu (a soudů obecně) je v otázce odškodnění trestního stíhání, které bylo zastaveno z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, nepřiměřeně přísná vůči osobám, proti kterým bylo trestní řízení vedeno.

Především je odpovědností orgánů činných v trestním řízení, aby zahájené trestní stíhání směřovalo k rozhodnutí ve věci, a předešlo se tak promlčení trestní odpovědnosti; pokud této své povinnosti nedostojí a trestní odpovědnost je promlčena, nelze na osoby, proti kterým bylo trestní stíhání vedeno, nahlížet jako na vinné. Naopak, při vědomí zásady presumpce neviny (jež je neodmyslitelně spjata s existencí materiálního právního státu a liberalismu, na jejichž základech jsou vystavěny i principy soukromého práva, mající rozhodující vliv na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním) je na ni třeba nahlížet jako na nevinnou. Neexistuje přitom třetí varianta – buď je někdo vinen, nebo je nevinen.

Nelze v této souvislosti odhlédnout ani od toho, že každé trestní stíhání představuje zásadní zásah do každodenního života. Již samotné vedení trestního stíhání lze považovat za trest sui generis (ostatně samotný tr. zákoník umožňuje v určitých případech při rozhodnutí o vině upustit od potrestání, postačí-li projednání věci k nápravě pachatele a k ochraně společnosti, viz § 46 až 48 tr. zákoníku).

Výkladem § 12 OdpŠk ani nelze podle mého názoru dospět k tomu, že by promlčení trestní odpovědnosti bylo důvodem, pro který se náhrada újmy neposkytuje. V několika publikovaných rozhodnutích tento názor vyjádřil i Nejvyšší soud. Promlčení trestní odpovědnosti jakožto důvod, pro který je nárok na náhradu újmy ve smyslu § 12 OdpŠk vyloučen, nezmiňují ani renomovaní autoři komentářové a jiné odborné literatury, mj. z řad soudců Nejvyššího soudu.

Lze navíc připomenout, že v kontinentálním právním systému je pramenem práva právní předpis, nikoli soudní rozhodnutí. Soudní rozhodnutí má podle mého přesvědčení vykládat obecná či nejasná ustanovení, nikoli rozšiřovat okruh možností, pro které se odškodnění neposkytuje. Byť se nejedná o neústavní analogii rozšiřování trestní odpovědnosti (nullum crimen sine lege), aplikování § 12 OdpŠk ze strany soudů na případy promlčení trestní odpovědnosti vnímám jako ne zcela korektní i proto, že je v neprospěch osoby, proti níž se vedlo trestní řízení. Tato osoba se výkonu veřejné moci a trestnímu řízení podrobit musela, zcela nezávisle na své vůli.

Lze v této souvislosti upozornit na čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu, přičemž taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena; to při vědomí toho, že odpovědnost podle OdpŠk je odpovědností objektivní bez možnosti liberace. Je-li právo na odškodnění omezeno dobrými mravy a obecně sdílenou představou spravedlnosti, je s nimi skutečně v rozporu to, že stát jakožto subjekt s monopolem na vyšetřování trestných činů nedodrží zákonné lhůty pro promlčení trestní odpovědnosti, které v pozici zákonodárce sám pojal do svého právního řádu? Mám za to, že nikoli.

Ostatně, tento pohled má i praktický dopad. Ad absurdum, v případě, že trestní stíhání směřuje ke zprošťujícímu rozsudku, orgány činné v trestním řízení znemožní odškodnění tím, že učiní veškeré kroky k tomu, aby se trestní odpovědnost promlčela. Tyto situace nenastanou, pokud promlčení trestní odpovědnosti důvodem neposkytnutí náhrady újmy nebude (jakkoli orgány činné v trestním řízení z ničeho neobviňuji).

Z tohoto úhlu pohledu by panu Adamovi, paní Barboře, panu Cyrilovi i paní Daniele náhrada újmy náležela.

Judikatorní závěry

I pokud bychom v návaznosti na převládající názory judikatury připustili, že promlčení trestní odpovědnosti je důvodem, pro který se náhrada újmy neposkytuje, nelze opomenout, že jednou z nejdůležitějších ústavních zásad je princip presumpce neviny. Zároveň je třeba zdůraznit, že právo na odškodnění nezákonného trestního stíhání vyvěrá z principů materiálního právního státu, na jehož základech je vystavěn celý ústavní pořádek České republiky.

