V tomto článku se zabývám právní ochranou soukromí nezletilých dětí na internetu. Nezřídka se totiž stává, že na sociálních sítích dochází ke sdílení obsahu – ať už fotografií, videí, či dalších informací, které jsou způsobilé dětem způsobit vážnou újmu. Nejprve rekapituluji zakotvení tohoto práva na ochranu soukromí na vnitrostátní a evropské úrovni a následně rozebírám prostředky, které jsou pro děti samotné (v některých případech), jejich zákonné, a případně i právní zástupce k ochraně těchto práv v České republice dostupné, přičemž se zabývám jak mimoprávními mechanismy, tak právními kroky, které mohou být přijaty. Zmiňuji také pořadí, které pro jejich efektivní využití navrhuji, a zároveň se zamýšlím nad jejich výhodami a nevýhodami.

Sociální sítě se staly nedílnou součástí života mnoha lidí, včetně dětí a mladistvých. Dle výzkumů z roku 2021 používá sociální sítě v České republice 75 % dospělých ve věku 18 až 64 let.[1] Mezi nejčastěji používané sociální sítě v České republice patří Facebook, Instagram, YouTube a LinkedIn. Co se týče dětí a mladistvých, tak podle výzkumu agentury Nielsen Admosphere z roku 2021 používá sociální sítě 93 % českých teenagerů ve věku 15 až 19 let.[2] Nejčastěji používané platformy jsou YouTube, Instagram, Facebook a Snap­chat. Z toho lze vyvodit, že ačkoliv v České republice používají sociál­ní sítě více dospělí než děti, jejich frekvence používání mezi mladší generací je velmi vysoká a patří k běžným aktivitám. Online aktivity s sebou nesou řadu výhod – šetří čas, lze je provozovat z pohodlí domova, nehraje pro ně roli vzdálenost. Druhou stranu mince však tvoří i jejich rizika, kterých existuje mnoho a která mají dopad do jejich práva na soukromí a ochranu osobních údajů. Jako hlavní lze uvést exponování citlivých informací, kdy děti na sociálních sítích často sdílejí své osobní údaje, včetně jména, adresy, telefonního čísla, e-mailové adresy, ale i fotografií či videí.[3] I za předpokladu, že tyto informace sdílí samo dítě, jehož se informace týkají, může dojít k negativním důsledkům, jako je zneužití pro účely krádeže identity, stalking či šikana. Často však dochází ke sdílení ze strany dalších osob, např. přátel či spolužáků dítěte. Právě na šikanu u dětí měl rozvoj sociálních sítí významný vliv, neboť tyto sítě umožňují jednodušší, rychlejší a širší šíření urážlivých, nevhodných zpráv a fotografií mezi dětmi a mladistvými.[4] Sociální sítě umožňují anonymní útoky, což může vést k pocitu bezmoci a izolace oběti, a zároveň rychlé šíření takto škodlivého obsahu. S ohledem na existující rizika a nutnost posílené ochrany práv dětí, jakožto zvláště zranitelné skupiny,[5] je proto třeba zajistit nejenom jasné legislativní uchopení těchto práv, ale také přijetí rychlých a efektivních mechanismů, právních či mimoprávních, pro jejich ochranu.

Ústavně zaručené právo dítěte na soukromí

V českém právním řádu je základní právo na soukromí předně zaručeno čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Tento článek zaručuje právo na ochranu soukromí a osobnosti každému, včetně dětí, a stanoví, že zásah do soukromí a osobnosti je možný pouze na základě zákona, při dodržení podmínek stanovených tímto zákonem a v míře nezbytně nutné v demokratické společnosti.[6] Ústavní soud právo na soukromí dle čl. 10 vykládá jako právo fyzické osoby „rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům, a zároveň se bránit (vzepřít) proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob“.[7] Právo dítěte na soukromí je rovněž chráněno řadou mezinárodněprávních úmluv. Nejvýznamnějšími v tomto ohledu jsou Evropská úmluva o lidských právech (dále též „EÚLP“) a Úmluva OSN o právech dítěte (dále též „Úmluva“), které lze ve smyslu judikatury Ústavního soudu považovat podle čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky za součást ústavního pořádku.[8]

