Advokacie je plná situací, které není možné jinde zažít, proto je tak krásná

Rozhovor

 Když vstoupíte do kanceláře JUDr. Jana Brože, dýchne na vás z jejích zdí skoro 50 let historie jednoho advokátního života, rozvážnost, noblesa, klid… Prostě pravý opak toho, co se děje nedaleko odsud, na jedné z nejrušnějších pražských křižovatek u náměstí I. P. Pavlova. Přesto tu něco „nehraje”. Vedle dřevěného dobového nábytku jsou vyskládané bílé plastové pytle, pro zdejší místo zcela nepatřičné. „Čekají na odvoz, stěhování kanceláře se pomalu blíží,“ vysvětluje doktor Brož a připomíná to, co již advokátní veřejnost dávno ví – od 1. ledna 2023 došlo ke spojení advokátních kanceláří tdpA a Brož, Sokol, Novák. Kancelář působí pod novou značkou Sokol, Novák, Trojan, Doleček a partneři a své působiště bude mít v Praze 4.

 

„Začínal jsem v Ječné ulici, končím v Sokolské. Na novou adresu se z Nového Města již stěhovat nebudu. Před několika lety jsem začal své aktivity utlumovat, následně jsem prodal svůj obchodní podíl v advokátní kanceláři a nyní přišel čas postupně odejít do advokátní penze. Mám toho ale ještě dost v plánu, takže nudit se nehodlám,“ uvedl na úvod rozhovoru JUDr. Jan Brož, který je advokátem, jenž se zasloužil o formování novodobé české advokacie a který je i jedním z nejdéle sloužících členů představenstva České advokátní komory. Strávil v něm celých dvacet let – nejprve jako člen představenstva, posledních deset let jako jeho místopředseda.

 

Vraťme se však v čase o půlstoletí zpátky, na začátek Vaší kariéry, kterou do značné míry ovlivnil Váš otec, který také vystudoval práva.

Je to pravda, i když ne v tom pravém slova smyslu. Vzhledem k době, která tady panovala, můj otec naopak nikdy nechtěl, abych byl právníkem. On sám začal práva studovat před válkou, po zavření vysokých škol byl tři roky vězněn a promoval v roce 1946. Chtěl se stát advokátem, a tak dva roky koncipoval v advokátní kanceláři doktora Rozsypala. Ten byl ovšem v roce 1948 dobovou terminologií řečeno „vyakčněn“, a tím skončila i otcova advokátní praxe. Dál pokračoval mimo advokacii, působil na ministerstvu paliv a energetiky a v průmyslové branži to dotáhl až do penze.

 

Původně jste chtěl tatínkovi udělat radost a vybral jste si jinou vysokoškolskou cestu, ale nevyšlo to, proč?

Po maturitě v roce 1965 na gymnáziu v Libni jsem se dostal na Vysokou školu ekonomickou v Praze. Ve třetím semestru jsem ale zjistil, že matematika, statistika a podobné vědy pro mě prostě nejsou. Tak jsem si zařídil přestup na právnickou fakultu, aniž by to naši věděli. Některé předměty mi naštěstí uznali, takže jsem ztratil jen jeden rok. Teprve když už bylo vše vyřízené, řekl jsem to rodičům. Naštěstí otec už se ani moc nezlobil, zřejmě proto, že doba se měnila, bylo jaro 1967.

 

Advokátní dějiny rodiny Brožů jste tedy nakonec začal psát až Vy…

Advokátní ano, ale z právnického rodu pocházím, protože nejen můj otec, ale i jeho bratr byl právníkem, který nejdříve působil v justici, pak v podnikové sféře a na závěr své profesní kariéry dělal notáře v Semilech. Všechny tyhle rodinné geny mě určitě ovlivnily. Ostatně – celý náš rod byl spíš humanitně než technicky zaměřený. Můj dědeček byl okresním školním inspektorem a učil dějepis a zeměpis. Když jsem přinesl trojku z matematiky, bylo všechno v naprostém pořádku, ale dvojku z dějepisu či zeměpisu by mi neodpustil.

 

Ani Vy jste jako otec nechtěl, aby Vás dcera následovala do advokacie, co bylo důvodem?