Při vědomí těchto imperativů je nutné posuzovat vždy okolnosti jednotlivého případu, mj. i obsah jednotlivých rozhodnutí vydaných orgány činnými v trestním řízení (příp. i spis). Na jejich základě je nutné posoudit, zdali se poškozená osoba trestného činu dopustila a zda by v takovém případě bylo poskytnutí odškodnění v rozporu s dobrými mravy a obecně sdílenou představou spravedlnosti.

Judikaturou sice bylo dovozeno, že konkrétní osoba může po rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti docílit zprošťujícího rozsudku na základě prohlášení, že trvá na projednání věci. Ale upřímně, po často několikaletém fyzicky, psychicky i finančně vyčerpávajícím trestním stíhání nemá člověk zrovna chuť (zcela logicky) si svoji účast v trestním řízení prodlužovat (byť mu nemůže být uložen trest, viz § 227 tr. řádu). Nadto za situace, pokud orgány činné v trestním řízení v žádném ze svých rozhodnutí nekonstatovaly, že by se obviněná osoba měla stíhaného trestného činu dopustit (či dokonce konstatovaly, že se obviněná osoba trestného činu nedopustila).

Lpění na podmínce prohlášení obviněného, že trvá na projednání věci, nedává i proto žádný smysl. Tím spíše pokud konstantní judikatura u odškodňování nezákonného trestního stíhání upřednostňuje materiální pojetí před formalistickým. Lze v této souvislosti připomenout zejména samotnou podstatu nároku na odškodnění nezákonného trestního stíhání, podle kterého má nárok na odškodnění ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo jehož trestní stíhání bylo zastaveno (aniž by muselo dojít k formálnímu zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání, jak vyžaduje § 8 odst. 1 OdpŠk), či skutečnost, že pro naplnění podmínek odpovědnosti státu není nezbytné podat stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání (ačkoli tak vyžaduje znění § 8 odst. 3 OdpŠk).

Specifickou situací pak je, pokud vedle sebe existují důvody jak pro zproštění obžaloby, tak i pro promlčení trestní odpovědnosti. V takovém případě má soud povinnost rozhodnout o zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, neboť ve smyslu § 225 odst. 1 tr. řádu má takové rozhodnutí přednost před zprošťujícím rozsudkem. To ovšem nic nemění na tom, že zároveň existují důvody pro zproštění obžaloby (tedy že je poškozená osoba nevinná), a právo na náhradu újmy by tak mělo být dáno bez dalšího.

Pokud se vrátíme k našim čtyřem modelovým situacím, v případě pana Adama, paní Barbory a paní Daniely by odškodnění nezákonného trestního stíhání mělo rozhodně přicházet v úvahu. V případě pana Cyrila je situace složitější.

Pokud jde o pana Adama, v jeho věci existuje závěr, že jednání, za které je stíhán, není trestným činem. Tento závěr přitom nebyl soudem 2. stupně vyvrácen. Nejenže není dán závěr o jeho vině, ale existuje nevyvrácený závěr o jeho nevině. Pokračování v řízení do vydání akademického rozsudku postrádá podle mého názoru smysl a je pouze lpěním na formalismech. Je vhodné doplnit, že pokud by pro rozhodnutí soudu existovaly důvody jak pro zproštění obžaloby, tak pro promlčení trestního odpovědnosti, rozhodnutí o zastavení trestního stíhání má přednost před zprošťujícím rozsudkem.

V případě paní Barbory a paní Daniely neexistuje žádný závěr o tom, že by se trestného činu měly dopustit. Rovněž je v takovém případě podle mého názoru nutné postupovat v souladu s principem presumpce neviny, tedy pokud není vina vyslovena pravomocným rozsudkem, je třeba na takovou osobu hledět na nevinnou. V rozporu s dobrými mravy ani obecně sdílenou představou spravedlnosti podle mého názoru nemůže být situace, že se odškodnění dostane tomu, o němž žádný orgán nepřijal závěr, že by se měl trestného činu dopustit. Pokračování v řízení za situace, kdy není třeba vyvracet závěr o vině (žádný takový neexistuje), rovněž postrádá podle mého názoru smysl.

