Do Poslanecké sněmovny přichází poslanecký návrh zákona (sněmovní tisk č. 162), kterým se navrhuje změna zákona č. 285/2002 Sb., transplantačního zákona, a změna zákona č. 296/2008 Sb., o lidských tkáních a buňkách.

Podle stávajícího znění § 28b odst. 1 transplantačního zákona „Dárci orgánu náleží náhrada účelně a prokazatelně vynaložených výdajů (dále jen „náhrada výdajů“) a rozdíl mezi ušlým výdělkem a obdrženou náhradou mzdy, platu nebo odměny a obdrženým nemocenským z nemocenského pojištění, který mu vznikl dočasnou pracovní neschopností v souvislosti s odběrem orgánu a poskytováním zdravotních služeb, které si tento odběr vyžádal (dále jen „ušlý výdělek“)“.

Poslanci Adámková, Válek, Philipp a další navrhují rozšířit okruh adresátů této právní normy, a to tak, aby se náhrada výdajů a náhrada ušlého zisku neposkytovala pouze dárcům orgánů (tedy samostatných a životaschopných částí lidského těla, viz § 2 písm. a) transplantačního zákona), ale rovněž dárcům tkání a buněk. (Tkáně a buňky jsou definovány v § 2 písm. b) transplantačního zákona jako stavební součásti lidského těla včetně pozůstatků získaných při chirurgických operacích, dále krvetvorné buňky získané z kostní dřeně, z periferní a pupečníkové krve, s výjimkou orgánů, krve a jejích složek, pohlavních buněk, embryonálních a fetálních tkání a orgánů, vlasů, nehtů, placenty a odpadových produktů tělního metabolismu (transplantační zákon dále tkáně a buňky označuje společně jen jako „tkáň“).

Dále se navrhuje, aby zákon o lidských tkáních a buňkách v § 7 odst. 1 písm. b) přiznával dárcům lidských tkání a buněk, kromě náhrady účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložených výdajů, rovněž náhradu ušlého zisku, tak jak ji vymezuje výše uvedený § 28b odst. 1 transplantačního zákona.

Na první pohled jde o záměr, proti kterému není možné rozumně nic namítat. Dárcovství orgánů, tkání a buněk je vrcholný projev obětavosti a solidarity dárce, který může zachránit život jiného člověka. Je zcela správné, aby těmto dárcům byly kompenzovány náklady, které jim v souvislosti s darováním vzniknou, ať už jde o náklady jimi vynaložené (doprava, strava, ubytování, věci osobní potřeby) nebo o náklady v podobě ušlého výdělku.

Nebezpečí komercializace dárcovství biologického materiálu

Odvrácenou stranou darování biologického materiálu je nicméně hrozba jeho komercializace. Právní řády zemí, které bývají označovány jako vyspělé, si jsou tohoto nebezpečí vědomy a stanoví, že lidské tělo a jeho části nemohou být předmětem obchodu a zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod (viz § 28 transplantačního zákona nebo např. § 493 občanského zákoníku, který potvrzuje, že lidské tělo ani jeho části nejsou věcí).

Konkrétně jde zejména o to, aby lidé v hmotné nouzi neobětovali část svého těla ve prospěch zlepšení své majetkové situace a aby zdravotnická zařízení, která provádějí transplantace, nemohla lákat dárce na majetkový prospěch, a tím působit na jejich svobodu a autonomii v tak závažné věci. Darování částí lidského těla za účelem obohacení se je naprosto nepřípustné a je v příkrém rozporu s vývojem chápání důstojnosti člověka a lidských práv, kterého bylo v euroatlantickém prostoru do současné doby dosaženo.

Otázka zní, zda se rozšiřováním práva dárců částí lidského těla na náhradu nákladů, které jim vzniknou, a na ušlý zisk, neotevírá cesta pro zastřený obchod s lidskými orgány, tkáněmi a buňkami.

To, že tato obava je opodstatněná, vyplývá mimo jiné např. z praxe darování zárodečných pohlavních buněk, tedy z problematiky, která s návrhem upravovanou oblastí úzce souvisí. Darování lidských pohlavních buněk je vyňato z působnosti transplantačního zákona a řídí se zákonem o lidských tkáních a buňkách a dále zákonem č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. Obě tyto normy (zákon o lidských tkáních a buňkách v § 7 odst. 1 písm. b) a zákon o specifických zdravotních službách v § 11) stanoví, že dárce pohlavních buněk má právo pouze na účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložené výdaje spojené s darováním. Navzdory této úpravě kliniky asistované reprodukce běžně nabízejí dárkyním ženských pohlavních buněk paušální náhradu ve výši několika desítek tisíc korun a dárcům mužských pohlavních buněk za jeden odběr náhradu kolem jednoho tisíce korun. Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL), do jehož působnosti kontrola postupů upravovaných výše uvedenými předpisy spadá, odmítá tuto skutečnost řešit, a to přes to, že zákon o lidských tkáních a buňkách stanoví, že pokud tkáňové zařízení nebo odběrové zařízení nezajistí, aby darování tkání a buněk nebylo zdrojem finanční nebo jiné náhrady, dopouští se tím přestupku, za který je možné uložit pokutu až do výše 3 milionů korun.

Právo dárce biologického materiálu na náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu cesty k odběru, odběru, cesty zpět a zotavení po odběru stanoví § 203 odst. 2 písm. e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Náhrada těchto příjmů náleží maximálně za dobu 48 hodin od nástupu cesty k odběru, nicméně lékař může určit, že tato doba bude prodloužena až na dobu 96 hodin. Dárcovství biologického materiálu, které představuje překážku v práci o větším rozsahu, je již natolik vážným zásahem do tělesné integrity dárce, že se jeví jako problematické povzbuzovat potenciální dárce nabídkou finanční kompenzace přesahující výše uvedený limit.

