Ústavní soud zveřejnil dne 14. března 2023 svůj nález sp. zn. III. ÚS 2665/22, podle něhož platí, že orgány činné v trestním řízení nemají povinnost zjišťovat psychický stav každého obviněného ex offo, a to ani tehdy, pokud by se toho pouze subjektivně bez jakéhokoliv objektivizujícího prvku domáhal. Objeví-li se však okolnost, která objektivně nasvědčuje tomu, že obviněný trpí psychickými potížemi, které by byť potenciálně mohly mít vliv na jeho schopnost se plnohodnotně trestního řízení účastnit a účinně v něm uplatňovat svá práva, je povinností orgánů činných v trestním řízení jeho duševní stav objasnit procesem dokazování, a pokud v tomto směru bude zjištěn handicap, učinit případně vhodná kompenzační opatření, která jej vyváží.

Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku. Okresní soud hlavní líčení provedl v nepřítomnosti stěžovatele, což odůvodnil tím, že stěžovatel byl řádně a včas předvolán, zažádal dne 26. 5. 2021 o odročení, nicméně jeho podání bylo soudu doručeno až dne 31. 5. 2021 a obsahovalo poukaz na toliko neupřesněné informace o zdravotním stavu.

Stěžovatel usiloval odvoláním o zrušení napadeného rozsudku, avšak jeho odvolání Krajský soud v Ostravě zamítl napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu.

Stěžovatel brojil proti napadenému usnesení krajského soudu dovoláním, které odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu napadeným usnesením.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 37 Listiny a čl. 38 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud vyzval k vyjádření ostatní účastníky a vedlejší účastníky řízení. Okresní soud svého práva vyjádřit se nevyužil. Krajský soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení, vyjádřil přesvědčení, že k porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv nedošlo. Nejvyšší soud vyslovil nesouhlas se závěrem, že by bylo porušeno některé stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svoboda. Podle vyjádření NS, „obecné soudy důvodně dovodily, že se stěžovatel vůbec neměl podrobit jím tvrzené léčbě, nevyskytovaly se u něj jím tvrzené příznaky a tyto ani nebyly dostatečně podloženy, a to i při zohlednění vyjádření ošetřující lékařky, která poukázala na stěžovatelovu omezenou spolupráci a zejména shledala jeho lucidnost a správnou orientovanost, naopak neshledala závažnější obtíže. Soudy nižších stupňů oproti tomu zjistily zřetelné známky obstrukčního přístupu, a to nejen v tomto řízení, ale i v dalším vedeném proti stěžovateli, a to již od přípravného řízení až do odvolacího řízení. Byly tedy splněny podmínky pro provedení úkonů trestního řízení bez stěžovatelovy přítomnosti. Nejvyšší soud upozornil, že z čl. 37 Listiny ani z čl. 38 Listiny nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh požadavkům účastníka řízení. Naopak je povinností orgánů činných v trestním řízení zajistit řádný výkon spravedlnosti všemi zákonnými prostředky. Stěžovateli nic nebránilo, aby si sám zvolil obhájce, když orgány činné v trestním řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem nedospěly k závěru, že jsou splněny důvody nutné obhajoby. Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, resp. odmítnuta“.

Okresní státní zastupitelství v Bruntále uvedlo, že „ze zjištěných poznatků nevyplývala pravděpodobnost, že by stěžovatel mohl být stižen duševní poruchou, která by mu znemožňovala chápat smysl trestního řízení, či že by byl odůvodněn postup podle § 36 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel byl přitom poučen jak o možnosti sám si obhájce zvolit, tak specificky státním zástupcem i o podmínkách bezplatné obhajoby“. Krajské státní zastupitelství v Ostravě postavení vedlejšího účastníka v řízení vzdalo. Nejvyšší státní zástupce navrhl ústavní stížnost odmítnout.

…

Ústavní soud v nálezu konstatuje, že  „obecné soudy byly vedeny chvályhodnou snahou zabránit průtahům v řízení a že si zcela pochopitelně zřejmě vykládaly stěžovatelův přístup vůči nim jako obstrukční chování a nelze popřít, že jeho chování znaky obstrukce, ba dokonce kverulace vykazuje. To ovšem neznamená, že o úmyslnou, promyšlenou, vědomou a kontrolovanou procesní strategii stěžovatele, jíž právní řád nemůže pro její zneužívající povahu přiznat právní ochranu, muselo skutečně jít, protože jednání kverulačního charakteru může být stejně dobře právě i projevem duševní poruchy.

