Advokát JUDr. František Hejný, kterému zakázali být advokátem. Prošel táborem nucených prací, vězením, pracovat pak mohl jen jako závozník, dělník či vrátný. Po roce 1968, kdy mu byl vrácen akademický titul JUDr., pracoval jako podnikový právník. V roce 1991 byl rehabilitován, své rehabilitace se však těsně nedožil. Zemřel 29. srpna 1990 v Brně. I přes svůj těžký osud však nikdy nezahořkl, aktivně se zapojoval do společenského života, miloval svou rodinu a nabídky na odchod do exilu odmítal. Zůstal oporou svých blízkých a přátel, kterým nikdy pomoc neodmítl, ačkoliv sám tolik strádal.

 

Dnes, 29. srpna, uplynulo právě 33 let od úmrtí JUDr. Františka Hejného, advokáta, který po celý svůj život bojoval proti totalitě. Nejprve se zapojil do protinacistického odboje, po válce v politických procesech statečně hájil klienty obžalované za protistátní činnost. Na to pak i sám doplatil. On i jeho manželka byli zatčeni a mučeni. Byl odsouzen k pěti letům vězení, propadnutí majetku a výkon advokacie mu byl zakázán. Ke své milované advokacii se pak už vrátit nestihl. Přesto zůstal po celý svůj život věrný svým zásadám, neztrácel dobrou náladu a zapojoval se do společenského i kulturního dění.

Více než dvacet let byl starostou Slováckého krúžku v Brně, aktivně sportoval, věnoval se šermu, tenisu, lodním sportům, plavání i lyžování. Stal se i členem Jednoty českých právníků a Kynologického spolku. Jako by ho rány osudu, kterým musel čelit, jen ještě více posílily a nutily si život užívat, jak jen to okolnosti dovolí. Kde se v něm brala tato síla, odvaha, nadhled i dobré slovo pro své přátele a rodinu? Jaký člověk to byl, jakou stopu v dalších generacích zanechal a čím může být pro ostatní dodnes inspirací? Na svého dědu vzpomíná vnučka Františka Hejného, JUDr. Irena Schejbalová, ředitelka pobočky České advokátní komory (ČAK) v Brně a místopředsedkyně Kontrolní rady.

 

Odrážel se pohnutý život vašeho dědečka JUDr. Františka Hejného, který se zapojil do protinacistického odboje a po válce jako advokát obhajoval klienty obžalované za protistátní činnost, za což byl stíhán, i později ve vaší rodině?

Svého dědečka vnímám jako osobnost, která snad nejvíce ovlivnila můj život a to, jaký mám vztah k hodnotám jako jsou rodina, lidskost, spravedlnost, historie, národní tradice a vlastenectví. Dědeček byl vlídný a moudrý člověk, plný životního elánu a entuziasmu pro vše, co dávalo smysl. Dědečkovi nebylo vlastní, aby se někde chlubil svými zásluhami ať za 2. světové války či následně po válce svým postojem k nově vzniklému politickému zřízení po únoru 1948, neboť to považoval za samozřejmé chování a postoje slušného člověka a vlastence. Nepovažoval se za nijak významného hrdinu a to, co dělal, bylo pro něj zcela přirozeným chováním, jež odpovídalo jeho přesvědčení a názorům, k nimž byl vychován ve své rodině. Dědeček byl velmi společenským člověkem, a proto i jeho nejbližší přátelé, kteří mu nebo naší rodině byli nablízku i v těžkých dobách věznění a perzekucí, nepochybně měli vliv na formování jeho povahy a vztahu k lidem a společnosti (např. Tomáš Baťa jr., prof. Karel Engliš a zejména jeho syn Karel Engliš jr., prof. JUDr. Vladimír Kubeš, Rudolf Firkušný, prof. MVDr. Luboš Holý a další).

 

Měly tyto neblahé zkušenosti vašich prarodičů, kteří byli pronásledováni, vliv na vaše vnímání spravedlnosti a fungování společnosti?

V určitém věku jsem si začala intenzivně uvědomovat krutost a nespravedlnost komunistického režimu, potlačování demokracie a v zásadě neexistenci právního státu. Zejména potlačování základních lidských práv a svobod, společenské vnímání doby a souvislosti historických událostí naší minulosti se stávalo častým tématem hovorů s oběma prarodiči, kteří tak činili zcela nenásilně a formou, která odpovídala mému věku a schopnosti pochopit obsah těchto rozprav. Děda, který přes zcela evidentní hrozbu perzekuce a likvidace jeho osoby i jeho nejbližších, neohroženě hájil lidská práva a svobody svých klientů a nejen jich… a babička, která ani po krutých výsleších nepodlehla tomuto nátlaku a zvůli …to byli pro mne vzory mého přístupu k životu a hodnotám lidskosti.

 

Jak vzpomínáte na svého dědečka? V čem vás osobně ovlivnil?