Mám dvě děti, syn je advokátem a dcera notářkou. Je pravda, že jsem nechtěl, aby šla do advokacie, protože v dobách, kdy absolvovala, nebylo pro ženu snadné starat se o rodinu, hledat stále novou klientelu a uživit se. Znal jsem dost kolegyň, které v advokacii působily ještě před revolucí i těsně po ní, a většina, možná až tři čtvrtiny, z nich nebyly vdané a neměly děti. Prostě proto, že by nemohly vykonávat praxi na plný pracovní výkon. Teď je to samozřejmě jiné, ženy jsou hojně zapojeny ve větších advokátních kancelářích jako spolupracující advokátky, což je pro ně mnohem snazší. Já jsem rád za to, co si dcera vybrala, respektive co jsem jí doporučil, a hlavně, že ji její profese baví.

 

Ale syn už se přece jen „potatil“…

Částečně. Také vystudoval práva, i když začal původně s etnologií, ale nakonec dokončil obě studia. Věnuje se však spíš neziskovému sektoru a je aktivní v komunální politice v Praze, takže ta vlastní advokacie spíše „kulhá“. Jsem ostatně rád, že si obě děti zvolily vlastní cestu, která je v mnohém odlišná od té mojí. Ale abych tu rodinnou skládačku dotvořil, tak i můj zeť je právníkem, a dokonce má advokátní zkoušky, ale působil v ČNB a nyní ve zdravotní pojišťovně. Takže vzdělání je v naší rodině hodně monotónní.

 

Když už se syn stal advokátem, nechtěl jste, aby pracoval s Vámi v jedné kanceláři?

Na fotografii Jan Brož se svými společníky.

Přestože syn koncipoval částečně v naší kanceláři, programově jsem nikdy netlačil na to, aby tu pracoval. Zbytečně bych byl nervózní, že by to nemuselo mezigeneračně „ladit“. Přece jen jsme každý jiná krevní skupina, takže jsem usoudil, že bude lepší, aby každý z nás měl vlastní kancelář.  Navíc je potřeba zdůraznit, že to v posledních více jak 25 letech nebyla jen moje kancelář, ale kancelář nejprve dvou a následně tří společníků. To, že jsem byl zadobře se svými dlouholetými společníky, doktorem Sokolem a doktorem Novákem, ještě neznamenalo, že by naše kancelář mohla automaticky fungovat i pro naše děti, přestože v případě Jiřího Nováka mladšího k tomu došlo. Do kanceláře po studiích nastoupil, je v ní dosud a přechází do nového subjektu. Možná, že i u nás by to vyšlo, ale kdyby ne, trpěla by tím nejen rodina, ale i kancelář. Moc si totiž vážím obrovského štěstí, které jsme měli. V naší trojici společníků jsme si hned od začátku rozdělili role, bezvadně jsme si rozuměli a za třicet let společné existence jsme na žádnou zásadní otázku chodu společné advokátní kanceláře neměli rozdílný názor. V podstatě lze říct, že jsme se ani jednou nepohádali! Přitom provozování advokacie ve společné firmě je mnohdy těsnější a důvěrnější spojení – když jde i o společně vydělané a rozdělované peníze – než v manželství. To vše jsem si také uvědomoval při úvahách, zda chci, nebo ne, aby se syn zapojil.

 

Když jste velká právnická rodina, konzultujete navzájem své kauzy třeba při rodinném obědě?

Něco samozřejmě společně v rodině probíráme, ale neznamená to, že se doma nebavíme o jiných, rodinných věcech. A samozřejmě i o vnoučatech.

 

Myslíte si, že ve Vaší rodině vyrůstá třetí generace advokátů? Dá se to již dnes odhadnout?

Mám čtyři vnučky, jednoho vnuka a těžko říct…, jsou ještě malí, nejstarší studuje gymnázium, jinak jsou teprve na základní škole. Ale protože doma to vidí, tak se to může stát, ale také ne, protože děti buď inklinují k tomu, co dělají rodiče, nebo jejich práci naopak nenávidí.

 

Litoval jste někdy, že jste se stal advokátem?

