Ústavní soud zveřejnil dne 26. října 2022 nález sp. zn. I. ÚS 766/22, ve kterém konstatoval, že Nejvyšší soud (NS) zajišťuje vedle funkce ochránce základních práv účastníků řízení také funkci sjednocovatele judikatury. Pokud NS při posuzování přípustnosti dovolání nerespektuje a dostatečně se nevypořádá se závažnými otázkami a důvody, pro které stěžovatel podal návrh, dopouští se protiústavní libovůle a svévole – porušuje tím právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

 

Krajský soud v Praze (v souzené věci prvním) rozsudkem ze dne 26. 5. 2020 potvrdil (první) rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 11. 2019, jímž byla zamítnuta žaloba dvou žalobců (v tomto řízení vedlejší účastníci) o nahrazení projevu vůle žalované České republiky – Státního pozemkového úřadu (stěžovatelky) uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu tam označených pozemků. Podle shodných závěrů obou soudů nebyli žalobci ani jejich právní předchůdci při uspokojování zbývající malé části restitučních nároků dostatečně aktivní; neúčastnili se v potřebné míře veřejných nabídek. Za této situace oba soudy postup stěžovatelky neshledaly liknavým či svévolným, a to ani v poměrech, kdy stěžovatelka o nevydání zbývající části odňatých pozemků pro zákonné překážky rozhodla až po 26 letech od zahájení restitučního řízení (1991).

Nejvyšší soud na základě dovolání žalobců oba (první) rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvody pro tento postup shledal v tom, že odvolací soud v nedostatečné míře zohlednil závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, „nepřihlédl ke všem relevantním kritériím a oproti nim akcentoval hlediska, jež jsou méně právně významná“. Sice připomněl, že délka řízení před pozemkovým úřadem bez dalšího (sama o sobě) nemusí zakládat mimořádné okolnosti odůvodňující převod konkrétních pozemků nezařazených do veřejné nabídky stěžovatelky oprávněným osobám, avšak nelze přehlížet, že o nevydání odňatých pozemků pro zákonné překážky bylo v souzené věci rozhodnuto až v roce 2017. Aktivitě žalobců při uspokojování restitučního nároku formou účasti na veřejné nabídce pozemků a nikoliv „jen“ prostřednictvím žaloby o nahrazení projevu vůle „přitom nasvědčuje jejich účast v nabídkových řízeních konaných v roce 2017“.  Závěry soudů nižšího stupně o nedostatku aktivity žalobců se proto dovolacímu soudu „nejeví být zcela přiměřenými“. Nejvyšší soud konečně připomněl, že jeho právní názor je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Okresní soud v Berouně ústavní stížností napadeným (v souzené věci druhým) rozsudkem nahradil projev vůle stěžovatelky spočívající v přijetí návrhu předmětné smlouvy o převodu pozemků. Soud konstatoval, že takový postup stěžovatelky, kdy žalobci čekali na rozhodnutí o nevydání (zbývajících) pozemků 26 let, je liknavým a svévolným postupem, a to za situace, kdy žalobci byli dostatečně aktivní v účasti na veřejných nabídkách.

Krajský soud v Praze napadeným (druhým) rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění mimo jiné připomněl, že v souzené věci „Za stavu, kdy Nejvyšším soudem ČR byla aktivita žalobců při uspokojování jejich restitučního nároku před podáním žaloby v této věci shledána jako dostatečná, rozhodl soud prvního stupně zcela správně, pokud žalobě v plném rozsahu vyhověl“.

Nejvyšší soud následně ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost odmítl. Poukázal na to, že hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu stěžovatelky při uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem, do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části restitučního nároku žalobců, jejichž právní předchůdkyně tento nárok uplatnily již před 26 lety.

Dovolací soud k argumentaci stěžovatelky rozporem závěrů vyslovených ve výše citovaném rozsudku a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020 sp. zn. 28 Cdo 887/2020 (v němž bylo odmítnuto dovolání týchž žalobců směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba pro neprokázání liknavosti a svévole stěžovatelky zamítnuta) vycházely soudy oproti přítomnému sporu z odlišného skutkového stavu věci, kdy účast žalobců ve veřejných nabídkách organizovaných stěžovatelkou nevyšla najevo. Stěžovatelkou předestíraný rozkol v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu tudíž dán není.

Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudků Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na vlastnictví majetku podle čl. 11 odst. 1 a základního práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.

Ústavní soud mimo jiné ve svém nálezu zdůraznil, že „jsou to právě procesní předpisy podústavního práva, které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny realizovat. Pokud pak účastník řízení takto stanovený postup dodrží a soud (příp. jiný orgán) přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti. Posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší Nejvyššímu soudu, jemuž náleží sjednocování judikatury ostatních soudů, avšak k odepření spravedlnosti by došlo v důsledku svévole, kdyby například rozhodnutí obsahovalo zcela nedostatečné odůvodnění nebo kdyby intepretací zákonných ustanovení o dovolání došlo k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. Lze proto říci, že ani při plnění funkce sjednocovatele judikatury nemůže dovolací soud v rámci řízení o dovolání pouštět ze zřetele ochranu základních práv a svobod, která musí být uplatňována u soudů všech stupňů (čl. 4 Ústavy)“.

Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší soud v souzené věci obě své funkce (tj. ochránce základních práv stěžovatelky a sjednocovatele judikatury) nenaplnil, když právo stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces porušil zejména nedostatečným posouzením meritorních otázek.

…

Ústavní soud – obdobně jako v usnesení sp. zn. II. ÚS 2032/20 – podtrhl závažnost otázek a důvodů, pro které podala stěžovatelka ústavní stížnosti. Pokud Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání tyto důvody nerespektoval, dopouštěl se protiústavní svévole. Ústavní soud si nemůže, a to v souvislosti s otázkami připomínanými stěžovatelkou ve vztahu k soudnímu řízení, jež se týká stejných účastníků a v zásadě s totožným skutkovým základem, nevšimnout nejednotné rozhodovací praxe. Ústavní soud proto musí připomenout, že právní praxe vyžaduje odpovědi ze strany Nejvyššího soudu jako sjednocovatele judikatury.

…

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj prof. JUDr. Vladimír Sládeček, DrSc.) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve zbytku ústavní stížnost omítl pro nepřípustnost.

 

Právní věty:

Nejvyšší soud zajišťuje vedle funkce ochránce základních práv účastníků řízení také funkci sjednocovatele judikatury.

Pokud Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání nerespektuje a dostatečně se nevypořádá se závažnými otázkami a důvody, pro které stěžovatelka podala návrh, dopouští se protiústavní libovůle a svévole. Tím porušuje právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Pominout nelze stav, kdy Nejvyšší soud prakticky tytéž (stěžovatelkou vznesené) otázky a důvody v řízení, které se týkají stejných účastníků (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2032/20), neposoudil a nerozhodl o nich srovnatelně stejně. Nejvyšší soud v tomto smyslu nenaplnil funkci sjednocovatele judikatury nalézacích a odvolacích soudů, k čemuž institut dovolání jako mimořádného opravného prostředku slouží především (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 192/11 a II. ÚS 289/06). V této úloze Ústavní soud Nejvyšší soud nahradit nemůže.

 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 766/22 je dostupný ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Igor Zehl