III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) vyhověl ústavní stížnosti ve věci III. ÚS 2289/21 a svým nálezem ze dne 22. února zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích s tím, že mohou-li obecné soudy nahlédnutí do spisu v průběhu vyšetřování posoudit podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu jako samostatný úkon právní služby, obdobný nahlédnutí do spisu při skončení vyšetřování [§ 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu], měly by obhájcům odměnu za tento úkon přiznat, nejsou-li v řízení přítomny a řádně odůvodněny výjimečné okolnosti, jež by přiznání odměny vylučovaly.

Stěžovatel vystupoval jako ustanovený obhájce v trestním řízení. Po jeho skončení mu Okresní soud v Pardubicích I. výrokem usnesení přiznal odměnu ve výši 22 080 Kč. Co do (dále požadované) částky ve výši 3 680 Kč okresní soud II. výrokem téhož usnesení odměnu nepřiznal. Okresní soud uvedl, že stěžovatel požadoval ve vyúčtování proplatit dvě odměny ve výši 1 840 Kč za nahlížení do spisu, která proběhla na Policii České republiky v Pardubicích dne 24. 4. 2019 v čase 9:00 až 9:55 hod. a u okresního soudu dne 6. 8. 2019 v čase 13:55 až 14:50 hod. Okresní soud stěžovateli tyto odměny nepřiznal, neboť vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neupravuje úkon právní služby spočívající ve studiu spisu v průběhu vyšetřování nebo v řízení před soudem. Podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu lze nárokovat pouze odměnu za studium spisu při skončení vyšetřování, která byla stěžovateli přiznána za prostudování spisu dne 28. 5. 2019.

Stěžovatelovu stížnost Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením zamítl. Krajský soud konstatoval, že s ohledem na jednoznačné časové vymezení pojmu prostudování spisu je přinejmenším velmi diskutabilní použití § 11 odst. 3 advokátního tarifu. Dále advokátní tarif upravuje odměnu za účast při vyšetřovacích úkonech v přípravném řízení, a to za každé započaté dvě hodiny [§ 11 odst. 1 písm. e)]. Krajský soud uvedl, že v dané věci nepřesáhla doba vykonané práce stěžovatele dvě hodiny (55 minut za studium spisu a 9 minut výslechu obviněné od 10:08 do 10:17 hod.). Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí okresního soudu není v rozporu se smyslem a účelem advokátního tarifu. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nadto výslovně upravuje doručení obžaloby obhájci soudem (§ 196) a stanoví lhůtu k přípravě na hlavní líčení (§ 198 odst. 1). Proto není podle krajského soudu v rozporu se zákonem, jestliže okresní soud stěžovateli nepřiznal odměnu za nahlížení do spisu dne 6. 8. 2019.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména uvedl, že se domáhá změny rozhodování obecných soudů v posuzování dalšího nahlížení do spisů jako (ne)fakturovatelného úkonu právní služby – tedy nahlížení do spisů, které se nekoná pouze při skončení vyšetřování. Jelikož ve věci, v níž stěžovatel vystupoval jako obhájce, uběhla podle jeho slov delší doba od okamžiku seznámení se spisem po ukončení vyšetřování, považoval v zájmu řádného výkonu obhajoby za účelné seznámit se s aktuálním obsahem spisu včetně změn a novot, které nastaly od ukončení vyšetřování do doby, kdy se soudy chystaly věc projednat. Stěžovatel má za to, že na takové případy je namístě použít § 11 odst. 3 advokátního tarifu a na jeho základě další nahlížení do spisu odměnit podle § 11 odst. 1 písm. f) téže vyhlášky. Stěžovatel připomněl nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 3906/17, na nějž byl údajně krajský soud stěžovatelem upozorněn, nicméně jej nevzal na zřetel.

