ESLP bude rozhodovat o důvěrnosti komunikace mezi advokáty a klienty

V posledních třech měsících uplynulého roku přijal Evropský soud pro lidská práva ve vztahu k České republice celkem čtyři rozsudky a devět rozhodnutí. Soud také české vládě oznámil hned devět nových stížností – dvě z nich se týkají práva na přístup k Ústavnímu soudu, tři problematiky církevních restitucí, dvě pohlavního zneužívání žen ze strany katolických kněží a zajištění a prohlídky elektronických dat advokátní kanceláře v kontextu trestního řízení. Informovala o tom Kancelář zmocněnce pro zastupování před ESLP. Žádnou kolektivní stížnost k Evropskému výboru pro sociální práva ani oznámení k některému z výborů OSN vláda neobdržela.

 

DŮVĚRNOST KOMUNIKACE MEZI ADVOKÁTY A KLIENTY

UNI LEGAL, advokátní kancelář, s.r.o. (č. 24966/16) – prohlídka serverovny a pořízení kopií elektronických dat advokátní kanceláře v kontextu trestního řízení

Stěžovatelka je obchodní korporací, která působí jako advokátní kancelář. V roce 2014 provedla policie v souvislosti s prošetřováním trestné činnosti prohlídku nebytových prostor v nájmu soukromé osoby, které sloužily jako úschovna datových serverů. Při prohlídce policisté pořídili kopie disků, které se v prostorech nacházely a na kterých měla stěžovatelka uložena elektronická data související s výkonem advokacie. Městský soud v Praze následně nahradil souhlas zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem dat poli-cejním orgánem, aniž by se blíže zabýval obsahem těchto dat ve smyslu § 85b zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. Shledal totiž, že dané prostory nelze podřadit pod legální definici prostor, v nichž advokát vykonává advokacii, a poskytnout jim tak zvýšenou ochranu. Ústavní soud se sice s tímto závěrem neztotožnil, ale za okolností dané věci nepovažoval za nutné kasačně zasáhnout, jelikož podle jeho názoru mohla být povaha dat hodnocena soudy v trestním řízení, což z hlediska ochrany důvěrnosti privilegované komunikace mezi advokáty a jejich klienty považoval za dostačující.

Stěžovatelka před Soudem namítá, že došlo k porušení jejího práva na respektování chráněné korespondence ve smyslu článku 8 Úmluvy. To z důvodu, že vnitrostátní orgány nerespektovaly důvěrnost komunikace advokátů s klienty v situaci, kdy došlo k zabavení a následnému předání značného množství elektronických dat stěžovatelky policejnímu orgánu, aniž by nezávislý a nestranný orgán přezkoumal obsah těchto dat z hlediska jejich relevance k vyšetřované věci a ve světle zvýšené ochrany dat obsahujících advokátní tajemství.

Stručné shrnutí stížnosti a otázky, které Soud vládě položil, jsou k dispozici zde.

 

PŘÍSTUP K ÚSTAVNÍMU SOUDU 

Kulichová (č. 14657/21) – vázanost Ústavního soudu rozsahem petitu ústavní stížnosti

Stěžovatelka v květnu 2020 podala ústavní stížnost, kterou brojila proti rozhodnutím prvostupňového, odvolacího a Nejvyššího soudu vydaným v rámci insolvenčního řízení. V záhlaví ústavní stížnosti uvedla, že tato stížnost směřuje „proti usnesení Nejvyššího soudu (…) a dalším“. V petitu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, dle něhož byla usnesením prvostupňového soudu, usnesením odvolacího soudu a usnesením Nejvyššího soudu porušena její ústavně zaručená práva, a tato tři usnesení proto zrušil. V říjnu 2020 Ústavní soud uvedenou stížnost odmítl a uvedl, že stěžovatelka ústavní stížností napadla toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu, nikoliv však rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu, přičemž pro absenci uvedení těchto rozhodnutí v petitu ústavní stížnosti Ústavní soud nemůže tato zrušit, neboť je zásadně vázán rozsahem petitu podané ústavní stížnosti.

Stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to konkrétně v aspektu práva na přístup k Ústavnímu soudu. Poukazuje zejména na fakt, že i když v petitu ústavní stížnosti navrhla zrušení všech meritorních rozhodnutí obecných soudů, Ústavní soud konstatoval překvapivě opak, načež její ústavní stížnost odmítl z formálních důvodů.

Stručné shrnutí podané stížnosti a otázky, kterou Soud vládě položil, jsou k dispozici zde.

 

Crites a Rabinovitz (č. 54651/20) – přístup k Ústavnímu soudu za účelem rozhodnutí o občanských právech nebo závazcích

V roce 2014 podala matka stěžovatelů žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 o zaplacení částky ve výši cca 42 tis. Kč s příslušenstvím. Plnění se domáhala z titulu náhrady za užívání nemovitosti, která byla ve spoluvlastnictví Hlavního města Prahy, jakožto většinového vlastníka, a několika dalších osob. Nalézací soud žalobě vyhověl jen zčásti, což posléze potvrdil i odvolací soud. Ten také v poučení svého rozsudku uvedl, že proti výroku, kterým se potvrzuje rozsudek nalézacího soudu v zamítavém výroku, lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Stěžovatelé tak neučinili a obrátili se přímo na Ústavní soud. Ústavní soud však jejich stížnost odmítl, neboť měl s ohledem na poučení odvolacího soudu za to, že není splněna podmínka vyčerpání dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů.

Stěžovatelé před Soudem namítají, že došlo k pochybení ze strany Ústavního soudu, kvůli čemuž bylo porušeno jejich právo na spravedlivé řízení dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Toto pochybení má dle nich spočívat v tom, že Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože vzdor po-učení odvolacího soudu nepodali dovolání k Nejvyššímu soudu. To i přesto, že stěžovatelé v ústavní stížnosti výslovně upozornili na to, že podání dovolání kvůli výši peněžitého plnění nepřevyšující 50 000 Kč nebylo v jejich případě přípustné s ohledem na § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění.

Stručné shrnutí podané stížnosti a otázky, kterou Soud vládě položil, jsou k dispozici zde.

 

TRESTNÍ ŘÍZENÍ PROTI MLADISTVÉMU

Spišák (č. 13968/22) – procesní záruky v trestním řízení proti mladistvým

Stěžovatel byl ve svých sedmnácti letech vzat do vyšetřovací vazby na základě zákona o soudnictví ve věcech mládeže a trestního řádu. Stěžovatel namítal, že o jeho vzetí do vazby rozhodovaly místně nepříslušné soudy. Ústavní soud mu dal v tomto ohledu později za pravdu a předmětná rozhodnutí zrušil. Stěžovatel se nyní na vnitrostátní úrovni domáhá náhrady škody. Soud se vlády táže, zda ve vztahu k této námitce vyčerpal stěžovatel všechny dostupné a účinné vnitrostátní prostředky nápravy.

Stěžovatel dále poukazuje na to, že měl být po třech měsících propuštěn na svobodu dle § 72 odst. 1 trestního řádu, jelikož nebylo rozhodnuto o prodloužení vazby. Soudy tuto námitku zamítly s ohledem na ustanovení § 47 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže jakožto lex specialis s tím, že toto ustanovení omezuje celkovou délku vazby mladistvých na šest měsíců, aniž by vyžadovalo prodloužení trvání vazby po třech měsících, jako je tomu u dospělých dle trestního řádu. Stěžovatel před Soudem namítá, že takový výklad vztahu mezi § 47 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže a § 72 odst. 1 trestního řádu odporuje účelu právní úpravy a znamená, že je nezletilým přiznána nižší úroveň ochrany, než je poskytována dospělým. V uvedeném postupu spatřuje porušení práva na svobodu a osobní bezpečnost dle čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy.

Stručné shrnutí podané stížnosti a otázky, které Soud vládě položil, jsou k dispozici zde.

