Domnívám se, že většina advokátů intervenujících u soudních jednání se s uvedenou strohou větou již setkala. Stává se, že uvedené sdělení je mnohdy doprovázeno stručným i košatějším doporučením, spočívajícím v tom, že konkrétního advokáta u jednání může zastoupit jako substitut jakýkoliv jiný advokát či advokátní koncipient. Snad neslyším „trávu růst“, pokud mezi takovými řádky čtu, že vlastně není vůbec důležité, kdo u jednání bude intervenovat a kdo roli právního zástupce či obhájce u soudního roku zastane.

Soudce může v dané chvíli konkrétní projednávanou věc považovat za tu nejdůležitější a nejnaléhavější, u níž jakékoliv odročování nepřipadá v úvahu. Spravedlnost je nutné nastolit právě v nařízený termín, odhlížeje od skutečnosti, že od posledního úkonu ve věci uběhly dlouhé týdny či měsíce. Hraběcí radu, spočívající v doporučení zajistit si substituci, jistě přivítá každý advokát. S její realizací je to však poněkud složitější. Co si má advokát počít, jsou-li na jeden termín nařízena taková „neodročitelná“ jednání dvě? Oba klienti si konkrétního advokáta vybrali právě pro jeho znalosti a schopnosti a udělením plné moci mu projevili svou důvěru, že to bude právě on, kdo jejich oprávněné zájmy ochrání patřičným způsobem. Neodročitelností obou jednání je však advokát stavěn před Sofiinu volbu, kterého klienta má svou neúčastí zklamat, zpravidla přijít o jeho důvěru a krkolomně mu vysvětlovat, že zájmy jiného klienta mají přednost. Vskutku nelehký úkol!

V tomto zamyšlení samozřejmě nemohu opomenout „lehkou střelbu“ do vlastních řad, kdy i mezi námi lze nalézt kolegy, kteří skutečně maří průběh soudních jednání. Jsem však přesvědčen, že jde spíše o výjimky, a zpravidla to nejsou advokáti, kteří způsobují průtahy v řízeních. Stejně tak nemohu opomenout, že existují jednání, která soud může k žádosti advokáta odročit jen stěží, např. jde-li o věci vazební, skupinové apod.

Existenci kolizí jednání se nelze vyhnout, věci by však nepochybně prospělo, pokud by existovala, ať již psaná či nepsaná, pravidla, která jednání mají prioritu vyšší a naopak. Jistě lze kategorizovat jednání vazební a nevazební, individuální a skupinová, jednání u vyšších či nižších soudů apod. Takováto pravidla však zatím zcela chybí a z pohledu soudce je zpravidla jím projednávaná věc ta nejdůležitější. Žádáme-li jako advokáti o odročení, zpravidla jednáme ze zcela pochopitelných a omluvitelných důvodů, nikoliv proto, abychom bránili projednání věci bez zbytečných průtahů. Představenstvo ČAK proto na svém březnovém jednání rozhodlo, že se obrátí na Ministerstvo spravedlnosti se žádostí, aby zavedlo metodiku ohledně postupu soudců při kolizích jednání.

Sám velmi často zmiňuji potřebu, či spíše nutnost advokátní kolegiality, vzájemného respektu, pochopení a úcty, kteréžto principy napomáhají výkonu naší profese, především však je tak jednáno v zájmu ochrany práv našich klientů. Na tomto místě si dovolím zmínit, že advokacie je podstatnou součástí justice v širším smyslu, a volám-li po kolegialitě advokátní, dovolávám se u zmiňované problematiky kolegiality justiční. Při náležitém respektu k důležitosti a vážnosti postavení právního zástupce či obhájce ze strany soudů lze jistě nalézt přijatelná řešení při posuzování uvedených žádostí. Lze zdůraznit, že takovýmito žádostmi není vyhovováno především advokátům, ale zejména účastníkům řízení, kteří mají právo na to, aby u jednání osobně intervenoval ten advokát, jemuž ochranu svých zájmů svěřili.

Jedním dechem také musím uvést, že já sám mám v tomto směru ty nejlepší zkušenosti s mnoha soudci na různých stupních soudní soustavy, a i tyto zkušenosti mě přesvědčují o tom, že je-li vůle, lze nalézt i cestu.

JUDr. RADIM MIKETA, náhradník představenstva ČAK