V tomto článku nahlédneme do procesu přípravy nového civilního řádu soudního. S přihlédnutím k dosavadnímu vývoji této přípravy i k jejímu současnému stavu se pokusíme o prognózu, v jakém rozsahu či jakým způsobem se nový procesní kodex projeví v prostředí insolvenčního řízení.

 

Ve svém letošním lednovém programovém prohlášení si vláda mimo jiné stanovila závazek připravit nové procesní kodexy, které jsou podmínkou pro modernizaci, zrychlení a zkvalitnění soudního řízení, a také dokončit návrh věcného záměru civilního řádu soudního.[1]

Původní verze věcného záměru nového civilního řádu soudního (dále jen „c. ř. s.“) byla Ministerstvem spravedlnosti přitom zveřejněna již v roce 2017, druhá verze pak v roce 2020. Pokud si tedy vláda klade v souvislosti s c. ř. s. za cíl toliko dokončení návrhu jeho věcného záměru, zjevně se nejedná o nijak ambiciózní příslib.

Vezme-li však v úvahu, že odborná diskuse se v mezidobí mezi zveřejněním obou zmíněných verzí stále ještě týkala i zcela základních koncepčních otázek (např. volby sociální či naopak liberální koncepce, rozdělením rolí mezi strany a soud při zjišťování skutkového stavu, rozsahem dispoziční volnosti stran, či přípustností koncentrace řízení)[2], je zřejmé, že přístup vlády je projevem soudnosti a respektu k náročnosti předmětného legislativního úkolu.

 

 

Vývoj a výsledek odborné diskuse

Jednou ze základních otázek, které v rámci odborné diskuse nutně musely zaznít, je vymezení pozice připravovaného c. ř. s. ve vztahu k tzv. zvláštním druhům civilního procesu, tedy také k řízení insolvenčnímu. Ohledně rozsahu změn, které příchod c. ř. s. má vyvolávat v prostředí insolvenčního řízení, přitom v průběhu související odborné diskuse zazněly značně protichůdné názory.

Původnímu návrhu věcného záměru c. ř. s. bylo některými kritiky výslovně vytýkáno, že se omezuje na sporný civilní proces, a nijak neřeší proces exekuční či insolvenční.[3] Objevily se i názory, že nový civilní procesní kodex by měl mít zcela komplexní povahu, a kromě nalézacího a vykonávacího řízení tak komplexně upravovat i řízení insolvenční.[4]

Z věcného záměru c. ř. s.[5] je nicméně zřejmé, že tento se ke komplexnímu pokrytí veškerého civilního procesu nepřiklání. V této souvislosti věcný záměr c. ř. s. konstatuje, že diferenciace jednotlivých druhů civilního procesu není vytvořena uměle, ale odpovídá podstatným a objektivně existujícím odlišnostem, když dále tento věcný záměr c. ř. s. uvádí, že důsledkem je obecně přijímaný závěr, že není možné přijmout jednotná pravidla pro tyto různé druhy civilního procesu.

Věcný záměr c. ř. s. poukazuje, že zatímco společná úprava sporného a nesporného řízení v jednom kodexu je v zahraničních úpravách (Švýcarsko, Francie, Belgie) obvyklá, spojení úpravy všech druhů civilního procesu do jednoho kodexu naopak obvyklé není; zejména pak není obvyklá společná úprava některého z nich s insolvenčním řízením.

V této souvislosti věcný záměr c. ř. s. dále uvádí: Úprava nalézacího sporného řízení nebývá spojována s insolvenčním řízením. Tohoto přístupu se drží i věcný záměr. Insolvenční řízení je v řadě aspektů natolik odlišné od sporného řízení, že jejich společná úprava by postrádala jakýkoliv rozumný smysl.

 

 

Současná míra insolvenční autonomie

Přestože finální paragrafové znění c. ř. s. je zatím v nedohlednu, lze z dosud zveřejněného stavu jeho příprav usuzovat, že v oblasti insolvenčního řízení není záměrem zákonodárce přinést revoluční změny. Ohledně insolvenčního zákona počítá věcný záměr c. ř. s. pouze s takovými legislativními zásahy, které budou nezbytně nutné kvůli návaznosti těchto speciálních předpisů na úpravu obecnou.

