Na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešlo dle zápisů v katastru nemovitostí do vlastnictví obcí mnoho nemovitého majetku. Jak se však ukazuje, některý majetek skutečně nikdy na tyto obce nepřešel. Ve všech řízeních a úkonech, které se majetku obcí týkají, je proto třeba řádně zjistit a přešetřit, zda majetek skutečně na obce dle výše uvedeného zákona přešel, či zda nezůstal ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky a/nebo České republiky a teprve ke dni 1. 1. 1993 přešel na Českou republiku. Problematika je to velice obšírná a různorodá, proto se v tomto článku zaměřím pouze na přechod majetku dle § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb.

Ust. § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. zní: „Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce[1] a v hlavním městě Praze též na městské části,[2]^{, [3]} pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.“

Je třeba zdůraznit, že zákon č. 172/1991 Sb. se týkal toliko majetku, který byl ve vlastnictví České republiky, a nikoliv ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky. Tento zákon byl vydán Českou národní radou, která nemohla rozhodovat o majetku připadajícím československému státu, její zákonodárná pravomoc se vztahovala výlučně na majetek patřící České republice. Československý stát byl v roce 1991 státem federativním a skládal se z České republiky a Slovenské republiky. Česká národní rada měla moc zákonodárnou pouze ve věcech týkajících se České republiky. Třetím státoprávním subjektem pak byl československý stát – Česká a Slovenská Federativní Republika.

Majetková práva státu (České a Slovenské Federativní Republiky) na Českou republiku přešla ke dni 1. 1. 1991 (viz důvodová zpráva k návrhu zák. č. 172/1991 Sb.).

K platnému a řádnému přechodu majetku z vlastnictví státu (České republiky) do vlastnictví obce dle § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, bylo třeba nejen existence vlastnického práva státu (České republiky) a formální existence práva hospodaření svědčící obci ke dni 23. 11. 1990, ale též podmínka, aby obec s takto definovaným majetkem ke dni účinnosti citovaného zákona, tedy ke dni 24. 5. 1991, reálně hospodařila. Veškeré tři stanovené podmínky musely být splněny kumulativně. Ústavní soud ČR již ve svém nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, dospěl k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek:

• existence vlastnického práva České republiky ke dni 23. 11. 1990

Pokud České republice nesvědčilo ke dni 23. 11. 1990 vlastnické právo k předmětným nemovitostem, tak není splněna podmínka k přechodu vlastnictví a na obce žádný majetek nepřešel.

• existence práva hospodaření svědčící obci ke dni 23. 11. 1990

Pokud obcím nesvědčilo právo hospodaření k majetku ke dni 23. 11. 1990, tak žádný majetek na obce nepřešel.

Dle mého názoru muselo právo hospodaření příslušet obci, na kterou majetek přecházel. Tedy pokud právo hospodaření příslušelo jiné obci než obci, která majetek nabyla, tak dle mého názoru není splněna podmínka hospodaření. Smyslem zákona bylo, aby obce nadále hospodařily s majetkem, se kterým již k rozhodnému dni hospodařily, a tedy z něj měly příjem či s ním plnily své úkoly a povinnosti.[4]

Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 116/2013, zaujal názor, že pojem „hospodaření“ uvedený v ust. § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku.

• reálné hospodaření s takto definovaným majetkem ke dni účinnosti citovaného zákona, tedy ke dni 24. 5. 1991

Hospodařit ve smyslu zák. č. 172/1991 Sb. znamená hospodařit se svěřeným majetkem s péčí řádného hospodáře, tedy nejen tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit jej i využívat, tj. fakticky s ním nakládat. Obec musela fakticky s majetkem ke dni 24. 5. 1991 hospodařit, a to s péčí řádného hospodáře.

Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec rea­lizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i ostatní zákonu neodporující dispozice, zahrnující např. držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření či možnost uvedené věci pronajmout.[5]

Dočasné užívání či ponechání věci do nájmu není faktické hospodaření, když proti němu nestojí odpovídající protiplnění ani jiná aktivita směřující k vymožení tohoto protiplnění.[6]

Jak již výše uvedeno, zaujal Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, názor ke vzájemnému postavení pojmů „právo hospodaření“ a „hospodaření“. Pojem „hospodaření“ uvedený v ust. § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „hospodaření“ představuje podmínku materiální coby faktické užívání majetku. Podle názoru Ústavního soudu tak zákonodárce vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů. (Srov. obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07, ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11, nebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2566/14).

