V právní praxi se v poslední době velmi diskutuje o otázce civilní odpovědnosti administrátora veřejné zakázky, a to i v návaznosti na procesní aktivitu, resp. spíše pasivitu zadavatele této zakázky v rámci procesů a řízení spojených s realizací veřejné zakázky. Administrace veřejné zakázky zahrnuje zpravidla poradenství zadavateli při organizování veřejné zakázky, někdy může (ale nemusí) zahrnovat i jeho zastoupení při této činnosti. Tato podpora se může týkat jak činnosti před zahájením veřejné zakázky, např. při zpracování projektu, při přípravě zadávacích podmínek, při hledání vhodného druhu zadávacího řízení, při vytvoření zadávací dokumentace apod., tak i činnosti po zahájení veřejné zakázky, např. při vedení korektní komunikace v rámci zadávacího řízení, při přípravě podkladů pro hodnocení nabídek, při uzavírání smlouvy atd. 

Konkrétní rozsah činností, které administrátor pro zadavatele vykonává (a které si naopak zadavatel vykonává sám, popř. prostřednictvím jiné osoby), se odvíjí od obsahu smlouvy uzavřené mezi zadavatelem a administrátorem, případně jejích dalších modifikací, zavedené praxe stran apod.

Administrátor veřejné zakázky je však stále osoba odlišná od jejího zadavatele (§ 4 zák. č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, dále jen „ZZVZ“), tj. osoby, která má povinnost postupovat podle ZZVZ (§ 39 odst. 1 ZZVZ) a která podléhá pravomoci orgánů příslušných soulad se ZZVZ (či související okolnosti) kontrolovat, tj. zejména Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále „ÚOHS“).

V rámci přezkoumání úkonů zadavatele může ÚOHS rozhodnout, že se zadavatel dopustil přestupku, a uložit mu pokutu. Zadavatel se proti takovému rozhodnutí může bránit, stejně tak ale může (po interní úvaze) dospět k závěru, že uložená pokuta není v takové výši, aby se proti ní nějak formálně bránil; nemusí tedy využít práva podat rozklad, případně nemusí po rozhodnutí o rozkladu využít možnosti obrany v rámci správního soudnictví. Mnozí zadavatelé však opomíjejí (pokud se efektivně nebrání proti rozhodnutí ÚOHS), že v návaznosti na rozhodnutí ÚOHS může být dále rozhodnuto také o porušení rozpočtové kázně ze strany příslušných finančních úřadů, a v důsledku toho může být vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně (např. podle § 22 zák. č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů). Výše tohoto odvodu může podstatně převyšovat sankci uloženou ÚOHS a v této souvislosti je nezbytné rovněž uvést, že podle § 99 odst. 2 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, si finanční úřad nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt (ze strany zadavatele).

Rozhodnutí ÚOHS o spáchání správního deliktu (proti kterému se zadavatel vůbec nebrání) tak často slouží jako podklad pro finanční úřady v řízeních o vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně.[1] Až v tuto chvíli se pak často v praxi řeší otázka, zda za škodu spočívající v uloženém odvodu může zadavateli odpovídat administrátor veřejné zakázky. Tento příspěvek se zabývá předpoklady, za kterých adminis­trátor může zadavateli (v případě uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně, ale i obecně) odpovídat.

Administrátor veřejné zakázky může svou činnost vykonávat i jako advokát v rámci výkonu advokacie (bude vždy nezbytné v detailu posoudit, zda veškeré činnosti administrátora budou považovány za výkon advokacie), adminis­trace veřejné zakázky však není výhradní činností, ke které jsou oprávněni jen advokáti, a proto může být vykonávána i jinou osobou. Je-li administrace veřejné zakázky vykonávána v rámci výkonu advokacie, odpovídá advokát podle § 24 zák. č. 85/1996 Sb.; předpoklady odpovědnosti advokáta byly podány již na jiném místě,[2] a proto se zde zaměřím na odpovědnost organizátora veřejné zakázky podle obecných pravidel. Lze však konstatovat, že obecná pravidla uvedená v tomto článku se z velké části uplatní také na advokáty vykonávající administraci veřejných zakázek (na základě smlouvy), zejména pokud jde o otázky vymezení parametrů odborné péče apod. Odlišnosti jsou dány spíše v procesním postavení, např. v rozsahu důkazního břemene (povinnost vynaložení odborné péče prokazuje advokát).

Vztah veřejnoprávní odpovědnosti zadavatele a smluvní odpovědnosti administrátora 

V soudní praxi bylo nejprve sporné, zda veřejnoprávní odpovědnost zadavatele vylučuje soukromoprávní odpovědnost administrátora veřejné zakázky. V návaznosti na judikaturu ÚS a novější judikaturu NS však již soudní judikatura správně vychází z toho, že tyto dvě otázky jsou na sobě nezávislé.

Uvedené soudy se zabývaly případem, kdy strany uzavřely rámcovou mandátní smlouvu a prováděcí mandátní smlouvu, kterými se žalovaná jako mandatář zavázala za úplatu provést pro žalobce – mandanta administraci veřejné zakázky na výběr zhotovitele stavby a provedení investičního dozoru. Povinností žalované byla organizace zadávacího řízení a poradenská a organizační činnost při výběru koordinátora a subjektu zajišťujícího záchranný archeologický výzkum, včetně rozboru nabídek z hlediska splnění hodnotících kritérií. V rámcové mandátní smlouvě se žalovaná výslovně zavázala uhradit škodu, která žalobci vznikne neposkytnutím dotace či její části, pokud škoda žalobci vznikne prokazatelně její vinou. Základním kritériem při výběru uchazeče o veřejnou zakázku byla cena díla, která podle zadávacích kritérií neměla překročit částku 42 253 300 Kč včetně DPH. Tato, pro dané zadávací řízení klíčová a jasně nastavená podmínka, však nebyla dodržena, neboť všechny nabídky uchazečů převyšovaly tuto hodnotu. Vzhledem k tomu, že ani nabídka vybraná hodnotící komisí neodpovídala této podmínce, Úřad Regionální rady regionu soudržnosti Střední Čechy rozhodl o snížení dotace o 10 %. Částka odpovídající tomuto snížení měla být škodou, kterou zadavatel požadoval po administrátorovi nahradit.