 

CÍRKEVNÍ RESTITUCE

Suverénní řád Maltézských rytířů (č. 15440/22) – účinnost konfiskace dle tzv. Benešových dekretů a právo na konzistentní judikaturu (v otázce církevních restitucí)

Stěžovatelka je církevní právnickou osobou, vůči níž byly uplatněny tzv. Benešovy dekrety, jakož i postup podle zákona o revizi první pozemkové reformy po komunistickém převratu, a které byl majetek zabrán někdejším československým státem. Před vnitrostátními soudy stěžovatelka tvrdila, že jí byla majetková křivda způsobena až v období rozhodném z hlediska restitučního zákonodárství (tzn. od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) a domáhala se určení vlastnického práva státu k části svého historického majetku, aby mohla později usilovat o jeho vydání na základě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Vnitrostátní soudy nicméně konstatovaly, že jí byl majetek zabrán již na základě prezidentského dekretu č. 12/1945 Sb. a že proto není oprávněnou osobou k podání určovací žaloby ve smyslu zmíněného zákona.

V řízení před Soudem stěžovatelka namítá, že její případ nebyl rozhodnut v souladu s rozhodovací praxí vnitrostátních soudů v obdobných věcech. Argumentuje mimo jiné tím, že v jiné její věci dospěly obecné soudy ke obráceným zjištěním, totiž že k faktickému záboru jejích nemovitých věcí nedošlo v důsledku poválečných konfiskací, ale až po komunistickém puči na základě zákona o revizi první pozemkové reformy. Dále tvrdí, že ústavní stížnost nebyla projednána Ústavním soudem ve správném složení, neboť příslušný senát, chtěl-li se odchýlit od dřívějších postojů jiného senátu, měl věc postoupit k projednání a rozhodnutí plénu Ústavního soudu. V uvedeném postupu spatřuje stěžovatelka porušení práva na pokojné užívání majetku dle článku 1 Protokolu č. 1, práva na konzistentní judikaturu a práva na projednání věci „soudem zřízeným zákonem“ ve smyslu čl. 6 odst. 1. Úmluvy.

Stručné shrnutí podané stížnosti a otázky, které Soud vládě položil, jsou k dispozici zde.

 

Rybářství Třeboň Hld. (č. 33175/22) a Rybářství Třeboň a. s. (č. 18037/19) – určení neplatnosti privatizace nemovitých věcí z podnětu církevních řádů domáhajících se jejich vydání dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi

První stěžovatelka získala v rámci privatizace rybníky a přilehlé pozemky v Novosedlech nad Nežárkou a v Lutové. Jejich část později přešla na druhou stěžovatelku, která vznikla rozdělením odštěpením. V rámci majetkového vyrovnání s církvemi podaly dva církevní řády žaloby vůči stěžovatelkám, jimiž se domáhaly určení, že vlastnické právo k předmětným pozemkům náleží České republice, jelikož privatizace proběhla nestandardně, v rozporu s tzv. blokačním ustanovením (§ 3 odst. 1 zákona 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby), a jest tudíž absolutně ne-platná. Soudy žalobám vyhověly.

Před Soudem stěžovatelky namítají, že k odebrání pozemků bez náhrady došlo v rozporu s článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, který zaručuje ochranu vlastnického práva. Jejich argumentace spočívá zejména v tom, že byly po celou dobu v dobré víře, že předmětné pozemky nabyly v privatizaci po právu, že na nich řádně hospodařily a užívaly je ke své podnikatelské činnosti, investovaly do nich miliony korun a že s nimi státní orgány dlouhé roky jako s vlastníky také zacházely. Dále poukazují na to, že žalující církevní řády pravděpodobně nedosáhnou na navrácení majetku, jelikož nesplňují podmínky podle § 7 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, takže ve výsledku sporné majetky nezíská původní vlastník, ale stát. Zásah do jejich majetkových práv tak není způsobilý dosáhnout deklarovaného sledovaného cíle, jímž je náprava historické křivdy, a naopak je hrubě nespravedlivý vůči dosavadním vlastníkům, na které ukládá při absenci jakékoliv náhrady nepřiměřeně tíživé individuální břemeno. Společnosti dále namítají porušení práva na spravedlivé řízení dle článku 6 Úmluvy. Podle jejich názoru se soudy v rozporu se zásadou právní jistoty odchýlily od ustálené judikatury vyšších soudů a nadto neprovedly všechny jimi navrhované důkazy, čímž mělo dojít k porušení zásad rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení.

