Dne 26. září 2022 pod záštitou českého předsednictví v Radě EU uspořádala v pražském Karolinu společně Česká advokátní komora, Ministerstvo spravedlnosti, Unie obhájců ČR a Právnická fakulta UK mimořádně zajímavou a tématy nabitou mezinárodní konferenci „Bilance a perspektiva trestního práva EU a jeho aplikace v členských státech“.

 

Prof. JUDr. Bc. Tomáš Gřivna, Ph.D., krátce po deváté dopolední přivítal ve velké aule Karolina přítomné účastníky, jakož i ty, kteří využili možnost sledovat konferenci online, a krátce pohovořil o historických prostorech Karolina a jeho historii. Následně se ujal slova prof. JUDr. Radim Boháč, Ph.D., děkan Právnické fakulty, který porovnal vývoj trestního práva a dopad evropských předpisů v dobách jeho studií a nyní s tím, že zaznamenává podstatnou změnu dříve výsadně oboru vnitrostátního, který dnes pohlcuje řadu unijních vlivů a prosazují se řešení konkrétních členských států. Děkan Radim Boháč dále využil účasti zástupců ministerstva spravedlnosti a vyzval jejich prostřednictvím ministerstvo k aktivnějšímu řešení národních implementací a dodržování implementačních lhůt. Následně se dalšího příspěvku ujala Mgr. et Mgr. Zuzana Fišerová, náměstkyně ministra spravedlnosti pro řízení sekce mezinárodní a evropské spolupráce, která krátce shrnula roli všech jednotlivých unijních institucí v rámci evropského legislativního procesu a neméně důležitou roli národních vlád a zákonodárců při implementaci unijních předpisů. K předsednictví České republiky v Radě EU uvedla, že „roli ČR vnímá spíše jako moderační, za současné nutnosti řešit aktuální problémy a výzvy, v trestněprávní souvislosti například otázky související s válkou na Ukrajině“.

 

Za ČAK vystoupil s úvodním příspěvkem její místopředseda JUDr. Martin Maisner, PhD., MCIArb., který zdůraznil jednak roli a aktivní zapojení ČAK do přípravy legislativy na unijní i národní úrovni, aktuálně zejména zaměřené na posilování a důsledné prosazování advokátní povinnosti mlčenlivosti a ochrany důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem. „Očekávání toho, že se podaří, aby se vývoj ubíral správným směrem, jsou veliká,“ shrnul. Unii obhájců ČR na konferenci zastupoval JUDr. Tomáš Sokol, který navázal na děkana PF UK a zmínil, že dnešní trestní právo, jak hmotné, tak i procesní, je v daleko větší míře adaptací unijních norem, přičemž k této adaptaci dochází někdy v souladu s představou Bruselu, jindy je představa odlišná ve snaze zachovat specifika národního právního řádu. „Bedlivě je třeba sledovat například modifikaci trestního procesu, aby nedocházelo ke kontroverzní harmonizaci v rozporu se zájmy obhajoby či obviněných“ uvedl.

 

První odborný panel široce nazvaný „Evropská legislativa“ zahájil prof. JUDr. PhDr. Michal Tomášek, DrSc. s příspěvkem nazvaným „Kam kráčí trestní právo Evropské unie (bilance a perspektiva)?“. Odkázal na svou monografii Europeizace trestního práva a v rámci příspěvku pohovořil zejména o přesunu trestní oblasti v rámci Lisabonské smlouvy do oblasti sdílených pravomocí. Následně představil specifika evropského trestního práva hmotného, která souvisejí s dříve zmíněným vývojem postupného přesunu části suverenity členských států na EU, což vysvětlil na příkladu unijního deliktu – trestným činům proti finančním zájmům EU. Ve zbytku pojednal o principu oboustranné trestnosti jako jedné z podmínek pro vydání pachatele do jiného členského státu a možnosti rozšiřování této kategorie trestných činů na základě zvláštního legislativního postupu, který vyžaduje jednomyslnost členských států. Problematiku posuzování oboustranné trestnosti trestného činu na příkladu případu katalánských politiků z roku 2017 demonstroval vývoj evropské i vnitrostátní judikatury posuzování skutkových podstat co nejpodobnějších skutků popsaných v rámci Evropského zatýkacího rozkazu.

