Podle stanoviska Generálního advokáta Rantose ze dne 31. března ve věci C-168/21 vykonávající justiční orgán nesmí odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu z důvodu, že některé z různých skutků, které jsou ve vydávajícím členském státě kvalifikovány jako jediný trestný čin, nejsou trestné podle trestního práva vykonávajícího členského státu. Kromě toho je podmínka oboustranné trestnosti v souvislosti s evropským zatýkacím rozkazem splněna, pokud je zájem chráněný právem vykonávajícího členského státu obdobný zájmu zohledněnému ve vystavujícím členském státě.

KL byl v roce 2009 odsouzen italskými soudy mimo jiné k deseti letům odnětí svobody za sedm skutků, které podle italského práva zakládají jediný trestný čin „ničení a rabování“, spáchaný v rámci summitu G8 v Ženevě (Itálie) v roce 2001. Po svém zatčení ve Francii nesouhlasil se svým předáním na základě evropského zatýkacího rozkazu (dále jen „EZR“) vydaného italskými justičními orgány. V roce 2020 vyšetřovací senát cour d’appel d’Angers (odvolací soud v Angers, Francie) odmítl předat KL s odůvodněním, že mezi sedmi skutky zakládajícími skutkovou podstatu trestného činu podle rozhodnutí italských soudů, dva skutky nebyly trestnými činy podle francouzského trestního práva.

Cour de cassation (Kasační soud, Francie) se dotazuje, zda je narušení veřejného pořádku, které Corte d‘appello di Genova (odvolací soud v Janově) a Corte suprema di cassazione (Kasační soud, Itálie) považují ve vztahu ke KL jako základní znak trestného činu „ničení a rabování“, relevantní pro účely posouzení, zda je splněna podmínka oboustranné trestnosti, jak ji stanoví právo EU. Konstatuje jednak, že znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu jsou v obou dotčených členských státech odlišné, a jednak, že některá jednání spadající pod tento trestný čin nejsou ve vykonávajícím členském státě trestná. Soudní dvůr je tedy vyzván, aby určil rozsah působnosti podmínky oboustranné trestnosti ve smyslu dotčeného rámcového rozhodnutí.[1]

Generální advokát Rantos ve svém stanovisku navrhuje, aby Soudní dvůr na položené otázky odpověděl tak, že za podmínek popsaných předkládajícím soudem z ustanovení tohoto rámcového rozhodnutí vyplývá, že EZR má být vykonán.

Především podotýká, že právo EU umožňuje vykonávajícímu členskému státu podmínit výkon trestu splněním kritéria oboustranné trestnosti. Toto kritérium je výjimkou z obecné zásady uznávání rozsudků a výkonu trestů, přičemž působnost důvodu pro odmítnutí uznání rozsudku a výkonu trestu vycházejícího z nedostatku oboustranné trestnosti musí být vykládána restriktivně, aby se omezily případy odmítnutí uznání a výkonu.

Pokud jde konkrétně o posouzení oboustranné trestnosti, poznamenává, že nezbytná a dostačující podmínka pro účely posouzení oboustranné trestnosti spočívá v okolnosti, že skutky, které vedly k odsouzení ve vydávajícím státě, představují trestný čin rovněž ve vydávajícím členském státě, a z toho vyplývá, že není požadováno, aby tyto skutky v obou dotčených členských státech představovaly totožný trestný čin. Generální advokát v této souvislosti dodává, že podmínka oboustranné trestnosti musí být považována za splněnou, jestliže by skutkové okolnosti zakládající trestný čin byly trestné rovněž na území vykonávajícího členského státu, pokud by na tomto území nastaly. Připomíná, že podle judikatury Soudního dvora nemusí existovat přesná shoda mezi znaky skutkové podstaty trestného činu vymezenými v právních řádech vydávajícího a vykonávajícího členského státu, ani přesná shoda v názvu či taxonomii tohoto trestného činu podle obou vnitrostátních právních řádů. Příslušný orgán vykonávajícího členského státu tedy musí ověřit, zda by v případě, že by k takovému trestnému činu došlo na území tohoto členského státu, byl podobný zájem chráněný vnitrostátním právem uvedeného státu považován za poškozený. Konstatuje, že v projednávané věci je podmínka oboustranné trestnosti splněna, neboť skutky spadající pod trestný čin kvalifikovaný jako „ničení a rabování“ jsou podle francouzského trestního práva trestné, přičemž dotčeným zájmem je zde ochrana vlastníků dotčeného majetku. Zájem chráněný právem vykonávajícího členského státu je tedy obdobný zájmu chráněnému ve vydávajícím členském státě.

Kromě toho podle generálního advokáta s ohledem na znění, kontext a cíl rámcového rozhodnutí toto ustanovení nevyžaduje, aby všechny skutky, které zakládají jediný trestný čin, pro který byl vydán EZR, byly zároveň trestným činem ve vykonávajícím členském státě. Podmínka oboustranné trestnosti je tedy splněna i tehdy, pokud jsou podle trestního práva vykonávajícího členského státu trestné pouze některé skutky, které tvoří jediný trestný čin.

Pokud jde o přiměřenost uloženého trestu, generální advokát uvádí, že vykonávající justiční orgán může výkon evropského zatýkacího rozkazu podmínit pouze podmínkami stanovenými právem EU, přičemž případná nepřiměřenost trestu nepatří podle práva EU mezi důvody pro jeho nevykonání. Ač Soudní dvůr uznal, že zásady vzájemného uznávání a vzájemné důvěry mezi členskými státy smí být „za výjimečných okolností“ omezeny, podle generálního advokáta však pouhá skutečnost, že ne všechny skutky, které jsou ve vystavujícím členském státě stíhány jako jediný trestný čin, jsou trestným činem i ve vykonávajícím členském státě, není dostatečným důvodem, aby byla stanovena nová „výjimečná okolnost“, jestliže byla ve vystavujícím členském státě dodržena základní práva vyžádané osoby.

Konečně, generální advokát se domnívá, že vykonávající justiční orgán nemůže výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odmítnout v situaci, kdy byl tento trest uložen za spáchání několika skutků vyžádanou osobou, které jsou ve vystavujícím členském státě trestány jako jediný trestný čin, zatímco ve vykonávajícím členském státě nejsou některé z těchto skutků trestné.

Zdroj: Soudní dvůr EU
Foto: canva.com

[1] Rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy – stanoviska některých členských států ohledně přijetí Rámcového rozhodnutí (Úř. Věst. 2002, L190, s.1).