NS k vypořádání SJM k domu stojícímu na pozemku jednoho z manželů

13. 5. 2019 Eva Dvořáková Žádné komentáře

Dům ve společném jmění manželů, který se nachází na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, má být primárně přikázán do výlučného vlastnictví vlastníka pozemku. Dovolací soud by mohl závěry odvolacího soudu o tom, zda jsou při vypořádání společného jmění manželů, jehož předmětem je stavba postavená na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z účastníků, dány výjimečné důvody pro nepřikázání stavby vlastníkovi pozemku, zpochybnit pouze za předpokladu, že by byly zjevně nepřiměřené.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2405/2018

K věci:

Soud prvního stupně přikázal ze zaniklého společného jmění manželů (dále také „SJM“) do výlučného „jmění“ žalobkyně budovu postavenou na pozemku, zapsanou v katastru nemovitostí na LV pro obec a k. ú. V., u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrálního pracoviště Š., v hodnotě 2 270 000 Kč (dále jen „rodinný dům“), a pozemky zapsané v katastru nemovitostí na LV pro obec a k. ú. V., u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrálního pracoviště Š., v hodnotě 49 600 Kč, tedy majetek v hodnotě 2 319 600 Kč. Do výlučného „jmění“ žalovaného přikázal hodnotu automobilu ve výši 31 638 Kč a pozemek zapsaný v katastru nemovitostí na LV pro obec S. M., v k. ú. N. S., u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrálního pracoviště Š., v hodnotě 13 130 Kč, tedy majetek v hodnotě 44 768 Kč. Dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání jeho podílu částku 956 830,50 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání obou účastníků odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ze zaniklého SJM přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně rodinný dům a pozemek v k. ú. V. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal automobil a pozemek v k. ú. N. S., dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání podílů 1 011 897 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce, která dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla řešena. Jde o otázku, zda výjimečným důvodem pro přikázání stavby v SJM stojící na pozemku, jehož výlučným vlastníkem je jeden z manželů, do výlučného vlastnictví druhého manžela může být s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu to, že se druhý manžel více zasloužil o vybudování a udržování domu, více zaplatil na hypotečních úvěrech účelově určených na stavbu domu, budoval dům za účelem svého dožití v něm, protože jeho zdravotní stav vyžaduje bydlení v přízemí bez schodů a nemá jinou možnost bydlení, a že „první z manželů“ se z domu odstěhoval a na rozdíl od druhého nemá finanční prostředky na vyplacení vypořádacího podílu. V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3565/2013 je přitom uvedeno, že neschopnost výlučného vlastníka pozemku vyplatit vypořádací podíl druhému účastníkovi je tím výjimečným důvodem umožňujícím přikázat dům do vlastnictví druhého účastníka. Odvolací soud však rozhodl v rozporu s tímto závěrem a odchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Naopak nesprávně aplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 180/2005. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V doplnění dovolání žalovaný uvádí, že se žádný ze soudů nevypořádal s námitkou týkající se nařízené mediace. Žalobkyně nařízení nerespektovala a mediace se nezúčastnila. Soudy se nepokusily zjistit, zda by pro žalobkyni nebylo s ohledem na její zdravotní stav lepším řešením bydlení v bytovce. Absolvováním mediačního jednání mohlo dojít k mimosoudnímu ujednání a odvolatel by „dnes měl kde bydlet“ a nemusel by hradit soudní náklady. Proto je odvolatel názoru, že mělo dojít ke zrevidování nákladů vzniklých před „nižšími soudy“.

Žalobkyně ve vyjádření uvádí, že žalovaný v dovolání nesděluje prakticky nic nového. Po vydání napadeného rozhodnutí došlo ovšem k tomu, že žalovaný včas nesdělil číslo svého účtu, a poté, co tak učinil, již nesouhlasil s prodloužením termínu k výplatě podle požadavku banky. Svými kroky dosáhl toho, že k vyplacení nedošlo. Není však pravda, že by žalobkyně na zaplacení neměla peníze. Šlo o obstrukce činěné za účelem jejího pošpinění. Dovolání nemůže obstát, daný případ se nevymyká z dosavadní rozhodovací praxe soudů. Odmítá a popírá tvrzení žalovaného uvedená v dovolání. Žalovaný se z rodinného domu odstěhoval, trvalé bydliště si do obce V. přepsal účelově. Zdržuje se a bydlí u své přítelkyně. Na údržbě se nepodílel. Na výstavbě rodinného domu se na rozdíl od rodiny žalovaného podílela celá rodina žalobkyně. Bezbariérový přístup byl vybudován z důvodu tehdejší nemoci žalobkyně. V sousedství žije rodina žalobkyně a pozemek pod rodinným domem je ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Dovolání považuje za nedůvodné. Navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Z odůvodnění:

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že soud nemůže vypořádat bezpodílové spoluvlastnictví (obdobně SJM), jehož předmětem je stavba zřízená na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z účastníků, tak, že by tuto stavbu přikázal do výlučného vlastnictví druhému z účastníků, neboť soud nemůže rozhodnutím vytvořit právní stav, kdy by nebylo jisté, zda a jaké má vlastník stavby právo k pozemku, na němž stavba stojí, a kdy by vlastník stavby neměl zajištěn ani přístup ke stavbě [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 180/2005 (uveřejněný pod č. C 3 706 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Soud přitom sám nemůže zřídit věcné břemeno, neboť tento postup zákon výslovně připouští pouze při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, případně při vypořádání od počátku neoprávněné stavby podle § 135c obč. zák. č. 40/1964 Sb., což není tento případ [srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 11. 1986, sp. zn. 3 Cz 63/86 (publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR č. 1/1988)].