EÚLP, jejímž konečným arbitrem interpretace je Evropský soud pro lidská práva (dále též „ESLP“), chrání právo na soukromí ve svém čl. 8, podle nějž má každá osoba právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. ESLP při výkladu čl. 8 opakovaně dovodil, že se ochrana soukromí, garantovaná tímto článkem, vztahuje též k fotografiím a videím, které považuje za jeden z hlavních atributů osobnosti, protože odhalují jedinečné vlastnosti člověka a odlišují ho od jeho vrstevníků.[9] Pokud jde o fotografie či videa dětí, zaujímá ESLP spíše přísný přístup, a to zejména v případech, kdy byly pořízeny a/či šířeny bez souhlasu dotyčného dítěte či jeho rodiče. Ať už se jednalo o případy, kdy byla dítěti způsobena újma samotným pořízením fotografie či videa,[10] jejich zveřejněním na internetu,[11] či kdy byla dána existence pouhého rizika, že by v důsledku pořízení a zveřejnění fotografie zachycující dítě k újmě mohlo dojít,[12] ESLP neváhal konstatovat porušení čl. 8 EÚLP a zdůraznit nutnost zvláštní ochrany. Dovolím si doplnit, že pouze takový postup představuje soulad s doktrínou zohledňování nejlepšího zájmu dítěte za všech okolností, na kterou ESLP, ač sám není Úmluvou, v níž doktrína nachází legislativní ukotvení, vázán, ve svých rozhodnutích často odkazuje.[13] Úmluva, představující nejrozšířenější a nejvíce ratifikovanou úmluvu o lidských právech v historii, garantuje právo na soukromí jako základní lidské právo všech dětí ve svém čl. 16, podle nějž žádné dítě nesmí být vystaveno svévolnému zasahování do svého soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence ani nezákonným útokům na svou čest a pověst.

Unijní zakotvení práva na ochranu osobních údajů a soukromí

I v právu EU je úcta k lidskému soukromí vnímána jako základní lidské právo, které je jako takové zakotveno v Listině EU. Listina EU chrání základní práva všech jedinců bez ohledu na věkovou či morální vyspělost, a její ustanovení týkající se ochrany soukromí se tak vztahují jak na dospělé, tak na nezletilé děti. Právo na respektování soukromého a rodinného života je výslovně garantováno čl. 7. Listiny EU.[14]

Na rozdíl od EÚLP rozlišuje Listina EU mezi právem na soukromí a právem na ochranu osobních údajů, kterému poskytuje specifickou ochranu v rámci svého čl. 8.[15] Jelikož v případech obsahu zveřejňovaného na internetu nebude na první pohled vždy zřejmé, zda se jedná o obsah spadající do dimenze soukromí, či dimenze osobních údajů (případně pod obojí), krátce zmíním i unijní úpravu ochrany osobních údajů dětí, neboť právě ta může v případech sporů o dětský obsah zveřejněný na sociálních sítích hrát důležitou roli. Na úrovni sekundárního práva přijala EU řadu právních předpisů, které chrání práva dětí na soukromí a ochranu osobních údajů. Základním dokumentem v této oblasti je přirozeně nařízení o ochraně osobních údajů (dále též „GDPR“).[16] GDPR stanoví, že osobní údaje dětí musí být zpracovávány s ohledem na jejich zvláštní ochranu.[17]

Konkrétně se to projevuje např. v požadavku na získání souhlasu rodičů nebo zákonných zástupců před zpracováním osobních údajů dítěte, pokud dítě ještě nedosáhlo věku 16 let, případně věku, který si členský stát určí (nikdy však nižší než 13 let, přičemž v ČR je tato věková hranice stanovena na 15 let).[18] Pokud je dítě starší 15 let, může samo udělit souhlas se zpracováním svých osobních údajů. Pokud jde o online služby, jako jsou sociální sítě nebo herní platformy, i tyto služby musí zajistit, aby děti byly chráněny před škodlivým obsahem a aby byly povinně informovány o svých právech na ochranu osobních údajů.

„Civilní“ právo na ochranu osobnosti

Právo na ochranu osobnosti je garantováno rovněž na úrovni běžných zákonných předpisů. Ponecháme-li stranou předpisy trestního práva, které aspektům lidské osobnosti a reputace rovněž poskytují ochranu, neboť způsoby obrany proti zásahům dosahujícím intenzity vyžadující zásah trestněprávních prostředků budou od popisovaných mechanismů odlišné (přesahující rozsah tohoto článku), budeme vycházet především z občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Občanský zákoník ochranu osobnosti zaručuje již v části upravující základní zásady soukromého práva.