Děda byl milující, moudrý, vlídný, vtipný a veselý člověk, který nade vše miloval svoji rodinu. Mám s dědečkem velmi podobnou povahu, proto jsme si byli od mého raného dětství skutečně velmi blízcí. Zcela přirozeně mě vedl k vnímání hudby, literatury, sportu, folkloru a vlastenectví. Děda ani přes situaci, v níž se v rámci své perzekuce ocitl, nezahořkl a užíval si život – v rámci možností – naplno a s radostí. Mám v sobě zakořeněno řadu jeho výroků, ale co jej vyjadřuje možná nejvíce, bylo to, když jsem se jej ptala, proč nevyužil možnosti emigrace, kterou mu připravil Tomík Baťa (jak jej děda oslovoval) spolu s Karlem Englišem, odvětil, že pokud by se nemohl kdykoliv projít po Radhošti a po České ulici v Brně, nemohl mluvit česky a denně obejmout svoji ženu a dceru, nebyl by schopen žít. Byl si moc dobře vědom, že nedojde-li ke změně režimu směrem k demokratickému právnímu státu, bude do konce života perzekuován občansky i profesně, ale život v této zemi a se svojí rodinou mu byl nade vše. Tuto niternou vazbu na naši zemi a ke svým blízkým a přátelům a ochraně svobody a demokracie mám zakořeněnu díky svým předkům i v sobě.

 

Vydala jste se na dráhu právničky i tak trochu kvůli němu?

Jednoznačně ano. Vnímala jsem jeho odkaz a cítila jsem potřebu pokračovat v tom, co mu bylo znemožněno, tedy pomáhat lidem orientovat se v jejich životě a problémech, do nichž se každý někdy dostane, a takto sloužit ochraně práv a svobod každého potřebného člověka, který mě požádá o právní pomoc. Velkou poctou pro mě bylo, když se v době, kdy jsem již právní služby poskytovala, na mě obraceli klienti, kteří byli potomky dávných dědečkových klientů, a to proto, že jsem byla jeho vnučkou, a měli tak jakousi záruku mnou respektovaných etických a morálních zásad přístupu ke klientovi. Pro mě byl vstup do advokacie obrovskou poctou a zároveň závazkem.

 

Vyprávěl váš dědeček o tom, co prožil? Jak se s tímto těžkým údělem vyrovnával?

Dědeček o krutostech, jež na něm byly páchány, nemluvil a některé skutečnosti jsme se dozvěděli spíše od babičky. Myslím si, že nás vlastně tímto chtěl chránit a možná se nechtěl ke krutostem na něm spáchaným sám vracet. Hodně jsme hovořili o období předcházejícím jeho uvěznění, o průběhu soudních řízení, ale o průběhu výslechů atd. nikdy. Vzpomínal na lidi, s nimiž byl jak ve vězení, tak v táborech nucených prací, se svojí vrozenou lehkostí, vtipem, humorem a úctou ke každému z nich. Jednou z krásných vzpomínek, při níž byl vždy dojat, byl Štědrý večer r. 1954, kdy mu přišel pod okna věznice zazpívat vánoční koledy prof. MVDr. Luboš Holý (slavný folklorní zpěvák z Hrubé Vrbky), což byl pro dědu, jak říkal, ten nejkrásnější dárek k Vánocům, co kdy dostal.

 

Co pro něj znamenal rok 1989?

Období Sametové revoluce jsme s dědou prožívali v neskutečné euforii a očekávání časů budoucích. Děda byl sice již řadu let po mozkové příhodě a měl zdravotní následky související s jeho vězněním, ale nenechal si ujít žádnou demonstraci, stávku a akci, které se tehdy pořádaly. Najednou si mohl volat a psát zcela veřejně se svými přáteli a širší rodinou v zahraničí. Nemusel se obávat dalších sledování ze strany StB či hrozících domovních prohlídek. Mohli jsme spolu o všem mluvit nahlas bez toho, abychom se ohlíželi, zda nás někdo nesleduje či neposlouchá. Ve chvíli, kdy jsme zjistili, že je účasten soudní rehabilitace, tak se i tento silný muž rozplakal a zpíval naši hymnu. (…a teď slzím i já …)

 

V čem je pro vás největší inspirací dodnes? Jaké jeho vlastnosti byste vyzdvihla?

Když tak o tom přemýšlím, děda je pro mne po celý můj život inspirací ve všech ohledech, ať je to přístup a láska k životu, odpovědnost a úcta k lidem a profesi, velkorysost, nadhled atd.

 

Žijeme opět v pohnuté a turbulentní době, kdy demokracie ve světě prochází zkouškou odolnosti, historie má tendenci se opakovat a lidé se někdy zdají nepoučitelní… Jak tomu jako společnost můžeme předejít, je důležité připomínat historii i na konkrétních příkladech zkušeností, jakými prošel i váš dědeček a vlastně celá rodina, abychom byli ve střehu, dokázali ocenit skutečné hodnoty a měli dost odhodlání a odvahy se za ně vždy postavit?

Podle mého přesvědčení je k pochopení událostí a vývoje společnosti třeba znát a vnímat historický vývoj světa a naší země. Bez uvědomění si minulosti, odkazu předků, těžko lze respektovat a uznávat hodnoty, na nichž je postaven demokratický právní stát. Je třeba odkazy předků předávat nastupujícím generacím nenásilně a formou, která je zaujme tak, že sami budou mít potřebu a chuť se zabývat tím, co dělat a jak se chovat, aby nezanikla lidská soudržnost, slušnost a byla respektována lidská práva a svobody. Slušnost, vzájemný respekt a úcta nejsou přežitky dob minulých, ale jsou to hodnoty, na nichž lze stavět i budoucnost.

 

Děkuji za rozhovor!

 

Redakce AD
Foto: archiv ČAK