Obecné soudy nejprve daný případ (nesprávně) posoudily tak, že došlo k pochybení hodnotící komise a výsledky její činnosti nelze klást k tíži žalované, neboť odpovědnost za výběr nejvhodnější nabídky má podle § 151 odst. 2 zák. č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném k 1. 1. 2011, výlučně žalobce jako zadavatel. NS dovolání odmítl, protože se rozhodnutí zakládalo na posouzení příčinné souvislosti, což podle něj je otázkou skutkovou, nepodléhající dovolacímu přezkumu.[3] Toto rozhodnutí však bylo nálezem ÚS[4] zrušeno.

V navazujícím řízení NS[5] již správně vycházel z existence smluvního vztahu zadavatele a administrátora. Dovodil, že jestliže jednou ze zadávacích podmínek (navíc takto podstatnou) byla hodnota veřejné zakázky jako hodnota maximální a nepřekročitelná, bylo povinností administrátora, který se smluvně výslovně zavázal k rozboru nabídek z hlediska naplnění zadávacích podmínek, resp. hodnotících kritérií, upozornit členy hodnotící komise na to, že některé nabídky tuto hodnotu převyšují, a současně i na nutný zákonný postup takové nabídky vyřadit. Jestliže adminis­trátor v této situaci zejména na nutný zákonný postup vyřazení takových nabídek neupozornil, porušil tím svou smluvní povinnost. Účelem a smyslem uzavření příkazní smlouvy mezi stranami byla pomoc zadavateli (žalobci) při pro laika mnohdy složitém zadávacím řízení tak, aby byly splněny všechny zákonné požadavky a v souladu s nimi bylo dosaženo cíle, tedy výběru nejvhodnějšího zhotovitele stavby. Na tuto pomoc zadavatel oprávněně spoléhal, a jestliže jej administrátor neupozornil nejen na nesplnění hodnotícího kritéria, ale především na nezbytnost úpravy dalšího postupu (vyřazení nevyhovujících nabídek), resp. sám nedodržel tento postup a nabídky nevyřadil, porušil svou smluvní povinnost. K příčinné souvislosti NS uvedl, že nesplnění povinnosti administrátorem bylo podstatnou příčinou, v důsledku níž vznikl škodný následek. Bez této příčiny by škoda nevznikla, neboť hodnotící komise by po upozornění na zákonnou nutnost vyřadit nabídky neodpovídající zadání tyto nabídky s největší pravděpodobností vyřadila.

Na uvedeném podle správného závěru NS nic nemění skutečnost, že odpovědnost za dodržování zákona o veřejných zakázkách nese zadavatel, a to i v případě, když se nechá při výkonu práv a povinností (či některých z nich) při zadávacím řízení zastoupit jinou osobou. I když má veřejnoprávní odpovědnost za porušení zákona o veřejných zakázkách, jejímž důsledkem je uložení sankce státním orgánem, vždy zadavatel, odpovídá, v případě, že se pochybení vedoucího ke vzniku konkrétní škody dopustil administrátor, a porušil tím smlouvu uzavřenou se zadavatelem, zadavateli za škodu na základě soukromoprávního (smluvního) závazku právě on.

Právní základ odpovědnosti administrátora veřejné zakázky 

Administrátor veřejné zakázky je pro zadavatele činný na základě smlouvy. Touto smlouvou převzal smluvní povinnosti. Jeho odpovědnost se tedy řídí § 2913 o. z., který upravuje právě odpovědnost za porušení smluvní povinnosti.

Ohledně obsahu závazku administrátora přichází v úvahu (za podmínek současné právní úpravy) zejména příkaz nebo dílo s nehmotným výsledkem.[6] O jaký závazek se jedná, je třeba posoudit v závislosti na povaze převzaté smluvní povinnosti, zda se administrátor zavázal k samotné činnosti, nebo i k jejímu výsledku.

Příkaz předpokládá závazek k samotné činnosti adminis­trátora, administrátor tedy odpovídá za proces, tj. smluvní povinnost administrátora jako příkazníka může být splněna, i když se nedostaví chtěný výsledek jeho působení.

Naproti tomu dílo předpokládá, že se zhotovitel zavázal i k určitému výsledku této činnosti, tj. že jeho povinnost bude splněna až tím, že bude dosaženo sjednaného výsledku (např. zhotovení dokumentace o určitých parametrech apod.).

Zpravidla si strany výslovně nesjednají, jakou povahu má povinnost administrátora mít. Při výkladu smlouvy je třeba kromě jiného vycházet i z ovladatelnosti výsledku. Pokud dosažení výsledku není jen v rukách adminis­trátora, nýbrž může záviset i na okolnostech, které nejsou v jeho moci, pak v pochybnostech budeme vycházet z toho, že se nechtěl zavázat k tomu, co nemůže ovlivnit. V takovém případě budeme spíše vycházet z toho, že strany ujednaly příkazní smlouvu.[7]

V daném případě by uvedený výsledek závisel kromě jiného na právním názoru orgánu (ÚOHS v rámci řízení o přezkumu úkonů zadavatele, finanční úřady v rámci řízení o porušení rozpočtové kázně, správní soudy ve správním soudnictví), který provádí přezkum zadávacího řízení. Tento právní názor přitom často nelze s jistotou předjímat. Proto má závazek administrátora v pochybnostech povahu příkazu. Ostatně ze stejných důvodů předpokládáme v pochybnostech příkaz u právního poradenství (typicky při výkonu činnosti advokáta). Samozřejmě nelze vyloučit, že některý administrátor bude v konkrétním případě výslovně garantovat dosažení takového výsledku, že jím organizovaná veřejná zakázka v každém případě obstojí při následném přezkumu. Pak by se jednalo o závazek k dílu s nehmotným výsledkem, avšak pro tento závěr by musely existovat zcela zvláštní důvody (např. výslovné převzetí takové povinnosti administrátorem). Platnost a limity dobrovolného převzetí takové garance je nezbytné posuzovat vždy individuálně, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu.

