Dějiny českého ústavního soudnictví se začaly psát už ve dvacátých letech minulého století, činnost sedmičlenného sboru ústavních soudců však příliš stop v historii nezanechala. Vznik Ústavního soudu (ÚS) předpokládala i socialistická konstituce z roku 1968, až do listopadu 1989 však tento článek nebyl nikdy naplněn. Výraznější roli tak hrál až Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky, který zahájil svou činnost 3. února 1992.

Příslušný zákon přijalo Federální shromáždění již koncem února 1991, trvalo ale téměř rok, než se sbor 12 soudců v Brně poprvé sešel. Složení Ústavního soudu, jednoho z vrcholných orgánů ČSFR, vycházelo z rovnoměrného zastoupení oboru republik, polovina ze soudců tak musela pocházet z České a polovina ze Slovenské republiky. Celkem měl Ústavní soud federativní republiky 12 členů, které do funkce jmenoval prezident republiky na základě návrhů, které mu předložily všechny tři Parlamenty.

Formální způsob utváření federálního Ústavního soudu se tak výrazně lišil od toho, jak jsou ústavní soudci jmenováni v České republice. S návrhem, kdo by se měl stát novým členem soudu, totiž od roku 1993 přichází hlava státu a prezidentova nominanta poté schvaluje Senát. Československý soud se tvořil opačně – své kandidáty navrhly Federální shromáždění (čtyři Čechy a čtyři Slováky) a obě Národní rady (po osmi kandidátech). Ze 24 navržených pak prezident Václav Havel vybral tucet soudců.

Požadavky na rovnoměrné zastoupení české a slovenské právnické obce se týkaly nejen samotného složení soudu, prezident je musel respektovat i při výběru jeho vedení. Ústavní soud ČSFR měl předsedu a jednoho místopředsedu, každý z nich pak musel pocházet z jiné části federace. Prvním a zároveň posledním předsedou federálního Ústavního soudu se stal slovenský právník JUDr. Ernest Valko, Ph.D., jeho zástupcem pak JUDr. Vlastimil Ševčík.

Zákon z roku 1991 předpokládal, že funkční období členů Ústavního soudu bude sedm let, soud ale nakonec fungoval jen necelých 11 měsíců – do rozpadu federace. Přes svou krátkou existenci posoudil více než tisíc podání, přičemž nejznámější rozhodnutí se týkalo lustračního zákona. Federální soudci potvrdili ústavnost zákona koncem listopadu 1992, odstranili z něj ale nejspornější místa. Zrušili zejména část, která ukládala zjišťovat, zda byli občané vedeni v kategorii důvěrník nebo kandidát tajné spolupráce, kam se lidé často dostali bez svého vědomí. Dále se soudci zabývali třeba vyšším zdaněním důchodců oproti zaměstnancům, které zrušili, stejně jako část trestního zákona, týkající se postihu občanů podporujících nebo propagujících komunismus.

S koncem československé federace skončil 31. prosince 1992 i mandát členů jejího Ústavního soudu. Pět z jeho šesti českých členů nicméně v práci ústavních soudců pokračovalo. JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Zdeněk Kessler, JUDr. Antonín Procházka a JUDr. Vlastimil Ševčík byli českými ústavními soudci jmenováni hned v létě 1993, jejich kolega prof. JUDr. Jiří Malenovský, Ph.D., pak v roce 2000. Naprosto opačná byla situace na Slovensku, kde se do tamního Ústavního soudu, ustaveného již v lednu 1993, nedostal ani jediný z někdejších federálních soudců.

Federální Ústavní soud sice fungoval jen krátce před rozpadem Československa, položil však základy a předurčil hodnotové zaměření pozdějšího Ústavního soudu ČR. Jak řekl nynější předseda ÚS JUDr. Pavel Rychetský, dr. h. c., „politici věnovali jeho vzniku jen omezenou pozornost, nejspíš si tehdy mnozí ani neuvědomovali, jak velké kompetence soud má – například že může rušit jimi přijaté zákony“. JUDr. Pavel Rychetský vyměnil politiku za talár ústavního soudce až v srpnu roku 2003.

Zdroj: ČTK
Foto: archiv ÚS/Aleš Ležatka