Stručné shrnutí podaných stížností a otázky, které Soud vládě položil, jsou k dispozici zde.

 

SEXUÁLNÍ TRESTNÉ ČINY

Z (č. 37782/21) a Y (č. 10145/22) – sexuální zneužívání dospělých osob ze strany katolických kněží

Oba případy se týkají dlouhodobých sexuálních kontaktů mezi stěžovatelkami a katolickými kněžími, a to zejména nebo výlučně během vysokoškolského studia těchto žen. Obě stěžovatelky poukazují na to, že s uvedenými sexuálními akty nesouhlasily, ale docházelo k nim především v důsledku toho, že dané kněze vnímaly jako náboženské a církevní autority.

U první stěžovatelky se jednalo o období let 2008–2009. Trestní oznámení podala známá stěžovatelky v roce 2019. Policejní orgán věc odložil s tím, že jednání podezřelého sice vykazovalo znaky trestného činu sexuálního nátlaku dle § 186 odst. 2 trestního zákoníku, avšak došlo k němu ještě před nabytím účinnosti tohoto předpisu, a proto je nutné trestnost činu posuzovat dle zákona č. 140/1961 Sb. Jednání podezřelého dále nelze kvalifikovat ani jako znásilnění dle § 241 tohoto zákona, neboť ze strany podezřelého nedošlo k násilí ani pohrůžce násilí. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kde tvrdila, že se jednalo o znásilnění dle § 241 zákona č. 140/1961 Sb. ve smyslu zneužití bezbrannosti. Obvodní státní zastupitelství stížnost zamítlo a městské státní zastupitelství k podnětu stěžovatelky uvedlo, že souhlasí s jeho závěry: nelze uvažovat o stavu bezbrannosti, pokud se jedná o dospělou osobu netrpící duševní nemocí ani jinou chorobou, která by jí znemožnila vyjádřit svoji vůli. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazovala na to, že v důsledku jednání podezřelého u ní došlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, tj. jednalo se dle jejího názoru o znásilnění se způsobením těžké újmy na zdraví, u kterého byla dle zákona č. 140/1961 Sb. promlčecí doba 12 let; tato doba v čase podání ústavní stížnosti ještě neuplynula. Ústavní soud nicméně její stížnost odmítl s tím, že postup orgánů činných v trestním řízení byl ústavně konformní.

U druhé stěžovatelky mělo k sexuálnímu zneužívání dojít v letech 2002–2014. Trestní oznámení podala sestra stěžovatelky v roce 2015. Policejní orgán věc nejprve odložil s odůvodněním, že jednání podezřelého nenaplnilo skutkovou podstatu znásilnění podle § 185 trestního zákoníku, jelikož stěžovatelka sice vnímala intimní styky s knězem jako nepříjemné, ale dobrovolně je strpěla výměnou za hmotné a finanční zajištění sebe a své rodiny. Toto usnesení bylo zrušeno obvodním státním zastupitelstvím, které uvedlo, že policejní orgán celé prověřování vedl jen ohledně trestného činu znásilnění, aniž by uvažoval, zda nebyla naplněna skutková podstata jiného trestného činu. V roce 2017 vydal policejní orgán další usnesení o odložení věci, v němž shledal, že nedošlo ani k naplnění skutkové podstaty sexuálního nátlaku dle § 186 odst. 2 trestního zákoníku. V roce 2020 vznesla stěžovatelka podnět k městskému státnímu zastupitelství. To v roce 2021 konstatovalo, že v dané věci mohl být spáchán trestný čin sexuálního nátlaku dle § 186 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve smyslu zneužití jak náboženské závislosti stěžovatelky na podezřelém, tak jeho postavení církevní a duchovní autority; u tohoto trestného činu nicméně už uplynula pětiletá promlčecí doba. Ústavní stížnost stěžovatelky nebyla úspěšná.

Obě stěžovatelky namítají porušení pozitivního závazku státu plynoucího z článků 3 a 8 Úmluvy, jehož obsahem je povinnost přijmout a účinně uplatňovat ustanovení trestného práva za účelem kriminalizace a stíhání všech nekonsenzuálních sexuálních aktů.

