Ústavní soud zveřejnil dne 13. prosince 2022 svůj nález sp. zn. I. ÚS 550/22, podle něhož platí, že nerespektuje-li obecný soud shodné tvrzení smluvních stran o zamýšleném obsahu ujednání (který neodporuje zákonu, dobrým mravům atp.) a zaujme-li výklad vlastní, který vede ke smluvními stranami nezamýšleným důsledkům, jedná se o nepřípustnou formu soudcovského dotváření práva a tím o porušení principu autonomie vůle podle čl. 2 odst. 4 v návaznosti na čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala proti vedlejším účastnicím zaplacení 3 978 945 Kč jako rozdílu mezi vyplaceným pojistným plněním a zbytkem investic vložených do objednaného díla. Okresní soud v Semilech nejprve vyhověl žalobě stěžovatelky proti vedlejším účastnicím na náhradu škody vzniklé vyhořením objektu. Dospěl totiž k závěru, že prokázanou příčinou vzniku požáru byla neodborná manipulace zaměstnance první vedlejší účastnice, která byla subdodavatelem díla, s tepelným spotřebičem; druhá vedlejší účastnice je pak její pojišťovnou. Dospěl tedy k závěru o pasivní legitimaci první vedlejší účastnice, která odpovídá za činnost svého zaměstnance, jehož k určené práci řádně neproškolila na úseku požární ochrany. K rozporované aktivní legitimaci stěžovatelky konstatoval, že ačkoli stěžovatelka nebyla vlastníkem rozestavěné stavby, která již byla v době uzavření dodatku samostatnou věcí zapsanou v katastru nemovitostí a která nebyla samostatnými úkony převedena, vůlí stran bylo, aby se stěžovatelka stala novým objednatelem, investorem a konečně i vlastníkem hotového díla.

K odvolání první vedlejší účastnice změnil Krajský soud v Hradci Králové prvostupňové rozhodnutí napadeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl, a to pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky, a zavázal ji k náhradě nákladů řízení.

Nejvyšší soud následné dovolání napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví napadených rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta její žaloba, a to pro porušení práva na spravedlivý proces ve spojení s právem na ochranu majetku podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Po seznámení se zaslanými podáními a obsahem zapůjčeného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Jak ÚS v nálezu uvedl, v dané věci vyvstávají tyto aspekty ochrany práv jednotlivce: extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, úzce související s požadavky náležitého odůvodnění soudního rozhodování, to vše pod záštitou čl. 36 odst. 1 Listiny pro ochranu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, a dále princip autonomie vůle zakotvený v čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 v návaznosti na čl. 1 odst. 1 Ústavy – aspekt stěžovatelkou výslovně nezmíněný, přesto Ústavním soudem nad rámec odůvodnění ústavní stížnosti [srov. např. bod 19 nálezu ze dne 21. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 3552/19 či bod 20 nálezu ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 2404/19 (N 137/100 SbNU 508)] nejen identifikovaný, ale i klíčový.

ÚS v nálezu mimo jiné konstatoval, že „k vyhovění stěžovatelce byl veden v zásadě jednoduchou úvahou: Posláním obecných soudů v občanskoprávních věcech je usilovat o to, aby se právním a soudním sporům předcházelo, nikoli je svou rozhodovací praxí vytvářet (srov. např. povinnost vést účastníky soudního řízení ke smíru, zakotvenou v § 99 odst. 1 a § 100 odst. 2 o. s. ř.).

V projednávané věci nelze než přisvědčit argumentu stěžovatelky, že obecné soudy v napadených rozhodnutích vyvodily ze zjištěného skutkového stavu extrémně nelogické právní závěry, trvaly-li za pomoci vlastního výkladu smluvního ujednání, s nímž se žádná ze smluvních stran neztotožnila (zaujímala jej pouze první vedlejší účastnice jako deliktně odpovědný škůdce a jako třetí osoba stojící mimo posuzovaný smluvní vztah), na závěru, že poškozeným subjektem je někdo, kdo se zjevně poškozen být necítí“.

…

ÚS dále v nálezu uvedl, že „poměrně nelogickým výsledkem napadeného výkladu obecných soudů, které navrhují několik variant, kdo koho mohl a měl žalovat tak, aby byly majetkové vztahy způsobené požárem narovnány, a vysvětlují stěžovatelce, že uzavřenou smlouvu nemyslela tak, jak tvrdí, že myslela, přestože podle všeho ona i její právní předchůdkyně díky své personální propojenosti disponují jednotnou vůlí (viz výše body 31 a 35), to vše aniž by logicky a přesvědčivě vyložily, proč právě stěžovatelkou zvolená cesta nemohla být vedle jimi navrhovaných variant stejně účinná, je zaprvé vyvázání odpovědného subjektu [první vedlejší účastnice] z jeho povinnosti škodu nahradit a zadruhé neposkytnutí ochrany vlastnickému právu stěžovatelky, která jediná se subjektivně (a vcelku prokazatelně) cítí být poškozena. Ústavní soud dospěl s ohledem na uvedené shrnutí k závěru, že v projednávané věci se krajský soud dopustil nepřípustného dotváření práva, neboť nebylo pro výklad smluvního ujednání a z něj plynoucího posouzení věci nezbytné (viz druhá z podmínek předestřených v bodě 28 nálezu)“.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.) s ohledem na výše uvedené vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky (obchodní společnosti) a zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 23 Cdo 1222/2020-420 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. prosince 2019 č. j. 47 Co 172/2019-341, neboť uvedenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu vlastnického práva podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a byl porušen princip autonomie vůle zakotvený v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 v návaznosti na čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Právní věta:

Jde o nepřípustnou formu soudcovského dotváření práva a tím o porušení principu autonomie vůle podle čl. 2 odst. 4 v návaznosti na čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, nerespektuje-li obecný soud shodné tvrzení smluvních stran o zamýšleném obsahu ujednání (který neodporuje zákonu, dobrým mravům atp.) a zaujme-li výklad vlastní, který vede ke smluvními stranami nezamýšleným důsledkům.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 550/22 je dostupný ZDE.

Zdroj: ČTK
Foto: canva.com