I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) vyhověl ústavní stížnosti obchodní společnosti FINE DECORATING a.s. a zrušil rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 8/2016 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, byl odmítnut pro neoprávněnost navrhovatele.

V řízení před správními soudy se nejvyšší státní zástupce žalobou ve veřejném zájmu domáhal zrušení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z prosince 2010, kterým byla stěžovatelce udělena licence na výrobu elektřiny na dobu 25 let se vznikem oprávnění a termínem zahájení výkonu licencované činnosti ke dni nabytí právní moci rozhodnutí, a to pro celkový instalovaný sluneční výkon 4,998 MW pro provozovnu fotovoltaické elektrárny Jeníkov. Krajský soud v Brně nejprve žalobu v celém rozsahu zamítl, toto rozhodnutí však Nejvyšší správní soud zrušil. Následně Krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudek tak, že rozhodnutí úřadu o udělení licence stěžovatelce zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že revizní zpráva nemohla být dostatečným podkladem pro vydání rozhodnutí o udělení licence, neboť neprokázala bezpečnost, a tím ani technickou způsobilost energetického zařízení; dobrou víru ve správnost napadeného rozhodnutí stěžovatelka podle soudu nenabyla.

Stěžovatelka se poté marně bránila kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Poukázal na svoje dřívější rozhodnutí ve věci Tuchlovice (rozsudek č. j. 2 As 313/2015-492 z 30. 3. 2017) ve kterém uvedl, že v případě tak závažné vady, jako je chybnost revizní zprávy spočívající v deklarování revize neexistujících instalací, bude možno přiznat ochranu právům nabytým v dobré víře zpravidla v takovém případě, kdy žadatel o licenci žádným způsobem nezakrýval, že jeho elektrárna nebyla v době vyhotovení revizní zprávy dokončená. To však dle kasačního soudu nebyl případ stěžovatelky. Stěžovatelka se následně obrátila na Ústavní soud a ve své ústavní stížnosti mj. namítala, že v jejím případě došlo k porušení zásady legitimního očekávání. Poukázala přitom právě na výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci Tuchlovice s tím, že revizní zprávy jsou v zásadě shodné a Nejvyšší správní soud dle stěžovatelky uspokojivě nevysvětlil rozdíl mezi vyhovujícím rozhodnutím a ochranou dobré víry v případě FVE Tuchlovice a zamítavým rozhodnutím v případě stěžovatelky.

Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud vyslovil absenci dobré víry stěžovatelky, kterou by bylo nutné chránit ve správním soudnictví, aniž by náležitě a přesvědčivě vysvětlil odlišné zacházení proti věci Tuchlovice, v níž za vskutku velmi podobných okolností rozhodl opačně.

Kasační soud jednak uvedl, že revizní zpráva předložená stěžovatelkou popisovala stav, v jakém se má elektrárna nacházet v budoucnu dle projektové dokumentace, a to z toho důvodu, že zpráva je v těchto částech psána v přítomném čase, nikoliv v čase budoucím. Ústavní soud k tomu však podotýká, že identické nedostatky revizní zprávy existovaly i ve věci Tuchlovice.

Dalším stěžejním důvodem, proč nebylo stěžovatelce vyhověno, byl závěr kasačního soudu, že v právě projednávané věci se stěžovatelka snažila zastírat, v době revize nebyly ještě namontovány všechny fotovoltaické panely. Ve věci Tuchlovice takový závěr učiněn nebyl, a to z toho důvodu, že v předloženém kolaudačním souhlasu bylo uvedeno, že byl v listopadu 2010 vydán zákaz používání stavby pro její nedokončenost, takže Energetický regulační úřad mohl jednoduše zjistit, že revize byla vykonána v době, kdy elektrárna ještě nebyla kompletní. Ve správním spisu ve věci FVE Jeníkov se podle soudu naopak žádný podobný doklad nenacházel a z toho soud dovodil, že stěžovatelka nedokončenost elektrárny zastírala a nemohla proto být v dobré víře.

Ani jedna z výše uvedených tezí podle Ústavního soudu neobstojí. Zejména pak nelze stěžovatelce klást k tíži, že v její věci stavební úřad nevydal zákaz používání stavby pro její nedokončenost, jak k tomu došlo ve věci Tuchlovice. Na skutečnost, že revizní zpráva ve spojení s povolením předčasného užívání stavby nemůže osvědčit bezpečnost elektrárny v plném rozsahu, měl stěžovatelku upozornit Energetický regulační úřad a vyzvat ji k odstranění vad. Je věcí státu, aby ve správních řízeních, které vede, nechyboval, a pokud k tomu přece jen dojde, aby zásadně nesl následky svých pochybení.

Ústavní soud současně upozorňuje, že nyní řešená věc se v podstatných rysech značně liší od věci řešené nálezem sp. zn. I. ÚS 946/16, kterým Ústavní soud zamítl ústavní stížnost obchodní společnosti FVE Mozolov s. r.o. V této věci se z pohledu existence dobré víry vyskytl zásadní rozdíl, a to vědomost stěžovatelky o úpravě revizní zprávy, u níž nebyla schopna vysvětlit, jak k ní došlo (viz tisková zpráva a nález: https://bit.ly/2JZYV7h).

Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Brně, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveném v tomto nálezu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 2086/17 je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud, Brno