Ústavní soud vyhověl stížnostem údajných lupičů, chybějí přímé důkazy

Aktualizováno

 Ústavní soud zveřejnil dne 22. února 2022 nález sp. zn. IV. ÚS 2773/20, podle něhož závěr obecných soudů, že stěžovatelé se dopustili vytýkaného jednání – konkrétně loupežného přepadení zlatnictví –, nelze považovat za náležitě prokázaný a dostatečně odůvodněný, resp. je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů vycházejících z dosud provedených důkazů, čímž se vymyká z mezí § 2 odst. 5 trestního řádu a je současně i v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu) a pravidlem in dubio pro reo vyplývajícím z principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, čímž bylo porušeno právo stěžovatelů na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. ÚS konstatoval, že aby bylo možné trestní řízení jako celek považovat za řádně vedené a z provedených důkazů bylo možné bez porušení principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla in dubio pro reo učinit závěr, že obžalovaný je pachatelem skutku uvedeného v obžalobě, nesmí existence pochybností zásadním způsobem narušovat koherenci argumentu o logicky propojeném řetězci nepřímých důkazů.

 

Stěžovatelé M. S. a M. Z. byli v řízení před obecnými soudy pravomocně odsouzeni za spáchání ozbrojeného loupežného přepadení zlatnictví v Uherském Hradišti, ke kterému došlo dne 8. 9. 2015. Prvnímu stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti, druhému stěžovateli v trvání osmi let a oběma byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody.

Stěžovatelé se po vyčerpání všech opravných prostředků obrátili na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítali, že obecné soudy založily závěr o jejich vině výhradně na pachové identifikaci a že závěr o vině se vedle pachové identifikace neopírá o žádný uzavřený řetězec nepřímých důkazů. Obecné soudy podle nich náležitě nepřihlédly k závěrům nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15. V průběhu řízení o ústavních stížnostech stěžovatelé rovněž neúspěšně žádali o obnovu řízení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou důvodné.

Ústavní soud připomíná, že aby bylo možno trestní řízení jako celek považovat za řádně vedené a z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla in dubio pro reo učinit závěr, že obžalovaný je pachatelem skutku uvedeného v obžalobě, nesmí existence pochybností zásadním způsobem narušovat koherenci argumentu o logicky propojeném řetězci nepřímých důkazů. Provedenými důkazy tak musí být jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat (tj. mimo rozumnou pochybnost), prokázáno, že to byl obžalovaný, kdo se dopustil předmětného trestného činu.

K výše uvedenému Ústavní soud považuje za potřebné zdůraznit, že nedodržení zásady presumpce neviny nemá za následek pouze to, že by nevinní lidé byli odsouzeni, ale i to, že skuteční pachatelé by nebyli potrestáni, což by ohrožovalo společnost. Nelze než vyžadovat nejvyšší standard při rozhodování o vině a při nedosažení tohoto standardu je nutné shledat obviněného nevinným, jakkoli pravděpodobná se jeho vina může zdát.

V nyní posuzované věci byly z hlediska rozdělení důkazů v případě odsouzení obou stěžovatelů klíčovými shledány důkazy nepřímé. Za stěžejní považovaly obecné soudy výsledky provedené pachové identifikace, které byly podle jejich názoru podporovány výpověďmi svědků a podobností postav osob zachycených na kamerových záznamech s postavami stěžovatelů.

Co se týče metody pachové identifikace, obecné soudy nerespektovaly některé z podstatných závěrů výše zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, zejména pak nereflektovaly aktuální poznatky vědeckého zkoumání této metody. U vybraných důkazních prostředků, mezi něž patří i metoda pachové identifikace, předpisy i judikatura stanoví určité standardy, které jsou však minimem požadavků na použití takového důkazního prostředku. Na dodržení těchto standardů u metody pachové identifikace a současně reflektování aktuálních poznatků vědeckého zkoumání této metody je třeba klást důraz zejména tehdy, není-li důkazní situace zcela jasná a neexistují-li další jednoznačné důkazy. V takových případech je nutné, aby pachová identifikace byla realizována za dodržení vyšších než minimálních požadavků, zvláště byla-li prováděna za účinnosti pokynu ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 9/2009, který byl ještě v průběhu trestního řízení nahrazen pokynem policejního prezidenta č. 313/2017 o pachové identifikaci osob a novým pokynem ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 119/2017 o provádění služební kynologie, oba účinné od 1. 4. 2018, které již většinu nových vědeckých poznatků reflektují.

Přitom pachové stopy byly podle Ústavního soudu v přezkoumávané věci stěžejním a fakticky jediným důkazem o vině obou stěžovatelů, neboť nikdo z vyslechnutých svědků stěžovatele jako pachatele nedokázal identifikovat. Všichni vyslechnutí svědci popsali oba pachatele velmi obecně s tím, že jeden byl vyšší a druhý nižší. Žádným způsobem však ani jednoho z pachatelů svědci nepopsali takovými individualizujícími znaky, z nichž by bylo možné dovodit, že jde konkrétně o stěžovatele.

Závěr obecných soudů, že stěžovatelé se dopustili vytýkaného jednání, tak podle zjištění Ústavního soudu nelze považovat za náležitě prokázaný a dostatečně odůvodněný, resp. je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů vycházejících z dosud provedených důkazů, čímž se vymyká z mezí § 2 odst. 5 trestního řádu a je současně i v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu) a pravidlem in dubio pro reo vyplývajícím z principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, čímž bylo porušeno právo stěžovatelů na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z výše uvedených důvodů IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.) vyhověl ústavním stížnostem a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Olomouci a rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, který musí v dalším řízení provedené důkazy zhodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a na základě nich a v souladu s nimi ustálit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Nebylo-li by ani po doplněném dokazování možno dosáhnout praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. zůstaly-li by v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, bylo by nutné postupovat v souladu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývajícím pravidlem in dubio pro reo.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2773/20 je dostupný zde.

 

Podle informací ČTK rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně na svém jednání dne 23. 2. 2022  o propuštění M. Z. a M. S. z výkonu trestu.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com

Go to TOP