Dále stěžovatel poukazoval na znění § 41 odst. 2 a § 65 trestního řádu, z nichž má plynout, že obhájci mají právo (opakovaně) nahlížet do spisů, nikoli do nich jen (jednorázově) nahlédnout při skončení vyšetřování. Na podporu své teze stěžovatel odkázal také na § 37 odůvodnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 7. 1997, Foucher v. Francie, č. 22209/93. Výklad okresního soudu stěžovatel považuje za nepřijatelně restriktivní a na újmu řádné obhajoby, neboť podněcuje její pasivní výkon. Orgány činné v trestním řízení nadto mají spis po celou dobu ve své dispozici, a mohou tak do něj nahlížet, naopak obhajoba by měla toto právo pouze jednorázově. To by podle stěžovatele bylo v rozporu s principem rovnosti.

Závěry Ústavního soudu

Za prvé vyřkl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3906/17, že i podle České advokátní komory není o přiznávání odměn za nahlížení do trestního spisu během vyšetřování rozhodováno jednotně (viz bod 9 odůvodnění nálezu). Proto Ústavní soud meritorní přezkum připustil, a provedl též v intencích odkazované věci ústavně souladný výklad dotčených ustanovení advokátního tarifu. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledává – pro podobnost obou věcí – důvod nenásledovat vytyčený postup.

Za druhé Ústavní soud nepřehlédl, že co do předmětu řízení obdobná problematika byla ve věci sp. zn. I. ÚS 3906/17 řešena v návaznosti na řízení o odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud dospěl k závěru, že skutečnost, že stěžovatel v odkazované věci žádal náhradu škody vzniklé mu nezákonným trestním stíháním, v rámci které mu nebyla přiznána část nákladů na zastoupení obhájcem, není pro nyní posuzovanou věc rozhodná. Podstatné je, že samotný úkon nahlédnutí do spisu obhájcem v průběhu vyšetřování, nikoli až při jeho skončení, měl být odměněn, neboť jím obhájce v probíhajícím trestním řízení řádně vykonával obhajobu, a nic nenasvědčovalo, že by šlo o neúčelný úkon. Obsahově je tudíž situace stěžovatele obdobná, neboť ten byl obviněnému jako obhájce ustanoven. Skutečnost, že mu stěžovatel přímo jako klient za právní služby neplatil (a obviněný tak nepožadoval náhradu nákladů vynaložených na právní zastoupení, nýbrž je požaduje samotný ustanovený obhájce – stěžovatel), nemůže být pro další posouzení věci podstatná, neboť co do nákladů obhajoby jde o totéž.

Za třetí, jak avizováno, je nutno se věnovat samotným nosným důvodům nálezu sp. zn. I. ÚS 3906/17. V bodu 17 odůvodnění toho nálezu Ústavní soud konstatoval, že „bylo s ohledem na okolnosti případu namístě úkon nahlížení do spisu považovat za samostatný úkon právní služby, za který náleží náhrada podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu, neboť se svou povahou kvalitativně blíží úkonu podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. Úkon nahlížení do spisu byl z hlediska povinného zastoupení při celkovém zohlednění průběhu trestního řízení účelný a stát by měl stěžovateli náklady, které na svou obhajobu za tento úkon vynaložil, nahradit“. Po zvážení argumentace účastníků řízení a prostudování vyžádaného spisu Ústavní soud neshledal žádné významné odchylky od věci sp. zn. I. ÚS 3906/17, jež by měly vyloučit použití citovaného právního názoru na nyní posuzovanou věc.

