Následující příspěvek rozebírá současný stav institutu koncentrace v českém civilním řízení. Nejdříve je pozornost kladena na její obecné pojetí a následně je zhodnocen současný stav využití tohoto nástroje v praxi a budoucnost v kontextu věcného záměru c. ř. s. Při reflexi navrhované úpravy autorka srovnává zahraniční modifikace tohoto institutu s důrazem na francouzskou úpravu, kde dochází k využívání tohoto nástroje jen na základě judikatury.

Koncentrace řízení byla do našeho právního řádu znovuzavedena velkou novelou občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. O znovuzavedení hovoříme proto, jelikož se nejedná o institut, který by byl našemu právnímu řádu zcela neznámý. Naopak byl součástí právní úpravy v civilním řádu soudním až do roku 1950. Po mnohaletém odklonu od tohoto principu se koncentrační prvky postupně začínají opět objevovat v naší úpravě civilního procesu v 90. letech 20. stol., kdy novelou č. 171/1993 Sb. došlo k návratu rozsudku pro zmeškání a pro uznání a následně přišla již zmíněná velká novela provedená zákonem č. 30/2000 Sb., která mj. přinesla v ust. § 118b tzv. zákonnou koncentraci a v § 118c tzv. soudcovskou koncentraci, která pak byla následně souhrnnou novelou č. 7/2009 Sb. zrušena. Velká novela o. s. ř. ale nepřinesla pouze koncentraci řízení, ale i další nástroje, jejichž účelem má být zrychlení a zefektivnění soudního řízení, jako je kvalifikovaná výzva či přípravné řízení. Tento vývoj lze obecně vnímat jako posun k principu formální pravdy v rámci sporného civilního řízení.

Koncentrace v teorii a praxi

V teoretickém pojetí je nejčastěji vnímána jako určitý „stop stav“ v rámci probíhajícího soudního řízení, po kterém již účastníci nemohou navrhovat nová skutková tvrzení a předkládat nové důkazy,[1] a to až na zákonné výjimky, které představují zejména ust. § 114c a 118b o. s. ř. Zákonnou koncentraci však nelze zaměňovat se zásadou legálního pořádku, dle níž je řízení složeno z jednotlivých oddělených fází.[2] Koncentrace je institut, jehož účinky jsou primárně směřovány pouze k účastníkům řízení, zatímco legálním pořádkem se rozumí zásada, která ovládá celé řízení, a vztahuje se tedy na všechny subjekty, tj. jak na účastníky řízení, tak i na soud. Přičemž legální pořádek vymezuje dílčí fáze řízení, koncentrace není vázána takto formálně.[3] Navíc koncentrací není provázeno celé řízení, ale nastává pouze v zákonem stanovených případech. Soud tak není aplikujícím orgánem a není na jeho diskreci, kdy se koncentrace uplatí a kdy nikoliv, což ostatně potvrdil i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006, dle něhož je koncentrace řízení „zákonný zákaz adresovaný soudu, nikoliv prostor k jeho uvážení, který se projevuje v tom, že ke skutečnostem a důkazům, které účastník uplatní později, nelze přihlížet“. Opět k tomu dodává, že ačkoliv není tento zákaz absolutní, tak ani výjimky z něj nejsou na uvážení soudu, ale pouze dané zákonem.

V praxi je pak tato zásada prolomena i v případě, kdy dojde k přistoupení účastníka či k jeho záměně, kdy pro takovéto situace zákon výslovně stanovuje v ust. § 118b odst. 2 o. s. ř., že účinky koncentrace pro nového účastníka nastávají skončením prvního jednání konaného po jeho přistoupení do řízení či po pravomocné záměně účastníka. O této skutečnosti však musí být účastníci poučeni soudem. V tom tkví právě úskalí tohoto institutu, ačkoliv se jedná o zákonem stanovené situace. Není možné aplikovat jeho účinky, nedojde-li k řádnému poučení účastníků ze strany soudu, což se v praxi ukazuje jako nejčastější problém s tímto institutem. Ačkoliv již uplynulo několik let od jeho zavedení, stále je mnoho soudců, kteří si na tento institut nezvykli a do své praxe jej nezařadili.[4] Důvodem může být případně to, že správné poučení vyžaduje pečlivou a časově náročnou přípravu řízení.

Koncentrace v návrhu c. ř. s.

I přesto, že by se z výše uvedeného mohlo zdát, že je koncentrace řízení efektivním řešením pro boj se soudními průtahy, a slouží tak ku prospěchu jak účastníkům, kteří se chtějí co nejrychleji domoci svého práva, tak soudům, v jejichž zájmu je mít co nejvíce skončených věcí ve svém senátu, dospěli legislativci při psaní věcného záměru c. ř. s. k jinému názoru. Z aktuální verze věcného záměru civilního řádu soudního vyplývá, že zákonodárci dospěli k tomu, že současné pojetí koncentrace řízení potlačuje kontrolu sporu soudem, a odchylují se od názoru, že co se týče koncentrace řízení, nemá zde prostor diskrece soudu. Naopak přicházejí s ideou, že soud nemůže být takto striktně svazován zákonem a musí mít prostor adekvátně reagovat na vzniklé procesní situace.[5] V takovém případě má být tedy na soudci, aby posoudil, zda nové důkazy připustí, či nikoliv? A odkdy bude pro soudce správné, aby k nově předloženým důkazům už nepřihlížel? Bude tak zřejmě pouze na soudci, aby zabránil nekalému chování ze strany účastníků, kteří se snaží zbytečnými obstrukcemi prodlužovat řízení, a naopak to snad soudcům umožní neobcházet účinky koncentrace řízení prostřednictvím opakovaného odročování, jen aby nedošlo ke skončení přípravného či prvního jednání ve věci. Vyvstává tak otázka, zda je takovéto pojetí dostatečné k naplnění ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Neboť koncentrace nepředstavovala pouze jeden z principů civilního procesu, ale i projev ústavně zaručeného práva.[6]

