Zákaz opakovaného trestání za stejné jednání, vyjadřovaný ve formulaci ne bis in idem, jehož procesním výrazem je překážka věci pravomocně rozhodnuté, patří mezi ústavní garance práva na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. K odstranění překážky obsažené v zákazu opakovaného trestání slouží možnost zrušení rozhodnutí o přestupku podle § 100 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, o podmínkách jehož aplikace pojednává následující článek.

Ústavní východiska

Zákaz opakovaného trestání za stejné jednání, vyjadřovaný ve formulaci ne bis in idem, jehož procesním výrazem je překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae, resp. rei administratae), patří mezi ústavní garance práva na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“). Smysl toho institutu je ovšem ještě širší, protože jak připomíná H. Banďouch, vedle obecného významu záruky zajištění zákonnosti a právní jistoty nejen pro účastníky řízení, zejména pro odsouzeného a pachatele přestupku i další subjekty, jejichž práva mohou být rozhodnutím dotčena, je tím vyvíjen tlak na orgány, které rozhodují o vině a trestu, aby byly ve všech fázích procesu pečlivé, vzhledem k tomu, že pro řešení mají jen omezený počet pokusů.[1] Na mysli se zde má samozřejmě materiální právní moc rozhodnutí, která je všeobecně prezentována jako nezrušitelnost a nezměnitelnost rozhodnutí, resp. práv a povinností na jejich základě vzniklých nebo zaniklých.[2] K tomu ovšem bývá jedním dechem dodáváno, že definiční znaky materiální právní moci jsou relativizovány existencí mimořádných, resp. dozorčích opravných prostředků, které umožňují nezrušitelnost i nezměnitelnost prolomit, s čímž ostatně Listina výslovně počítá, když stanoví, že uvedená zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.[3]

Tato ústavní zásada byla promítnuta do ust. § 77 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky (zákon č. 250/2016 Sb., dále jen „zákon“) tak, že nikdo nemůže být obviněn z přestupku za skutek, o němž již bylo v jiném řízení proti téže osobě pravomocně rozhodnuto, a zákon dále vypočítává, že takovým rozhodnutím se rozumí rozhodnutí o tom, že se skutek nestal, nespáchal jej obviněný, spáchání skutku se nepodařilo obviněnému prokázat nebo že skutek je trestným činem nebo totožným přestupkem nebo není přestupkem, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, trestní stíhání bylo zastaveno na základě schválení narovnání, bylo podmíněně odloženo podání návrhu na potrestání nebo bylo odstoupeno od trestního stíhání mladistvého.[4] Zjistí-li se tato překážka před zahájením řízení, je to důvod k odložení věci, bude-li konstatována v jeho průběhu, je to důvod, pro který má být řízení zastaveno [(§ 76 odst. 1 písm. i) a § 86 odst. 1 písm. j) zákona)]; v obou případech se tak musí stát ex lege, a bude-li přesto rozhodnutí vydáno, zakládá se tím důvod jeho zrušení v rámci přezkumného řízení.[5]

Totožnost skutku

Uvedená omezení platí jen za podmínky, že existuje pravomocné rozhodnutí o totožném skutku. Řešení otázky, co je to skutek a jak je vymezována totožnost skutku,[6] přebírá, jako ostatně mnohé další instituty, přestupkové právo z práva trestního, kde je tato otázka tradičně traktována.

Za skutek se obecně považuje určitá událost ve vnějším světě spočívající v jednání člověka,[7] která může mít znaky jednoho či více trestných činů nebo jiného deliktu, anebo nemusí vykazovat žádné znaky trestného/jiného deliktu. Skutek je jako pojem procesněprávní předmětem dokazování a stíhání obviněného. Podstatou skutku je jednání pachatele (obviněného) a následek tímto jednáním způsobený, jenž je relevantní z hlediska trestního či přestupkového práva. Pro to, aby mohla být otázka totožnosti uspokojivě zodpovězena, je podstatné, aby byl skutek vymezen ve výroku rozhodnutí ve věci samé či jiných meritorních rozhodnutích, nestačí tedy jeho popis pouze v odůvodnění. Pro oblast trestního práva platí, že obviněného lze trestně stíhat jen na základě usnesení o zahájení trestního stíhání, které musí obsahovat mj. popis skutku, a jen pro tento skutek lze podat obžalobu (§ 176 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, dále „tr. řád“), přičemž soud může rozhodovat jen o skutku uvedeném v obžalobě (§ 220 odst. 1 tr. řádu). Totožnost skutku přitom platí jak v poměru mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou i rozhodnutím soudu o ní, shoda pak postačuje mezi podstatnými skutkovými okolnostmi.