 

Následoval příspěvek Mgr. Petra Klementa, evropského veřejného žalobce za ČR, který představil úřad EPPO se sídlem v Lucemburku, jenž si klade za cíl na základě posílené spolupráce harmonizovat rozhodnutí a trestněprávní politiky 22 členských států EU a pro který aktuálně pracuje devět českých veřejných žalobců, kteří jsou přiděleni k šesti různým soudům napříč ČR, ale podléhají českému zákonu o státním zastupitelství jen v omezeném rozsahu. Dále shrnul rok činnosti Úřadu evropského veřejného žalobce (EPPO), včetně statistik z výroční zprávy. „Průběžné statistiky mimo výroční zprávu nejsou k dispozici z důvodu solidarity s méně aktivními členskými státy“ uvedl. V příspěvku dále zmínil, že zřízení úřadu považuje za historický milník, zároveň však jakékoliv hodnocení po roce činnosti považuje za předčasné s ohledem na agendu – převážně hospodářskou kriminalitu, nicméně již je patrné, že skutkové podstaty případů z různých členských států se příliš neliší a řízení tedy probíhají efektivně. Na druhou stranu je iluzorní se domnívat, že dojde k vymýcení páchání některých trestných činů, jak to některé státy mediálně prezentují. Co se týče možného rozšiřování kompetencí EPPO do budoucna, aktuálně probíhá diskuse v souvislosti s obcházením sankcí, což je na rozdíl od potírání trestných činů proti životnímu prostředí či terorismu logický i realistický cíl.

 

Mgr. Michal Franěk, náměstek pro řízení sekce koordinace tvorby právních předpisů a prevence korupce MSp, se ve svém příspěvku zaměřil na implementaci a harmonizaci v trestním právu hmotném i procesním. V rámci hmotného práva jde tedy převážně o harmonizaci skutkových podstat tzv. eurozločinů, přičemž jejich seznam je možné dále rozšiřovat. „Přestože rozšíření vyžaduje jednomyslnost, jak již zaznělo, někdy je proces velice zdlouhavý (příklad hate crimes), jindy, například v případě obcházení omezujících opatření souvisejících s protiruskými sankcemi, to jde překvapivě rychle,“ uvedl. Členské státy se často musejí potýkat s otázkami, které jejich trestní řád ani nezná, ať už jde o hranice trestnosti, sankce, nebo celé systémy např. pomoci obětem či potírání genderově podmíněného násilí. „V rámci řešení vzájemného postavení vnitrostátních a evropských norem tak dochází k zajímavým debatám. Vždy se snažíme zachovávat autonomii českého právního řádu, některé oblasti jsou však již plně harmonizované“ dodal závěrem svého vystoupení.

 

V rámci dalšího panelu, na který se auditorium přesunulo do tzv. modré posluchárny Karolina, nazvaného „Evropská aplikační praxe“ zazněl nejprve videopříspěvek Mgr. et Mgr. Věry Jourové, místopředsedkyně Evropské komise, která shrnula aktuálně projednávané předpisy a zapojení Komise v různých stádiích legislativního procesu. Především zdůraznila návrhy nařízení o e-evidence, harmonizaci trestných činů proti životnímu prostředí, plánovanou regulaci přenosu trestního řízení, potírání zneužívání dětí online a další. Dále vyzdvihla důležitost činnosti Eurojustu a Europolu v rámci potírání přeshraniční kriminality a zdůraznila nutný pokrok a zapojení členských států a advokátních organizací do vzdělávání v oblasti evropského práva.

