Znám mnoho právníků a samozřejmě také právniček, jímž je sporák stejně blízký jako houština paragrafů a v kuchyni dokážou při přípravě vybrané krmě použít ty nejlepší ingredience stejně kvalitně jako se rozhodnout pro nejlepší řešení těch nejzapeklitějších případů. A tak se není co divit, že dvěma právníkům, tedy mojí manželce a mé maličkosti, Francie přirostla k srdci – vždyť francouzská kuchyně má své místo nejenom v představách a vzpomínkách labužníků s mlsnými jazýčky, ale i v mezinárodním právu.

Úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví byla přijata na 32. zasedání Generální konference UNESCO, samozřejmě v Paříži a to dne 17. října 2003. V platnost vešla k 20. dubnu 2006. Za Českou republiku podepsal přístupovou listinu president Václav Klaus 22. prosince 2008 a platná je pro nás od 18. května 2009. Co má tohle všechno společného s jídlem a Francií?

Pro odpověď bychom si museli zaletět do Keni a trochu si pocestovat v čase. V listopadu 2010 byl totiž při zasedání představitelů UNESCO v Nairobi „francouzský gastronomický pokrm“ zařazen na seznam nemateriálního kulturního dědictví a tento nezvratitelný fakt, stvrzený mezinárodní smlouvou, musí být respektován i každým Čechem a Moravanem.

Svůj praktický a neformální respekt k tomuto bodu seznamu UNESCO aplikujeme s manželkou velice často, a to návštěvami především alsaských restaurací. Je to sice časově a někdy i finančně náročné, leč stojí to za to. Při takovéto aplikaci je však pro právnický pár zapotřebí, aby s plnou odpovědností prozkoumal, kde se „francouzský gastronomický pokrm“ bez sebemenších pochyb skutečně projevuje jako nemateriální kulturní dědictví Francouzů. Po mnoha zkušebních testech jsme jednoznačně došli k závěru, že ve Štrasburku k naplnění shora citované úmluvy dochází nejlépe v prostorách restaurace „L´Auberge du Cygne“ (na snímku).

V typickém alsaském hrázděném domku vládne kuchař Guillaume a na „place“ se na vás usmívá Sabine. Manželský pár se poznal v Paříži, kde Guillaume, původem z La Rochelle, začal pronikat do tajů kuchařského umění, a Alsasanka Sabine se učila cukrářkou – že výborně, nejlépe zjistíte ochutnáním jejích dezertů.

Nemilujeme tuto restauraci sami, častým hostem zde býval i emeritní prezident Evropského soudu pro lidská práva, islandský soudce Robert Spano. No a já jsem se zde loučil se svými, mně nejbližšími, kolegy-soudci, když mi v prosinci 2021 vypršel devítiletý mandát, a i jim velice chutnalo…

Pokud jde o českou, ale i slovenskou kuchyni, mám ji kupodivu rovněž nesmazatelně spojenou s Francií. Nejde o Alsasko, či Grand Est, ale rovnou o Paříž, a taktéž o restauraci. Zároveň však musím konstatovat, že již bohužel neexistuje. Z různých důvodů jsme s manželkou vstoupili do svazku manželského v srpnu 2000 na české ambasádě ve francouzském hlavním městě. Jako svědci nám tehdy při svatebním obřadu asistovali dva zaměstnanci velvyslanectví a oddával nás pan velvyslanec. Ovšem daleko největší asistenci při tomto závažném životním kroku měl pan Pavel Lesák. Do Paříže přišel za – pro Československo – tragických okolností v roce 1968. V Paříži zůstal, ale zároveň zůstal věrný své domovině. Se svou manželkou otevřel československou restauraci „Dolina“, kterou v roce 2000 ještě provozoval. Nejenže jsme v jeho restauraci pojedli první, a to výborný novomanželský oběd, ale ještě před obřadem mi zajistil kytici pro nevěstu a po doslova zběsilé jízdě maličkým Renaultem 5 nás vysadil před budovou velvyslanectví, abychom náš významný okamžik nezmeškali.

Dnes je pan Pavel Lesák již v kulinářském důchodu, leč nadále překypuje aktivitou. Je prezidentem Sdružení československých dobrovolníků ve Francii (na snímku vlevo přebírá Pavel Lesák ocenění na francouzské ambasádě v Praze). To vzniklo v únoru 1947 sloučením sdružení dobrovolníků z první světové války, které bylo založeno v roce 1919, a sdružení dobrovolníků z druhé světové války, jež vzniklo v roce 1944. Sdružení udržuje československé vojenské hroby a hřbitovy ve Francii (jeden z hrobů na snímku vpravo).

Když už jsme od gastronomie takto odskočili, neodpustím si podotknout ještě jednu maličkost, neboť je typicky advokátská – pan velvyslanec, který nás tehdy oddával, mne po nějaké době požádal o protislužbu. Tedy abych mu pomohl s rozvodem jeho manželství…

Přes to přese všechno, přeji „Bone appetit“.

JUDr. Aleš Pejchal, emeritní advokát a soudce ESLP
Ilustrační foto: laubergeducygne.fr, MZV ČR, canva.com