Obdobné závěry pak platí pro přestupkové řízení, když podle § 78 odst. 3 zákona musí oznámení o zahájení řízení obsahovat popis skutku, o němž má být rozhodováno, a jeho předběžnou právní kvalifikaci. Má-li být toto oznámení rozšířeno, musí oznámení, že se tak stalo, opět obsahovat popis skutku (§ 78 odst. 3 a 4 zákona). Totožnost skutku (bez ohledu na případné odlišné právní posouzení) „bude zachována též za předpokladu, že: a) je úplná shoda alespoň v jednání (jednání v trestním právu) při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (případně obojí) jsou alespoň částečně shodné; shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumějí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu“.[8] S jistou mírou zjednodušení lze říci, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku, přičemž jednání nebo následek nemusí být popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná.[9] Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku pak nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu.[10]

Vzhledem k tomu, že v případě přestupků i jiných správních deliktů často dochází k tomu, že jedním jednáním bývají poškozeny či ohroženy různé zájmy chráněné zákonem, dovodil Nejvyšší správní soud, že „podstatou skutku je přitom právně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný právně významný následek. K tomu, aby bylo možné postihnout pachatele na základě totožného jednání za dva různé delikty, tedy nestačí samotná existence dvou nominálně odlišných skutkových podstat deliktu. Teprve odlišnost v právně významném následku jednání konstituuje existenci dvou samostatných skutků, o nichž je možné vést samostatná řízení.“[11]

Sluší se připomenout, že specifická úprava platí v záležitostech upravených zákonem o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů (zák. č. 7/2002 Sb.), kde v případě, že skutečnosti, které se kárně obviněnému kladou za vinu, mají znaky trestného činu nebo přestupku anebo jiného správního deliktu, bude kárné řízení přerušeno a věc postoupena příslušnému orgánu. Rozhodnutí o přestupku přitom nevytváří automaticky překážku věci rozhodnuté a po právní moci rozhodnutí o trestném činu či přestupku kárný senát pokračuje v řízení, má-li za to, že postih ve správním nebo trestním řízení není dostačující (§ 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb.).

Přezkumné řízení rozhodnutí o přestupku

K odstranění překážky obsažené v zákazu opakovaného trestání slouží možnost zrušení rozhodnutí o přestupku podle § 100 odst. 1 zákona. Podle tohoto ustanovení má v přezkumném řízení příslušný správní orgán povinnost zrušit rozhodnutí o přestupku tehdy, jestliže vyjdou najevo skutečnosti, které odůvodňují posouzení skutku, o němž bylo pravomocně rozhodnuto jako o přestupku, jako trestného činu. Dále má rozhodnutí o přestupku zrušit, bylo-li takové rozhodnutí vydáno, třebaže o totožném skutku pravomocně rozhodl orgán činný v trestním řízení tak, že se nestal, nespáchal jej obviněný, spáchání skutku se nepodařilo obviněnému prokázat nebo že skutek je trestným činem, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, trestní stíhání bylo zastaveno na základě schválení narovnání, bylo podmíněně odloženo podání návrhu na potrestání nebo bylo odstoupeno od trestního stíhání mladistvého.