Nezdá se tedy v tuto chvíli, že insolvenční řízení by mělo být novým procesním kodexem pohlceno, že by mělo být zbaveno své současné koncepce a svých zásad, či že by mu měly být oktrojovány principy nové, poplatné novému obecnému kodexu.

Z aktuální verze věcného záměru c. ř. s. lze naopak usuzovat, že relace mezi úpravou obecnou a speciální zůstane v hrubých rysech v podstatě zachována. Se značnou pravděpodobností si insolvenční zákon ve vztahu k novému kodexu zachová přibližně stejnou míru gravitační síly, kterou v dnešní době vykazuje směrem k občanskému soudnímu řádu.[6]

Míra současné autonomie insolvenčního řízení v rámci civilního procesu je přitom značná. Insolvenční zákon[7] je ve vztahu k o. s. ř. jednoznačně lex specialis, přičemž (ne)přiměřenému použití o. s. ř. brání nejen případy, kdy insolvenční zákon na příslušnou situaci explicitně pamatuje, ale také bariéra zásad, na kterých spočívá insolvenční řízení.[8]

Pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se totiž ustanovení o. s. ř. týkající se sporného řízení použijí přiměřeně jen tehdy, kdy insolvenční zákon nestanoví jinak a kdy (zároveň) takový postup není v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.[9]

Z judikatury pak vyplývá, že v případě, že by důsledkem aplikace o. s. ř. byl rozpor se zásadami insolvenčního řízení, má soud vyložit a užít úpravu obsaženou v o. s. ř. tak, aby k takovému rozporu nedocházelo. Přitom je soud povinen postupovat cestou co možná nejširšího respektování úpravy o. s. ř., neboť cílem je odchýlit se od procesní úpravy o. s .ř. pouze v míře nezbytně nutné tak, aby zůstala zachována co možná nejširší míra jistoty v postavení účastníka řízení dané oporou v textu zákona.[10]

Jakkoliv tedy případný nesoulad konkrétního ustanovení o. s. ř. s insolvenčními zásadami bez dalšího vylučuje toto ustanovení o. s. ř. z aplikace v insolvenčním řízení, pokud příslušné ustanovení o. s. ř. v testu souladu s insolvenčními zásadami naopak obstojí, aplikace příslušného ustanovení o. s. ř. je povinností. Přitom půjde buď o aplikaci částečnou (tedy v rozsahu, v němž insolvenční zákon ohledně dotčeného institutu nestanoví odchylky) či naopak úplnou (neupravuje-li insolvenční zákon příslušný institut vůbec).

Svá vymezení vůči konkrétním institutům o. s. ř. soustředí insolvenční zákon především do své části první hlavy třetí.[11] Činí tak jednak tím, že použití některých institutů z o. s. ř. v podmínkách insolvenčního řízení výslovně zapovídá (např. prominutí zmeškání lhůty či přerušení řízení), a dále pak tím, že institut pocházející z o. s .ř. pro účely insolvenčního řízení specifickým způsobem rozšiřuje (např. pořádková pokuta členům věřitelského výboru za neúčast na schůzi výboru) či modifikuje (např. průběh řízení o odvolání).[12]

Přiměřené použití o. s. ř. pak má být každopádně prozařováno insolvenčními zásadami a text o. s .ř. vykládán v jejich duchu.[13]

 

Rozsah legislativních změn insolvenčního zákona

Pokud aktuální verze věcného záměru c. ř. s. deklaruje, že ohledně insolvenčního zákona počítá jen s takovými legislativními zásahy, které budou nezbytně nutné pro návaznost na obecnou úpravu (tj. c. ř. s.), je zřejmé, že zákonodárce zamýšlí současnou míru insolvenční autonomie zachovat.

Změny ve znění insolvenčního zákona tak v souvislosti s přijetím c. ř. s. samozřejmě čekat lze, patrně se však okruh těchto změn omezí na zachování interoperability současného insolvenčního zákona směrem k vnějšímu, obecnému civilně-procesnímu kontextu.

Vymezuje-li se v současné době insolvenční zákon ve vztahu ke konkrétnímu institutu z c. ř. s., lze přirozeně očekávat legislativní změny, které zajistí obdobné jeho vymezení ve vztahu k institutům z c. ř. s., které těmto budou odpovídat. Ne vždy se bude jednat o přímé ekvivalenty, v některých případech půjde spíše jen o instituty příbuzné (např. namísto institutu „pořádkových pokut“ pracuje aktuální verze věcného záměru c. ř. s. s institutem „pořádkových trestů“ a „trestů proti svévoli“).