Nikdy jsem nelitoval, možná i proto, že moje cesta k advokacii nebyla úplně jednoduchá. Po fakultě jsem se hned do advokacie nedostal, protože byly limitované počty. V Praze mohlo být nejvíce asi 300 advokátů a koncipientů povinně organizovaných v Městském sdružení advokátů a v celé České republice pak přes 600. Včetně administrativy měla celá advokacie tak 1400 lidí. Dnes je toto číslo zhruba desetinásobné, pokud jde o advokáty i koncipienty, a jen Praha má více než 5000 advokátů. Takže získat místo koncipienta byl problém, navíc jsem nebyl po rodičích politicky angažovaný, proto se mi to podařilo až čtyři roky po studiu. Dostal jsem se do tehdejší Advokátní poradny 2 v Ječné ulici, což byla jedna z těch menších v Praze, kde nás bylo 12–13 advokátů a 2–3 koncipienti. Takových poraden bylo tehdy v Praze deset, několik z nich mělo ještě mimo „hlavní“ poradnu další jednu až dvě pobočky. Dnes by to byla taková střední, v pražských poměrech menší, advokátní kancelář.

 

Jan Brož s doktorem Otakarem Motejlem.

Co Vás na advokacii přitahovalo?

Jedním z důvodů, proč jsem do advokacie šel, bylo pomáhat lidem v jejich svízelných životních situacích. Lákalo mě i to, že budu relativně svobodný a za svoji práci plně zodpovědný. A také z hlediska politiky byla advokacie na tehdejší dobu liberální. Již v prvních týdnech jsem navíc zjistil, že advokátní praxe je v jistém ohledu i takový malý „boj“ proti režimu. Zabýval jsem se například pracovněprávními spory a pomáhal lidem, kteří měli problém v práci třeba jen kvůli tomu, že se nezúčastnili oslav 1. máje a snahou podniku bylo je pod jinou záminkou propustit. Nebo bytovými spory, kdy si tehdejší OPBH, tedy správce bytového fondu za stát, vymýšlel důvody pro vystěhování lidí. Bavilo mě takovým lidem pomáhat a bojovat za spravedlnost proti podniku, a potažmo tak trochu i proti režimu.

 

Které další případy jste v advokátní poradně řešili a jaký jste měli kolektiv?

Nutno říct, že právní pomoc byla tehdy jednodušší, hlavně z pohledu různorodosti případů, které jsme řešili. Nedělali jsme obchodní právo, spíš to byly trestní a občanskoprávní kauzy, občas něco ze správního práva, ale to bylo všechno.

A kolegy? Ty jsem měl většinou úžasné! Bylo tam několik noblesních advokátů tak v mém nynějším věku, kteří ještě zažili profesi za první republiky a bylo jim umožněno se „na stará kolena“ vrátit v roce 1968 do advokacie. Mladší generaci pak zastupoval i později první český ombudsman, předseda Nejvyššího soudu a ministr spravedlnosti doktor Otakar Motejl, na kterého často a rád vzpomínám. S ním jsem v této poradně v Ječné ulici prožil celých 14 let. Byl to vynikající trestní obhájce a všichni, kteří dělali trestní právo, se od něj učili. Byl to z velké části on, kdo nám pomohl postavit základy trestních obhajob, v nichž se naše kancelář po roce 1990 „našla“ a prosadila. Samozřejmě bych mohl jmenovat i další kolegy, zejména z mojí generace – JUDr. Davida Uhlíře, současného soudce Ústavního soudu, JUDr. Antonína Mokrého, exprezidenta Rady evropských advokátních komor, a samozřejmě JUDr. Tomáše Sokola, který přišel do naší advokátní poradny jako mladý začínající koncipient v roce 1979.

 

To jste asi ještě netušil, že se vaše životní osudy zhruba po 10 letech na dlouhou dobu tak zásadně propojí…

Samozřejmě že ne, i když seděl hned ve vedlejší kanceláři. Jeho kariéra se v roce 1990 přesouvala krátce mimo advokacii, když se stal městským prokurátorem v Praze a následně na podzim 1990 ministrem vnitra. Po celou tu dobu jsem mu tzv. hlídal agendu, tedy snažil se poskytovat právní  služby jeho klientům, aby, až se vrátí, jak sliboval, nezačínal úplně s prázdným stolem. Doba tehdy byla, alespoň v naší profesi, turbulentní a nějaká jistota klientely, a tedy obživy rodiny, nebyla úplnou samozřejmostí. Když se v polovině roku 1992 doktor Sokol do advokacie skutečně vrátil, tak jsme se dohodli, že založíme společnou kancelář. Poradna v Ječné totiž skončila a každý se snažil někde uchytit. Nám se podařilo získat prostory na současné adrese v Sokolské ulici a byli jsme tu celých těch 30 let. Doktor Novák byl advokátem stejně jako my již před revolucí, také jsme se dobře znali. V době, kdy jsme kancelář zakládali, byl ministrem spravedlnosti, ale když skončil ve všech funkcích, přidal se v roce 1999 k nám jako třetí společník a vedl pak naši pobočku v Přerově.

