Název tohoto článku autoři zvolili záměrně provokativně, protože dle jejich dosavadních zkušeností soudy jaksi automaticky přistupují k uvalení vazby u trestně stíhaných cizinců, a to zejména z důvodu dle § 67 písm. a) zák. č. 141/1961 Sb. (dále také jako „trestní řád“ či „tr. řád“), tedy že z jednání obviněného nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště, anebo hrozí-li mu vysoký trest. Autoři sice chápou, že je pro orgány činné v trestním řízení (dále jen „OČTŘ“) jistější mít obviněného – cizince zavřeného ve vazbě, než bude trestní řízení skončeno, protože většinou mají obavy z toho, že cizinec po opuštění území ČR přestane být již pro OČTŘ dostupný, a bude tak mařit vedení trestního řízení, nicméně tento důvod sám o sobě rozhodně nemůže být dostatečný pro ospravedlnění zásahu do základních lidských práv takového obviněného – cizince. Autoři se tedy v tomto článku budou zabývat tím, jaké mají soudy alternativní možnosti, jež by měly mít, pokud je to jen možné a odůvodnitelné, v zásadě vždy přednost před uvalením vazby (pokud vůbec vazební důvody existují), a to v souladu se zásadou ultima ratio. 

Nahrazení vazby alternativním opatřením je v národním právu již poměrně zavedeným institutem. Přes 5 % vazeb[1]v přípravném řízení je nahrazeno opatřením dle § 73 odst. 1 a 4[2] či peněžitou zárukou dle § 73a tr. Řádu. V praxi se ovšem vyskytují situace, kdy je obviněný cizím státním příslušníkem, a tedy zde hrozí nebezpečí, že nebude postaven před soud, pokud bude z vazby, za současného uložení alternativního opatření, propuštěn. Autoři ovšem upozorňují, že dle judikatury Ústavního soudu samotná skutečnost, že je obviněný cizím státním příslušníkem, nezakládá důvod vazby,[3] když tato okolnost sama o sobě vytváří pouze abstraktní možné nebezpečí, nikoli konkrétní skutkově podloženou hrozbu, jež má být vazbou odstraněna.

Řešení nabízí Rámcové rozhodnutí Rady 2009/829/SVV ze dne 23. října 2009 o uplatnění zásady vzájemného uznávání rozhodnutí o opatřeních dohledu jakožto alternativy zajišťovací vazby mezi členskými státy Evropské unie (dále jen „rámcové rozhodnutí“), toto rozhodnutí je tak aplikovatelné pro obviněné, jež mají na území členského státu Evropské unie zákonný a obvyklý pobyt.[4] Praxe v České republice však ukazuje, že institut je bohužel prakticky nevyužívaný. Autorům se nepodařilo získat statistiky, kolik Česká republika zaslala vykonatelných rozhodnutí jiným členským státům, ale vzhledem ke skutečnosti, že z dostupných statistik je patrné, že jako stát příslušný k uznání ČR obdržela v roce 2019 pouze jednu takovou žádost,[5] nedělají si autoři iluze, že by v opačném směru byla ČR státem proaktivnějším než její sousedé. Data z ostatních členských států také bohužel nenasvědčují, že by se zatím jednalo o institut adekvátně používaný. Např. v roce 2018 Rumunsko obdrželo jednu žádost o uznání a jednu k uznání zaslalo. V Itálii v roce 2019 došlo ke třem případům týkajícím se institutu vazby, když není patrné, zda šlo o žádosti příchozí, či odchozí. Z dostupných statistik, aktuálních k roku 2020, je na popředí Nizozemsko, které od roku 2013 obdrželo 16 žádostí a 18 rozhodnutí zaslalo k uznání.[6]

S ohledem na výše uvedené je tak dle názoru autorů hrubě zasahováno do práv obviněných, kteří jsou drženi ve vazbě, ačkoli podmínky pro jejich vazební stíhání nejsou vždy nutně splněny, s čímž se autoři ostatně v praxi již několikrát setkali. Autoři vidí důvod v nízkém využívání tohoto institutu nejen v neochotě ze strany OČTŘ jej využívat, ale také ve skutečnosti, že OČTŘ o možném využití nahrazení vazby v jiném členském státě nemají dostatečné informace či o něm vůbec nevědí, resp. netuší, jak by se toto nahrazení vazby prakticky na území jiného členského státu EU provedlo.