Zapovídá-li insolvenční zákon v současné době použití některého institutu z o. s. ř., lze pak očekávat, že bude zapovídat jeho přímý ekvivalent z c. ř. s., resp. korespondující institut příbuzný (např. namísto institutu „prominutí zmeškání lhůty“ pracuje aktuální verze věcného záměru c. ř. s. s institutem „navrácení v předešlý stav“, přitom se nejedná jen o rozdíl terminologický).

Výše uvedené změny mohou být ve znění insolvenčního zákona velmi dobře viditelné, přitom svou podstatou a dosahem půjde o změny omezeného významu.

Mnohem větší změny lze očekávat v té části práce insolvenčních soudců, insolvenčních správců a další odborné veřejnosti, která se sice bude týkat insolvenčního řízení, ale bude ležet vně insolvenčního zákona. Otázky, na které pozměněný insolvenční zákon nebude dávat odpověď, bude třeba řešit ve sféře obecné (tj. c. ř. s. namísto o. s .ř.). To již bude mnohem větší výzva, zejména pak v oblasti incidenčních sporů, kde je přítomnost obecné (nalézací) polohy tradičně zvýšena.

 

Závěr

Současný stav příprav civilního řádu soudního nedává v oblasti insolvenčního řízení důvod k obavám z revolučních legislativních změn. Lze předpokládat, že současná silná míra autonomie, kterou insolvenční zákon vykazuje ve vztahu k občanskému soudnímu řádu, zůstane zachována též ve vztahu k civilnímu řádu soudnímu. Tato autonomie vyplývá mj. z faktu, že použitelnost obecné úpravy je podmíněna jejím souladem s insolvenčními zásadami, přičemž tento stav lze předpokládat i po příchodu civilního řádu soudního.

Legislativní změny insolvenčního zákona se pravděpodobně omezí na zajištění kompatibility s úpravou v novém procesním kodexu. Třeba však dodat, že nový kodex v mnoha případech nepředpokládá přesné ekvivalenty současných institutů, a tedy nepůjde jen o změny terminologické. Aplikace práva v insolvenčním řízení tak dozná patrně největších změn v oblastech, na které insolvenční zákon nepamatuje, a které tak bude třeba řešit použitím nové úpravy obecné. Toto může být zvlášť patrné v oblasti incidenčních sporů.

 

 JUDr. Štěpán Kratěna, Ph.D., autor působí jako advokát a insolvenční správce
Foto: canva.com

 

---

[1] Srov. https://www.vlada.cz/cz/programove-prohlaseni-vlady-193547/#spravedlnost_a_pravo

[2] Srov. např. https://advokatnidenik.cz/2019/10/16/konference-budoucnost-civilniho-procesu-prispela-vymenou-zkusenosti-do-odborne-debaty

[3] Srov. např. https://www.ceska-justice.cz/2018/11/spicky-justice-podrobily-zamer-civilniho-radu-soudniho-drtive-kritice-odmitli-jako-cimrmanovu-pohadku

[4] Takovou preferenci vyjádřil např. soudce Ústavního soudu ČR JUDr. Jaromír Jirsa dne 20. 11. 2018 na odborné konferenci „Nový civilní proces z pohledu praxe“ pořádané Ústavně-právním výborem Senátu Parlamentu ČR za odborné podpory Nejvyššího soudu. Srov. https://www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/89814/75241

[5] Hovoříme-li v dalším textu o věcném záměru c. ř. s., máme tím na mysli jeho aktuální (tj. druhou) verzi.

[6] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

[7] Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) (dále jen „insolvenční zákon“).

[8] Srov. ust. § 5 insolvenčního zákona.

[9] Srov. ust. § 7 insolvenčního zákona.

[10] Srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 2 VSOL 1197/2014.

[11] Srov. ust. § 71 a násl. insolvenčního zákona.

[12] S výjimkou zvláštních ustanovení o doručování se však tyto výjimky z části první hlavy třetí insolvenčního zákona neuplatní v incidenčních sporech (ust. § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

[13] Srov. Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol., Insolvenční zákon, komentář, C. H. Beck, Praha 2019, str. 26.