 

V době normalizace jste byl obhájcem disidentů, kdo byl například Vaším klientem?

Jednotlivé úkony obhajoby jsem pro kolegy vykonával například v kauze tzv. Jazzové sekce a obžalované jsem obhajoval i v procesu po tzv. Palachově týdnu na jaře 1989. V širším slova smyslu se sem řadí trestní věci disidentů či odpůrců režimu, tedy osob, jež byly stíhány za to, že nějakým způsobem revoltovaly proti režimu. To bylo velmi časté i u vojáků základní služby, kteří utíkali z vojny, mnohdy s úmyslem dostat se na západ. Obhajoba pak musela přesvědčit vojenský soud, že nešlo o vážný úmysl a že dotyčný chtěl jen domů za rodiči, či svým děvčetem. Pokud nebyly jiné důkazy, tak se to často podařilo uhrát na tzv. Sabinov, což byla vojenská věznice na Slovensku, kde se kratší výkon trestu nezapisoval ani do rejstříku trestů a bylo možné jej zahrnout do základní vojenské služby. Obdobné to bylo i u těch vojáků, kteří z náboženského přesvědčení odmítali vojenskou službu. I těm jsme různě pomáhali.

 

Jak vysoké tresty vojákům hrozily?

Z pohledu trestní sazby byl velký rozdíl mezi tzv. svémocným odloučením, kdy šel voják například za přítelkyní domů a chtěl se vrátit, nebo zběhnutím, když ho chytli po 14 dnech doma, anebo když opouštěl kasárna s tím, že uteče přes Rakousko do cizinecké legie bojovat proti režimu – sazby byly v prvém případě do roku, ve druhém do 5 let a u zběhnutí do ciziny a služby v cizím vojsku mnohem vyšší. Soudy tehdy byly při šikovné obhajobě ochotny přistoupit na to, že původní vyjádření o francouzské cizinecké legii byl jen takový „blábol z frajeřiny“ před ostatními vojáky, nebyl míněn vážně, fakticky že chtěl voják utéct maximálně k mámě, či za děvčetem na Slovensko, když se mu zastesklo po domově, a za týden se vrátit. Nebylo to tedy úplně disidentství, ale snažili jsme se u vojenských soudů těm klukům maximálně pomoct. Další byly různé pracovněprávní věci, jak už jsem zmiňoval, kdy podniky daly zaměstnanci politicky motivovaný vyhazov. Jen pro příklad, takovou práci obhájce nás učil Ota Motejl.

 

Spočítal jste někdy kauzy, které Vám prošly rukama?

Ona není kauza jako kauza, některé jsou hromadné pod jedním spisem, jiné samostatné. Bude to asi nepřesné, ale můj odhad je něco kolem čtyř tisíc samostatných spisů, z větší části těch, u nichž bylo absolvováno soudní řízení. Ty spisy, respektive nápad nových věcí, jsme samostatně počítali zhruba do roku 2011, když poté naše kancelář přešla na formu společnosti, tak již jednotlivé věci přebírala advokátní kancelář jako celek, tedy firma. A jak se rozrůstala, přibývalo i klientů, kteří byli zastupováni hromadně – například to byly různé banky a další společnosti při vymáhání svých pohledávek. Hodně jsme se věnovali také restitučním sporům.

 

Vaším významným klientem byl, a ještě je, Dopravní podnik hlavního města Prahy, u něhož vymáháte pohledávky tzv. černých pasažérů. Jak velký objem práce to je?

Obrovský, například technické zpracování provádělo v určitých letech až 50 pracovníků administrativy a dalších zhruba 20 smluvně najatých advokátů mimo naši kancelář zabezpečovalo agendu a zajišťovalo jednání u soudů. Logicky postupem doby kancelář rostla, a to i zásluhou dalších společníků, takže v době, kdy jsem jako společník firmu opouštěl, měla trvale zhruba 30 advokátů, nejméně 10 koncipientů a samozřejmě další poměrně velkou administrativu. To, že se významně, zhruba ze 30 až 40 procent, věnuje trestní problematice a v tomto směru byla a je pravděpodobně největší v ČR a v celostátní soutěži Právnická firma roku zatím pokaždé obsadila první místo v kategorii trestní právo, je zásluhou Tomáše Sokola. Kancelář tedy rozhodně není jen o mě, ale z velké části o dalších uvedených společnících. A samozřejmě i o advokátech, kteří v ní působí, a to i po mnoho let.