Konkrétně ust. § 3 odst. 2 písm. a) uvádí, že je chráněna důstojnost a soukromí každého člověka.[19] Podrobnější úprava je obsažena v oddílu 6, nazvaném Osobnost člověka. Relevantní je zejména ust. § 81 odst. 1, jímž je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Dle ust. § 81 odst. 2 ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Důležitá je též úprava obsažená v pododdílu 2 Podoba a soukromí, upravující podmínky pro zachycení a rozšiřování podobizny[20] (což dopadá na většinu situací souvisejících se sdílením obsahu na sociálních sítích, neboť se většinou jedná právě o formy podobizny – fotografie či videa).

Prostředky obrany před zásahy do práva na ochranu osobních údajů a soukromí

Výše uvedené shrnutí představuje právní rámec, který garantuje právo dětí na soukromí (případně ochranu osobních údajů) v oblasti internetu a sociálních sítí. Nespecifikuje však prostředky, které k ochraně těchto práv poskytuje. V České republice existují různé mechanismy a procesní prostředky, které mají chránit nezletilé osoby před zásahy do práva na soukromí.

Jedním z hlavních nástrojů je zákaz zveřejňování fotografií, videí či dalších aspektů soukromí a osobních údajů nezletilých bez souhlasu rodičů či zákonných zástupců.[21] Tento nástroj má však spíše preventivní roli, neboť jeho podstata spočívá ve vymezení podmínek, za kterých lze obsah sdílet, avšak nespecifikuje žádný prostředek nápravy pro případ, že ke sdílení obsahu dojde jemu navzdory.

Níže se proto zabývám prostředky, které lze k efektivnímu zajištění této ochrany využít v případech, kdy ke sdílení obsahu došlo, aniž by k tomu rodič či zákonný zástupce dítěte dal souhlas. Prostředky lze rozdělit na mimoprávní, u nichž se dotyčné dítě spoléhá na ochranu zajišťovanou přímo poskytovatelem internetové služby (sociální sítě), vycházející z jejich vlastních podmínek užívání a zásad komunity. Dále na prostředky právní, předpokládající zásah správních orgánů či soudu.

Mimoprávní mechanismy

Jedním z nejefektivnějších prostředků, jímž lze docílit stažení škodlivého obsahu ze sociálních sítí, a zamezit tak jeho dalšímu šíření, je tzv. nahlášení obsahu. Jedná se o funkci, kterou poskytuje většina sociálních sítí (včetně těch nejvíce využívaných v České republice, tedy YouTube, Facebook, Instagram atd.) a která svým uživatelům umožňuje upozornit správce na závadnost obsahu, kterou následně správci posoudí ve světle vlastních podmínek pro užívání služby a zásad komunity. Zpravidla správci budou zkoumat, zda se v případě nahlášeného obsahu jedná o porušení některé ze zásad. Platforma YouTube takto umožňuje nahlášení a přezkum obsahu, který může být násilný a nebezpečný. Konkrétními důvody pro nahlášení může být skutečnost, že se jedná o obtěžování a kyberšikanu, nebezpečný nebo škodlivý obsah, projevy nenávisti, násilný a explicitní obsah, či dokonce obsah představující difamaci.[22] Při vyhledávání a hodnocení takto škodlivého obsahu YouTube využívá kombinaci lidského faktoru a strojového učení, jakož i spolupráci komunity a odborníků.[23] Sítě Instagram a Facebook uživatelům v rámci vlastních zásad komunity zakazují sdílení příspěvků, které obsahují věrohodné výhrůžky nebo nenávistné projevy, obsah, který útočí na soukromé osoby s cílem je ponížit nebo zostudit, osobní informace, jejichž cílem je vydírání nebo obtěžování jiné osoby, přičemž v případě, kdy k jejich sdílení dojde, rovněž nabízejí možnost nahlášení a odstranění ze strany správců.[24]

Vzhledem k tomu, že tyto mechanismy nevyžadují žádný formální postup, nejsou časově náročné (v praxi se jedná o několik kliknutí a krátké odůvodnění), nenesou s sebou žádné finanční náklady a odezva je tradičně rychlá (často v rámci hodin), považuji je ve snaze zamezit dalšímu šíření závadného obsahu, pokud již k jeho sdílení na sociálních sítích došlo, za první nutný krok, který je třeba učinit.