Stručné shrnutí první stížnosti a otázky, které Soud v této souvislosti vládě položil, je ve francouzštině k dispozici zde. Shrnutí druhé stížnosti a otázky Soudu jsou rovněž ve francouzském jazyce k dispozici pod tímto odkazem.

 

ROZHODNUTÍ ESLP –  4. Q. 2022

Ve čtvrtém čtvrtletí roku 2022 přijal Evropský soud pro lidská práva čtyři rozsudky a devět rozhodnutí týkající se České republiky.

 

Rozsudek ve věci B. Ű. proti České republice (č. 9264/15, rozsudek ze dne 6. října 2022) a Hýbkovi proti České republice (č. 30879/17, rozsudek ze dne 13. října 2022), dále rozsudek ve věci Sládková proti České republice (č. 15741/15, rozsudek ze dne 10. listopadu 2022), v němž Soud shledal, že vnitrostátní orgány neprovedly náležité vyšetřování údajného špatného zacházení se stěžovatelkou ze strany policistů, čímž došlo k procesnímu porušení článku 3 Úmluvy. Ve věci Pejřilová proti České republice (č. 14889/19, rozsudek ze dne 8. prosince 2022) Soud rozhodl o neporušení práva na respektování soukromého života stěžovatelky, jejíž žádosti o umělé oplodnění poté, co její manžel zemřel, nebylo vyhověno.

Pokud jde o rozhodnutí, čtyři z nich se týkají výslechů svědků, přičemž ve všech těchto případech Soud konstatoval, že námitka porušení práva na spravedlivé řízení podle článku 6 Úmluvy je zjevně neopodstatněná (Málek a Černín proti České republice, č. 32193/16 a 32637/16, rozhodnutí ze dne 20. října 2022; Barsegian proti České republice, č. 6261/16, rozhodnutí ze dne 15. prosince 2022; Lázók proti České republice; č. 43676/15, rozhodnutí ze dne 15. prosince 2022; Schäfer a Todorovič proti České republice, č. 43861/13 a 43883/13, rozhodnutí ze dne 15. prosince 2022). Ke stejnému závěru na poli článku 6 dospěl Soud i ve věci Bucková proti České republice (č. 61953/16, rozhodnutí ze dne 6. října 2022), kde se jednalo o nedoručené elektronické podání k soudu, a ve věci Khalifa proti České republice (č. 31767/13, rozhodnutí ze dne 24. listopadu 2022), týkající se trestního řízení za domácí násilí.

Zjevnou neopodstatněnost ESLP shledal také u námitky porušení článku 3 Úmluvy z důvodu tvrzeného špatného zacházení se stěžovateli během policejního vyklízení squatu (Konopík a Hurdálek proti České republice, č. 22419/18, rozhodnutí ze dne 6. října 2022), článku 8 Úmluvy v případě svěření dítěte do péče matky (Agarwal proti České republice, č. 44870/19, rozhodnutí ze dne 13. prosince 2022) a čl. 5 odst. 3 Úmluvy u stížnosti týkající se délky vazby (Nuota proti České republice, č. 40764/14, rozhodnutí ze dne 15. prosince 2022).

 

ROZHODNUTÍ KOLEGIA EXPERTŮ – listopad 2022

Na jednání Kolegia expertů k výkonu rozsudků ESLP a provádění Úmluvy, které proběhlo v polovině listopadu 2022, byly projednány čtyři rozsudky ESLP a čtyři rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva týkající se České republiky.

 

D. H. a ostatní proti České republice

Rozsudek ESLP Dne 13. listopadu 2007 velký senát Soudu konstatoval, že nadměrným zařazováním romských žáků do škol pro lehce mentálně postižené došlo k porušení práva stěžovatelů, 18 romských žáků, na rovný přístup ke vzdělání.

