Zásada bezprostřednosti se v trestním řízení významně projevuje skrze ust. § 219 tr. řádu, v němž je zakotvena problematika institutu odročení hlavního líčení. Následující článek se věnuje genezi znění předmětného ustanovení, ale zabývá se též i zásadou bezprostřednosti v trestním řízení jako takovou. Ve druhé části článku se pak autor věnuje rozhodování soudů prvního a druhého stupně ve věci, jíž se účastnil v roli obhájce a která úzce souvisí se zaměřením tohoto článku, konkrétně pak s ust. § 219 odst. 3 tr. řádu a pravidlem nezměnitelnosti složení soudního tělesa.

Některými aspekty zásady bezprostřednosti se autor zabýval v rámci tohoto periodika již před více než třiceti lety.[1] Jelikož se ale jedná o problematiku i nadále aktuální, bude jí věnován i následující článek. Zásada bezprostřednosti je jednou ze základních zásad trestního řízení. Její úprava je zakotvena v ust. § 2 odst. 12 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále také jen „tr. řád“). Obsahem zásady bezprostřednosti jsou dva základní požadavky, přičemž prvním z nich je, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených, tedy na základě svého bezprostředního dojmu z provedeného řízení, druhým z nich pak je, že soud má čerpat důkazy z pramene pokud možno co nejbližšího zjišťované skutečnosti.[2] Z prvního požadavku vyplývají dvě procesní pravidla, a to pravidlo nepřerušitelnosti soudního jednání a pravidlo nezměnitelnosti složení soudu.

Pravidlo nepřerušitelnosti soudního jednání stanovuje, že soud má rozhodnout na základě bezprostředního dojmu na základě důkazů před ním provedených. Výjimkou z tohoto pravidla je institut odročení upravený v ust. § 219 odst. 1 tr. řádu. Odročit hlavní líčení lze na konkrétní den, případně na neurčito. Odročení na neurčito je však koncipováno jako opatření zcela výjimečné, ke kterému je možné přistoupit toliko z nevyhnutelných důvodů. Dle pravidla nezměnitelnosti složení soudu se na rozhodování může podílet jen ten soudce, který se jednání účastnil od jeho počátku do jeho konce. Za účelem dodržení tohoto pravidla slouží i institut náhradního soudce upravený v ust. § 197 tr. řádu. Na zjištění skutkového stavu v trestním řízení se tedy musí podílet pouze ty osoby, které v rámci příslušného soudního tělesa byly přítomny průběhu dokazování v hlavním líčení, čímž si na jeho základě mohly vytvořit své vlastní vnitřní přesvědčení o skutkovém stavu.[3]

Zásada bezprostřednosti se v trestním řízení prakticky realizuje zejména prostřednictvím ust. § 219 tr. řádu, jímž je upraven institut odročení. Ust. § 219 tr. řádu tedy komplexně stanovuje pravidla pro odročení hlavního líčení, přičemž jsou zde upraveny i podmínky odročení, dále pak úkony soudu před odročením, sloužící k zajištění plynulosti budoucího řízení, a též postup při pokračování v řízení.[4] Do 31. 12. 1993 bylo tímto ustanovením stanoveno, že dojde-li k odročení hlavního líčení, pak předseda senátu při následném pokračování v hlavním líčení sdělí podstatný obsah dosavadního jednání. Došlo-li však ke změně ve složení senátu, dále uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, případně bylo-li toho třeba z jiného důvodu, muselo být hlavní líčení provedeno znovu, a to bez výjimky. Novým hlavním líčením se pak rozumí hlavní líčení, které se koná po odročení, po zrušení a vrácení věci odvolacím soudem či po přerušení a zastavení trestního stíhání soudem, pokud dojde k jeho pokračování. Od 1. 1. 1994 na základě novely provedené zákonem č. 292/1993 Sb. již v předmětném ustanovení nebyla uvedena podmínka uplynutí delší doby od hlavního líčení.