Rozhodnutím, o němž se v citovaném ustanovení hovoří, je rozhodnutí pravomocné, které může mít povahu jako rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným za přestupek v řízení nezkráceném podle § 93 zákona, ale i v řízení příkazním, včetně uložení pokuty příkazem na místě podle § 90 a 91 zákona, jakož i rozhodnutí o schválení dohody o narovnání (§ 87 zákona). Za rozhodnutí ve věci, jímž je tak dána překážka rei iudicatae/administratae, je považováno i usnesení o zastavení řízení podle § 86 odst. 1 písm. a) až c) zákona, tedy to, že skutek, o němž se vede řízení, se nestal nebo není přestupkem, skutek nespáchal obviněný nebo spáchání skutku, o němž se vede řízení, nebylo obviněnému prokázáno.[12]

Ke zrušení pravomocného rozhodnutí bude docházet za situa­ce, kdy změna kvalifikace skutku bude odůvodněna novými skutkovými zjištěními. Ukládá-li totiž ust. § 3 správního řádu správním orgánům, aby vycházely ze stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, došlo tak (předchozím) rozhodnutím, které se o takto zjištěný stav neopírá, k porušení zákonných pravidel řízení, čímž je dána podmínka pro konání přezkumného řízení, jehož smyslem je napravit rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem, resp. jiným právním předpisem.[13]

Aplikace § 100 zákona přichází v úvahu za třech situací:

• orgány činné v trestním řízení mají v úmyslu zahájit trestní řízení o skutku, o němž bylo pravomocně rozhodnuto jako o přestupku, takže překážka ne bis in idem nebyla porušena, vzhledem k tomu, že trestní stíhání o totožném skutku nebylo ještě zahájeno;
• orgány činné v trestním řízení již řízení zahájily, a došlo tedy formálně k porušení zákazu ne dvakrát o tomtéž;[14]
• orgány činné v trestním řízení o totožném skutku rozhodly, takže opět došlo formálně k porušení zákazu ne bis in idem.[15]

Všechny uvedené případy spojuje to, že rozhodnutí o přestupku musí být zrušeno. Příslušný k zahájení řízení, které se vždy zahajuje z moci úřední, bude ponejvíce správní orgán nadřízený tomu, který rozhodnutí vydal (§ 95 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, dále „spr. řád“).[16] Protože porušení právního předpisu bude obvykle zjevné ze spisového materiálu, jsou dány podmínky, aby bylo konáno zkrácené přezkumné řízení (§ 98 spr. řádu).

Podmínkou aplikace § 100 zákona je, že se orgány činné v trestním řízení, v praxi to bude především policie, vůbec dozvědí, že o přestupku již bylo pravomocně rozhodnuto. Nejčastěji to bude podnět ze strany policie, které se příslušné informace dostane od poškozeného. Podklady pro takový podnět by mohly orgány činné v trestním řízení, reálně opět policie, získat také z evidence přestupků, která je vedena v Rejstříku trestů, což však zřejmě nebude případem příliš častým, protože je zde zachycován jen velmi malý okruh přestupků.[17] Ještě obtížněji budou dohledávány případy, v nichž řízení neskončí rozhodnutím, jímž byl obviněný z přestupku uznán vinným, ale např. usnesením o zastavení řízení. Tyto problémy ovšem nezbavují orgány činné v trestním řízení povinnosti věnovat náležitou pozornost tomu, zda již nebylo o skutku, o němž řízenou vedou, rozhodnuto jako o přestupku, a činit příslušné kroky k tomu, aby nevznikla zapovězená duplicita.

Podá-li podnět k zahájení přezkumného řízení účastník, což, jak zmíněno, přichází v úvahu spíše jen hypoteticky, a správní orgán neshledá důvody k jeho zahájení, má o tom do 30 dnů podatele informovat s uvedením důvodů (§ 94 odst. 1 spr. řádu). Jestliže podnět podá někdo jiný a správní orgán důvody pro zahájení přezkumného řízení neshledá, bude třeba postupovat podle § 42 spr. řádu, kdy důvody, proč řízení nezahájí, sdělí do 30 dnů, pouze pokud o to podatel požádá. V obou případech nejde o rozhodnutí, ale právě jen o sdělení podle části čtvrté správního řádu, které jako takové nemůže být přezkoumáno soudem v rámci správního soudnictví.[18] Na druhé straně však, jestliže důvody k zahájení přezkumného řízení dány budou a nestane se tak, je namístě postup podle § 80 odst. 2 spr. řádu, čili přijetí opatření proti nečinnosti, které má učinit nadřízený orgán v případě, že správní orgán nezahájí řízení ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se o důvodech pro zahájení správního řízení z moci úřední dozvěděl.[19]