V případě pana Cyrila je situace taková, že existuje soudem 2. stupně nevyvrácený závěr o vině, který přijal soud 1. stupně. V jeho případě by se odškodnění bez toho, aniž by dosáhl zprošťujícího rozsudku po svém prohlášení, že trvá na projednání věci, mohlo jako rozporné s dobrými mravy a obecně sdílenou představou spravedlnosti jevit. Nicméně nelze tuto úvahu omezit toliko na existenci odsuzujícího rozsudku soudu 1. stupně, ale je nutné posoudit i další okolnosti případu.

Závěr

Poskytnutí náhrady újmy v případě každého zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení by bylo v rozporu s dobrými mravy a obecně sdílenou představou spravedlnosti. Stejný důsledek ovšem podle mého názoru má i neposkytnutí odškodnění v situaci, kdy poškozená osoba, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, nevyužila práva trvat na projednání věci. Taková překážka pro nepřiznání odškodnění se jeví jako formalistická, nemající oporu v tom, jakým způsobem nahlíží na podstatu práva na odškodnění nezákonného trestního stíhání Ústavní soud.

Je třeba důsledně posuzovat okolnosti každého konkrétního případu – zda vedle důvodů pro zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti existují i důvody pro zproštění obžaloby, či naopak pro odsouzení. Pokud důvody pro odsouzení absentují, je třeba v souladu se zásadou presumpce neviny považovat takovou osobu za nevinnou, a jako takové jí odškodnění má náležet. S dobrými mravy a obecně sdílenou představou spravedlnosti jsou podle mého názoru v souladu toliko případy osob, u kterých je nepochybné, že se trestného činu dopustily, ale z důvodu promlčení trestní odpovědnosti nebylo možné je odsoudit.

 

Mgr. Pavel Kohút působí jako advokát v Praze a jako externí doktorand na Katedře občanského práva PF UK v Praze.

Ilustrační foto: canva.com

---

[1] Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

[2] P. Simon: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2019, str. 140.

[3] Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky.

[4] Srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 108/2008, či ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 45/2018.

[5] Srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005, ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 133/2007, či ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 42/2011.

[6] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1813 a navazující konstantní judikatura, mj. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 16039.

[7] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 35/1991 a navazující konstantní judikatura, mj. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 14513.

[8] Op. cit. sub 2, str. 127.

[9] A vyžadoval tak i předchozí odškodňovací zákon č. 58/1969 Sb. v § 4.

[10] Formálně se usnesení o zahájení trestního stíhání ruší na podkladě stížnosti podané obviněným podle § 141 a násl. zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. řád“). V případě, že bylo vydáno policejním orgánem, může usnesení o zahájení trestního stíhání zrušit státní zástupce i postupem podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. řádu, či v případě, že bylo usnesení o zahájení trestního stíhání vydáno státním zástupcem, na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti může být zrušeno Nejvyšším soudem (§ 266 a násl. tr. řádu).

[11] Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2805/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 121/2012.

[12] Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 35/1991.

[13] Srov. P. Vojtek, V. Bičák: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, Komentář, 4. vydání, C. H. Beck, Praha 2017, str. 139-140.

[14] Srov. J. Kolba, M. Šuláková: Nemajetková újma způsobená protiprávním výkonem veřejné moci, Leges, Praha 2014, str. 159.

[15] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dále „tr. zákoník“.

[16] Zbylé dva zvláštní případy účinné lítosti (§ 312b a 362 tr. zákoníku) jsou formulovány jinak: „Kdo spáchá čin…, není trestný.“

[17] Op. cit. sub 13, str. 136-137; F. Ištvánek, P. Simon, F. Korbel: Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, Komentář, 2. vydání, Wolters Kluwer ČR, Praha 2020, str. 122, či op. cit. sub 2, str. 146.

[18] Ust. § 10 odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zákon“): „Na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se použije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného.“

[19] Op. cit. sub 13, str. 139-140; F. Ištvánek, P. Simon, F. Korbel, op. cit. sub 17, str. 123.

[20] Publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 12547.

[21] Publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 16053.

[22] Publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 13136.

[23] Publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 77/2014 a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 13949.

[24] Publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 19/2011.

[25] Publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 15347.

[26] Publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 10/2016.