Avšak nejzásadnější změnu ust. § 219 tr. řádu přinesla až novela provedená zákonem č. 265/2001 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2002. Předmětnou novelou byl jednak podrobněji upraven institut odročení, včetně jeho stratifikace na odročení na konkrétní den a odročení na neurčito, jednak došlo ke změně podmínek pro opakované provedení hlavního líčení. V ust. § 219 odst. 3 tr. řádu, jehož obsah byl v dříve účinných zněních předmětného ustanovení tr. řádu upraven odstavcem 2, jsou v současnosti uvedeny dvě podmínky pro opakované provedení hlavního líčení, a to změna ve složení senátu a navrátivší se uplynutí delší doby od hlavního líčení, přičemž zbytková klauzule, dosud tímto ustanovením upravená, již v nyní účinném znění upravena není.

Změna ve složení senátu

O změnu ve složení senátu jde tehdy, když se nového hlavního líčení účastní soudce, který nebyl členem senátu projednávajícího věc v předchozím líčení. Za změnu ve složení senátu je nutné považovat i změnu v osobě samosoudce dle ust. § 2 odst. 9 a § 314a tr. řádu. Naopak za případ změny ve složení senátu se nepovažuje, pokud soudce byl účastníkem předchozího řízení jako náhradní soudce dle ust. § 197 tr. řádu. V rámci podmínky stanovující uplynutí delší doby od odročení hlavního líčení je termín „odročení“ nutné vykládat extenzivním způsobem a dovodit, že se nemusí jednat pouze o případy odročení hlavního líčení podle ust. § 219 odst. 1 tr. řádu. Bude se jednat kupř. i o případ, kdy mezi hlavními líčeními před zrušením a vrácením věci odvolacím soudem a po tomto zrušení uplyne delší doba, dále kdy soud trestní stíhání přeruší a po pominutí důvodů přerušení pokračuje v hlavním líčení po delší době, jež uplynula od hlavního líčení před rozhodnutím o přerušení. Trestním řádem není přesně vymezeno, co se rozumí „delší dobou“, po jejímž uplynutí je třeba hlavní líčení provést znovu. Bude to tedy vždy odvislé od konkrétních okolností každé projednávané věci.[5]

Nejvýznamnější změnou však je možnost pokračování v hlavním líčení i při změně ve složení senátu, případně uplyne-li od odročení hlavního líčení delší doba, vyjádří-li s tím současně jak státní zástupce, tak obviněný souhlas. Poté předseda senátu toliko přečte podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů, a pokračuje v odročeném hlavním líčení. Není-li státním zástupcem ani obviněným souhlas dán, pak musí být hlavní líčení provedeno znovu. Hlavní líčení musí být provedeno znovu také tehdy, naskytla-li se v průběhu dosavadního trestního řízení podstatná vada, nebo z jiného důležitého důvodu. Podstatnou vadou řízení je některá z vad uvedených v ust. § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Jiným důležitým důvodem je pak takový důvod, který je svou závažností srovnatelný s podstatnou vadou řízení.[6]

Změna složení senátu v kazuistice

Ve vztahu k ust. § 219 tr. řádu zde bude následně uveden případ, jehož se autor tohoto článku účastnil v roli obhájce a který s předmětným ustanovením tr. řádu úzce souvisí, jelikož se týká problematiky nezměnitelnosti složení soudního tělesa, zde konkrétně senátu, po celou dobu trvání hlavního líčení.

Jako obhájce obžalovaného byl autor účasten na trestním řízení konaném před Krajským soudem v Plzni jako soudem prvního stupně,[7] ve kterém předmětnou trestní věc projednával v hlavním líčení od samého počátku senát složený z jeho předsedy, dvou přísedících a náhradního přísedícího. Po skončení dokazování a přednesení závěrečných řečí oznámil jeden z přísedících, že je reálně ohrožena jeho účast u dalších úkonů soudu, zejména při hlavním líčení nařízeném na dny následující, při kterém bylo plánováno vyhlášení rozhodnutí ve věci samé. Přeložení hlavního líčení na jiný termín nebylo možné, neboť již po tomto nařízeném hlavním líčení měl být předseda senátu projednávajícího předmětnou věc trvale přidělen k Vrchnímu soudu v Praze. Nastalou procesní komplikaci však bylo možné vyřešit bez dalších obtíží a soud ji takto i vyřešil, a to přibráním náhradního přísedícího dle ust. § 197 odst. 2 tr. řádu, který nastoupil namísto stávajícího přísedícího a návazně se účastnil dalších úkonů soudu, tedy porady senátu a vyhlášení rozsudku.