Speciální lhůty

Pro zahájení přezkumného řízení podle § 100 odst. 2 zákona jsou stanoveny zvláštní, ve vztahu ke správnímu řádu samostatné lhůty. Jak je patrné, jedná se o lhůty delší, než jsou obecné lhůty podle § 96 odst. 1 spr. řádu, což je dáno tím, že záměrem zákonodárce bylo dát přednost vyloučení zákazu dvojího postihu před dosažením nezměnitelnosti rozhodnutí o přestupku.[20]

Zahájit přezkumné řízení lze v subjektivní tříměsíční lhůtě ode dne, kdy se správní orgán dozvěděl o důvodu pro zahájení přezkumného řízení, a objektivní lhůtě, která činí tři roky a odvíjí se od zahájení trestního stíhání nebo ode dne nabytí právní moci rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení o tom, že se skutek nestal, že skutek nespáchal obviněný, že spáchání skutku se nepodařilo obviněnému prokázat nebo že skutek je trestným činem, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, trestní stíhání bylo zastaveno na základě schválení narovnání, bylo podmíněně odloženo podání návrhu na potrestání nebo bylo odstoupeno od trestního stíhání mladistvého.

Zatímco určení objektivní lhůty obvykle větší problémy nečiní, protože je vázáno na snadno dohledatelný údaj o dni nabytí právní moci rozhodnutí, je stanovení počátku běhu lhůty subjektivní komplikovanější, vzhledem k užití neurčitého pojmu obsaženého ve spojení „se dozvěděl“. Tento pojem je vykládán spíš extenzivně, když k jeho naplnění postačuje i jen to, že příslušný správní orgán o relevantních skutečnostech nabyl vědomí v takovém rozsahu, který umožňuje jeho předběžné právní zhodnocení, nebo došlo-li správnímu orgánu oznámení dostatečně určitého a věrohodného obsahu, např. o ukončení kontroly, sdělení jiného orgánu veřejné moci či vzniklo-li objektivně podložené důvodné podezření.[21]

Tříletá objektivní lhůta se týká situace, kdy trestní stíhání předchází přezkumnému řízení, čili situace, kdy zásada ne bis in idem již byla porušena.[22]

Obě uvedené lhůty jsou prekluzivní, není je tedy možné prodloužit a správní orgán k nim musí přihlížet ex officio.

Zásadně pak nelze přezkumné řízení zahájit po uplynutí tří let od právní moci rozhodnutí o přestupku (§ 100 odst. 3 zákona). Touto lhůtou je omezena i zmíněná lhůta subjektivní, takže jejím uplynutím je zcela vyloučeno přezkumné řízení zahájit.

Mimo uvedenou úpravu zůstává přezkum příkazu na místě podle § 101 zákona, kde platí, že řízení lze zahájit nejpozději šest měsíců od právní moci příkazu. V tomto řízení se totiž nejedná o nezbytnost odstranění překážky ne bis in idem, nýbrž o posouzení zákonnosti rozhodnutí. Z toho tedy plyne, že bude-li dán důvod pro postup podle § 100 zákona, platí jím stanovené lhůty pro veškerá rozhodnutí, včetně těch, která byla učiněna příkazem na místě.[23]

Závěr

Proč vůbec zákonodárce tuto úpravu přijal, je v důvodové zprávě toliko stručně vysvětleno slovy, že je „upřednostněno rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení před rozhodnutím správního orgánu“ …, a proto by „nemělo docházet k rušení rozhodnutí v trestním řízení“, což lze odvodit i ze subsidiarity přestupků vůči trestným činům, která je dána v § 5 zákona.[24] Celkově bude záviset použití § 100 zákona v první řadě na tom, jaká bude součinnost mezi orgány činnými v trestním řízení a správními orgány, a na jejich aktivitě, zda bude systematicky uplatňován, nebo zůstane, jak se říká v důvodové zprávě, jeho aplikace spíše namátková.

 

Doc. JUDr. Pavel Mates, CSc., působí na Vysoké škole finanční a správní Praha a Fakultě sociálně ekonomické UJEP v Ústí nad Labem.

