Národní třída jako osud? U sídla ČAK začala cesta studentky PF UK za právem

„Pozvánka ČAK na „listopadové chill-out lounge“ mě moc potěšila, rozhodla jsem se proto přijít si po 33 letech mezi své kolegy zavzpomínat na tuto, pro mě nezapomenutelnou, dobu. Cestou na Národní jsem se na jednom z panelů s dobovými fotografiemi poznala a rázem všechny mé zážitky znovu ožily,“ řekla na úvod našeho povídání pražská advokátka a mediátorka JUDr. Hana Lenghartová.

 

Pamatujete si, jak probíhal Váš památný pátek 17. listopadu?

Jak každý ví, vše začalo v odpoledních hodinách na Albertově, kde byla organizována pietní akce k 50. výročí uzavření vysokých škol nacisty. Průvod byl skutečně mohutný, po několika projevech se putovalo na Vyšehrad k hrobu Karla Hynka Máchy, kde se část davu odpojila a zbytek pokračoval po nábřeží směrem do centra. K tomuto momentu se váže živá vzpomínka, kdy břeh Vltavy lemovaly prázdné svítící tramvaje, všichni lidé z nich totiž vystupovali, připojovali se k nám, skandovala se různá hesla jako například „Češi pojďte s námi“ a postupně se rozrůstající dav na chvíli zastavil pod okny bytu Václava Havla. Když jsme míjeli budovu Národního divadla, bylo myslím těsně před začátkem divadelního představení, neboť za okny Nové scény stáli herci, pamatuji si paní Jiřinu Bohdalovou, jak mávala kapesníčkem.


Tehdy jste ale nevěděla, že Vás známý fotograf a režisér zvěčnil na několika svých snímcích…

Po nějaké době, přesně nevím, zda šlo o měsíce, či roky, šel můj tatínek domů z práce kolem výstavní síně v Mánesu (dnes je tam tuším cukrárna) a tam se konala výstava revolučních fotografií pana Jiřího Ployhara. Za sklem viděl viset obrovskou fotografii, na které jsem vyfotografována, jak držím národní vlajku a rukou ukazuji znak vítězství. Zašel tedy dovnitř a domů se vrátil s úlovkem hned několika historických relikvií, na nichž jsem zvěčněna. Tyto poklady uchovávám dodnes doma. Proto mě ani tolik nepřekvapilo, když jsem se letos opět viděla na jednom z panelů lemujících Národní třídu.

 

 


Vraťme se zpět do roku 1989, co se dělo dál, když jste došli na Národní třídu?

Na Národní třídě jsme pak pochopili, že jsme v pasti, neboť před námi stál kordon policistů se štíty a uzavíraly se i boční ulice. Zapalovali jsme svíčky a pokládali do řady před policisty, jejichž mladé tváře byly vidět přes přilby. A k mému velkému údivu jsem najednou hleděla do očí bratrovi mé spolužačky ze základní školy. Znali jsme se od dětství, nemohla jsem tomu paradoxu vůbec uvěřit. Pak už se nesla od ucha k uchu informace, že jsme ze všech stran zcela odříznuti. Dav skandoval „Máme holé ruce“.


Demonstranti tenkrát hledali úkryt v domech na Národní, kam jste se schovala před násilným útokem Vy?

Jakmile se kordon rozeběhl přes ty svíce do davu a švihal obušky, s několika svými spolužáky jsem přeskočila zábradlí a vběhla do podzemní vinárny, která se nacházela vedle lahůdkářství U Paukerta. Vinárna byla plná, nezbylo nám, než se schovat na WC, tísnilo se nás tam asi osm a byli jsme mrtví strachy. Když jsme měli zato, že je už bezpečné vylézt na ulici, nikdo už ani nemluvil. Byl to šokující pohled vrátit se zpět na Národní třídu. Ani nevím, jak jsem se dostala domů, protože tento moment má paměť prostě vytěsnila.


Jak jste prožívala další porevoluční dny?

Na 18. listopadu jsme pak měli lístky do Realistického divadla, představení se však nekonalo. V divadle byli studenti, herci, disidenti, živě se diskutovalo a vznikl tam nápad vyhlásit týdenní stávku divadel. Bylo nám 19 let a seděli jsme vedle Václava Havla, kterého jsme do té doby znali jen z Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy a podobně, ten zážitek se vůbec nedá popsat slovy. Ty další dny mi pak už splývají, každý den demonstrace, plné Václavské náměstí, pak Letenská pláň, prapory a transparenty, cinkání klíči, zpěvy písní, byla už velká zima. Také úsměvné vzpomínky, třeba na mého dědečka trhajícího před televizní obrazovkou komunistickou knížku.


Revoluce významně ovlivnila i vysokoškolské studium – co všechno bylo jinak na pražské právnické fakultě?

Byli jsme velmi specifický ročník – první, kteří jsme měli prodloužené studium zpátky na pět let. Mnozí byli hodně otrávení, protože už měli domluvenou práci. Současně jsme byli posledním ročníkem, který měl klasické závěrečné státnice, takže pět ústních zkoušek v jeden den. Mezitím se samozřejmě zásadně změnilo učivo, ve třetím ročníku začalo všechno po novu – obchodní právo, občanské právo, vznikaly nové učebnice, vyvíjely se osnovy. Velkým zklamáním bylo zavedení magisterského titulu. Ale vše se nakonec zvládlo.


Jaké jsou Vaše pocity dnes, na „místě činu“ ?

Jsem vděčná, že ČAK uspořádala takovou krásnou vzpomínkovou akci, sešli jsme se s kolegy, povídali, zapálili vzpomínkové svíce, moc jsem si ten den užila. Asi poprvé za těch 33 let bez nádechu hořkosti a smutku, (neboť historické snahy zprofanovat a zpochybnit spontánnost a opravdovost těchto událostí na dlouhou dobu uzavřely mé tehdejší pocity hluboko v duši), ba naopak, s upřímnou radostí!


Redakce AD

Foto: ČAK; archiv JUDr. Lenghartové

 

Go to TOP