Autoři si tak tímto článkem kladou za cíl poskytnout jakési vodítko pro OČTŘ, jak prakticky postupovat, a co nejvíce napomoci rozšíření tohoto institutu v rámci mezinárodní justiční spolupráce, zároveň hodlají poskytnout advokátům – obhájcům souhrnné informace pro jejich případnou argumentaci v trestním řízení, podporující návrhy pro ponechání jejich klientů na svobodě, případně pro propuštění jejich klientů z vazby na svobodu. Nahrazení vazby je samozřejmě závislé na spolupráci mezi členskými státy, je založené na důvěře. Tu je ale možné budovat pouze za předpokladu, že předestřený institut bude v co nejvyšší míře využíván, a budou tedy chráněna práva obviněných tak, jak je v demokratických právních státech obvyklé.

Stěžejní právní předpisy

Stěžejním právním předpisem je v České republice zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen „ZMJS“). Relevantní právní úprava se nachází v ust. § 251 a násl. Dle uvedené úpravy lze zaslat členskému státu k uznání výkonu pravomocné rozhodnutí státního zástupce nebo soudu, kterým bylo rozhodnuto o ponechání obviněného na svobodě nebo o jeho propuštění z vazby za současného nahrazení vazby zárukou, slibem, předběžným opatřením nebo dohledem probačního úředníka podle § 73 tr. Řádu. Zákon stanoví podmínku, že rozhodnutí ukládá omezení nebo povinnosti uvedené v § 240 odst. 1 ZMJS nebo omezení a povinnosti, o kterých jiný členský stát oznámil, že nad nimi lze na jeho území vykonávat dohled nebo jinak zajistit jejich kontrolu.[7]

Taková omezení a povinnosti jsou taxativně stanoveny a jsou následující: informovat příslušný orgán o změně místa pobytu nebo doručovací adresy; zdržet se návštěv určitých míst; zdržovat se, byť jen po vymezenou dobu, na určitém místě; zákaz vycestovat; hlásit se ve stanovené době příslušnému orgánu; zdržet se styku s určitými osobami, které jsou spojeny s trestnou činností.

Další omezení, o nichž členský stát může oznámit, že je připraven vykonávat sám, demonstrativně vyjmenovává rámcové rozhodnutí. Zahrnují povinnost nezapojovat se do konkrétních činností souvisejících s údajně spáchanými trestnými činy, jež mohou být spojeny s výkonem konkrétního povolání nebo zaměstnání; zákaz řízení vozidla; povinnost složit určitou finanční částku nebo poskytnout jiný druh záruky, což lze provést formou určitého počtu splátek nebo jednorázově v plné výši; povinnost podrobit se léčení nebo léčbě závislosti na návykových látkách; povinnost zdržet se styku s konkrétními předměty, které jsou spojeny s údajně spáchanými trestnými činy.

Uplatnění právních předpisů v praxi

Dle ust. § 252 ZMJS lze zaslat pravomocné rozhodnutí státního zástupce nebo soudu, kterým bylo rozhodnuto o ponechání obviněného na svobodě nebo o jeho propuštění z vazby za současného nahrazení vazby zárukou, slibem, předběžným opatřením nebo dohledem probačního úředníka podle § 73 tr. Řádu, k uznání a výkonu pouze takovému členskému státu, ve kterém má obviněný obvyklé bydliště a s takovým návratem do tohoto státu souhlasí. Zaslat rozhodnutí k uznání a výkonu lze i do státu, u kterého není splněna podmínka dle předchozí věty, ale obviněný o návrat do takového státu požádá a členský stát s takovým postupem souhlasí. Před zasláním rozhodnutí do jiného členského státu justiční orgán pokud možno zjistí, zda lze očekávat úspěšné dosažení účelu náhradního opatření při jeho uznání a výkonu v tomto státu a zda tímto postupem bude zajištěna dostatečná ochrana poškozeného. Rozhodnutí zasílá justiční orgán členskému státu spolu s osvědčením na stanoveném formuláři, který je přílohou rámcového rozhodnutí, když takový formulář musí být podán v úředním jazyce členského státu, kterému je formulář zasílán, anebo v takovém jazyce, o kterém členský stát prohlásil, že jej přijímá.