Budeme tedy vycházet z toho, že administrátor uzavřel se zadavatelem příkazní smlouvu, jejímž obsahem je administrace veřejné zakázky. Podle § 2432 o. z. plní příkazník příkaz poctivě a pečlivě podle svých schopností. Kritérium vlastních schopností příkazníka se však nepoužije, pokud se zavázal k jinému standardu péče, zejména k odborné péči. Závazek k odborné péči znamená povinnost disponovat vyšší mírou znalostí, dovedností nebo pečlivosti, než které lze předpokládat u průměrného člověka (§ 4 o. z.). K zavázání se k odborné péči není třeba výslovného ujednání, nýbrž postačuje, že se zaváže k činnosti, k níž je této vyšší míry znalostí, dovedností nebo pečlivosti zapotřebí.[8] Převzetí administrace veřejné zakázky je zcela jistě činností, u které se vyžadují zvláštní znalosti, dovednosti i péče. Zpravidla se jedná o znalosti z oblasti práva, resp. práva veřejných zakázek, o určité dovednosti plynoucí z praktické zkušenosti s veřejnými zakázkami atd. Administrátor se tedy zavázal k odborné péči, kterou lze souhrnně označit jako péči řádného administrátora. Pro určení standardu péče proto nejsou rozhodující vlastní schopnosti administrátora, nýbrž objektivizovaný standard odborné péče řádného administrátora.

Odpovědnost za škodu podle § 2913 zásadně předpokládá:

1. existenci smluvní, případně kvazismluvní povinnosti,
2. jednání (konání nebo opomenutí) přičitatelné administrátorovi, porušující tuto povinnost,
3. neexistenci liberačního důvodu dle § 2913 odst. 2 o. z.,
4. vznik škody,
5. kauzalitu mezi jednáním a vzniklou škodou.[9]

K odpovědnosti administrátora za škodu tedy nepostačuje jen prostý fakt uložení sankce zadavateli, ale naplnění těchto předpokladů. Samotnou sankci, ať již v podobě pokuty, nebo odvodu, lze považovat za škodu. Ke vzniku odpovědnosti administrátora za takovou škodu však musí být prokázáno zejména ještě porušení smluvní povinnosti administrátora, tj. porušení péče řádného administrátora, a příčinná souvislost mezi tímto porušením a vzniklou škodou. Jinými slovy, skutečnost, že byla zadavateli uložena určitá sankce, ještě automaticky bez dalšího neznamená, že se nutně administrátor dopustil pochybení, popř. že by měl zadavateli odpovídat za škodu.

Na pochybení administrátora se v praxi někdy (zcela nesprávně) usuzuje už jen z toho, že orgán přezkoumávající zadávací řízení shledal pochybení v jednání zadavatele, které zadavatel učinil na základě výstupů administrátora (např. na základě zadávací dokumentace).

V této souvislosti vyvstávají zejména následující otázky:

1. do jaké míry je soud rozhodující o náhradě škody vázán zjištěními ze strany orgánu přezkoumávajícího zadávací řízení, případně jaký má vliv rozhodnutí tohoto orgánu na řízení o náhradu škody;
2. zda si soud může posoudit otázky, které obecně spadají do působnosti rozhodování ÚOHS;
3. jaký je konkrétní obsah standardu péče řádného administrátora;
4. zda může být administrátor odpovědný za to, že měl při své činnosti pro zadavatele odlišný právní názor od orgánu přezkoumávajícího zadávací řízení;
5. kdy lze konstatovat existenci příčinné souvislosti mezi pochybením administrátora a vznikem škody.

Význam rozhodnutí ÚOHS, finančních úřadů a správních soudů pro účely řízení o náhradě škody

Závaznost při posouzení předpokladů odpovědnosti administrátora 

Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. platí, že soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů a kdo je spáchal; není však vázán rozhodnutím v blokovém řízení. K aplikaci tohoto ustanovení se již v řadě svých rozhodnutích vyslovil i Nejvyšší soud, a to jak o vázanosti rozhodnutím trestních soudů,[10] tak i správních orgánů. V této souvislosti je vhodné zmínit, že posouzení předběžné otázky jiným soudem je pro soud závazné tehdy, když byla tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009).[11]

Ve vztahu k vázanosti civilních soudů ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. je přitom vedle otázky, v jakém rozsahu je rozhodnutí jiného orgánu pro soud v řízení o náhradě škody závazné, určující také otázka, kterých subjektů se musí takové rozhodnutí týkat, aby bylo závazné pro navazující řízení, v daném případě pro navazující řízení o náhradě škody vůči administrátorovi veřejné zakázky. K tomu se též v nedávné době opětovně vyjádřil NS, a to právě ve vztahu k vázanosti rozhodnutím správních orgánů o spáchání či nespáchání správního deliktu: „Otázkou, do jaké míry jsou civilní soudy vázány rozhodnutím o spáchání či nespáchání správního deliktu, se již dovolací soud zabýval v rozsudku ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 22/2001, podle kterého z § 135 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud v občanském soudním řízení nemůže mj. předběžně řešit jako tzv. prejudiciální otázku, zda a kdo spáchal přestupek (jiný správní delikt), bylo-li v tomto směru vydáno pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu. Výrokem (nikoli odůvodněním) takového rozhodnutí je soud vázán a musí z něj vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část, která řeší naplnění znaků skutkové podstaty přestupku konkrétním jednáním pachatele. Rozhodnutí o tom, že byl spáchán přestupek (jiný správní delikt), znamená vždy konstatování zaviněného protiprávního jednání určitého pachatele, a proto ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud tímto rozhodnutím vázán, avšak pouze pokud jde právě o jednání tohoto pachatele. Jestliže však okolnosti případu nasvědčují, že na vzniku škody se kromě pachatele mohla podílet svým jednáním i další osoba, není soud při zkoumání podmínek spoluodpovědnosti této další osoby výrokem o vině pachatele podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán.“[12]

Jinými slovy, existuje-li rozhodnutí o spáchání přestupku určitou osobou, je i pro civilní soud ve vztahu k takové osobě závazná výroková část tohoto rozhodnutí o spáchání přestupku. Účinky tohoto rozhodnutí se však nemohou vztahovat na osobu, o které v dané věci nebylo rozhodováno, tj. ani nemohla uplatnit relevantní vliv na dané řízení.