Zahraniční inspirace

Zákonodárce opakovaně ve věcném záměru uvádí, že hlavním inspiračním zdrojem byla zejména rakouská úprava civilního soudního řízení. Rakouská koncentrace řízení je upravena v rámci Zivilprozessordnung (dále jen ,,öZPO“), jehož pojetí tohoto institutu se snaží být širší nežli jen lhůty a sankce následující v případě jejich nedodržení. Ideou rakouský koncept odpovídá tedy našemu dřívějšímu dělení na koncentraci zákonnou a soudcovskou, kdy i öZPO rozlišuje prostředky koncentrace na ty zákonné a na ty, které jsou na uvážení soudu.[7] Rakouská úprava tak rychlost a pružnost soudního řízení staví nikoliv na zákoně, ale na aktivitě soudu vůči řízení. Rozhodnutí o prominutí nezaviněného zmeškání lhůty či o stanovení lhůty k předložení důkazů je tak pouze na uvážení soudu. Ačkoliv öZPO explicitně nepracuje s pojmy absolutních a relativních průtahů, je z jeho obsahu patrné, že je koncepce koncentrace na nich postavena. Pokrokovějším a pružnějším pojetím je rakouská úprava jistě v otázce účinků koncentrace po zrušení rozsudku soudu prvního stupně. V takovémto případě česká soudní praxe staví na názoru, že „zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně bez dalšího neprolamuje koncentraci řízení nastalou po skončení prvního jednání ve věci (§ 118b odst. 1 o. s. ř.); tak je tomu pouze v případě, že řízení bylo koncentrováno na základě § 119a o. s. ř. vyhlášením rozsudku (k tomu viz K. Svoboda a kol.: Občanský soudní řád: komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2017, str. 524)“.[8] Rakouská úprava stejně jako v případě, dojde-li ke změně žaloby (se souhlasem soudu), připouští, aby byly uvedeny nové skutečnosti a důkazy. Ačkoliv se zdá, že rakouské úpravě koncentrace řízení není vlastně co vytknout a zdá se být vhodným teoretickým zdrojem pro budoucí právní úpravu českého soudního civilního řízení, je otázkou, zda jsou české soudy a advokáti na tuto změnu připraveni a zda ve výsledku u nás nebude situace stejná, jako je tomu v současné době ve Francii.

Francouzská právní úprava totiž koncentraci řízení jako takovou zákonem upravenou nemá. I přesto, že po ní soudy několik let již volají a je v podstatě stanovena pouze judikaturou, francouzští legislativci tento fakt ignorují a k jejímu zavedení se ani v budoucnosti nechystají.[9] Koncentrace řízení tak zůstává posvěcena pouze Kasačním soudem Francie. Tak je tomu zejména v rozsudku ze dne 11. 4. 2019 druhého občanskoprávního senátu (č. 17-31.785), který zásadu zpřísňuje stanovením procesní doby, během níž musí strana soudu předložit všechny své prostředky na jeho žádost. Bylo by proto dobré, ještě než dojde k přípravě paragrafového znění civilního soudního řádu, zamyslet se nad tím, zda by nebylo efektivnější dát čas stávající koncepci současného o. s. ř., aby byla plně zažita a efektivně aplikována všemi subjekty zúčastněnými na civilním soudním řízení. Tento postup může být v dlouhodobém horizontu vhodnější než přijetí (další) elementární změny koncepce civilního procesu.

JUDr. Simona Úlehlová působí na Katedře občanského práva PF UK v Praze.

[1] K. Svoboda, R. Šínová, K. Hamuľáková a kol.: Civilní proces, Obecná část a sporné řízení, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014.

[2] Tamtéž, str. 37-38.

[3] J. Fiala a kol.: Občanské právo, 1. vydání, Nakladatelství ASPI, a. s., Praha 2006.

[4] Ke srovnání rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010.

[5] Viz bod 2. 5. 3. Sociální koncepce civilního procesu ve věcném záměru c. ř. s., str. 38.

[6] P. Molek: Právo na spravedlivý proces, Wolters Kluwer ČR, Praha 2012, 576 s.

[7] H. W. Fasching: Lehrbuch Des Österreichischen Zivilprozessrechts: Lehr- Und Handbuch Für Studium Und Praxis, 2. Überarb. und ergänzte Aufl ed., Manz, Wien 1990.

[8] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, č. j. 22 Cdo 1830/2019-182.

[9] A. Donnier: „Faut-il codifier le principe de concentration des moyens dans le Code de procédure civile?“, in I. Pétel-Teyssié, V. Puigelier: Quarantième anniversaire du Code de procédure civile 1975-2015, 2^e éd., Éditions Panthéon-Assas, 2016, p. 147.