Vzhledem k jeho neformálnosti a poměrně vysokým šancím na úspěch lze totiž právě jeho využitím často předejít dalším odborně, časově i finančně náročnějším postupům. Abych byla zcela objektivní, považuji za nutné zmínit i nevýhody. Pokud dojde k nahlášení obsahu na sociální síti, může to být spojeno s účtem, který obsah nahlásil. To může vést ke ztrátě anonymity, pokud se chce nahlašující vyhnout vystavení. V některých případech může být nahlašování i časově náročné, zejména dochází-li k nahlášení většího množství obsahu, ke kterému je nutné poskytnout jednotlivě (byť stručné) odůvodnění. Zde je však třeba brát v úvahu skutečnost, že i v případě, že by se kritika zdlouhavosti procesu nahlašování a vyhodnocení závadnosti obsahu ukázala jako oprávněná, bude se zpravidla jednat o časové jednotky v řádu maximálně dní. Oproti tomu domáhání se odstranění škodlivého obsahu např. soudní cestou je v optimističtějším případě otázka spíše měsíců (a to za předpokladu, že bude úspěšná, byť úspěšnost není a nemůže být z podstaty zaručena ani při využití mimoprávních mechanismů). Třetí nevýhodu spatřuji v omezení účelu, neboť sociální sítě mají závadný obsah vymezen, což znamená, že můžete nahlásit jen určité typy problémů. Přesto však výhody nad nevýhodami převažují.

Právní prostředky

Jakkoliv jsem zastáncem výše popsaných mimoprávních mechanismů, uvědomuji si, že ne vždy mohou poskytovat řešení. Důvodů může být více, od neochoty sociálních sítí, resp. jejich správců, závadný obsah odstranit, až po preferenci osoby (případně jejích zákonných zástupců) postupovat oficiální cestou za podniknutí patřičných právních kroků. Jedním z takových kroků může být přirozeně žaloba.

Pokud jde o sdílení obsahu na sociálních sítích, který je způsobilý přivodit dítěti újmu, jako nejpřiléhavější typ žaloby se jeví žaloba na ochranu osobnosti, kterou může podat rodič, popř. zákonný zástupce dítěte.[25]

Žalobou na ochranu osobnosti se lze domáhat odstranění obsahu, který je v rozporu s právem dítěte na ochranu soukromí, osobnosti a osobní reputace a odstranění jeho následků (typicky stažení obsahu).

V úvahu přichází též žádost o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, které může být i v penězích, není-li morální zadostiučinění, jako např. omluva, dostačující.[26] Zde je však nutné poukázat na skutečnost, že žaloba na ochranu osobnosti může být poměrně náročná a složitá záležitost, přičemž některých žádoucích opatření, např. stažení škodlivého obsahu ze sítí, lze dosáhnout i prostřednictvím popsaných mimoprávních mechanismů. Právě z toho důvodu se domnívám, že by podání žaloby nemělo, pokud je to za daných okolností možné, jejich vyčerpání předcházet.

Závěr

Společnost prochází neustálým vývojem a právo, resp. právníci, jej musí reflektovat. Jedině tak totiž budou schopni reagovat na nové výzvy, které s sebou tento vývoj přináší, a nabídnout svým klientům účinná, holistická řešení jejich životních situací. Toto tvrzení obzvlášť platí o proměnlivém prostředí digitálního světa a sociálních sítí. Cílem tohoto článku bylo proto představit jak právní, tak mimoprávní mechanismy ochrany proti zásahům do práva na soukromí dítěte v prostředí sociálních sítí, jakož i základní východiska, kterých se lze ve vymáhání zmíněných práv dovolávat. Ačkoliv mají děti, jejich rodiče a zákonní zástupci, jakož i jejich právní zástupci, k dispozici účinné prostředky k efektivnímu zajištění ochrany práva dětí na soukromí, je třeba si uvědomit, že tyto prostředky přicházejí na řadu až v případě, kdy k zásahu došlo. A jakkoliv rychlé či efektivní mohou být, je třeba si uvědomit, že rychlost sociálních interakcí a šíření obsahu na sociálních sítích mohou pouze těžko dostihnout. Proto je nutné věnovat zvýšenou pozornost i prevenci, která je při ochraně práv dětí na sociálních sítích klíčová.

 

Mgr. Anna Citterbergová, působí jako advokátní koncipientka v AK Pavel Kandalec v Brně a jako doktorandka na Katedře ústavního práva a politologie MU v Brně.

Ilustrační foto: pixabay 

---

[1] AMI Digital Index 2021: Sociální sítě. AMI Digital [online]. 2022 AMI Digital [cit. 31. 3. 2022], dostupné z: https://amidigital.cz/ami-digital-index-2021/.

[2] Viz výsledky výzkumu Národní knihovna, Nielsen Admosphere: České děti jako čtenáři 2021, listopad 2021 [cit. 31. 3. 2022], dostupné z: https://ipk.nkp.cz/docs/ctenarstvi/Ceske_deti_jako_ctenari_2021.pdf/.