Ve vztahu k tématu tohoto příspěvku to znamená, že pokud je rozhodnuto o tom, že se zadavatel dopustil přestupku spočívajícího v porušení ZZVZ, je výrokem tohoto rozhodnutí vázán i civilní soud v případném řízení o náhradě škody vůči administrátorovi. Takové rozhodnutí je však závazné pouze ve vztahu k zadavateli, o jehož pochybení bylo rozhodováno, nikoli ve vztahu k administrátorovi. Rozhodnutí o spáchání přestupku zadavatelem tedy z pohledu civilního soudu samo nevypovídá o jakémkoli případném pochybení administrátora; tuto otázku si je civilní soud povinen posoudit vždy výhradně sám.

Ust. § 135 o. s. ř. odlišuje vedle přímé závaznosti ve smyslu odst. 1 dále případy, kdy soud z předchozího rozhodnutí musí „vycházet“ (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Ovšem i pro tyto případy NS judikuje, že to platí jen pro řízení mezi týmiž účastníky.[13]

Pokud se tedy v praxi vede diskuse, zda lze zohlednit, že se zadavatel procesně nebránil rozhodnutí ÚOHS či rozhodnutí finančního úřadu, ať již ve správním řízení, nebo v soudním řízení správním, je tato diskuse ve vztahu k základu odpovědnosti administrátora zcela bezpředmětná: tato rozhodnutí ve vztahu k administrátorovi závazná nejsou, ať již byla či nebyla vyčerpána možnost obrany ze strany zadavatele. Nelze však vyloučit, že pokud se zadavatel procesně nebrání, může být škoda za určitých níže uvedených podmínek přičitatelná přímo zadavateli jako tzv. spoluúčast poškozeného na škodě, spolupřičitatelnost škody poškozenému (viz § 2903, 2918 o. z.) – viz níže.

Význam pro stanovení výše škody 

S výše uvedeným souvisí i to, že sankce uložená zadavateli může představovat škodu, jejíž náhradu za splnění předpokladů odpovědnosti může požadovat po administrátorovi. Zde již nejde o závaznost rozhodnutí ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř., nýbrž o vznik škody jako svébytného předpokladu odpovědnosti za škodu.

Ani zde však nelze pominout, že v rámci řízení o spáchání přestupku (popř. o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně) je právě zadavatel tím subjektem, kterého se řízení týká; není jím (ani nemůže být) administrátor. Přitom se však právě v tomto řízení (tj. bez účasti administrátora) rozhoduje o výši sankce, která bude zadavateli případně uložena a kterou potom bude zadavatel předkládat jako škodu v rámci (již civilního) řízení o náhradu škody proti adminis­trátorovi.

Z výše uvedeného plyne, že pokud se v řízení o náhradě škody neprokáže naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu, včetně pochybení na straně administrátora, tak je pro odpovědnost administrátora rozhodnutí vydané v řízení o spáchání přestupku (popř. o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně) zcela irelevantní. Administrátor za škodu neodpovídá, a to bez ohledu na to, zda se zadavatel mohl vlastní aktivitou v řízení uložení sankce ubránit, či nikoli.

Pokud však předpoklady pro základ odpovědnosti administrátora byly splněny, pak může být rozhodnutí o veřejnoprávní sankci relevantní z hlediska určení výše škody. V této souvislosti je i relevantní, zda zadavatel uplatnil veškeré prostředky, které by vedly ke snížení uložené sankce. Pokud byly k dispozici právní (zejména procesní) prostředky, které by vedly ke snížení uložené sankce, a pokud je zadavatel nevyužil, pak je v rozsahu, ve kterém by výši sankce mohl snížit, škoda přičitatelná zadavateli, a ten v tomto rozsahu nemůže požadovat její náhradu po administrátorovi (tzv. spoluúčast poškozeného na škodě, spolupřičitatelnost škody poškozenému, § 2903, 2918 o. z.). Tak by tomu bylo zcela jistě, kdyby správní orgán uložil sankci ve výši, ke které nebyl oprávněn (např. z důvodu, že nebyly naplněny zákonné důvody pro její uložení). Rovněž postup zadavatele, kdy by správní řízení o uložení sankce trpělo vážnými procesními vadami, např. správní orgán by se nevypořádal se všemi relevantními námitkami či předloženými důkazy, a zadavatel by nevyužil právní prostředky ke snížení uložené sankce, lze hodnotit jako situaci, kdy by mohla za určitých okolností vzniknout přičitatelnost škody zadavateli. Stejně tak i v případě, kdy by uložená sankce byla příliš vysoká, vymykající se zavedené správní praxi, a bylo by tak možné s rozumnou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že při využití opravných prostředků by došlo k jejímu snížení. V neposlední řadě by otázku spoluúčasti zadavatele vyvolával postup zadavatele, který by nevyužil právní prostředky ke snížení uložené sankce v případě, že např. rozhodnutí ÚOHS potvrdilo správnost dosavadního postupu zadavatele v zadávacím řízení (nebo dokonce v rámci celkového přezkumu postupu zadavatele ÚOHS nenamítá rozpor se ZZVZ), avšak finanční úřad (navzdory ÚOHS) uloží sankci (uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně).

Zda by uplatnění procesních mechanismů obrany, které měl zadavatel v řízení k dispozici, vedlo ke snížení sankce, musí prokázat administrátor a samostatně je posuzuje soud v řízení o náhradě škody jako předběžnou otázku. Je-li zřejmé, že byly dány důvody pro snížení sankce, avšak samozřejmě nelze zcela jednoznačně prokázat, v jaké přesné výši by k tomuto snížení došlo, rozhodne soud v souladu s § 136 o. s. ř. podle své úvahy.

Soud sice nemůže posoudit jako předběžnou otázku, že byl spáchán veřejnoprávní delikt, avšak může posoudit, zda by byl zadavatel úspěšný, pokud by využil procesní obranné prostředky, které měl k dispozici.

Pokud by administrátor prokázal, že vůbec nebyly splněny předpoklady pro uložení sankce, např. nebyly zde předpoklady pro veřejnoprávní odpovědnost, a že vadné rozhodnutí by bylo v případě procesní obrany zrušeno, pak je samozřejmě škoda plně přičitatelná jen zadavateli a po administrátorovi nemůže na náhradě škody požadovat nic.