Závěry Kolegia Kolegium uvítalo činnost Expertního fóra a aktivní zapojení MŠMT a dalších aktérů do řešení problematiky. K naplnění rozhodnutí Výboru ministrů, včetně implementace závěrů a doporučení Expertního fóra, jakož i vytyčených cílů MŠMT obsažených ve zprávě o výkonu rozsudku z června 2022, Kolegium vyzvalo KVZ, MŠMT a další dotčené subjekty ke spolupráci. Kolegium vyzdvihlo důležitost důkladného zhodnocení výsledků „Analýzy příčin vyššího podílu romských žáků vzdělávajících se dle RVP ZV UV ve třídách zřízených dle § 16 odst. 9 školského zákona a návrhu souboru opatření pro oblast vzdělávání a další relevantní oblasti“. Uvítalo proto, že výsledky analýzy, včetně navrženého souboru opatření k přijetí, budou projednány Expertním fórem. V neposlední řadě Kolegium vzalo na vědomí, že příští zpráva pro Výbor ministrů musí obsahovat konkrétní opatření, která byla v relevantních oblastech přijata, nebo plán jejich přijetí. Pro zlepšení pozice České republiky v řízení před Výborem ministrů je nezbytné, aby v té době již bylo dosaženo hmatatelného posunu v procesu diagnostiky a účinného rozlišení LMP od sociálního znevýhodnění, v odstraňování překážek k přístupu romských dětí k předškolnímu vzdělávání romských dětí, v procesu stabilizace pozic pomocných pedagogických pracovníků a zajištění jejich dostupnosti, v plánu zavedení sociálního pracovníka a pedagoga a v kontrole diskriminačního nastavování spádovosti.

 

Komissarov proti České republice

Rozsudek ESLP Dne 3. února 2020 Soud rozhodl, že došlo k porušení práva stěžovatele na osobní svobodu ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy pro jeho držení ve vydávací vazbě po nepřiměřeně dlouhou dobu, která byla způsobená průtahy v azylovém řízení, jež odporovaly vnitrostátním lhůtám, přičemž vnitrostátní orgány na tyto průtahy nereagovaly s požadovanou péčí.

Závěry Kolegia Kolegium vzalo na vědomí informace o probíhajících jednáních k výkonu rozsudku a věcí se bude zabývat na příštím zasedání ve světle výsledků dalších jednání. Vyzdvihlo důležitost sledování praktické účinnosti přijatých i zamýšlených opatření, jejichž cílem je zajištění urychleného vyřízení azylových žádostí a náležitého vyhodnocování přípustnosti dalšího trvání vazby ve světle požadavků plynoucích z článku 5 Úmluvy.

 

Grosam proti České republice

Rozsudek ESLP Dne 23. června 2022 Soud rozhodl, že se stěžovateli, soudnímu exekutorovi, nedostalo projednání nezávislým a nestranným soudem ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když o jeho kárném provinění rozhodoval zvláštní senát Nejvyššího správního soudu složený kromě dvou soudců z povolání ze čtyř přísedících, kteří jsou ustanovováni netransparentním způsobem a bez dostatečných záruk proti vnějším tlakům. Tento nedostatek nemohl zhojit ani přezkum rozhodnutí Ústavním soudem, jenž není soudem s úplnou přezkumnou pravomocí, neboť posuzuje jen otázky ústavnosti.

Dne 14. listopadu 2022 vyhověl panel pěti soudců žádosti vlády o postoupení věci velkému senátu.

 Závěry Kolegia Kolegium vzalo na vědomí, že byl případ postoupen velkému senátu, a že tedy v tuto chvíli nevyvstává potřeba přijetí žádných obecných opatření.

 

B. Ü. proti České republice

Rozsudek ESLP Dne 6. října 2022 Soud konstatoval, že vnitrostátní orgány neprovedly náležité vyšetřování údajného špatného zacházení se stěžovatelem ze strany policistů a nezajistily mu participaci na šetření v rozsahu nezbytném k ochraně jeho oprávněných zájmů, čímž došlo k procesnímu porušení článku 3 Úmluvy. Hmotněprávní porušení daného článku kvůli použití donucovacích prostředků policisty Soud neshledal. Ohledně podmínek stěžovatelova pobytu v zařízení pro zajištění cizinců Soud uvedl, že stěžovatel nevyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy.

