Nejvyšší soud zrušil rozsudek, který nařizoval radnici v Chlumci nad Cidlinou na Královéhradecku, aby zajistila pravidelný úklid listí padajícího na soukromou zahradu ze stromořadí na městském pozemku.

Nejvyšší soud svým rozsudkem z 23. 2. 2023, č. j. 22 Cdo 3552/2021-688, zrušil rozsudek odvolacího soudu Krajského soudu v Hradci Králové i Okresního soudu v Hradci Králové, kterému zároveň vrátil věc k dalšímu řízení. Žalované město Chlumec nad Cidlinou v podaném dovolání předestřelo více důvodů, kvůli kterým se domáhalo zrušení rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud u většiny z nich konstatoval, že nejsou důvodné. Nakonec však rozhodnutí krajského soudu, a s ním i soudu 1. instance, zrušil primárně proto, že „odvolací soud nebyl oprávněn žalovanému závazně stanovit konkrétní způsob, jakým má dostát uložené povinnosti zdržet se rušení výkonu vlastnického práva žalobců, a sice uložením povinnosti pravidelného úklidu pozemku žalobců.“

Nejvyšší soud souhlasil s argumentací města v tom, že odvolací soud nesprávně zvolil jako kritérium pro stanovení míry imisí přiměřené místním poměrům, která měla být městem překročena, frekvenci úklidu. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že provádění úklidu zahrady, hrabání listí, sběr květů a vytrhávání nažek, považuje v obdobných lokalitách v průběhu vegetačního období (březen-září) za běžné jedenkrát za měsíc a na podzim v období zvýšeného spadu listí (říjen-listopad) dvakrát za měsíc.

Úvaha odvolacího soudu byla v tomto směru podle Nejvyššího soudu neúplná, a to mj. proto, že pokud odvolací soud v rámci provedeného dokazování (zejména rozsáhlého místního ohledání v lokalitě žalovaného) vůbec nezjišťoval, jaká je v dané lokalitě četnost úklidu spadaného listí a dalších obdobných imisí v případě obdobných pozemků, jako je zahrada žalobců, nemohl dospět k závěru o běžné frekvenci úklidu v jednotlivých obdobích roku.

Nejvyšší soud konstatoval, že odvolacím soudem zvolené kritérium četnosti úklidu je značně subjektivní, neboť četnost úklidu sama o sobě nic neříká o tom, jaké množství imisí na daný pozemek dopadá, a zda je toto množství přiměřené místním poměrům či nikoliv. Za vhodnější proto považuje Nejvyšší soud zvolit takové kritérium, které by množství imisí – spadaného listí, nažek a větví, určilo nějakým způsobem objemově, neboť pouze tak může být míra imisí objektivně posuzována.

V závěru odůvodnění svého rozsudku senát Nejvyššího soudu, kterému předsedal Mgr. Michal Králík, Ph.D., a dalšími členy senátu byli JUDr. Jiří Spáčil, CSc., a Mgr. David Havlík, konstatuje, že pokud se v další fázi řízení poměry mezi účastníky řízení nezmění a skutkový stav nedozná žádných zásadních změn, je namístě uvažovat i o dalším, jiném řešení sporu, které by přicházelo v úvahu.

Podle závěrů znaleckého dokazování by bylo jediným způsobem eliminace dosavadního imisního působení skácení stromů. Tento postup však není možný pro opakovaná pravomocná rozhodnutí správních orgánů. Výraznější redukce jsou považované za přestupek na úseku ochrany životního prostředí. V dané věci se tak preventivní postupy, které by bránily imisnímu obtěžování, zjevně vyčerpaly. Nejvyššímu soudu jsou mimo to známy i závěry z mimosoudních jednání týkajících se úklidu spadaného listí, nažek a větví z pozemku žalobců, kdy k uzavření dohody nedošlo pro odlišné představy účastníků o frekvenci úklidu. Žalované město v dovolání navíc uvádí, že žalobci nejsou spokojeni ani s kvalitou prováděného úklidu, který probíhá v rámci exekuce.

Jestliže v dané věci v současné době nelze vysledovat žádné jiné řešení, které by rozumným a spravedlivým způsobem uspořádalo právní poměry účastníků, zastává Nejvyšší soud názor, že v tomto zcela výjimečném a atypickém případě lze zvažovat řešení, jež bude spočívat ve finanční kompenzaci, a to bez ohledu na to, že s takovým řešením úprava § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., tedy občanského zákoníku, výslovně nepočítá.

Zdroj: Nejvyšší soud
Foto: canva.com