Lze proto doporučit zadavatelům, aby zejména v případech nejasných, závisejících na dosud sporných či neřešených otázkách, nereflektujících dostatečně předložené důkazní prostředky či odchylující se od řešení přijatého v jiných obdobných situacích, využili procesní prostředky, které jim právní řád dává k dispozici (dle situace podání odvolání, rozkladu či správní žaloby). Zadavatel by totiž mohl být zklamán, pokud by na uplatnění své procesní obrany rezignoval s vidinou toho, že případné uložené sankce následně v rámci řízení o náhradě škody přenese na administrátora (a to i v situaci, kdy by se při řádném využití procesní obrany zadavatele mohlo záhy ukázat, že důvody k uložení sankce či odvodu ve skutečnosti naplněny nebyly, tj. škoda, kterou zadavatel hodlá uplatnit na administrátorovi, by vůbec nevznikla).

Ke spoluúčasti poškozeného (zadavatele) může dojít i v případě, kdy sice jednal na základě výstupů administrátora, avšak sám mohl rozpoznat jejich nesprávnost. Stejný závěr plyne i z judikatury NS, který např. dospěl k následujícímu závěru: „Obecný požadavek, aby mandant podroboval správnost výstupů z činnosti mandatáře při zařizování sjednané obchodní záležitosti kontrolní činnosti, se neslučuje se smyslem a účelem mandátní smlouvy. Mandant svěřuje zařízení své záležitosti profesionálovi za úplatu právě proto, aby se o ni nemusel starat, a může oprávněně spoléhat na to, že mandatář zařídí jeho záležitost s odbornou péčí. Takové ‚spoléhání‘ má však svoje meze. Ani skutečnost, že mandant svěřil zařízení obchodní záležitosti vyžadující odborné znalosti mandatáři jako profesionálovi v příslušném oboru, nezbavuje mandanta prevenční povinnosti. Povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, totiž platí bez výjimky pro každého. Existence smluvního závazku mandatáře postupovat při zařizování záležitosti mandanta s odbornou péčí nemohla vyloučit aplikaci ust. § 384 odst. 1 obch. zák., zakotvujícího prevenční povinnost v obchodních závazkových vztazích, v takových případech, v nichž pochybení mandatáře bylo (muselo být) mandantovi zjevné v tom smyslu, že o tomto pochybení a jeho možných důsledcích věděl, resp. vzhledem k okolnostem a s ohledem na své (individuální) schopnosti musel vědět.“[14]

Toto rozhodnutí se týká sice starého obchodního zákoníku, avšak jeho závěry se plně uplatní i za stávající právní úpravy.

Porušení standardu péče řádného administrátora

Obecně 

Z předpokladů odpovědnosti za škodu je třeba na prvním místě zmínit porušení (smluvní) povinnosti administrátora, konkrétně výše zmíněného porušení standardu odborné péče řádného administrátora. I tuto otázku musí soud v řízení o náhradě škody posoudit jako otázku předběžnou. Na tom nic nemění ani skutečnost, že primárně řádnost procesu veřejného zadávání náleží posoudit správnímu orgánu (ÚOHS), případně následně správním soudům (§ 135 odst. 2 o. s. ř.: „Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám…“). V této souvislosti lze např. zmínit rozhodnutí NS z poslední doby, kdy zcela korektně připustil, aby nalézací soud v řízení o náhradě škody vůči advokátovi, který měl pochybit v řízení o dovolání, jako předběžnou otázku posoudil, zda by bylo při řádném postupu advokáta podané dovolání úspěšné.[15]

V řízení o náhradě škody tedy zadavatel jako žalobce musí prokázat, že administrátor veřejné zakázky pochybil, že nepostupoval s řádnou péčí, tj. s péčí řádného administrátora. Musí tedy např. prokázat, že v rámci plnění svých smluvních povinností doporučil postup, který je ve zjevném rozporu s ustálenou soudní judikaturou dostupnou ke dni porušení, apod. Zadavatel je tedy povinen tvrdit a předložit soudu v rámci řízení o náhradě škody relevantní ustálenou soudní judikaturu (dostupnou ke dni porušení povinnosti ze strany administrátora), nestačí tedy pouhé tvrzení zadavatele o uložení sankce a vzniku škody. Tato procesní povinnost může být pro zadavatele velmi komplikovaná, neboť na některé otázky neexistuje dosud judikatorní závěr. Zároveň pak některé současné judikatorní závěry nebyly dostupné v minulosti.

Odlišný právní názor administrátora veřejné zakázky 

Rozhodnutí ÚOHS, finančního úřadu či správního soudu se může zakládat na odlišném právním názoru, než jaký zastával administrátor veřejné zakázky. V takovém případě vyvstává otázka, kterou je třeba často řešit v případě odpovědnosti advokáta, tj. zda představuje porušení odborné péče sdělení či aplikace právního názoru, který je následně v rozhodovacím procesu shledán nesprávným. S ohledem na totožnost problému lze vycházet ze závěrů o odpovědnosti advokáta.

Pokud si strany nedohodly něco jiného, je součástí odborné péče administrátora i znalost relevantní právní úpravy a relevantních právních názorů, zejména ustálené rozhodovací praxe soudů. Přitom je třeba rozlišovat případy, kdy jde o dosud vůbec neřešenou otázku, oproti případům, kdy daná otázka již řešena byla. Předchozí řešení může mít povahu judikatorní, rozhodovací praxe či jen publikovaného odborného názoru.

Neexistuje-li dosud relevantní právní názor (zejména ustálená soudní judikatura), pak řádný výkon odborné péče vyžaduje jen korektně vyargumentovaný právní názor, ke kterému administrátor dospěl pomocí obecně uznávaných právně metodologických postupů (takový názor přitom nemusí mít žádnou formalizovanou podobu, např. právního stanoviska, je postačující, pokud se jím administrátor při své činnosti řídí). Protože však dosud v české právní teorii ani praxi není dosaženo zcela převažující shody na právně metodologických postupech, nelze pro účely posouzení výkonu řádné péče vyžadovat dodržení jen jednoho právně metodologického směru, byť by soud měl za to, že jde o směr podle něj nejsprávnější. Pokud administrátor takto postupuje, nelze shledávat jeho pochybení v tom, že příslušný správní orgán (či následně soud) bude mít názor odlišný.

