Většina Evropanů, včetně Čechů, Moravanů, Alsasanů či Lotrinčanů je hluboce přesvědčena, že mají právo požadovat téměř všechno, včetně nemožného. Tedy požadovat na státu, aniž by brali na vědomí, že státní moc je provozována toliko lidmi, kupodivu stejnými jako jsou oni sami. A onen stát má povinnost požadavky zajistit. Ono „odosobnění“ státní moci s sebou přináší pocit, že jeho hlavní představitel, tedy občan, nemá pražádné povinnosti a lehce obětuje svoji svobodu, s povinností vždy spojenou, za předvolební příslib, jenž zůstává obvykle nikdy neuskutečněný. A časem takoví občané (včetně mé maličkosti, i když se povinnostem snažím nevyhýbat) přijdou i o to, co pokládali skoro za samozřejmost.

Když mi v roce 2012 začínal mandát soudce Evropského soudu pro lidská práva, mohl jsem být z Prahy ve Štrasburku za něco málo přes hodinu. Tolik trval přímý let z ruzyňského letiště do Entzheimu, kde se nachází (asi 10 km od Štrasburku) letiště štrasburské. Letadla už přímo z Prahy do Štrasburku a zpět nelétají, společnost České aerolinie a. s. tento let jako nerentabilní zrušila. Tož Alsasanům tato skutečnost asi příliš nevadí, leč Češi a Moravané ztratili fantastickou možnost (anebo právo??) dostat se rychle do Francie.

Před několika lety jsem zaznamenal, že můj kolega, anglický soudce ESLP, z Londýna do Štrasburku taktéž nelétá. On se ale rozhodl zcela svobodně nelétat, neboť naprosto racionálně dal přednost vlaku před letadlem.

A teprve před měsícem jsem si plně uvědomil, že si zachoval i „právo“ na rychlost. V té době se moje paní potřebovala zúčastnit konference v Londýně a zakoupila si u SNCF (Société nationale des chemins de fer français) zpáteční jízdenky na TGV (Train à Grande Vitesse), tedy u francouzských drah zpáteční jízdenku na velmi rychlý vlak. Nuže za necelých šest hodin i s přestupem v Paříži byla z centra Štrasburku v centru Londýna (800 km) a cestou ve vlaku velmi chutně poobědvala. Zkuste jet 600 km z Prahy do Štrasburku vlakem. Já to neumím, neb se mi nepodařilo najít vlakové spojení. Po zemi to má nejrychlejšímu autobusu (ten jsem našel) trvat sedm a půl hodiny, čemuž s ohledem na stav českých i německých dálnic příliš nevěřím…

Přibližně ve stejný čas, kdy moje manželka cestovala do Londýna, jsem si ve francouzských novinách přečetl, že SNCF (což je akciová společnost stoprocentně vlastněná státem) zkouší nejmodernější model TGV v Čechách, a to u Velimi. Tato skutečnost mne vyvedla z míry. Nejrychlejší francouzský vlak zkoušejí francouzští strojvůdci na českých kolejích? Tomu se přece nedá věřit! Hurá na internet. Nu, s těmi francouzskými strojvůdci jsem se spletl, ostatní, světe div se, bylo tak, jak psali v novinách. Na třináctikilometrovém železničním okruhu u Velimi testuje (ještě nyní v červnu, kdy píši tento text) český strojvůdce nejmodernější model TGV „Avelia Horizon“. Tento vlak by měl poprvé vyjet i s cestujícími v době konání olympiády v Paříži v příštím roce a dosahovat rychlosti až 320 km za hodinu.

Zajímavé je, že onen zkušební okruh provozuje Výzkumný ústav železniční a. s., jehož jediným vlastníkem je společnost České dráhy a. s. (stejně jako SNCF jde o akciovou společnost stoprocentně vlastněnou státem). A asi vás jistě napadne, že TGV je majetkem SNCF.

A tak český strojvůdce v zemi, kde vlak, tedy jedině Pendolino, jede na našich tratích rychlostí kolem 118 km/hod. (a má udávanou maximální rychlost 160 km/hod.), testuje TGV s provozní rychlostí 320 km/hod. a uvádí maximální rychlost 575 km/hod.

Tiše závidím onomu alsaskému, lotrinskému a stejně tak francouzskému „právu“ na rychlost a zároveň uznávám, že jsem nedostál svých občanských povinností, když stát, jehož jsem jeden z deseti miliónů představitelů, dokázal prozatím vybudovat toliko třináctikilometrový železniční okruh, kde může být našim občanem testováno zahraniční „právo“ na rychlost, a nikoliv to naše, neboť takové v České republice bohužel neplatí.

JUDr. Aleš Pejchal, emeritní advokát a soudce ESLP
Ilustrační foto: canva.com, České dráhy (Výzkumný ústav železniční), Wikipedia