Stejně tak nelze jednoznačně ve stěžovatelův neprospěch vyhodnotit skutečnost, že se stěžovatel nedostavoval ke své ošetřující lékařce, což ztížilo objektivizaci posouzení jeho duševního stavu. I důvody jeho absence při plánovaných kontrolách mohly mít stejně dobře souvislost s uvedenou procesní strategií, jako se zhoršením jeho duševního stavu. To platí i o údajném zdržování se stěžovatele v zahraničí, které nebylo navíc nijak objektivně prokazováno. Bez řádného bližšího zkoumání stěžovatelova duševního stavu tak neměly obecné soudy dostatečně zjištěné skutečnosti nutné k rozhodnutí, o kterou z těchto dvou situací reálně jde. Čas a úsilí nutné k jejich zjištění tak nebylo možno považovat za průtah, a i požadavek na rychlost a hospodárnost řízení jim musel ustoupit.“

V nálezu dále stojí, že „obecné soudy projednaly a rozhodly stěžovatelovu věc v jeho nepřítomnosti, aniž dostatečným způsobem objektivně a odborně objasnily duševní stav stěžovatele, a tedy aniž mohly bezpečně vyhodnotit, zda stěžovatelův psychický stav umožňuje jeho plnohodnotnou účast na trestním řízení a účinné uplatňování jeho práva na obhajobu, a eventuálně i jaká kompenzační opatření bude potřeba vůči němu vynaložit. Tím se dopustily porušení jeho ústavně zaručených základních práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny a na osobní obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.

Jelikož dopad stěžovatelových psychických problémů do uplatňování jeho procesních práv nebyl náležitě zjištěn, nebylo možno posoudit, zda bylo nezbytné, aby stěžovateli byl ustanoven obhájce podle § 36 odst. 2 trestního řádu, či nikoliv. Posouzení, zda neustanovením obhájce stěžovateli mohlo být porušeno i jeho právo na právní pomoc v řízení podle čl. 37 odst. 2 Listiny či na obhajobu prostřednictvím obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny, je tak v tuto chvíli předčasné.“

V nynější věci shledal ÚS pochybení právě v tom, že obecné soudy dostatečně nezjistily stěžovatelův duševní stav, tedy není zřejmé, zda je na stěžovatelův případ vůbec aplikovatelný článek 13 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.

Třetí senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof. ) zrušil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 1. 6. 2021, č. j. 66 T 28/2021-287, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2022, č. j. 3 To 398/2021-353, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, č. j. 7 Tdo 504/2022-398. Rozhodnutími byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny a na obhajobu v trestním řízení podle čl. 40 odst. 3 Listiny.

Právní věty:

I. Pokud obviněný jednoznačně na výkon práva na svou osobní účast u hlavního líčení či veřejného zasedání s vědomím relevantních důsledků rezignuje a současně má soud za to, že z hlediska dostatečného zjištění skutkového stavu v rozsahu všech výroků rozhodnutí ve věci samé není s přihlédnutím ke všem okolnostem osobní účast obviněného v hlavním líčení nutná, o porušení ústavně zaručených základních práv na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny ani na projednání věci v přítomnosti obviněného podle čl. 38 odst. 2 Listiny nejde, jestliže soud věc projedná v jeho nepřítomnosti.

II. Výkon práva na obhajobu i náležité zjištění skutkového stavu jsou alternativními hledisky, která musí soud při tomto rozhodování zvažovat samostatně. Pokud by i jen jedno z nich nesvědčilo o tom, že by účelu trestního řízení bylo v daném případě s přihlédnutím k celému jeho relevantnímu kontextu možno dosáhnout i bez osobní přítomnosti obviněného, nemůže na ni soud rezignovat. 

III. Obviněný se práva na osobní účast může vzdát i konkludentně obstrukčním jednáním, např. pokud sice formálně deklaruje, že tohoto práva využít chce, avšak fakticky se hlavního líčení či veřejného zasedání zúčastnit nehodlá a pouze nedůvodnými žádostmi o odročení usiluje o jejich oddálení.

IV. Orgány činné v trestním řízení nemají povinnost zjišťovat psychický stav každého obviněného ex offo, a to ani tehdy, pokud by se toho pouze subjektivně bez jakéhokoliv objektivizujícího prvku domáhal. Objeví-li se však okolnost, která objektivně nasvědčuje tomu, že obviněný trpí psychickými potížemi, které by byť potenciálně mohly mít vliv na jeho schopnost se plnohodnotně trestního řízení účastnit a účinně v něm uplatňovat svá práva, je povinností orgánů činných v trestním řízení jeho duševní stav objasnit procesem dokazování, a pokud v tomto směru bude zjištěn handicap, učinit případně vhodná kompenzační opatření, která jej vyváží.     

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2665/22 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com