V některých případech však splnění požadavku odborné péče vyžaduje upozornění klienta (zadavatele) na nejednoznačnost právní situace. Tato informační povinnost se zakládá jak na obecném principu poctivosti (§ 6), tak i na jeho specifikaci v rámci příkazu (§ 2432 o. z.). Informační povinnost vznikne např. v případě, kdy jde při aplikaci konkrétní právní normy o metodologicky zjevně spornou situa­ci (např. kdy bude evidentní rozpor dikce zákona a zjevně odlišného smyslu a účelu daného pravidla) a kdy tak nebude možné předjímat, ke kterému řešení se orgán následně posuzující správnost postupu přikloní (zda využije gramatický, či naopak spíše teleologický výklad pravidla). Administrátor samozřejmě není povinen informovat o každé jednotlivé pochybnosti, nýbrž je třeba zvážit všechny okolnosti konkrétního případu, zejména míru nejistoty, závažnost důsledků případně nesprávně zvolené možnosti řešení takové zjevně sporné situace atd. Je třeba reflektovat realitu české rozhodovací praxe, kdy velmi často nelze předjímat výsledek rozhodování správních orgánů ani soudů, a nelze tedy zpravidla nikdy garantovat, že rozhodnutí bude takové, jak si jeho účastník přeje; tuto skutečnost lze považovat za notorietu, na kterou není třeba vždy specificky upozorňovat a informovat o ní. V této souvislosti je třeba i zohlednit to, jaká míra pečlivosti se v praxi obecně považuje za dostatečnou. Nelze tedy klást ex post na administrátora vyšší nároky, než které odpovídají zvyklostem soukromého života (srov. v této souvislosti § 2900 o. z.); v této souvislosti zdůrazněme, že není rozhodující jen prostá fakticita, nýbrž spíše obecně sdílené přesvědčení o správném postupu (byť se může v praxi často porušovat). Informační povinnost administrátora podle mého názoru nevznikne v případě, kdy v rozhodovací praxi soudů ani v praxi (postupu) při zadávání veřejných zakázek není signalizován odlišný právní názor na určitou záležitost a ani nejde o metodologicky zjevně spornou situaci, avšak následně dojde ze strany soudních orgánů k zaujetí relevantního právního názoru, který je zcela v rozporu s dosavadní praxí a postupy. Jinými slovy, určitá dosud právně nekonfliktní situace a postup (obecně sdílené přesvědčení o správném postupu) se následně stane judikatorně upravenou, a to odlišně od dosavadního obecně sdíleného přesvědčení o správném postupu.

Pokud administrátor informační povinnost (pokud vůbec vznikla) poruší, pak by se mohl zadavatel domáhat náhrady škody, pokud prokáže, že při znalosti této okolnosti by vyžadoval řešení odpovídající opačnému přístupu, než který doporučil administrátor.

Složitější je situace, když již existuje nějaké řešení sporné otázky. Podle okolností (zejména známosti, dostupnosti a ustálenosti takového řešení) totiž odborná péče může vyžadovat znalost a zohlednění takového řešení. Odborná péče předpokládá, že předkládaný právní názor je založen na dostatečné rešerši. Ve vztahu k odpovědnosti advokáta hovoří judikatura o tzv. znalostní povinnosti.[16] NS současně uvádí, že „Z povahy věci (z podstaty poskytování právních služeb) pak vyplývá, že advokát je při poskytování právních služeb klientovi povinen postupovat s náležitou odbornou péčí. To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich výhod i rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, Soubor C 10101). Zároveň však platí, že takto koncipovaná odpovědnost se neuplatní automaticky a bez dalšího. Na advokáta nelze klást nepřiměřené požadavky a správnost výkonu advokacie je třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru tvrzeného pochybení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2310/2013, Soubor C 14288).“[17]

Ve vztahu k této znalostní povinnosti je přitom důležité vymezení toho, co (jaké prameny) má administrátor znát. Konkrétní vymezení této otázky zde může být podáno jen ve velmi obecných rysech. Obecně však lze říci, že pokud někdo vystupuje jako odborník ohledně veřejného zadávání, pak lze předpokládat, že se orientuje v ustálených závěrech soudní judikatury. Je nutné zdůraznit, že se tato povinná znalost nemusí vztahovat na každé rozhodnutí některého z vysokých soudů. Součástí péče řádného administrátora obecně není analýza veškeré rozhodovací praxe. Závazek k takové rozsáhlé analýze by se musel zakládat na zvláštním důvodu (např. administrátor by veřejně inzeroval, že zná kompletní rozhodovací praxi, nebo by to dával jinak zřetelně najevo). Přihlášení se k vyšší než běžné odbornosti může mít vliv i na požadovaný rozsah znalostní povinnosti. Předpokládá se však znalost přinejmenším těch rozhodnutí, která jsou v odborné veřejnosti obecně známá, odkazují na ně např. běžně používané literární zdroje (např. obecně na ně odkazuje relevantní komentářová literatura k veřejnému zadávání).

Podobné závěry lze uplatnit i k závěrům, které plynou z rozhodovací praxe ÚOHS. Ani zde se nevyžaduje znalost každého rozhodnutí, spíše jde o to, že existuje určitá skupina obecně známých rozhodnutí, která musí řádný administrátor znát.

Zatímco lze tedy na administrátorovi zásadně požadovat znalost hojně publikovaného ustáleného soudního závěru (judikátu), již daleko méně po něm lze požadovat znalost rozhodnutí, které není publikované v dalších pramenech, ale je třeba je např. vyhledávat v obsáhlých databázích orgánu, který je vydal, a už v zásadě vůbec po něm nelze (bez dalšího, např. bez toho, aby se administrátor k takové míře speciální znalosti výslovně přihlásil) vyžadovat znalost rozhodnutí běžně neveřejných, jako jsou např. rozhodnutí finančních úřadů o uložení odvodů za porušení rozpočtové kázně (za předpokladu, že otázky zahrnuté v těchto rozhodnutích nebyly následně přezkoumány Nejvyšším správním soudem a jako takové dále publikovány).

Řádná rešerše vyžaduje i znalost přinejmenším zcela převažujícího řešení v literatuře. Primárně je opět třeba vycházet z běžně používaných literárních zdrojů. Význam řešené právní otázky a s ním spojené hrozící důsledky pro zadavatele v případě nesprávného řešení má též vliv na potřebnou „hloubku“ rešerše. To samozřejmě neznamená jakoukoli závaznost takového názoru, avšak pokud se administrátor chce od něj odchýlit, aniž by měl oporu v rozhodovací praxi, pak by měl o dané skutečnosti informovat klienta (zadavatele) a vyžádat si jeho pokyny.