 

Následně vystoupili doc. JUDr. Ondrej Laciak, Ph.D., jako předseda trestního výboru Rady evropských advokátních komor (CCBE) a Mgr. Miroslav Krutina, viceprezident Evropské trestní advokátní komory (ECBA). Kromě představení obou elitních evropských advokátních organizací a shrnutí priorit v oblasti evropského trestního práva, které vyplývají z pracovního programu Evropské komise, se oba zaměřili na další potřebu posilování minimálních standardů v trestním řízení a další harmonizaci procesních záruk. Kromě zmínky o mezerách v implementaci stávajících směrnic uvedli i potřebu zakotvení procesních záruk i do nařízení o EPPO. Mgr. Krutinu následně doplnil bývalý předseda ECBA, prof. Dr. Holger Matt, advokát působící na Johann Wolfgang Goethe Univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem, který uvedl, že „dlouhodobým cílem je nalézt rovnováhu mezi svobodou, bezpečností a spravedlností“. Proto např. ECBA připravila tzv. roadmap priorit, která má být vodítkem praktických a právních nedostatků. Evropské instituce k jednotlivým bodům této roadmap přistupují krok po kroku, což i tak lze považovat za úspěch. CCBE se zase více zaměřuje na připomínkování legislativního procesu, aby výklad byl v souladu s původním záměrem.

 

V rámci téhož panelu následně vystoupil emeritní generální advokát SDEU Mgr. et Mgr. Michal Bobek, M. Jur.,Ph.D., nyní již soudce Nejvyššího správního soudu. Zmínil, že z pohledu SDEU jsou trestní věci jednou z regulovaných unijních oblastí, které musí vykládat a v tomto smyslu nezaujímá žádné zvláštní postavení. „Lze na to nahlížet tak, že soudci a generální advokáti SDEU s ohledem na chybějící specializaci trestu nerozumí, v tom případě ale nerozumí všemu stejně,“ uvedl s nadsázkou. Před přijetím Amsterdamské smlouvy již od roku 1985 také docházelo k výkladu trestních věcí, nicméně oklikou skrze vnitřní trh, daňové právo, DPH, problematiku lhůt a promlčení apod. Po přijetí Amsterodamské smlouvy však Evropský soudní dvůr zaznamenal kvantitativní skok. Doplnil, že z procesního hlediska přece jen existují určitá specifika, která vyplývají z faktu, že většina trestních věcí je projednávána z pochopitelných důvodů ve zrychleném řízení, což má do jisté míry za následek podstatné omezení stran řízení před SDEU – interventi nemohou podávat písemná vyjádření, líčení probíhá pouze ve francouzštině, soud má pouze tři měsíce na vydání rozhodnutí, z čehož většinu času zabírá překlad. V rámci příspěvku se rovněž pozastavil nad transverzálním problémem krize právního státu a ochrany jeho principů a poněkud provokativně nadnesl myšlenku, zda v případě klíčového principu v přeshraniční trestní spolupráci, kterým je vzájemná důvěra členských států, opravdu je tou klíčovou, nebo pouze defaultní premisou s tím, že rozhodnutí členských států vykonat např. evropský zatýkací rozkaz se řídí čirým pragmatismem. Na tuto otázku však dle svých slov sám nezná odpověď, respektive je nemožné tuto teorii bez zhroucení celého systému přeshraniční spolupráce prokázat.

 

Blok uzavřel Dr. Wouter van Ballegooij, zástupce trestní sekce Evropské komise, který svůj příspěvek zaměřil na evropskou legislativu týkající se porušování omezujících opatření Unie a transpozici směrnice o boji proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie. V souvislosti s druhým uvedeným zmínil, že bylo zahájeno již 17 řízení o porušení povinnosti kvůli nesprávné implementaci směrnice. Zareagoval na svého předřečníka s tím, že veškeré unijní iniciativy a zejména ty přijaté v souvislosti s válkou na Ukrajině vyžadují velkou dávku vzájemné důvěry členských států a pevně tedy věří, že se o pragmatismus nejedná. Zajímavá byla i zmínka o chybějících odpovídajících údajích z členských států v oficiálních statistikách – Komise proto hledá cestu, jak se k nim dostat, například právě přes Úřad evropského veřejného žalobce.