Tedy pokud nedošlo k naplnění jedné jediné výše uvedené podmínky, tak na obce žádný majetek nepřešel,[7] a tedy obce se vlastníkem nemovitostí nestaly.

Zápis v katastru nemovitostí nezakládá pro obce za určitých podmínek žádná práva

Obce byly katastrálním úřadem zapsány jako vlastníci nemovitostí dle zák. č. 172/1991 Sb. po ohlášení. Katastrální úřad nebyl oprávněn zkoumat splnění podmínek dle § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb.

Tedy bylo plně ponecháno na jednotlivých obcích, aby ohlášení změny vlastníka provedly ony samy a řádně. Zákonodárce vycházel z toho, že obce si změnu vlastníka ohlásí pouze v případech, kdy skutečně naplnily literu zákona. Jak je nyní jasné, obce této jim dané důvěře nedostály a ohlašovaly změny vlastníka, ačkoliv k naplnění zákonných předpokladů přechodu vlastnictví nedošlo a ony o tom měly a musely vědět.

Až do 29. 11. 1996 bylo možné hovořit o omylu obcí, pokud podaly ohlášení dle zák. č. 172/1991 Sb., aniž byly splněny veškeré podmínky přechodu vlastnictví ze státu na obce. Avšak po 29. 11. 1996 je již postaveno na jisto, že veškeré podmínky musejí být splněny kumulativně,[8] a tedy při ohlášeních po 29. 11. 1996 se jedná o omyl neomluvitelný.

„Vlastníkem se nemůže stát nikdo ani zápisem v katastru nemovitostí, pokud v rozhodné době nebyl jejich oprávněným držitelem… katastrální úřad nebyl oprávněn přezkoumávat naplnění podmínek pro přechod majetku ze státu na obce dle zák. č. 172/1991 Sb.“[9]

„Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany, není totiž naplněna podmínka skutečného, faktického ovládání věci.“[10]

Závěr

Ve sporech vedených proti obcím či jejich jménem, a to ohledně majetku nabytého dle § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., je třeba zkoumat, zda vůbec nějaký majetek na obec dle tohoto zákona přešel, zápis v katastru nemovitostí zde nemá dostatečnou vypovídající hodnotu.

Důkazní břemeno o splnění zákonných podmínek přechodu vlastnictví nesou obce a splnění těchto podmínek musí doložit k rozhodným dnům, a to:

• ke dni 23. 11. 1990

 – existenci vlastnického práva České republiky,

 – existenci práva hospodaření svědčící obci,

• ke dni 24. 5. 1991

 – reálné hospodaření.

Pokud jedna z podmínek splněna není, tak majetek na obec nepřešel. 

 

Mgr. Petra Schinnenburgová působí jako advokátka v Praze a v SRN.

Foto: archiv AD 

---

[1] Právy a závazky se rozumí dle § 68 odst. 1 zákona České národní rady č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení). „Práva a závazky místních národních výborů a městských národních výborů přecházejí na obce, v nichž měly ke dni účinnosti tohoto zákona tyto národní výbory sídlo; obdobně přecházejí práva a závazky obvodních národních výborů a národních výborů měst Brna, Ostravy, Plzně a Ústí nad Labem na město Brno, Ostravu, Plzeň a Ústí nad Labem.“

[2] Městské části v hlavním městě Praze jsou definovány v § 3 odst. 3 zákona České národní rady č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení): „Území hlavního města Prahy se člení na městské části. Jednotlivými městskými částmi se rozumí území přímo spravovaná obvodními národními výbory a územní obvody místních národních výborů ke dni účinnosti tohoto zákona.“

[3] § 37 odst. 1 zákona České národní rady č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze: „Práva a závazky Národního výboru hlavního města Prahy a obvodních a místních národních výborů na území hlavního města Prahy přecházejí na hlavní město Prahu a příslušné městské části.“

[4] ÚS v nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11.

[5] Rozsudky NS ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, či usnesení NS ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, a ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, dále též rozsudky NS ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, a ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, jakož i usnesení NS ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4365/2010, a ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3302/2010.

[6] NS ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007.

[7] I. ÚS 2049/22, usnesení NS sp. zn. 28 Cdo 889/2022.

[8] II. ÚS 2599/16 ve spojení se IV. ÚS 185/96.

[9] Usnesení NS ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2262/2020.

[10] Usnesení NS ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1897/2015, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1052/2020.