V případě, že řádná rešerše vede ke zjištění, že relevantní právní názory jsou rozporné, což je často případ české právní a zadávací praxe, pak platí, co bylo uvedeno výše ohledně informační povinnosti.

Lze tedy uzavřít, že povinnost administrátora nespočívá v tom, aby se „trefil“ do budoucího rozhodnutí orgánu posuzujícího zadávací řízení, nýbrž aby rozpoznal problematickou situaci (nejde-li např. o případ obecně sdíleného přesvědčení o správném postupu), podle okolností o tom případně informoval klienta (zadavatele), a aby mu předestřel možnosti řešení a navrhl rozumný další postup. Pokud toto učiní, jedná s odbornou péčí, na čemž nic nemůže měnit ani to, že následně příslušný orgán dospěje k odlišnému názoru. V žádném případě nejde o odpovědnost za výsledek. Např. ve vztahu k advokátovi proto správně uvádí NS, že na advokáta nelze klást nepřiměřené požadavky, např. aby v situaci, kdy určitá právní otázka je v právní teorii i praxi sporná, předjímal budoucí vyřešení takové otázky judikaturou vyšších soudů.[18]

Příčinná souvislost

Ani zjištění pochybení administrátora, tj. zjištění, že nejednal s řádnou péčí, však samo o sobě nezakládá odpovědnost za škodu. Je třeba prokázat příčinnou souvislost mezi tímto porušením smluvní povinnosti a vzniklou škodou. Při tomto posouzení se uplatní obecná pravidla pro zjištění příčinné souvislosti a tzv. objektivní přičitatelnosti, která zde nelze detailně popisovat.[19] Zjednodušeně to však znamená, že prokázané pochybení administrátora vede k povinnosti uhradit veřejnoprávní sankci, a to ať k povinnosti zaplatit pokutu, nebo k vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně.

Prvním krokem zjištění příčinné souvislosti je zpravidla posouzení, zda jednání škůdce je conditio sine qua non pro vznik škody. Ptáme se tedy, zda, když si odmyslíme pochybení administrátora, odpadne i následek, tj. škoda.

Příčinná souvislost mezi pochybením administrátora a vznikem škody spočívající ve veřejnoprávních sankcích uložených zadavateli není např. dána, pokud je sankce uložena zadavateli za jiné pochybení, než na které měla vliv činnost (pochybení) administrátora.

Jde-li dále např. o výše uvedenou znalostní povinnost, pak v případě, kdy se administrátor ani nepokusil seznámit se s právními zdroji, jejichž znalost na něm lze podle výše uvedeného požadovat, pak se musíme ptát, zda by splnění takové povinnosti vedlo k odvrácení vzniku škody. Pokud by škoda (veřejnoprávní sankce) nastala i při řádném výkonu péče ze strany administrátora, pak jeho pochybení není ve vztahu k této škodě kauzální. V případě, kdy např. objektivně neexistuje ustálená soudní praxe ohledně konkrétní právní otázky, pak to, že se ji administrátor ani nepokusil nalézt, nemá vliv na vznik škody. Podobně je tomu v případě, kdy např. existoval zcela jednotný názor v běžně publikované literatuře, který však administrátor neznal a doporučil řešení, které je s tímto názorem v rozporu, avšak soud se následně vydal třetí cestou, tj. též se od daného publikovaného názoru odchýlil; ani v tomto případě by dodržení řádné péče (seznámení se s příslušným názorem) nevedlo k odvrácení vzniklé škody. Ke stejnému závěru je třeba dospět i v případě, kdy různě publikované názory nejsou jednotné. V takovém případě by byl administrátor stejně odkázán na vlastní řešení; podle okolností je však třeba informovat zadavatele o spornosti právní situace (viz výše).

Příčinná souvislost podle mého názoru absentuje např. i v případě, kdy administrátor poruší informační povinnost vůči zadavateli, avšak nelze prokázat, že by se zadavatel i při jejím splnění rozhodl jinak; zda by tomu tak bylo, podléhá běžným pravidlům dokazování. Jde o podobný problém jako v případě odpovědnosti lékaře za porušení informační povinnosti, když provede zákrok bez informovaného souhlasu pacienta a pacientovi následně vznikne jinak lege artis provedeným zákrokem újma. I v této situaci NS pro vznik odpovědnosti lékaře vyžaduje, aby pacient prokázal, že kdyby byl upozorněn na hrozící rizika zákroku, pak by jej odmítl podstoupit.[20]

Pro úplnost jen připomeňme, že odpovědnost za škodu nevylučuje, že řízení je zatíženo i jinou vadou, která společně s pochybením administrátora vedla k příslušnému škodnímu následku. Jednalo by se o případ tzv. souběžné (konkurující) kauzality, kdy se všechny tyto okolnosti považují za příčiny vzniklého následku.[21] Vliv jiné okolnosti zakládá společnou odpovědnost více škůdců (§ 2915 o. z.), pokud za tuto okolnost odpovídá třetí osoba, nebo působí spoluúčast poškozeného, pokud jde o okolnost přičitatelnou poškozenému (§ 2903, 2918 o. z.[22]).

Závěr 

V návaznosti na výše popsané zkoumání lze ve vztahu k odpovědnosti administrátora za škodu spočívající v uložení veřejnoprávní sankce zadavateli veřejné zakázky, a to na základě smlouvy uzavřené mezi administrátorem a zadavatelem, shrnout, že veřejnoprávní odpovědnost zadavatele a soukromoprávní odpovědnost administrátora jsou na sobě nezávislé.

Administrátor odpovídá zadavateli za porušení smluvní povinnosti, zejména za porušení povinnosti péče řádného administrátora, které musí být prokázáno v příslušném soudním řízení o náhradě škody. Neodpovídá tedy (není-li ujednáno něco jiného) za výsledek, tj. za to, jak bude zadávací řízení posouzeno při přezkumu k tomu oprávněným orgánem. Není-li prokázáno porušení povinnosti ze strany administrátora, za škodu neodpovídá, byť by byla zadavateli v řízení před ÚOHS nebo finančními úřady uložena veřejnoprávní sankce.