 

Po přestávce na oběd pokračoval program blokem, který se zaměřil na aplikaci trestního práva EU v členských státech. Jako první byla uvedena dr. Ute Hohoff ze Spolkového soudního dvora Spolkové republiky Německa. Zabývala se praktickými aspekty uplatňování norem trestního práva procesního. Popsala konkrétní případy, kdy jsou normy německého práva v kolizi s evropským právem a shrnula obecné právně-praktické dopady současné legislativy. „Normy trestního práva procesního spadají do národní legislativy, ale je třeba, aby respektovaly normy evropského práva,“ uvedla. Následně popsala několik konkrétních kauz Spolkového soudního dvora, kdy se tak děje, či nikoli.

 

Následovalo vystoupení Hofrat. Hon. – Prof. Dr. Babek Oshidari z Univerzity v Salzburku. který současně působí na rakouském nejvyšším soudu. Ten se zaměřil na zvláštnosti nařízení o EPPO a průběh řízení. Uvedl, že „v rámci EPPO neexistuje diskrece ohledně zahájení, přerušení či ukončení stíhání, naopak to se řídí principem mandatorního stíhání.“ Článek 39 o EPPO upravuje podmínky, nicméně ty jsou doplněny o bod odůvodnění 81 nařízení. V případě, že tento výklad určité případy neřeší, lze si analogicky vypomoci interpretací národního práva. Nařízení je aktuálně vykládáno velice široce a dopady tohoto výkladu se ukážou až v budoucnu, dochází totiž k autonomní interpretaci s nejistým výsledkem.

 

Po něm přednesla svůj příspěvek prof. UAM Dr. Hab. Elžbieta Hryniewicz-Lach z Univerzity Adama Mickiewicze v Poznani. Doktorka Lach se zaměřila na polský „muzzle law“ a popsala zdrženlivost, s jakou polské instituce váhaly s položením předběžné otázky Soudnímu dvoru ohledně disciplinární komory Nejvyššího soudu. Vyjádřila zklamání nad aktuální situací, kdy polský Ústavní soud reagoval tak, že nebude rozhodnutí SDEU v otázkách práva soudu revidovat pracovní postavení soudce, respektovat, neboť není pro Polsko závazné. Zmínila, že „dle jejího názoru se nejedná o narušení pouze očekávání v konkrétním případě, nýbrž o narušení vzájemné důvěry v aplikaci všech unijních instrumentů, na které může navazovat odmítání vyšetřovacích příkazů, zatýkacích rozkazů apod.“ Nejedná se také jen o unijní problém, nýbrž vnitrostátní, který se zrcadlí ve veřejném zpochybňování práce kontrolních úřadů a institucí, což uvedla na příkladu nedávného auditu Nejvyšší kontrolní rady Polska ohledně stavu konfiskace výnosů z trestné činnosti, na který reagoval polský ministr spravedlnosti emočním projevem, v němž označil audit za manipulaci s údaji a auditory za lháře.

 

Panel uzavřel již zmiňovaný prof. Dr. Holger Matt, který navázal na svou předchozí řeč ohledně rozšiřování minimálních standardů a procesních záruk na evropské úrovni a konkretizoval ji tak, že by uvítal revizi evropského zatýkacího rozkazu, harmonizaci vazebního řízení a podmínek pro výkon vazby a zakotvení podmínek odškodnění osoby, která byla zproštěna obvinění. Apeloval na národní orgány a advokátní organizace, aby se do evropské debaty aktivně zapojily a uplatňovaly svůj národní vliv i v rámci evropského legislativního procesu.

 

Závěrečný panel pak zahájil doc. JUDr. et PhDr. mult. Libor Klimek, PhD., dr. h.c., advokát, který současně působí na Univerzitě Mateje Bela v Banské Bystrici. Ve svém vystoupení se zaměřil na neblahý fakt, že mnoho právníků zcela nedisponuje znalostmi práva evropského, nemají znalost směrnic nebo nařízení, což mnohdy v dlouhodobém horizontu ztěžuje nalézání práva. „Často se na Slovensku setkáváme s nepochopením účinků nařízení. Další nekonečnou otázkou je zákon o evropském zatýkacím rozkazem, který obecně působí schizofrenním způsobem. Nesrovnalosti lze nalézt ale prakticky kdekoli,“ dodal. V druhé části se věnoval úvahám de lege ferenda, a to konkrétně v oblasti vzájemného uznávání trestních rozsudků. V té souvislosti upozornil na judikaturu Slovenského nejvyššího soudu, jakož i na příslušné předpisy, které podrobil oprávněné kritice.

