Informací se převážně rozumí sdělení, zpráva, údaj neboli všechno, co nám nebo něčemu podává (popř. předává) zprávu o tom, co se stalo, děje nebo teprve nastane. V kybernetice se informací zpravidla chápou hodnoty a data, která se strojově zpracovávají.

 

Právo na informace je dnes ukotveno především v článku 17 odst. 4 a 5 Listiny základních práv a svobod. Ústavou zaručené právo na informace se řadí mezi základní politická práva a jeho smyslem je zejména kontrola veřejné správy, hlavním prováděcím zákonem je zde zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.[1]

Právo na informace se taktéž překrývá se svobodou projevu, protože nejde jen o právo být informován, ale také o právo informaci dále šířit, přičemž informací se rozumí libovolná znalost něčeho. Citované právo však nelze chápat jako neomezené právo člověka (fyzické osoby) na uspokojení osobní zvědavosti či zvídavosti, ale jde o právo na informace ve velmi široce chápaném politickém smyslu, tedy o právo získat informace, které člověk žijící v daném státě potřebuje k tomu, aby v rozumné míře znal, co se děje ve veřejném prostoru.[2]

Informační zákon, tedy zákon č. 106/1999 Sb., je postaven na zásadě neformálnosti, tzn., že žadateli by měla být poskytnuta informace v co nejkratším možném termínu a – pro žadatele – co možná nejpohodlnějším způsobem.

Za předpokladu, že info-zákon či jiný právní předpis  nestanoví explicitně příčinu pro omezení přístupu k takové informaci. Informace by měly být poskytovány v zásadě bezplatně, přičemž v případě, že povinný subjekt žádá za poskytnutí informace úhradu, tato pak nemá formu správního (veřejnoprávního) poplatku.  Jde  o soukromoprávní plnění mezi danými subjekty, tj. žadatelem a povinným subjektem (např. obcí či krajem).

 

Vymezení výzkumných otázek

In medias res: nejprve se zamyslíme nad otázkou z oblasti svobodného přístupu k informacím. Na jak dlouhou dobu musí mít správně obec na svém obecním webu informace, které poskytla žadatelům o informace? Následně se zamyslíme nad novou problematikou ze stejného „informačního sektoru“.

Může žadatel o informace při podávání žádostí o informace používat tzv. umělé inteligence? A pokud by žádost o informaci podala „osobně“ umělá inteligence, musí na ni obec vůbec odpovídat?

Připomeňme si, že ze zákona platí, že do 15 (kalendářních, nikoliv pracovních)  dnů od poskytnutí informací na žádost povinný subjekt (zde obec)  tyto informace povinně zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup.

O informacích poskytnutých způsobem podle § 4a odst. 2 písm. e) a f) – tj. sdílením dat prostřednictvím rozhraní pro programování aplikací, nebo dle písm. f)  umožněním dálkového přístupu k informaci, která se v průběhu času mění, obnovuje, doplňuje nebo opakovaně vytváří, nebo jejím pravidelným předáváním jiným způsobem – a dále pak o  informacích poskytnutých v jiné než elektronické podobě, nebo mimořádně rozsáhlých elektronicky poskytnutých informacích postačí zveřejnit doprovodnou informaci vyjadřující jejich obsah.

Nyní k hlavní položené otázce: Na jak dlouhou dobu musí být poskytnutá nebo doprovodná informace zveřejněna? Dříve zákon o svobodném přístupu k informacím ani jiný právní předpis tuto otázku neřešil, takže se interpretačně docházelo k závěru, že tam musí být publikovány navždy. Starší úředníci sarkasticky říkali – tzv. na věčné časy. Zmíněná legislativní mezera budila nejen v odborné veřejnosti jisté rozpaky, proto se novelizací tato věc dořešila.

Aktuálně platí, podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, že poskytnutá nebo doprovodná informace musí být zveřejněna nejméně po dobu šesti let. Dodejme pro vyšší informační komplexnost, že zmíněná zákonná lhůta je minimální, takže povinné subjekty mohou poskytnuté nebo doprovodné informace publikovat i na delší dobu. Což je také – z důvodu právní jistoty – nutné doporučit.

 

Umělá inteligence

K druhé otázce: Může umělá inteligence podat žádost o informaci podle zákona číslo 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím? Respektive může žadatel o informace při podávání žádostí o informace používat tzv. umělé inteligence? A pokud by žádost o informaci podala „osobně“ umělá inteligence, musí na ni obec nebo kraj vůbec odpovídat?

Zde je nutné rozlišit dvě věci: žadatel o informaci může při přípravě žádosti používat de facto jakýkoliv legální prostředek – od Googlu a Seznamu, přes názory kamarádů a kamarádek získané v restauraci či na Facebooku až po zmíněnou umělou inteligenci, například dnes populární GPT chat nebo jinou obdobnou.

Zajímavou, poměrně novou právní otázkou je, zda by žádost mohla podat sama umělá inteligence, tedy nikoliv jako „pouhý“ nástroj nějaké jiné „skutečné – neumělé“ osoby.[3]

Aktuální znění zákona o svobodném přístupu k informacím otázku podávání žádostí ze strany tzv. umělých inteligencí (prozatím) výslovně neřeší. Nicméně interpretačně je nutné dojít k závěru, že nikoliv.

Stávající výklady zákona č.106/1999 Sb. jasně říkají, že o informace může žádat každá fyzická a právnická osoba. A to včetně osob nezletilých a cizozemských.

Nicméně umělou inteligenci není možné v současné době pokládat za fyzickou ani právnickou osobu.

Umělou inteligenci můžeme volně definovat jako schopnost strojů napodobovat lidské schopnosti jako je uvažování, učení se, plánování nebo kreativita.

Umělá inteligence umožňuje technickým systémům reagovat na vněmy z jejich prostředí, řešit problémy a dosahovat určitých cílů.[4]

Tudíž umělá inteligence nemůže být ex lege legálním žadatelem o informace. Obce, kraje  a jejich orgány[5] tedy nemají za povinnost na případné žádosti podané ze strany robotické umělé inteligence reagovat.

Samozřejmě pokud žadatel „ Bc. et Bc.  Josef Novák“ při přípravě podání v rámci zákona číslo 106/1999 Sb.  podkladově použije umělou inteligenci, tak to není protizákonné.

 

Autor JUDr. Petr Kolman, Ph.D., působí jako právník a VŠ pedagog
Foto: canva.com

 

---

[1] Viz blíže např. KOLMAN, P.: Právo na informace, Masarykova univerzita v Brně, 2010, str. 20 a násl.

[2] Viz PAVLÍČEK, Václav, Jiří HŘEBEJK, Viktor KNAPP, Jan KOSTEČKA, Zdeněk SOVÁK a Radovan SUCHÁNEK. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář, 2. díl, Práva a svobody. 2., dopl. a podstatně rozš. vyd. Praha: Linde, 2002. ISBN 80-720-1391-2, str. 180.

[3] Samozřejmě i právnická osoba je z pohledu většinové právní teorie „umělou osobou“. Nicméně jak je zřejmé z kontextu, řešíme zde něco úplně jiného.

[4] Viz blíže www.europarl.europa.eu/news/cs/headlines/society/20200827STO85804/umela-inteligence-definice-a-vyuziti

[5] Anebo jakýkoliv jiný povinný informační subjekt.