 

Když se ohlédnete za svojí kariérou, jaké hlavní milníky byste připomněl?
Samozřejmě tím největším milníkem byl 1. červenec 1990, kdy nastala privatizace advokacie. Byla prvním odvětvím, které bylo po roce 1989 rychle a jednoznačně privatizováno, a tedy otevřeno všem, kteří splňovali předpoklady pro výkon advokacie. Postupem doby se způsob výkonu advokacie a její záběr zcela zásadně změnil. Například poskytováním právních služeb v nově vznikajících právních oborech a také vstupem velkých evropských i amerických advokátních kanceláří, které si tu zřídily své pobočky. Tomu všemu jsme se museli přizpůsobit, vyrovnat se s tím, přijmout nové způsoby práce a organizace, abychom v takové konkurenci obstáli.

 

Na které okamžiky z této doby nikdy nezapomenete?

Pokud jde o jednotlivé osobní zážitky, tak souvisejí se zmíněným zlomem v advokacii, a jak se později ukázalo, byly jeho předzvěstí. Připomínám si hlavně dva okamžiky, které jiná generace než ta naše, už nemůže zažít, a které se kvůli revolučním událostem už nikdy, ale opravdu nikdy, nemohou zopakovat.

V první řadě je to konec roku 1989. V paměti mám kauzu, ve které jsem hájil klienta ve věci tehdy tzv. nedovoleného podnikání. Nedovolené podnikání obecně bylo vše, co lze nyní nazvat podnikáním, ale to se tehdy až na nepatrné výjimky mohlo realizovat jen prostřednictvím státních podniků a družstev a maximálně v určitých oborech. Vše ostatní bylo trestným činem a při větším rozsahu škod byla trestní sazba tři až 10 let, tedy „podnikateli“ jednoznačně hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody. Snažil jsem se to „uhrát“ stejně jako ostatní obhájci, neboť šlo o skupinový proces, na podmínku. Proces začal někdy v říjnu 1989 a pokračoval až do konce listopadu. V prvních prosincových dnech 1989 pak předseda senátu vynesl pro všechny zcela překvapivě zprošťující rozsudek z důvodu změny společenských poměrů. Tedy přeloženo: nejsme v socialismu, kde se podnikání stíhalo, nyní bude podnikání legálně dovoleno, a tudíž u obžalovaných se náhle jejich činnost stala beztrestnou… Prokurátor na to sice hleděl překvapeně, ale neodvolal se.

 

A druhý okamžik?

Ten souvisí časově s tím prvním a šlo o obhajobu klienta v trestní věci z tzv. Palachova týdne. Byl to opět skupinový proces, který se odehrával v Praze 2, jediný Václav Havel byl souzen v Praze 3. Obžalováni byli shodou okolností pozdější celkem význační političtí představitelé, jakož i osoby z kulturní oblasti, někteří dokonce působí v politice dodnes. Většině z nich byly uděleny nepodmíněné tresty. Také můj klient z tohoto procesu byl ještě počátkem prosince 1989 ve výkonu trestu odnětí svobody. Bylo však již po listopadu 1989 a nově vzniklé Občanské fórum se usídlilo v tehdejším divadle Laterna magika. No a já jsem dostal echo, ať tam zajdu a za klienta tam odnesu žádost o milost. Tak jsem ji doma, pamatuji se, že to bylo o víkendu, napsal na psacím stroji, autem dovezl do Laterny magiky a tehdejší prezident Gustáv Husák ji druhý den mému klientovi udělil. A nejen jemu, těch milostí bylo víc. Šlo o politickou věc, takže kdo žádost o milost přinesl, tomu to vyšlo. Komunisté to tehdy prostě „zabalili“ se vším všudy. Ani tahle kuriozita už nebude mít další reprízu.

Jinak jsem samozřejmě zažil za tolik let praxe, zejména té soudní, mnoho situací, na něž nelze zapomenout, a dalo by se o nich dlouze povídat i bez porušení mlčenlivosti. Advokacie je profesí, kde se člověk rozhodně nenudí, je plná situací, které není možné jinde zažít. I to činí naše povolání krásným, zajímavým a nevšedním.