Mgr. Karel Šemík je předsedou senátu Okresního soudu v Ústí nad Labem a též přednáší na Fakultě sociálně ekonomické UJEP v Ústí nad Labem.

---

[1] E. Wagnerová, V. Šimíček, T. Langášek, I. Pospíšil a kol.: Listina základních práv a svobod, Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2012, str. 821-822; tato zásada je obsažena rovněž ve čl. 4 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 50 Listiny základních práv Evropské unie, která tento zákaz vztahuje na veškerá rozhodnutí přijatá ve všech státech Evropské unie, a čl. 54 Schengenské prováděcí úmluvy.

[2] Např. rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 146/92-24 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 206/2004-65.

[3] Tato relativizace materiální právní moci pak vede k hledání dalších diferenciací a např. V. Sládeček rozlišuje relativní materiální právní moc, pod níž rozumí, že akt je nezměnitelný a nezrušitelný v rámci veřejné správy, a absolutní materiální právní moc, kdy správní akt nelze přezkoumat žádným orgánem veřejné moci (V. Sládeček: Obecné správní právo, Wolters Kluwer, Praha 2013, str. 124). Tím ovšem možnost změny pravomocného správního rozhodnutí zdaleka nekončí; M. Kopecký nalézá celkem 11 důvodů, které mohou vést k zásahu do právní moci, k nimž řadí např. navrácení v předešlý stav, zrušení pravomocného rozhodnutí správního orgánu soudem nebo odstranění tvrdosti (P. Mates, M. Kopecký: Mimořádné opravné a dozorčí prostředky ve správním řízení, Leges, Praha 2022, str. 8-16).

[4] Výčet důvodů, pro které je tato překážka dána, je taxativní a jiné důvody nepřichází v úvahu. Tuto překážku tak nezakládá pravomocné rozhodnutí o disciplinárním deliktu, vzhledem k odlišným objektům obou správních deliktů (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 23/2004-54).

[5] Podle Nejvyššího správního soudu představuje nerespektování této zásady pouhou nezákonnost rozhodnutí, nikoli jeho nicotnost (rozsudek č. j. 7 Afs 68/2007-82), byť se tímto rozhodnutím fakticky ukládá něco, co je právně neuskutečnitelné. Jeho judikatura však není v tomto ohledu jednotná, protože v jiné souvislosti dovodil, že „vydání následného rozhodnutí správního orgánu 1. stupně bránila překážka věci již pravomocně skončené (res iudicata), mající za následek nicotnost takového aktu“ (rozsudek č. j. 1 As 27/2004-73).

[6] Srov. T. Gřivna: Konkurence trestního řízení a řízení o přestupku (jiném správním deliktu), Správní právo č. 1-2/2014, str. 58-64.

[7] F. Púry: Skutek v trestním řízení, in D. Hendrych a kol.: Právnický slovník, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2009; citováno podle www.beck.online.cz.

[8] Tamtéž.

[9] To platí i pro přestupkové právo, kde konstantní judikatura dovozuje, že popis skutku nemusí, resp. ani nemůže, být zcela přesný a k ustálení dojde zpravidla až v okamžiku, kdy dá správní orgán obviněnému možnost se vyjádřit k podkladům řízení (např. rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 100/94-23); do značné míry shodně, byť stručněji vymezil totožnost skutku Evropský soud pro lidská práva ve známém rozsudku Zolotukhin proti Rusku z roku 2009, když dovodil, že je dána, týkají-li se konkrétní skutkové okolnosti téhož obžalovaného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě.

[10] Rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 12 Tz 12/1994 a 5 Tz 5/1979.

[11] Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 125/2011-16; zevrubně k tomu L. Bursíková: Správní trestání po rozsudku Zolotukhin proti Rusku, Dny práva 2012 – Days of Law 2012, sborník příspěvků, Masarykova univerzita, Brno 2013.

[12] Rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 100/94-23 (tento závěr byl učiněn ještě za účinnosti správního řádu z roku 1967, má však platnost i pro platnou úpravu).

