Plénum Ústavního soudu zveřejnilo dne 12. května 2022 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22, podle kterého platí, že porušením ústavních práv obviněného, popř. jiných osob s oprávněním podat opravný prostředek, není, je-li na jeho nedůvodné odvolací (resp. dovolací) námitky reagováno toliko v odůvodnění soudního rozhodnutí. Úroveň ochrany jeho/jejich ústavních práv takový postup nesnižuje. Podmínkou však je, že se v odůvodnění soud vypořádá se všemi podstatnými námitkami.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Praze a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených v čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Spolu s tím stěžovatel brojil proti postupu krajského soudu, jímž mu byl nařízen výkon trestu odnětí svobody.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se vyplynulo, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

K odvolání stěžovatele vrchní soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu v části týkající se náhrady škody jednomu z poškozených, kterému přiznal nižší částku a ve zbývající části ho odkázal na občanskoprávní řízení. Tímto způsobem vrchní soud napravil písařskou chybu v písemném vyhotovení rozsudku krajského soudu, v němž soud stěžovateli omylem uložil jednomu z poškozených zaplatit dvě částky. Šlo tedy o zmatečný výrok, který budil nejistotu o stěžovatelových povinnostech.

Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. V odůvodnění napadeného usnesení se NS podrobněji zabýval námitkou (ne)existence chybějícího výroku rozhodnutí odvolacího soudu, tedy otázkou, kterou nyní IV. senát předložil podle § 23 zákona o Ústavním soudu k zaujetí stanoviska.

…

Podle § 23 zákona o Ústavním soudu je v zájmu jednotnosti rozhodovací činnosti Ústavního soudu uloženo senátu, který v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, aby takovou věc předložil k posouzení plénu Ústavního soudu. Protože v řízení ve věci předmětné ústavní stížnosti IV. senát k takovému názoru dospěl, předkládá jej k posouzení a k zaujetí stanoviska k odkazovaným nálezům Ústavního soudu, tj. nálezům ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1272/18 (N 123/90 SbNU 83), ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 597/18 (N 168/91 SbNU 117) a ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 448/19 (N 133/95 SbNU 116.

Po zvážení všech uvedených skutečností dospěl čtvrtý senát Ústavního soudu, rozhodující v nynější věci, k právnímu názoru, který se odchyluje od citovaných právních názorů (sub 9 až 11) v nálezech sp. zn. IV. ÚS 1272/18, IV. ÚS 597/18 a I. ÚS 448/19.

Proto podle § 23 zákona o Ústavním soudu předložil plénu Ústavního soudu tuto otázku, která zní:

„Vyhoví-li odvolací soud odvolání, popř. dovolací soud dovolání, které podal obviněný, toliko zčásti (např. ve výroku o trestu nebo náhradě škody), má tento soud podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod povinnost zamítnout nebo odmítnout zvláštním výrokem zbytek odvolání (popř. dovolání), anebo postačí, že se vypořádá se všemi podstatnými námitkami v odvolání (popř. dovolání) a že v důsledku toho nevzniknou pochybnosti o tom, že neshledal důvodnými případné námitky proti ostatním výrokům napadeného rozhodnutí (např. výroku o vině)?“

…

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Filip, CSc.) přijalo dne 10. května 2022 na návrh IV. senátu Ústavního soudu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k právnímu názoru vyslovenému v nálezech ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1272/18, ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 597/18 a ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 448/19, toto stanovisko:

Porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2 trestního řádu či dovolacího soudu ve smyslu § 265k odst. 2 trestního řádu pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami.

Uvedeného stanovisko se vztahuje i na ústavní stížnosti Ústavnímu soudu již podané, o nichž nebylo dosud rozhodnuto.

Text stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: archiv ÚS