Závěry Kolegia Kolegium vzalo na vědomí informace o tomto rozsudku, jakož i o rozsudku ve věci Sládková proti České republice ze dne 10. listopadu 2022, kde Soud rovněž shledal porušení článku 3 Úmluvy z důvodu neprovedení účinného vyšetřování špatného zacházení, kterého se měli dopustit policisté, ze strany Generální inspekce bezpečnostních sborů. Kolegium se těmito rozsudky bude zabývat na dalším zasedání ve světle výsledků jednání dotčených orgánů, která svolá KVZ.

 

Approach proti České republice

Rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva Dne 20. ledna 2015 Výbor shledal, že v českém právním řádu není výslovně ani prostřednictvím jasné a přesné judikatury zakotvena nepřijatelnost všech forem tělesných trestů na dětech, které mohou ovlivnit jejich fyzickou integritu, důstojnost, rozvoj a duševní pohodu. Zákonná úprava tedy dovoluje tělesné tresty z výchovných důvodů a postihuje jen takové, které dosáhnou zvláštního stupně závažnosti, čímž Česká republika porušuje článek 17 Evropské sociální charty.

Závěry Kolegia Kolegium podpořilo nezbytnost výslovného zakotvení nepřijatelnosti tělesného trestání v občanském zákoníku a realizace doprovodných osvětových aktivit ze strany MPSV. O konkrétním návrhu novelizace, kterou přichystá legislativní odbor Ministerstva spravedlnosti ve spolupráci s KVZ, budou členové Kolegia informováni.

 

Transgender Europe a ILGA-Europe proti České republice

Rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva Dne 15. května 2018 Výbor rozhodl, že platná právní úprava změny pohlaví v České republice představuje porušení čl. 11 odst. 1 Evropské sociální charty, který stanoví, že každý má právo na opatření, jež mu zajistí nejvyšší možný dosažitelný standard zdravotní péče. Výbor shledal, že požadavek chirurgického zákroku spojeného se sterilizací podmiňující právní uznání změny pohlaví představuje zásah státu do práva chráněného článkem 11 Charty, který není nezbytný.

Závěry Kolegia Kolegium uvítalo a podpořilo záměr zahájit legislativní proces ohledně zrušení podmínky sterilizace pro právní uznání změny pohlaví a vyjádřilo naději, že se ho v dohledné době podaří dotáhnout do úspěšného konce.

 

University Women of Europe (UWE) proti České republice

Rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva Dne 5. prosince 2019 Výbor rozhodl, že v českém právním řádu není zajištěna transparentnost odměňování spočívající v poskytování informací o odměňování a možnosti srovnávat pracovní místa mezi obchodními společnostmi v soukromém sektoru, čímž došlo k porušení práva na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 4 odst. 3 Evropské sociální charty a práva na rovné příležitosti a na rovné zacházení v záležitostech zaměstnání a povolání bez diskriminace na základě pohlaví chráněného čl. 1 písm. c) Dodatkového protokolu z roku 1988.

Závěry Kolegia Kolegium uvítalo a podpořilo práce na vnitrostátních strategických dokumentech a již probíhající naplňování Strategie. Shodlo se, že jejich realizace je nutná pro naplnění mezinárodních závazků ČR v této oblasti. Kolegium dále přivítalo tvorbu směrnice o transparentnosti odměňování a vyzdvihlo důležitost její řádné a včasné transpozice. Podpořilo též vhodnost brzké novelizace českého právního řádu tak, aby obsahoval výše uvedená opatření v oblasti transparentnosti odměňování, neboť je povinností České republiky naplňovat závazky, které jí vyplývají nejen z členství v EU, ale i v Radě Evropy.

 

ICJ proti České republice

Rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva Dne 20. října 2020 Výbor rozhodl, že Česká republika porušuje článek 17 Evropské sociální charty, jelikož dětem do 15 let neposkytuje v řízení o činu jinak trestném dostatečná procesní práva. Nezajišťuje jim totiž v předprocesní fázi řízení nutnou obhajobu a neposkytuje jim alternativy (odklony) k formálnímu soudnímu řízení.

Závěry Kolegia Kolegium ocenilo práci legislativního odboru Ministerstva spravedlnosti a uvítalo přípravu legislativního návrhu na změnu zákona o soudnictví ve věcech mládeže.

 

Zdroj: Kancelář pro zastupování před ESLP
Foto: canva.com

Go to TOP