[13] V dosavadní praxi byla aplikace ust. § 100 zákona použita nejčastěji v souvislosti s porušením povinností pravidel silničního provozu, kdy původně bylo protiprávní jednání hodnoceno jako přestupek a vyřízeno příkazem na místě, nicméně posléze se projevily u účastníka dopravní nehody natolik závažné zdravotní komplikace, že jednání bylo třeba kvalifikovat jako trestný čin (např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 18 A 23/2018-29, a rozsudky Krajského soudu v Praze č. j. 44 A 25/2019-22 a 51 A 15/2015-30); v jiných oblastech se lze s použitím této možnosti setkat spíše jen zřídkavě [např. Český telekomunikační úřad zrušil na základě podnětu Policie České republiky svoje rozhodnutí o přestupku zlomyslného volání podle § 119 odst. 2 písm. a) zák. č. 125/2007 Sb., o elektronických komunikacích, aby toto jednání mohlo být stíháno jako tzv. stalking podle § 354 tr. zákoníku].

[14] Jestliže však ještě neuplynula lhůta pro zahájení přezkumného řízení podle § 100 odst. 2, 3 zákona a bylo již zahájeno trestní stíhání, je třeba, aby bylo přerušeno, pokud by však lhůta uplynula, pak musí být stíhání podle § 11 odst. 1 písm. k) zastaveno (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 46/2019, zevrubně se této otázce věnuje J. Kouřil: K problematice ne bis in idem z pohledu reakce orgánů činných v trestním řízení na přezkumné řízení podle § 100 zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, citováno podle ASPI).

[15] D. Bohadlo, J. Brož, S. Kadečka, P. Průcha, F. Rigel, V. Šťastný: Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2018, str. 587.

[16] Podle § 95 odst. 2 spr. řádu může přezkumné řízení provést také správní orgán, který vydal přezkoumávané rozhodnutí, to ovšem jen za předpokladu, že podnět k němu dal účastník řízení, což lze v těchto případech sotva předpokládat, protože dopad odsouzení za trestný čin budou pro něj mít nutně závažnější následky než trest za přestupek.

[17] Jsou jimi některé přestupky proti veřejnému pořádku a veškeré přestupky proti občanskému soužití a proti majetku (§ 12 zákona) a dále některé přestupky fyzických osob podle zákona o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě (zák. č. 61/1988 Sb.), některé přestupky podle zákona o myslivosti (zák. č. 449/2001 Sb.), veškeré přestupky podle zákona o zbraních, zák. č. 119/2002 Sb., jeden přestupek fyzických osob podle zákona o zajišťování obrany České republiky (zák. č. 222/1999 Sb.), jeden přestupek fyzických osob podle zákona o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů (zák. č. 239/2000 Sb.) a vybrané přestupky fyzických osob podle zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek (zák. č. 65/2017 Sb.).

[18] Např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 55/2007-71.

[19] Podle některých autorů je možné opatření proti nečinnosti použít rovněž, nesdělí-li správní orgán v zákonem stanovené lhůtě důvody, proč přezkumné řízení nezahájí. Proti tomu ovšem stojí fakt, že jde právě o sdělení podle části čtvrté, přičemž ve výčtu ustanovení (§ 154 spr. řádu), která mají být při jeho činění použita obdobně, není § 80 zařazen.

[20] L. Jemelka, P. Vetešník: Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, Zákon o některých přestupcích, Komentář, C. H. Beck, Praha 2017, str. 910-911; tyto lhůty ovšem platí právě jen pro přezkumné řízení podle § 100 zákona, v jiných případech nápravy nezákonnosti v rámci přezkumného řízení bude platit úprava obecná.

[21] Např. rozsudky Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 14/96-34 a 7 A 167/94-34 a rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 1/2001-56, 9 As 42/2008-98 a 2 Afs 125/2009-104.

[22] Op. cit. sub 15, str. 589.

[23] Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 18 A 23/2018-29.

[24] Judikatura, byť dosud přirozeně ještě ne příliš rozsáhlá a ustálená, se staví k možnosti konání přezkumného řízení extenzivně, když je dovozováno, že i jen pouhá pravděpodobnost, že skutek byl trestným činem, je důvodem k tomu, aby orgány činné v trestním řízení dostaly přednost pro rozhodnutí o věci, a to právě s odkazem na to, že přestupky jsou vůči trestným činům subsidiární (např. rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 44 A 58/2019-50).