Jelikož administrátor není účastníkem řízení, ve kterém byla zadavateli uložena sankce, není soud rozhodující v řízení o náhradě škody vůči administrátorovi vázán rozhodnutím, kterým byla zadavateli uložena veřejnoprávní sankce.

Pokud mohl zadavatel uplatnit ve veřejnoprávním řízení své možnosti procesní obrany (formou odvolání či rozkladu, případně následně formou obrany ve správním soudnictví), a tím zabránit uložení sankce nebo dosáhnout jejího snížení, pak v tomto rozsahu nese škodu sám. Z toho důvodu je v zájmu zadavatele, aby byl v příslušných řízeních procesně aktivní.

Péče řádného administrátora zahrnuje i znalost těch relevantních pramenů, u nichž to lze po administrátorovi s ohledem na okolnosti požadovat. Zpravidla tak je možné po administrátorovi požadovat znalost ustálené rozhodovací praxe soudů, naopak po něm nelze požadovat znalost z povahy věci neveřejných rozhodnutí (např. rozhodovací praxe finančních úřadů, zvláště té, které dosud nebyla podrobena následně zveřejněnému přezkumu Nejvyšším správním soudem).

Zjištěné pochybení administrátora musí být rovněž v příčinné souvislosti se vzniklou škodou (uloženou sankcí). O příčinnou souvislost se nejedná např. tehdy, kdy bude prokázáno, že i přes existenci určitého rizika (způsobeného např. odchýlením od závěrů dosavadní rozhodovací praxe) by zadavatel pravděpodobně zvolil tentýž postup, za který mu byla sankce následně uložena.

Uzavření smlouvy zadavatele s administrátorem však zadavatele nezbavuje jeho vlastních povinností ve vztahu k veřejné zakázce, ani se nejedná o důvod rezignovat na vlastní procesní aktivitu, zvláště v případě, kdy by mohla vést k zamezení vzniku (či ke snížení) škody, s odůvodněním, že takto vzniklá škoda bude beztak přenositelná na administrátora. V takovém případě totiž nemusí být zadavateli uplatněný nárok na náhradu škody přiznán.

 

Doc. JUDr. Filip Melzer, LL.M., Ph.D., působí jako advokát a na Katedře soukromého práva a civilního procesu PF UP v Olomouci a na Katedře občanského práva PF MU v Brně.

---

[1] Srov. např. rozsudek NSS ze dne 6. 9. 2017, č. j. 6 Afs 281//2016-86.

[2] F. Melzer: Civilní odpovědnost za poradenství advokátem, Bulletin advokacie č. 11/2018, str. 15 a násl.

[3] Usnesení NS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 25 Cdo 731/2017-225.

[4] Nález ÚS ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 3181/17.

[5] Rozsudek NS ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3486/2018.

[6] Je nutné zdůraznit, že za účinnosti původní právní úpravy (zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) bylo dílo vnímáno jako výsledek hmotné povahy.

[7] Viz F. Melzer in K. Eliáš a kol.: Občanský zákoník, Velký akademický komentář, 2. svazek, Linde Praha, Praha 2008, komentář k § 724, str. 2138 a násl.

[8] Pro účely zavinění tak stanoví výslovně § 2912 odst. 2. V případě smluvní odpovědnosti se sice o odpovědnost za zavinění nejedná, avšak princip převzetí vyššího standardu péče je totožný.

[9] Jde o výčet nejvýznamnějších předpokladů. Pro podrobnosti viz F. Melzer in F. Melzer, P. Tégl, a kol.: Občanský zákoník, Velký komentář, Svazek IX., Leges, Praha 2018, komentář k § 2913, str. 314 a násl.

[10] Z poslední doby např. rozsudky NS ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3688/2020; ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3470/2019.

[11] Rozsudek NS ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 204/2020.

[12] Usnesení NS ze dne 12. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1491/2021, tučně zvýrazněno aut.

[13] Srov. např. rozsudek NS ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 204/2020: „Výkladem ust. § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněném pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen ‚Sbírka‘), v němž formuloval a odůvodnil závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v němž zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím.“ Tučně zvýrazněno aut.

[14] Rozsudek NS ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1061/2021.

[15] Usnesení NS ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1050/2019: „Rozhodovat o dovoláních podaných proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů je sice povolán pouze dovolací soud, nicméně v případě, kdy dovolání v předmětném sporu trpělo formálními nedostatky (a právě tato okolnost je podstatou uplatněného nároku), jde o řešení otázky předběžné v rámci sporu o náhradu škody proti advokátovi, nikoliv o dovolací přezkum, přičemž jiným způsobem se soud nemůže dobrat závěru, zda žalobci vznikla škoda (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2213/2005, Soubor C 5244). Jestliže by soud dospěl k závěru, že dovolání by bylo přípustné ve smyslu § 237 až 239 o. s. ř., ve znění účinném v době, kdy bylo dovolání v původním řízení podáno, zabýval by se dále tím, zda by bylo i důvodné. Pokud by byla odpověď i na tuto otázku kladná, řešil by dále, jak mělo skončit původní řízení a zda by v něm byl žalobce úspěšný, případně v jakém rozsahu.“ Tučně zvýrazněno aut.

[16] Srov. rozsudek NS ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 347/2016: „I když zákon již dále podrobněji rozsah konkrétních povinností advokáta nevymezuje, lze pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu § 16 zákona o advokacii podřadit i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací. K nárokům na hloubku a rozsah právních znalostí advokáta srov. J. Balarin, in L. Tichý (ed.): Odpovědnost advokáta za škodu, C. H. Beck, Praha 2013, str. 113 a 125-132, a k jeho povinnosti poučit klienta o možných rizicích navrženého postupu tamtéž str. 119.“ Tučně zvýrazněno aut.

[17] Tamtéž.

[18] Rozsudek NS ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2310/2013.

[19] K tomu viz např. F. Melzer in op. cit. sub 9, úvodní výklad před § 2909, m. č. 22 a násl., str. 175 a násl.

[20] Rozsudek NS ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013: „Odpovědnost zdravotnického zařízení v uvedených případech nastává jen tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí.“

[21] Viz např. F. Melzer in op. cit. sub 9, úvodní výklad před § 2909, m. č. 133 a násl., str. 193 a násl.

[22] Srov. např. rozsudek NS ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1061/2021.