V souladu se zněním ust. § 254 ZMJS probíhá výkon rozhodnutí dle předpisů ČR, a to až do okamžiku zahájení výkonu rozhodnutí členským státem. V praxi nastává otázka, jaké orgány jsou příslušné v členských státech k rozhodování o uznání a výkonu. Alespoň částečnou odpověď nám podává § 256 odst. 2 ZMJS, podle kterého ministerstvo na žádost soudu a Nejvyšší státní zastupitelství na žádost státního zástupce poskytne součinnost při zjištění potřebných informací, zejména při zjištění příslušného orgánu jiného členského státu, kterému má být zasláno rozhodnutí, nebo při ověření podmínek stanovených právním řádem tohoto členského státu pro uznání a výkon takového rozhodnutí. Stejnou součinnost poskytne ministerstvo na žádost orgánu jiného členského státu při zjištění potřebných informací, pokud jde o příslušné orgány ČR nebo ověření podmínek stanovených právním řádem ČR.

Stykovým orgánem je u nás tedy ministerstvo, které poskytuje součinnost při zjišťování orgánů příslušných v členských státech. Takovým ministerstvem je Ministerstvo spravedlnosti dle § 2 písm. B) ZMJS. K tomuto uvádějí autoři i čl. 6 rámcového rozhodnutí, podle kterého každý členský stát uvědomí generální sekretariát Rady, který justiční orgán nebo které justiční orgány jsou podle jeho vnitrostátních právních předpisů příslušné jednat v souladu s tímto rámcovým rozhodnutím v situaci, kdy je tento členský stát vydávajícím nebo vykonávajícím státem.[8]

Jak je patrné z ust. § 1 ZMJS, tento právní předpis zapracovává mimo jiné i právě toto rámcové rozhodnutí Rady. Pokud tedy justiční orgán (v ČR soud či státní zástupce dle § 2 ZMJS) zasílá k výkonu a uznání pravomocné rozhodnutí, musí ve formuláři osvědčení uvést délku doby, na kterou se vztahuje rozhodnutí o opatřeních dohledu, a zda lze toto rozhodnutí prodloužit, a orientačně předběžnou dobu, po kterou bude dohled nad opatřeními dohledu pravděpodobně nezbytný, přičemž vezme v úvahu veškeré okolnosti případu, které jsou při postoupení rozhodnutí o opatřeních dohledu známy, to vše v souladu s čl. 10 odst. 5 rámcového rozhodnutí. Po obdržení rozhodnutí příslušný orgán ve vykonávajícím státě takové rozhodnutí co nejdříve uzná. Rámcové rozhodnutí stanovuje k rozhodnutí lhůtu nejvíce 20 pracovních dnů.

Členský orgán může dle čl. 15 rámcového rozhodnutí odmítnout rozhodnutí uznat, a to z taxativně vymezených důvodů, které lze per nalogiím nalézt i v ust. § 245 ZMJS. Důvodem pro odmítnutí uznání je tak např. překážka věci rozhodnuté; trestní neodpovědnost z důvodu věku dle právní úpravy na straně vykonávajícího státu; promlčení trestní odpovědnosti dle právní úpravy na straně vykonávajícího státu; nebo formální pochybení spojené s osvědčením na předepsaném formuláři.

Po rozhodnutí o uznání dohledu je rozhodným právem právo vykonávajícího státu, ovšem podle ust. § 254 odst. 3 ZMJS a čl. 18 rámcového rozhodnutí je justiční orgán v České republice příslušný k rozhodování o změně opatření nahrazujícího vazbu; o žádosti obviněného o zrušení omezení spočívajícího v zákazu vycestování; k přezkumu trvání důvodů vazby; k rozhodování o vazbě, pokud obviněný nesplnil povinnosti uložené v rámci uznaného opatření nahrazujícího vazbu; jakož i ke všem dalším rozhodnutím ve vazebním řízení, která se netýkají výkonu dohledu nad dodržováním povinností uložených v rámci uznaného opatření nahrazujícího vazbu.

Jakousi praktickou pojistku stanovuje rámcové rozhodnutí Rady v čl. 22, kdy zejména stanoví, že je-li to možné, příslušné orgány v ČR a vykonávajícím státě věc konzultují, a to během přípravy nebo nejpozději předtím, než je rozhodnutí postoupeno k uznání. V praxi by tak mělo být samotné uznání rozhodnutí pouhou formalitou, když splnění všech náležitostí by již mělo být prokonzultováno předem.