 

Po listopadu 1989 jste stál u zrodu České advokátní komory – tehdy ještě Městského sdružení advokátů v Praze. Jak tehdy vypadala advokátní stavovská organizace, jaké aktivity advokátům nabízela?

Tehdy bylo v naší republice, myslím, osm sdružení krajských a v Praze městské sdružení. A z těch všech pak vznikla Česká advokátní komora. Hlavním „tahounem“ byla samozřejmě Praha, jmenovitě budoucí předseda ČAK a také ministr spravedlnosti JUDr. Karel Čermák. Byl advokátem z Advokátní poradny 1, která byla od sídla Komory vzdálená ani ne 100 metrů, a měl jasnou představu o dalším směřování advokacie i výjimečné vize. Jemu po boku byl velkým pomocníkem také budoucí předseda ČAK, kolega ze Sokolova, JUDr. Martin Šolc. A já jsem nesmírně rád, že jsem mohl být u toho, ať už u zrodu některých změn legislativy, ale i u neformálních stmelujících akcí advokátů. Některé z těchto akcí v advokacii existovaly i před rokem 1990 a prošlo jimi, alespoň jak mohu soudit podle Prahy, skoro 90 % z nás, mladších advokátů, a v těchto akcích jsme pak pokračovali. Založili jsme advokátní hory, pochody, lyžařské závody, soutěže ve fotbale, košíkové nebo advokátní vodu, na kterou se jezdí i po mnoha letech stále. Ale co bylo nejcennější, navzájem jsme se skoro všichni znali. Samozřejmě při tehdejších počtech mnohem lépe než v současnosti. Z těchto kolegiálních vztahů „žijeme“ dodnes, i když moje generace je již pracovně a často i lidsky na odchodu. To je bohužel vidět i ze zápisů v matrice ČAK, jak ze seznamu advokátů mizí další jména…

 

Byly neformální vztahy mezi advokáty tím hlavním, čím se lišila advokacie 90. let od té současné?
Těch rozdílů je samozřejmě mnohem víc, ale po několika společných akcích byl každý účastník schopen poznat, který kolega je korektní a který ne. Všichni jsme o sobě věděli, dokázali jsme si vyhovět, pomoci, komunikovali jsme mezi sebou… Bohužel, dnes je v Praze asi 5000 advokátek a advokátů, většinou se vůbec neznají, a i ze vzájemných profesních vztahů postupně vymizela korektnost a občas přišly i podrazy. Možná si řeknete, to je konkurence, ale o ní to není. Mnohem víc je to o etice a morálce, která bohužel není na takové výši, na které by měla být. Je to dáno i tím, že se nepodařilo advokacii v 90. letech prosadit, že do stavu nebudou přijati ti, kteří měli v minulosti nějaký „škraloup“. Dále pak i to, že někteří kolegové si při výkonu advokacie počínají zcela zvláštním způsobem a podlehnou často přáním svých klientů, jež jsou v rozporu se zákonem. Občas proto dochází i k trestním stíháním, zejména v souvislosti s různými „obchodními praktikami“ klientů, jejichž advokáti se stanou součástí celé záležitosti. Samozřejmě tyto excesy jsou medializovány a u veřejnosti budí velké zlo, což v souhrnu nedělá dobré jméno celému advokátnímu stavu. Samozřejmě ČAK se snaží proti takovému pojímání advokacie bojovat a za provinění jsou advokáti kárně stíháni. Advokacie prostě začala být příliš komerční, a ač chápu nezbytnost kroků, které k tomuto vývoji směřují, radost z toho nemám.

 

Jste dlouholetým zkušebním komisařem – jaká je úroveň znalostí budoucích advokátů?

