ÚS se zastal úřednice stíhané za spolurozhodování o občanství Czerninové
Ústavní soud zveřejnil dne 10. května 2023 nález sp. zn. III. ÚS 3296/21, jímž zrušil ve vztahu ke stěžovatelce usnesení Nejvyššího soudu ze dne
Ústavní soud zveřejnil dne 10. května 2023 nález sp. zn. III. ÚS 3296/21, jímž zrušil ve vztahu ke stěžovatelce usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021 sp. zn. 3 Tdo 269/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020 sp. zn. 3 Tdo 134/2020 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 67 To 208/2019, a to pro porušení práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Ve zbytku stížnost odmítl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2019 byla stěžovatelka spolu s další právničkou odboru vnitřní správy města uznána vinnou trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti. Stěžovatelka dle obžaloby (zjednodušeně uvedeno) jako úřednice vydala správní rozhodnutí odvolacího správního orgánu ve věci zjištění státního občanství předka žijících osob. Správní rozhodnutí měla vydat za situace, kdy toto rozhodnutí mělo být následně použito při uplatnění restitučního nároku potomků po předcích, kteří byli československými státními občany. Za to byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Stěžovatelka brojila proti rozsudku odvoláním, Městský soud v Praze stěžovatelce vyhověl a zprostil ji obžaloby s tím, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 Tdo 134/2020, ale bylo rozhodnutí městského soudu zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. V rámci nového projednání věci byl Městským soudem v Praze dne 26. 8. 2020 vydán rozsudek sp. zn. 67 To 208/2019 a zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 3 T 40/2015. Nově bylo rozhodnuto – za nezměněného výroku o vině trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti – o v závěru mírnějším trestu pro stěžovatelku. Té byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 dne (24 hodin) s podmíněným odložením na zkušební dobu v trvání 1 roku. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obvodním soudem i městským soudem bylo opakovaně rozhodováno o zastavení trestního stíhání a o plném zproštění viny stěžovatelky. Proti rozhodnutím městského soudu podával nejvyšší státní zástupce opakovaně dovolání, kterým Nejvyšší soud celkem třikrát vyhověl, a nedal obvodnímu soudu ani městskému soudu prostor rozhodnout jinak než shledat stěžovatelku vinnou. Stěžovatelka je přesvědčena, že zjevným cílem trestního řízení, který ostatně ani nebyl státním zastupitelstvím v průběhu řízení zastírán, bylo vytvořit podmínky pro zrušení správního rozhodnutí za každou cenu a prosadit majetkové zájmy státu, aniž by obžalobou a následně Nejvyšším soudem byly brány sebemenší ohledy na základní práva stěžovatelky.
Ústavní soud stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil. Závěr, že jednání stěžovatelky naplnilo skutkovou podstatu trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti, je dle Ústavního soudu v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů. Rozhodování veřejného činitele v souladu s právními předpisy je jeho zákonnou povinností. Případné porušení této povinnosti v rámci běžné rozhodovací činnosti – například pro odlišný právní názor – ještě samo o sobě nemůže představovat naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu, který se ve skutečnosti vztahuje jen na závažné případy porušení povinnosti veřejného činitele.
Své závěry o vině stěžovatelky obvodní soud předestřel v podstatě ve třech bodech svého rozsudku na stránce a půl písemného vyhotovení. Ve svém rozsudku pouze zopakoval v obžalobě uvedený popis jednání, kterého se měla stěžovatelka dopustit, nijak se ale nezabýval otázkou naplnění jednoho ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle § 159 odst. 1 tr. zákona, tedy zmaření „důležitého úkolu“. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu je sice zřejmé, jakého konkrétního jednání se měla stěžovatelka dopustit a že se tohoto jednání dopustila v souvislosti s výkonem své pravomoci. Důležitost úkolu, který při výkonu své činnosti zmařila a který by odlišoval danou situaci od běžného správního rozhodování státního úředníka, však již vysvětlena nebyla.
Ústavní soud zdůraznil, že stěžovatelka rozhodovala o odvolání ve správním řízení, jehož předmětem byla žádost o pokračování v řízení o vrácení státního občanství, nikoliv vydání osvědčení o státním občanství jako takové. Soudy v této věci významně přihlédly k tomu, že k restituci majetku po právní předchůdkyni skutečně došlo. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu není možné význam a míru porušení chráněného zájmu bagatelizovat, protože následkem je způsobení škody státu v řádu desítek milionů korun (představovaných majetkem, který byl restituentům navrácen). Ústavní soud však postoj Nejvyššího soudu nesdílel. Způsobená škoda je totiž promítnuta do samotné kvalifikace trestného činu, protože stěžovatelka byla uznána vinnou, že jako veřejný činitel při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmařila splnění důležitého úkolu a způsobila takovým činem značnou škodu. Legitimita trestněprávních zásahů však může být dle Ústavního soudu odůvodněna pouze nutností ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost za situace, kdy neexistuje jiné řešení než trestněprávní.
Podle Ústavního soudu bylo na jednání stěžovatelky nahlíženo jako na zásadně významnější právě pro následně uplatněná majetková práva právními nástupci. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo ostatně vydáno až 15 let po vydání vytýkaného rozhodnutí stěžovatelkou. Věcná nesprávnost správního rozhodnutí (která nadto není konstatována instančně nadřízeným správním orgánem, ale soudem v trestním řízení), však nemůže představovat sama o sobě naplnění objektivní stránky trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti. Podle Ústavního soudu žádný trestní soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody. Princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tedy především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.
Nároky na výkon pracovní činnosti úředníka lze klást pouze v rámci mezí podle zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů. Na úseku referátu matrik a státního občanství je rozhodováno o vydávání dokladů a osvědčování skutečností, které mají vždy závažné právní důsledky (např. v restitučních věcech).
Podle Ústavního soudu nelze po úřednících na tomto úseku státní správy vyžadovat, aby vždy dovozovali, jaké následky třeba i v podobě zásahu do práv jiných osob by jimi vydávaná rozhodnutí a osvědčení ve všech jednotlivých případech mohla mít. Nelze připustit, aby jakýkoliv jiný právní názor, který se posléze ukázal nesprávným, zakládal trestní odpovědnost osoby, která jej v určité době učinila, a to bez ohledu na východiska, která ji k němu vedla. Po nikom, kdo je vybaven rozhodovací pravomocí, není možné vyžadovat absolutní neomylnost, pokud není při chybném rozhodnutí prokázán záměr či neakceptovatelný nedbalý, excesivní či svévolný přístup.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3296/21 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Foto: Igor Zehl