Při vyhlašování rozsudku však došlo k další procesní komplikaci, kterou bylo možné považovat za neobvyklou a jež patrně nebyla v dosavadní soudní praxi řešena. Jelikož se jednalo o věc velmi rozsáhlou, přičemž samotné písemné vyhotovení předmětného rozsudku dosahovalo více než tří set stran, byla první den nařízeného hlavního líčení plánovaného pro vyhlášení tohoto rozhodnutí ve věci samé vyhlášena toliko necelá polovina skutkové věty výroku o vině, přičemž zbývající část rozsudku měla být vyhlášena v následujících dvou dnech. V tyto dny se však obžalovaný nedostavil k hlavnímu líčení s tím, že důvodem byla jeho hospitalizace ve zdravotnickém zařízení, které tuto okolnost následně soudu prvního stupně potvrdilo. Jelikož obžalovaný byl trestně stíhán pro jednání, v němž obžaloba spatřovala trestný čin s horní hranicí sazby trestu odnětí svobody převyšující pět let, bylo možné dle ust. § 202 odst. 2, 4 a 5 tr. řádu hlavní líčení konat v nepřítomnosti obžalovaného pouze na základě jeho žádosti. Obžalovaný však této žádosti nebyl schopen, tedy soud žádost obžalovaného dle ust. § 202 odst. 5 tr. řádu neobdržel. V následujících dnech pak předseda senátu projednávajícího předmětnou věc ukončil své působení u Krajského soudu v Plzni, jelikož byl trvale přidělen k Vrchnímu soudu v Praze.

Soud se tak ocitl v situaci, kdy vyhlásil toliko část rozsudku a návazně ve vyhlašování tohoto úkonu v témže složení senátu pokračovat nemohl, jelikož předseda senátu byl přidělen k Vrchnímu soudu v Praze, a nemohl se tak již podílet na tomto úkonu. Úkon vyhlášení rozsudku tedy nemohl dokončit senát v tomtéž složení, ve kterém přijal obsah rozsudku v rámci své porady. Za tohoto stavu se soud v novém složení senátu rozhodl přistoupit ke kroku v soudní praxi patrně dosud nerealizovanému, totiž k vyhlášení zbývající části rozsudku za účasti týchž dvou přísedících, kteří se účastnili porady, z níž rozsudek vzešel, a nového předsedy senátu. Toto vyhlášení proběhlo počátkem roku 2021 a provedl ho v rozporu s ust. § 128 odst. 1 tr. řádu jeden z přísedících, který byl účasten porady, jejíž průběh a výsledek jsou dle ust. § 58 odst. 4 a § 127 odst. 1 tr. řádu tajné. Nový předseda senátu svoji roli pak omezil toliko na řízení průběhu hlavního líčení. Dle soudu prvního stupně nebyl tento postup sice obvyklý, ale dle jeho názoru nebyl ani v rozporu se zákonem.

Soud prvního stupně při svém rozhodování zohlednil i stanovisko Nejvyššího soudu,[8] které však přímo nedopadalo na situaci, jež nastala v jím posuzované věci. Jednalo se o stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, ve kterém je uvedeno, že nepřítomnost obhájce obžalovaného u hlavního líčení odročeného jen za účelem vyhlášení rozsudku je podstatnou vadou řízení, jež však sama o sobě zásadně není důvodem pro zrušení takového rozsudku v odvolacím řízení, neboť nemá vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku.

Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně však zejména s ohledem na ust. § 202 odst. 2 a 4 tr. řádu, které je dle jeho mínění formulováno zcela jasně a jednoznačně, přičemž podmínky v něm uvedené se vztahují pro jakékoli hlavní líčení, tedy i pro hlavní líčení, ve kterém dochází toliko k vyhlášení rozsudku, nepokračoval ve vyhlašování rozsudku v rámci hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného hospitalizovaného ve zdravotnickém zařízení. Soud prvního stupně dále uvedl, že by bylo více než problematické, pokud by pokračoval ve vyhlašování rozsudku v hlavním líčení v nepřítomnosti obžalovaného s odkazem na zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu i přesto, že dané stanovisko nedopadá přímo na situaci, jež nastala v jím posuzované věci.