S problémem komercializace dárcovství lidského biologického materiálů souvisí rovněž skutečnost, že darování je spojeno se zdravotními riziky pro dárce. Z dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) vyplývá, že počet zdravotních komplikací vyskytujících se u dárkyň ženských pohlavních buněk v souvislosti s dárcovstvím je překvapivě vysoký. Podle statistik ÚZIS se komplikace nebo podezření na komplikace v období let 2010 až 2017 vyskytovaly u 24 až 33 % darování oocytů. Nelze přehlížet, že v jednotkách případů došlo i k úmrtí dárkyně.

Rozdíl mezi darováním orgánů a darováním tkání a buněk z hlediska kompenzací

Předkladatelé předmětného návrhu argumentují tím, že není důvodu, aby existoval odlišný režim finančních kompenzací poskytovaných dárcům orgánů a dárcům tkání a buněk, neboť podle předkladatelů jde o téměř totožné situace. Není tomu tak. Jak je uvedeno výše, pojmy „orgán“ (§ 2 písm. a) transplantačního zákona) a „tkáně a buňky“ (§ 2 písm. b) transplantačního zákona) označují odlišné skupiny částí lidského těla. Podmínky darování orgánů a podmínky darování tkání a buněk podle transplantačního zákona jsou odlišné, ačkoliv transplantační zákon tuto rozdílnost nevyjadřuje příliš přehledným způsobem.

Z ustanovení § 3 odst. 2 transplantačního zákona vyplývá, že dárce (v tomto článku se zabýváme pouze odběrem biologického materiálu od žijícího dárce, nikoliv od dárce mrtvého) může darovat orgán pouze konkrétní fyzické osobě, kterou dárce svým projevem vůle označil. Dárce tedy nemůže darovat orgán aniž by určil osobu, které bude orgán implantován. U tkání a buněk toto, naprosto zásadní, omezení neplatí. Ustanovení § 6 odst. 1 transplantačního zákona sice dává dárci tkáně a buněk právo, aby odběr podmínil tím, že tkáň bude darována pouze určité osobě, toto právo nicméně dárce rozhodně nemusí využít.

Zatímco tedy u darování orgánů riziko zastřeného obchodu hrozí podstatně méně, neboť dárce daruje orgán vždy pouze konkrétní osobě. U tkání a buněk (zejména u kostní dřeně) je režim nakládání s darovaným materiálem volnější, a potenciál skrytého obchodování s tímto biologickým materiálem je tedy nepoměrně vyšší.

Poslanecký návrh zastírá související otázky a podstatu navrhované změny

Důvodová zpráva předmětného návrhu přitom obsahuje extrémně krátké a formální odůvodnění. Výše nastíněné otázky (obava z komercializace darování lidského biologického materiálu a existence rizika zdravotní komplikace na straně dárců) si předkládaný poslanecký návrh vůbec neklade. Zejména předmětný návrh žádným způsobem nereflektuje, že režim darování a nakládání s orgány, na straně jedné, a s tkáněmi a buňkami, na straně druhé, je naprosto rozdílný.

Ačkoliv se tedy navrhovaná úprava tváří tak, že odstraňuje existující nelogickou asymetrii, je tomu právě naopak. Podle současné právní úpravy se dárci biologického materiálu, u kterého dárce nemusí určit jeho příjemce, a u kterého je tedy vyšší riziko darování za účelem obohacení, poskytuje pouze náhrada účelně a prokazatelně vynaložených výdajů (zejména jde o pohlavní buňky – viz § 11 zákon o specifických zdravotních službách – a kostní dřeň – viz § 7 odst. 1 písm. b) zákon o lidských tkáních a buňkách). V případě darování orgánů, kde dárce musí určit obdarovaného, se podle současné úpravy kromě náhrady účelně a prokazatelně vynaložených výdajů poskytuje ještě náhrada ušlého výdělku (tedy rozdíl mezi ušlým výdělkem a obdrženou náhradou mzdy, platu nebo odměny a obdrženým nemocenským z nemocenského pojištění, viz § 28b odst. 1 transplantačního zákona). Předkládaný poslanecký návrh chce bez jakéhokoliv odůvodnění a věcné diskuse dosáhnout toho, aby darování tkání a buněk ve smyslu § 2 písm. b) transplantačního zákona (tedy zejména kostní dřeně) bylo z hlediska kompenzací vyčleněno z první skupiny (neadresného darování) a bylo podřazeno pod právní režim kompenzací určených pro adresné darování lidských orgánů.

Přitom, jak výše naznačeno, každé rozšíření práva dárců biologického materiálu na majetkovou kompenzaci je třeba důkladně promýšlet ze všech možných hledisek, a to právě za účelem ochrany dárců. Funkcí práva, a to zejména veřejné, je, mimo jiné, chránit adresáty jeho norem, a to i před sebou samými. Platí to tím spíše, čím je osoba po majetkové a sociální stránce ve více nevýhodném postavení.

Nesystémovost navrhované úpravy je dána i tím, že Evropská komise připravuje na druhé čtvrtletí roku 2022 návrh evropské legislativy týkající se nakládání s lidským biologickým materiálem, která by měla vést ke sjednocení legislativy v této oblasti na evropské úrovni.

Autor Mgr. Tomáš Hromek, LL.M., působí jako advokát v Praze
Foto: canva.com