[3] Mezi dalšími lze uvést také rizika spojená s komunikací s neznámými lidmi, kdy mohou být děti snadno oslovovány osobami, které se mohou vydávat za někoho jiného nebo používat podvodné účty. Dále také rychlé a snadné šíření obsahu nevhodného pro věk, jako je pornografie, násilí a vulgarita. Rovněž se hovoří o škodlivých aplikacích a softwarech, představujících riziko pro osobní údaje, a o dalších rizicích tradičně spojovaných s osobními údaji: krádež identity, nezákonné shromažďování a prodej dat atd.

[4] Viz např. R. M. Kowalski, E. Whittalker: Cyberbullying Via Social Media, Journal of School Violence, č. 1/2014, str. 11-29.

[5] A. Bagattini: Children’s well-being and vulnerability, Ethics and Social Welfare č. 3/2019, str. 211-215.

[6] Viz čl. 10 Listiny, který stanoví: „(1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. (2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. (3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.“

[7] Nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99 (N 32/17 SbNU 229).

[8] Nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01.

[9] Např. rozsudek ESLP ve věci Lopez Ribalda a ostatní proti Španělsku ze dne 17. 10. 2019, stížnosti č. 1874/13 a 8567/13, a mnoho dalších.

[10] Rozsudek ESLP ve věci Söderman proti Švédsku ze dne 12. 11. 2013, stížnost č. 5786/08, § 56.

[11] Rozsudek ESLP ve věci K. U. proti Finsku ze dne 2. 12. 2008, stížnost č. 2872/02, § 1.

[12] Rozsudek ESLP ve věci Reklos a Davourlis proti Řecku ze dne 15. 12. 2009, stížnost č. 1234/05, § 9.

[13] Viz např. N. Takács: The threefold concept of the best interests of the child in the immigration case law of the ECtHR, Hungarian Journal of Legal Studies č. 1, str. 96-114.

[14] Čl. 7 Listiny EU zní: „Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace.“

[15] Dle čl. 8 Listiny EU „1. Každý má právo na ochranu osobních údajů, které se ho týkají. 2. Tyto údaje musí být zpracovány korektně, k přesně stanoveným účelům a na základě souhlasu dotčené osoby nebo na základě jiného oprávněného důvodu stanoveného zákonem. Každý má právo na přístup k údajům, které o něm byly shromážděny, a má právo na jejich opravu. 3. Na dodržování těchto pravidel dohlíží nezávislý orgán.“

[16] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů).

[17] Viz recitál 38 GDPR „Děti zasluhují zvláštní ochranu osobních údajů, protože si mohou být méně vědomy dotčených rizik, důsledků a záruk a svých práv v souvislosti se zpracováním osobních údajů. Tato zvláštní ochrana by se měla zejména vztahovat na používání osobních údajů dětí pro účely marketingu nebo vytváření osobnostních či uživatelských profilů a shromažďování osobních údajů týkajících se dětí při využívání služeb nabízených přímo dětem. Souhlas nositele rodičovské zodpovědnosti by neměl být nutný v případě preventivních či poradenských služeb nabízených přímo dětem.“

[18] Viz čl. 8 GDPR, dále také ust. § 7 zák. č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů.

[19] Dle § 3 odst. 2 písm. a) „Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že a) každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí,…“

[20] Dle ust. § 84 „Zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením.“

[21] Viz čl. 8 GDPR.

[22] Viz Pokyny pro komunitu. YouTube [online], dostupné z: https://www.youtube.com/intl/ALL_cz/howyoutubeworks/policies/community-guidelines/.

[23] Jak YouTube spravuje škodlivý obsah? YouTube [online], dostupné z: https://www.youtube.com/intl/ALL_cz/howyoutubeworks/our-commitments/managing-harmful-content/.

[24] Viz Zásady komunity sítí Facebook & Instagram [online], dostupné z: https://www.facebook.com/help/instagram/477434105621119.

[25] Ačkoliv nepanuje absolutní shoda o tom, zda může za dítě podat žalobu na ochranu osobnosti rodič ve všech případech (vezmeme-li v úvahu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4531/2018), domnívám se, že v případech, kdy dochází ke zveřejňování obsahu, který je pro dítě dehonestující, zásadně narušující jeho právo na osobní reputaci, soukromí a informační sebeurčení, je rodič, případně zákonný zástupce, k podání takové žaloby obecně oprávněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3770/2011).

[26] E. Ondřejová: Ochrana osobnosti [online].