 

Na doc. Klimka navázal se svým příspěvkem prof. JUDr. Bc. Tomáš Gřivna, Ph.D., advokát působící na Právnické fakultě UK, který paralelou s podvodnými e-maily odkázal na nízkou vypovídací hodnotu statistik ohledně páchané trestné činnosti, neboť velké množství není nahlašováno, případně pachatelé nejsou odhaleni, neboť si orgány činné v trestním řízení nejsou schopny zajistit důkazy. To by v přeshraničních věcech mělo být částečně vyřešeno přijetím návrhu nařízení o předávacích a uchovávacích příkazech pro elektronické důkazy v trestních věcech. Docent Gřivna se oproti očekávání v souvislosti s tímto návrhem nezabýval notifikační procedurou, nýbrž krátkou analýzou kontrolních mechanismů, např. možností obrany poskytovatele služeb či uživatelů v případě, dojde-li k zablokování účtu omylem.

 

Mgr. Miroslav Krutina, advokát, vystoupil s krátkým, avšak praktickým příspěvkem ohledně příkladů implementace směrnic o procesních zárukách, které nejsou překlopeny do českého právního řádu ve stejném rozsahu, jak to text směrnice zamýšlel, zejména pokud jde o práva obviněných a podezřelých.

 

Panel uzavřela s podobně praktickým příspěvkem advokátka z Nizozemska, Rosa van Zijl, LLM, členka trestního výboru CCBE, která uvedla, že dle statistik má Nizozemsko velmi dobrou úroveň hodnocení právního státu a důvěry občanů v justici. Trestní proces v Nizozemsku za posledních 15 let zaznamenal obrovských změn, ještě před 10 lety nebylo možné žádat o účast advokáta při podání vysvětlení/v rámci prvního policejního výslechu. Vývoj tohoto specifika popsala velmi podrobně, včetně prodlení Nizozemska s implementací směrnice, která zakotvila v čl. 3 odst. 3 přístup k advokátovi od počátku řízení, až po aktuální stav, kdy je porada s klientem omezena na 30 minut a intervence v průběhu výslechu až na přestávku není možná. Tento příklad je však jedním z mnoha důkazů přínosnosti evropské regulace na vnitrostátní úrovni. Na závěr zmínila kauzu SDEU C-746/18 Prokuratuur, v rámci které soud rozhodl o nutnosti předchozího souhlasu nezávislého justičního orgánu pro vydání určitého typu osobních údajů od poskytovatele služeb a posuzoval zda státní zastupitelství Estonska tyto podmínky splňuje. Uvedla, že v Nizozemsku byl případ, kdy státní zástupce jednal v rozporu s tímto rozsudkem (pozn. redakce – SDEU však nevyhodnotil, že by všechna státní zastupitelství nebyla nezávislým justičním orgánem, je třeba posuzovat v každém členském státě na základě uvedených kritérií) a nejvyšší soud Nizozemska následně judikoval, že v případě, kdy soudce nevydá souhlas s poskytnutím údajů, se jedná o porušení o procesních pravidel, avšak důkaz je nadále přípustný (připadá v úvahu zkrácení trestu nebo deklarace porušení).

 

Při závěrečném přípitku přítomní ocenili toto trestněprávní sympozium jako významnou platformu pro odbornou tolik potřebnou diskusi.

 

Mgr. Alžběta Recová, Stálá zástupkyně ČAK v Bruselu
JUDr. Hana Rýdlová, šéfredaktorka Bulletinu advokacie a Advokátního deníku
Foto: redakce AD