Po zahájení výkonu v členském státě lze pokračovat ve výkonu v ČR, a to dle § 254 odst. 2 ZMJS. Tak se může stát např. z důvodu, že obviněný již nemá na území členského státu obvyklé bydliště nebo obviněného nelze nalézt na jeho území, uplynula nejvyšší přípustná doba trvání uznaného opatření nahrazujícího vazbu stanovená právním řádem jiného členského státu. Dle § 254 odst. 4 ZMJS může justiční orgán před uplynutím doby, na kterou jiný členský stát omezil dobu trvání uznaného opatření, požádat příslušný orgán tohoto členského státu o její prodloužení. Pokud obviněný poruší uložené povinnosti a příslušný orgán členského státu o tom vyrozumí justiční orgán v ČR a trvají-li důvody vazby, vydá soud, který vede trestní řízení, a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, evropský zatýkací rozkaz za účelem předání obviněného do ČR, a to dle § 255 ZMJS.

Sousední státy

Autoři jsou názoru, že nejsilněji by mělo být uvedeného postupu využíváno v rámci sousedních států (resp. ve své praxi se nejčastěji setkávají s obviněnými ze sousedních států), a tak shrnují dostupné informace z pohledu praxe, a to co se týče kompetentních orgánů a prováděných opatření.

Na území Slovenské republiky je orgánem příslušným k uznání a výkonu rozhodnutí okresní soud, v jehož obvodu má obviněný trvalý pobyt nebo poslední trvalý pobyt. Pokud obviněný takový pobyt nemá, je příslušný Okresní soud Bratislava. Slovenská republika v souladu s čl. 8 odst. 2 rámcového rozhodnutí učinila prohlášení, že kromě opatření uvedených v čl. 8 odst. 1 je připravena monitorovat také povinnost zdržet se určitých činností v souvislosti s údajně spáchanými trestnými činy, tedy např. výkonu určitých povolání či výkonu určitého druhu zaměstnání a zákazu řídit motorové vozidlo. Žádost na předepsaném formuláři pak může být jak v češtině, tak slovenštině.

Na území Spolkové republiky Německo není žádný centrálně příslušný orgán pro uznání takového rozhodnutí. Předběžně o převzetí povinnosti monitorování rozhoduje místně příslušné státní zastupitelství podle bydliště obviněného v souladu s ust. § 51 zákona o mezinárodní právní pomoci ve věcech trestních (dále jen „IRG“), a to v souladu s ust. § 90s odst. 1 IRG. Místně příslušný úřední soud (Amtsgericht) rozhoduje v návaznosti na návrh státního zastupitelství či na návrh osoby, jež má být monitorována, dle § 90t odst. 1 IRG. Pro kontrolu opatření je příslušný Amtsgericht dle § 90w IRG. Spolková republika Německo v souladu s čl. 8 odst. 2 rámcového rozhodnutí učinila prohlášení, že kromě opatření uvedených v čl. 8 odst. 1 je připravena monitorovat také povinnost nezapojovat se do konkrétních činností souvisejících s údajně spáchanými trestnými činy, jež mohou být spojeny s výkonem konkrétního povolání nebo zaměstnání; povinnost složit určitou finanční částku nebo poskytnout jiný druh záruky, což lze provést formou určitého počtu splátek nebo jednorázově v plné výši; povinnost podrobit se léčení nebo léčbě závislosti na návykových látkách a povinnost zdržet se styku s konkrétními předměty, které jsou spojeny s údajně spáchanými trestnými činy. Povinnost podrobit se léčení nebo léčbě závislosti na návykových látkách může být vykonána pouze tehdy, pokud obviněný souhlasí.

Na území Rakouské republiky je orgánem příslušným k uznání a výkonu rozhodnutí místně příslušný okresní soud. Rakouská republika v souladu s čl. 8 odst. 2 rámcového rozhodnutí učinila prohlášení, že kromě opatření uvedených v čl. 8 odst. 1 je připravena monitorovat také povinnost zákazu řízení vozidla; povinnost složit určitou finanční částku nebo poskytnout jiný druh záruky, což lze provést formou určitého počtu splátek nebo jednorázově v plné výši; povinnost podrobit se léčení nebo léčbě závislosti na návykových látkách.