Soud prvního stupně dále argumentoval tím, že dle ust. § 219 odst. 3 tr. řádu, změní-li se složení senátu, přečte předseda senátu se souhlasem státního zástupce a obžalovaného podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů. Není-li však souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Dle soudu při striktně formalistickém výkladu předmětného ustanovení může být dosaženo závěru, že postup soudu tak, jak ho provedl, není možný, tedy že senát v tomtéž složení musí věc v hlavním líčení nejen projednat a rozhodnout o ní v rámci své závěrečné porady, ale také rozsudek, který předtím přijal na uvedené poradě, v celém jeho znění vyhlásit. Současně dále ale uvedl, že je třeba si uvědomit a zohlednit, že samotný výrok rozsudku vzniká již při poradě a navazujícím hlasování členů senátu. Výsledek této porady, tedy i výrok rozsudku, je zachycen v protokolu o hlasování stvrzeném podpisy členů senátu. Od okamžiku podpisu protokolu o hlasování členy senátu a zapisovatelkou se výrok rozsudku stává pro senát závazným a v tomto znění musí být i vyhlášen.

Dle soudu je vyhlášení rozsudku jen vnějším projevem kolektivní vůle senátu dříve přijaté, přičemž ve své podstatě je vyhlášení rozsudku jen pouhým technickým úkonem. Proto dle názoru soudu prvního stupně není namístě již takto vzniklou, vnitřně stvrzenou a částečně dokonce navenek projevenou kolektivní vůli senátu ignorovat, a naopak je namístě ji zbývajícími členy senátu zcela vyjevit, tedy rozsudek vyhlásit i ve zbývající části. Ostatně pokud by k uvedenému postupu nedošlo, pak by věc musela být projednána a rozhodnuta senátem v jeho novém složení, čehož důsledkem by dle soudu byl poněkud bizarní stav, že ve věci by existoval a součástí spisu byl jak přijatý a částečně vyhlášený rozsudek senátu v jeho původním složení, tak zároveň i rozsudek senátu v jeho novém složení, jehož obsah by mohl být totožný, ale také více či méně odlišný.

Na základě odvolání jak státního zástupce, tak obžalovaného Vrchní soud v Praze předmětný rozsudek Krajského soudu v Plzni jako soudu prvního stupně dle ust. § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a dle ust. § 259 odst. 1 tr. řádu vrátil soudu prvního stupně.[9] Pochybením soudu prvního stupně bylo dle soudu odvolacího zejména to, že soud prvního stupně vyhlásil zbývající část napadeného rozsudku bez toho, aniž by předtím postupoval podle ust. § 219 odst. 3 tr. řádu, což soud prvního stupně odůvodnil tím, že v úvahu nepřicházelo jakékoli dokazování, senát již ve věci po poradě meritorně rozhodl a rozhodnutí již zčásti vyhlásil s tím, že současný senát nemá jakoukoli možnost uvedené částečně vyhlášené rozhodnutí zrušit či anulovat. Vrchní soud byl proto nucen konstatovat, že soud prvního stupně postupoval v příkrém rozporu se zákonnou úpravou postupu soudu v odročeném hlavním líčení v případě změny složení senátu zakotvenou v ust. § 219 odst. 3 tr. řádu. V souvislosti se změnou složení senátu bylo totiž povinností předsedy nově složeného senátu soudu prvního stupně bez ohledu na to, zda budou či nebudou prováděny další důkazy, aby se dotázal státního zástupce a obžalovaného, zda souhlasí s přečtením obsahu všech protokolů o hlavních líčeních, včetně v nich provedených důkazů s tím, že právě souhlasem těchto stran trestního řízení je podmíněno pokračování v hlavním líčení, kupř. i vyhlášením zbývající části napadeného rozsudku, jinak musí být hlavní líčení provedeno znovu.

Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně pochybil také v tom, že nový předseda senátu omezil svoji ryze formální účast v hlavním líčení na pouhou přítomnost, pokud na jeho počátku výslovně uvedl, že se na rozhodnutí nepodílel, není oprávněn se s ním seznámit, neboť není ze zákona osobou oprávněnou nahlížet do protokolu o hlasování předchozího senátu, a proto pověřil pokračováním ve vyhlášení rozhodnutí jednoho z přísedících. Soud prvního stupně dle názoru soudu odvolacího tedy fakticky rozhodoval jako senát dvoučlenný složený toliko z přísedících, což je v rozporu s ust. § 31 odst. 2 písm. a) zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle kterého se senáty krajských soudů skládají z předsedy a dvou přísedících, jestliže rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech trestních.

Oproti tomu odvolací soud neshledal jako nezákonný postup soudu prvního stupně spočívající ve vyhlášení rozsudku jedním z přísedících, jelikož v rozhodovací praxi soudů nelze vyloučit, byť ojedinělé, situace, kdy kupř. při hlasové či jiné obdobné indispozici předsedy senátu celé rozhodnutí nebo jeho část vyhlásí, popř. i odůvodní, jiný člen senátu, ať už je to soudce, nebo dokonce i přísedící, a to s přihlédnutím k tomu, že oprávněné zájmy stran trestního řízení takovým postupem zůstávají nedotčeny.

Závěr

Obsahem zásady bezprostřednosti v trestním řízení zakotvené v ust. § 2 odst. 12 tr. řádu jsou dva základní požadavky, a to, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených, a dále že soud má čerpat důkazy z pramene pokud možno co nejbližšího zjišťované skutečnosti. Z prvního požadavku, který omezuje rozhodování soudu toliko na základě důkazů před ním provedených, dále vyplývají dvě procesní pravidla, kterými jsou pravidlo nepřerušitelnosti soudního jednání a pravidlo nezměnitelnosti složení soudu.

Ust. § 219 odst. 3 tr. řádu kogentně upravuje, že změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, musí být hlavní líčení provedeno znovu, neprojeví-li souhlas s přečtením podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů, jak státní zástupce, tak obviněný současně. Nové konání hlavního líčení ve smyslu ust. § 219 odst. 3 tr. řádu předpokládá takový postup, který obnáší opětovné přednesení obžaloby, dále opětovné provedení důkazů majících vztah k projednávané věci způsobem předepsaným tr. řádem či opětovné vyslechnutí obžalovaného a svědků vyslechnutých již v předchozím hlavním líčení, pokud nejsou splněny všechny zákonné podmínky přečtení protokolu o jejich výpovědi.

Lze tedy shrnout, že v souladu s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021 musí soudy respektovat zásadu bezprostřednosti obsaženou v ust. § 219 odst. 3 tr. řádu i tehdy, pakliže se účast nově složeného senátu omezuje toliko na účast při vyhlášení rozhodnutí ve věci samé či jeho části. Bez souhlasu státního zástupce a obviněného musí být hlavní líčení tedy vždy provedeno znovu.

 

Doc. JUDr. Jan Kocina, Ph.D., je advokátem, pedagogem Fakulty právnické ZČU v Plzni a Vysoké školy podnikání a práva, a. s.

---

[1] J. Kocina: Zásada bezprostřednosti v trestním řízení a § 219 odst. 2 věta druhá trestního řádu, Bulletin advokacie č. 4/1989, str. 65.

[2] J. Jelínek a kol.: Trestní právo procesní, 5. vydání, Leges, Praha 2018, str. 171-173.

[3] Nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2565/19.

[4] A. Draštík, J. Fenyk a kol.: Trestní řád, Komentář, II. díl, 1. vydání, Wolters Kluwer ČR, Praha 2017, str. 233.

[5] P. Šámal: Trestní řád II: komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 2713.

[6] Tamtéž, str. 2712.

[7] Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 34 T 11/2015.

[8] Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. Tpjn 300/2018 (R 1/2020).

[9] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 6 To 61/2021.