Před pár týdny byl Mgr. et Mgr. Michal Bobek, Ph.D., prezidentem republiky jmenován soudcem Nejvyššího správního soudu. Po letech strávených v zahraničí, a to jak v roli pedagoga na vysokých školách ve Velké Británii či Belgii, tak na pozici generálního advokáta u vrcholné evropské soudní instituce, se „pachatel vrátil na místo činu“ – na NSS totiž Michal Bobek zahájil svou právní praxi jako asistent jeho předsedy. U příležitosti jeho jmenování požádal Advokátní deník doktora Bobka o krátký rozhovor.

Po letech strávených v zahraničí jste se vrátil zpět do České republiky, nyní dokonce míříte do instituce, kde jste v roce 2005 zahájil jsou právní praxi – tedy na Nejvyšší správní soud. Jaké jsou Vaše pocity?

Smíšené. Na jednu stranu se moc rád vracím na Nejvyšší správní soud, kde jsem byl před lety asistentem soudce. Díky doktoru Baxovi to byl a stále zůstává v pozitivním smyslu slova tak trochu jiný soud. Na druhou stranu je také pravdou, že práce generálního advokáta na Soudním dvoře mě velice bavila. Šestiletý mandát, který nelze opakovat, tedy pokud nejste generální advokát nominovaný větším členským státem, není úplně dlouhý.

Jak jste teď zmínil, v letech 2015–2021 jste působil jako generální advokát Soudního dvora Evropské unie. Za dobu své práce pro Soudní dvůr jste zpracoval přibližně dvě stovky stanovisek. Která z kauz byla z Vašeho pohledu nejsložitější?

Rozlišil bych různé typy složitosti: právní, společenskou či technickou. Ty se nemusejí v konkrétní kauze překrývat.

Mezi právně složité kauzy lze třeba zařadit otázku, zde lze – a případně do jaké míry – soudně přezkoumávat akty tzv. soft-law, tedy de facto regulaci ze strany orgánů evropské veřejné správy, která však není vydávána v podobě závazných aktů práva (věc C-911/19, FBF), či jak redefinovat vztah mezi vnitrostátními soudy posledního stupně a Soudním dvorem (věc C-561/19, Consorzio Italian Management), anebo rozsah ochrany ne bis in idem v evropském právním prostoru (věc C-117/20, bpost). To byly právně a strukturálně hutné věci, kde potřebujete zohlednit hromady judikatury z řady systémů a najít nějaké průsečíky pro smysluplné řešení.

Pak máte kauzy, které jsou sporné a citlivé společensky, protože vyžadují morální soud, na kterém nemusí panovat shoda, jako třeba kdo a do jaké míry má nést odpovědnost za zdravotní následky údajně vzniklé očkováním (věc C-621/15, W), anebo za jakých podmínek má transsexuál nárok na důchodové zabezpečení (věc C-451/16, MB).

Nu a třetí typ složitosti představují třeba kauzy, kde nebývá lehké uchopit výchozí technickou, vědeckou stránku předkládaného problému, kterou má právo regulovat, jako třeba ve sporech o kategorizaci nových technik genového inženýrství (věc C-528/16, Conféderation paysanne).

Ovlivní nebo ovlivnilo některé z Vašich stanovisek rozhodovací činnost NSS?

Stanoviska generálního advokáta sama o sobě nejsou závazná. To jsou rozsudky Soudního dvora. Stanoviska však mohou ovlivňovat vnitrostátní justiční praxi ve dvou rovinách: za prvé, v té části, ve které shrnují a vysvětlují stávající judikaturu Soudního dvora, může být dobře napsané stanovisko přístupnější, než samotná judikatura, kterou vysvětluje. Za druhé, stanovisko může vždy působit svou přesvědčivostí, především s ohledem na otázky doposud Soudním dvorem neřešené. V těchto dimenzích vnitrostátní soudy členských států Evropské unie stanoviska generálních advokátů občas ocitují; stejně tak činí i NSS.

Jak moc se liší systém soudnictví u evropské soudní instituce a v České republice?

Spisy jsou všude. Rozdíl bývá v tom, co konkrétně s nimi máte dělat. To je dáno funkcí toho kterého soudního orgánu. Úlohou Soudního dvora v rámci řízení o předběžné otázce, která tvoří většinu jeho nápadu, není řešit konkrétní kauzy, ale sjednocovat výklad unijního práva napříč Evropskou unií. Z toho pak plyne trochu odlišná úloha: jednotlivý spis a příběh ustupuje trochu do pozadí, v popředí je dotváření práva. Rovina jednotlivé kauzy a zjednání spravedlnosti v konkrétním případě pak zase nabývají na významu v okamžiku, kdy se celá kauza po rozhodnutí Soudního dvora znovu vrací před předkládací vnitrostátní soud, který má na základě vodítek Soudním dvorem poskytnutých vyřešit konkrétní věc.

Dají se některé ze zkušeností, které jste získal u SD EU, přenést do práce soudce NSS?

Určitě. I přes zrovna zmíněné strukturální odlišnosti se stále jedná o vrcholné soudy, které se, ostatně jako všude v Evropě, potýkají s obdobnými problémy: od strukturálního přetížení a z toho plynoucích úvah nad odbřemenění těchto soudů přes vhodnost restrukturalizace uspořádání soustavy nižších soudů a nastavení přístupu k soudu nadřazenému až po problematiku vnitřního uspořádání soudu.

Na druhou stranu ale právě v důsledku poznávání řady variací v různých systémech se člověk stává opatrnější při tvrzeních, že by měl na cokoliv zaručené recepty. Justiční systémy se chovají, i přes svoji deklarovanou karteziánskou racionalitu, spíše jako nelineární dynamické systémy: po vhození X na straně jedné patrně vypadne nějaké očekávané Z na straně druhé, ale často za cenu deformace A a D a nabobtnání T.

Na co se nejvíce těšíte v novém působišti?

Určitě na debaty s milými kolegy.

Děkujeme za rozhovor!

Redakce AD
Foto: archiv Michala Bobka