Jedním z podstatných atributů práva na obhajobu je mimo jiné zajištění rovných práv stran trestního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Obecné soudy bez přesvědčivého odůvodnění nepřímo prezentovaly názor, že pro obviněného je dostatečné, aby jeho obhájce nahlédl do spisu toliko při skončení vyšetřování, nikoli během něj. V návaznosti na nález sp. zn. I. ÚS 3906/17 je podle Ústavního soudu naopak na místě přiklonit se k argumentaci stěžovatele. Ten poukázal na skutečnost, že oproti orgánům činným v trestním řízení má obviněný možnost získat informace ze spisu značně omezenou. Ačkoli je to do jisté míry situace vlastní povaze vedení řízení, nelze v demokratickém právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) s trestním řízením upraveným předvídatelnými právními pravidly obhájci (potažmo obviněnému) nepřímo upírat možnost nahlížet do spisu tím, že za takový úkon soud nepřizná odměnu. Je třeba přisvědčit stěžovateli, že soudy tím nepřímo dovozují, že takový úkon není potřebný. Lze sice uvažovat o neúčelném nahlížení do spisu, nic takového však v posuzované věci nebylo zjištěno. Obecně vzato je proto podstatnější, že při takto zužujícím výkladu advokátního tarifu, zaujatého obecnými soudy v napadených usneseních, by efektivní výkon obhajoby mohl být podstatně ztížen, což není s právy obviněného v trestním řízení ústavněprávně slučitelné. V souladu s názorem krajského soudu se sluší uvést, že je jistě vhodné zvažovat účelnost a případnou nadbytečnost úkonu právní služby. Napadená rozhodnutí jsou však nepřiznáním odměny v poměrech posuzované věci – tedy při nahlížení do spisu jednou za několik měsíců – nepřiměřená. Obecné soudy nepoužily § 11 odst. 3 advokátního tarifu tak, aby mohly úkon posoudit podle § 11 odst. 1 písm. f) téže vyhlášky, naopak se přísně řídily textem předpisu. Netřeba připomínat, že takto rigorózní výklad, zcela odhlížející od účelu právní normy a „mechanicky“ upřednostňující toliko znění právního předpisu, nemá jako prvek přepjatého formalismu v moderním právním státě místo [srov. např. nálezy ze dne 3. 2. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (N 19/13 SbNU 131) nebo ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87)].

Ačkoli je v nynější věci stěžovatelem obhájce, brojící proti napadeným rozhodnutím z důvodu nepřiznání odměny za úkon právní služby, nelze přehlédnout, že efektivní výkon obhajoby byl v tomto případě zajištěn právě jeho iniciativou. Byť tedy nelze hovořit o porušení práva obviněného na obhajobu, neboť i díky úkonům stěžovatele se řádně hájit mohl, je potřeba dbát i na právo na soudní ochranu stěžovatele týkající se rozhodnutí o přiznání odměny. V tomto ohledu jde o „druhou stranu téže mince“, neboť by bylo politováníhodné, kdyby obhájci (aniž by to soudy výslovně aprobovaly) neměli zájem na znalosti aktuálního stavu řízení proto, že by dopředu věděli, že za podniknuté kroky jim nebude přiznána odměna. Jestliže tedy bylo možno vyložit advokátní tarif ústavně souladným způsobem, měly tak soudy učinit. Koneckonců Ústavní soud obecným soudům uložil takto rozhodovat mimo jiné nedávným nálezem sp. zn. I. ÚS 3906/17, který soudy v napadených rozhodnutích nezohlednily. Je proto zřejmé, že stěžovatel měl ve smyslu čl. 1 protokolu legitimní majetkové očekávání [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 3. 1999, Iatridis proti Řecku, č. 31107/96 nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (N 132/58 SbNU 3; č. 242/2010 Sb.)], že mu odměna za nahlížení do spisu bude přiznána.

Ústavní soud dospěl obdobně jako v nálezu sp. zn. I. ÚS 3906/17 k závěru, že mohou-li obecné soudy nahlédnutí do spisu v průběhu vyšetřování posoudit podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu jako samostatný úkon právní služby, obdobný nahlédnutí do spisu při skončení vyšetřování [§ 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu], měly by obhájcům odměnu za tento úkon přiznat, nejsou-li v řízení přítomny a řádně odůvodněny výjimečné okolnosti (např. zjevná neúčelnost úkonu), jež by přiznání odměny vylučovaly. Opačný postup, vedoucí k nepřiznání odměny za nahlédnutí do spisu v průběhu vyšetřování, zastávající s odkazem na prostý text § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu výklad, že odměnu lze přiznat pouze za nahlédnutí do spisu při skončení vyšetřování, nepřímo oslabuje rovné postavení obviněného v trestním řízení a v případě zastoupení obhájcem porušuje obhájcovo legitimní očekávání odměny za vykonanou práci podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a také jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Úplné znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2289/21 je dostupné zde.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Igor Zehl, AD