Komisařem jsem od roku 1990 a za tu dobu jsem vyzkoušel přes 1000 koncipientů. Pokud jde o znalosti u zkoušek, tak ty se nijak výrazně nezměnily. Někteří vykazují vynikající výsledky, jiní průměrné i horší. Ani procento úspěšnosti a neúspěšnosti se nijak výrazně neposunulo. Jen se ukazuje nový fenomén, kterým je zaměření, tedy specializace. Ta nastává příliš brzy, mnohdy už při koncipientské praxi. Obecně se koncipienti z menších kanceláří ve své praxi dostanou k většímu spektru různorodých případů, a naopak ti, kteří pracují ve velké advokátní kanceláři, často se zahraniční účastí, jež praktikuje zejména obchodní právo, se po dobu své praxe ani nedostanou k soudnímu řízení. Prostě proto, že nemají spornou agendu. I proto padají z těchto kanceláří návrhy, aby koncipienti, kteří dělají jen „obchod“ v těchto velkých firmách, nemuseli skládat zkoušky z trestního práva. Jsem proti těmto novinkám, protože pokud chce koncipient postoupit mezi advokáty, tak by měl mít komplexní znalosti, už jenom proto, aby tito budoucí advokáti svým klientům radami spíše neublížili. A navíc si myslím, že žádný koncipient u advokátní zkoušky předem neví, kam ho život zavane, jestli si třeba v budoucnu neotevře vlastní praxi a nebude se živit klasickou advokacií. ČAK rozhodně nechce vychovávat advokáty, kteří by mohli dostat „nálepku“ advokáta „druhé kategorie“.

 

Zkušebním komisařem je Jan Brož od roku 1990, za tu dobu vyzkoušel více než 1 000 koncipientů

 

Vnímáte nějaký posun k lepšímu ve Vašem „předmětu“?

Zkouším předpisy o advokacii, a bohužel mě mnohdy překvapuje, že koncipienti nemají základní představu o advokátním právu, o správném způsobu výkonu advokacie… Mnohdy je to dané tím, že koncipovali u školitelů, kteří je také neměli a do advokacie se dostali od komerčních právníků, což bylo do konce roku 1996 možné. A pak je to dáno i tím, že advokáti nemají na koncipienty tolik času a často ani sami neví, co by jim měli předat. I proto ČAK klade velký důraz na jednotné povinné školení advokátních koncipientů.

 

Nyní nastává pro advokátní kancelář, kterou jste zakládal, nová éra. Chystáte se do penze, nebo budete ještě v nějaké omezené míře pracovat?

Do roku 2013 jsem byl v představenstvu, pak přišla Síň slávy, a tehdy jsem si řekl, že už chci pomalu skončit. Před čtyřmi lety jsem prodal obchodní podíl a tím i fakticky předal pozici řídícího partnera. Dokončuji ještě nějaké rozdělané věci, respektive je předávám kolegům k dokončení. Do nového sídla se stěhovat nebudu, byť tam možná formálně budu ještě nějakou chvilku působit… Takže právě balím – nebalím.

 

Čím máte v plánu vyplnit svůj volný čas?

Během své advokátní praxe jsem tíhl k mnoha jiným oborům, například mě bavila stavařina. Pořídili jsme si nemovitosti, o které se starám, rekonstruuji je a baví mě to. Například chatu jsem si dal z 90 procent dohromady sám a v době příchodu do advokacie jsem ve svépomocné družstevní výstavbě získal byt pro rodinu. Strávil jsem asi 1500 hodin administrativou a 4500 hodin vlastní pracovní činností na stavbě. Měl jsem na starosti i rekonstrukci prostor pro naši kancelář. Všechny zkušenosti se mi teď hodí, i když stavební činnosti budu už jen organizovat.

V roce 2013 byl dr. Brož uveden do Síně slávy Právníka roku.

A pak mám spoustu dalších aktivit, jsem členem různých spolků, do jejichž práce se konečně budu moci více zapojit, jsem a snad nadále budu členem Rady Justiční akademie MS, budu působit na Karlově univerzitě, kde jsem členem Správní rady UK, a možná ještě přijde něco dalšího. Snad budu mít více času i na to, jet se někam podívat a rekreovat se. Nebojím se, že bych neměl co dělat, diář mám stále dost plný, ale bude to ve větším klidu, bez každodenního stresu o dobrý chod kanceláře.

 

Jste členem Síně slávy Právníka roku, posbíral jste řadu dalších advokátních ocenění, formoval jste českou advokacii a působil v ní téměř 50 let. Co byste jí do dalšího půlstoletí popřál?

Naše kancelář oslavila 30 let od svého vzniku, stejně jako novodobá svobodná advokacie. Základy, na nichž byla v 90. letech vystavěna, jsou dost pevné na to, aby se dál rozvíjela, zdárně se vypořádala se všemi problémy, o nichž jsem se zmínil, a aby se zase stala noblesním povoláním. To bych jí moc přál…

 

 

 

Za redakci AD děkujeme za rozhovor.

Dagmar Koutská
Foto: archiv JUDr. Jana Brože

Go to TOP