Závěr

Jak je z výše uvedeného patrné, právo je v teoretické rovině připraveno na spolupráci mezi státy Evropské unie při vy­užívání institutu nahrazení vazby alternativními instrumenty, přičemž autoři mají za to, že OČTŘ by měly tyto instituty využívat v mnohem větší míře, než tak činí dosud. Obhájci by v případě zastupování vazbou ohroženého cizince, který má na území členského státu Evropské unie zákonný a obvyklý pobyt, měli OČTŘ všechny jejich možnosti přednést (bez ohledu na zásadu iura novit curia) a případně aktivně jednat i s orgány žádaného státu (třeba i za pomoci spolupráce s advokáty z členských států EU), kdy efektivní využití a uznání takového rozhodnutí o nahrazení vazby je možné pouze za situace, kdy je takový postup aktivně předjednán s orgány žádaného státu.

 

JUDr. Václav Cidlina, advokát a zapsaný mediátor se sídlem v Ústí nad Labem.

Mgr. Jan Prokůpek, asistent soudce na Okresním soudě v Ústí nad Labem.

---

[1] Ministerstvo spravedlnosti: Výkaz o vazbách V(MS)-007 [online], dostupné z: http://cslav.justice.cz/InfoData)vykazy-soudu-a-statnich-zastupitelstvi.html.

[2] § 73 Nahrazení vazby zárukou, dohledem, předběžným opatřením nebo slibem

(1) Je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) nebo c), může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu, jestliže

a)
zájmové sdružení občanů uvedené v § 3 odst. 1, anebo důvěryhodná osoba schopná příznivě ovlivňovat chování obviněného, nabídnou převzetí záruky za další chování obviněného a za to, že se obviněný na vyzvání dostaví k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu a že vždy předem oznámí vzdálení se z místa pobytu, a orgán rozhodující o vazbě považuje záruku vzhledem k osobě obviněného a k povaze projednávaného případu za dostatečnou a přijme ji,

b)
obviněný dá písemný slib, že povede řádný život, zejména že se nedopustí trestné činnosti, na vyzvání se dostaví k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, vždy předem oznámí vzdálení se z místa pobytu a že splní povinnosti a dodrží omezení, která se mu uloží, a orgán rozhodující o vazbě považuje slib vzhledem k osobě obviněného a k povaze projednávaného případu za dostatečný a přijme jej,

c)
s ohledem na osobu obviněného a povahu projednávaného případu lze účelu vazby dosáhnout dohledem probačního úředníka nad obviněným, nebo

d)
zároveň rozhodne o uložení některého z předběžných opatření.

(4) V souvislosti s nahrazením vazby některým opatřením uvedeným v odstavci 1 může orgán rozhodující o vazbě rozhodnout o výkonu elektronické kontroly plnění povinností uložených v souvislosti s tímto opatřením prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci pohybu obviněného, jestliže obviněný slíbí, že při výkonu elektronické kontroly poskytne veškerou potřebnou součinnost. Před tím orgán rozhodující o vazbě obviněného poučí o průběhu elektronické kontroly.

[3] Nález Ústavního soudu II. ÚS 347/96.

[4] Čl. 9 odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady.

[5] Ministerstvo spravedlnosti: Výkaz o vyžádané mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech V (MS)-168 [online], dostupné z: https://cslav.justice.cz/InfoData)servlet/FileServlet?id1=1&id2=obsah_dokumentu_html&id3=id_dokumentu=1590 220&id4=html&id5=095684f1686d9b16fc4b3e10122748d0&id6=null.

[6] A. M. Neira-Pena: The Reasons Behind the Failure of the European Supervision Order: The Defeat of Liberty Versus Security European Papers, European Forum, Insight of 4 November 2020, pp. 1-17, str. 4.

[7] Jednotlivá sdělení členských států jsou dostupná na https://www.ejn-crimjust.europa.eu/ejn/EJN_Library_StatusOfImpByCat.aspx?l=EN&CategoryId=39.

[8] Jednotlivá sdělení členských států jsou dostupná na https://www.ejn-crimjust.europa.eu/ejn/EJN_Library_StatusOfImpByCat.aspx?l=EN&CategoryId=39.