V rozsudku ze dne 5. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1187/2008 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 2/2009, str. 56), Nejvyšší soud v souvislosti s bezpodílovým spoluvlastnictvím manželů uvedl, že „pokud by tu byly v době rozhodování soudů tak závažné skutečnosti, že přikázání domu vlastníkovi pozemku by bylo ve zjevném rozporu s § 150 obč. zák. č. 40/1964 Sb. [obdobně § 149 obč. zák. č. 40/1964 Sb. v případě společného jmění manželů], nebylo by možné výše uvedený judikatorní závěr nadřadit zákonnému pravidlu, vyjádřenému v tomto ustanovení“.

Později Nejvyšší soud dovodil, že v řízení o vypořádání SJM, jehož předmětem je stavba postavená na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z účastníků, lze výjimečně tuto stavbu přikázat i do podílového spoluvlastnictví obou účastníků, jestliže tento postup odůvodňují natolik závažné skutečnosti, že by přikázání stavby vlastníkovi pozemku bylo ve zjevném rozporu s § 149 obč. zák. č. 40/1964 Sb. nebo že by jiné řešení bylo zjevně nepřijatelné. Takovým výjimečným důvodem může být s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem daného případu i tíživá finanční situace toho z účastníků, jemuž pozemek pod stavbou náleží, která však musí být takového charakteru, že tomuto účastníku zabraňuje vyplacení vypořádacího podílu druhému účastníku [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3565/2013 (uveřejněný pod č. C 15 060 v Souboru)].

Z uvedeného vyplývá, že soud primárně nemá vypořádat SJM, jehož předmětem je stavba zřízená na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z účastníků, tak, že by tuto stavbu přikázal do podílového spoluvlastnictví obou účastníků nebo do výlučného vlastnictví účastníka, který není vlastníkem pozemku pod stavbou, ledaže by tento postup odůvodňovaly natolik závažné skutečnosti, že by přikázání stavby vlastníkovi pozemku bylo ve zjevném rozporu s § 149 obč. zák. č. 40/1964 Sb.

Nepřikázání domu ze SJM stojícího na pozemku ve vlastnictví jen jednoho z účastníků řízení do jeho výlučného vlastnictví představuje výjimku z pravidla, že by stavba měla v zásadě připadnout vlastníkovi pozemku. Jestliže to platilo v poměrech obč. zák. č. 40/1964 Sb., platí to tím spíše v právních poměrech po 1. 1. 2014, neboť přechodná ustanovení v § 3058 odst. 1 o. z. mimo jiné s těmito případy sjednocení vlastnického režimu pozemku a stavby pojí naplnění tzv. superficiální zásady, kdy se stavba stane součástí pozemku (k tomu dále srov. § 506 o. z.). Vypořádání SJM tak, že stavba nebude přikázána do vlastnictví vlastníku pozemku, je třeba po 1. 1. 2014 tím spíše odůvodnit a podložit relevantními důvody, proč judikaturou preferované řešení není v dané situaci přijatelné a proč je namístě, aby nedošlo k právnímu sjednocení pozemku a stavby.

V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že je rodinný dům nutné přikázat žalobkyni, neboť pro to svědčí její vlastnické právo k pozemkům nacházejícím se pod rodinným domem i kolem něj, čímž bude zajištěn jednotný vlastnický režim a předejde se dalším možným sporům. Žalobkyně je schopna a připravena vypořádací podíl žalovanému zaplatit. Přikázání rodinného domu do spoluvlastnictví či do výlučného vlastnictví žalovaného proto nepřichází v úvahu. Žalovanému nelze přisvědčit, že by byly dány vážné důvody, které by odůvodňovaly přikázání rodinného domu do jeho vlastnictví; žádný z jeho argumentů nevyvrací judikaturní pravidlo o nutnosti přikázat stavbu vlastníku pozemku. Žalobkyně platila po rozvodu stejně jako žalovaný společné dluhy (tyto částky byly navíc zohledněny ve vypořádacím podílu). Tvrzení žalovaného o tom, že se zasloužil o postavení domu, rovněž není důvodem pro přikázání nemovitosti žalovanému. Dům byl postaven za trvání manželství ze společných prostředků a za přičinění obou účastníků. Ani sama skutečnost, že žalovaný v současné době nemá jiné bydlení než na ubytovně, není důvodem pro přikázání rodinného domu žalovanému, protože má nepochybně možnost pořídit si jiné bydlení z prostředků získaných z vypořádacího podílu a má k dispozici i další prostředky, se kterými podle svého tvrzení hodlal vypořádat žalobkyni.

Dovolací soud by mohl závěry odvolacího soudu o tom, zda jsou při vypořádání SJM, jehož předmětem je stavba postavená na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z účastníků, dány výjimečné důvody pro nepřikázání stavby vlastníkovi pozemků, zpochybnit pouze za předpokladu, že by byly zjevně nepřiměřené.

V řešené věci dovolací soud nespatřuje závěr učiněný odvolacím soudem za zjevně nepřiměřený, a proto v dovolacím přezkumu obstojí. V řízení bylo prokázáno, že zatímco rodinný dům je součástí SJM, pozemek, na němž stavba stojí, je ve vlastnictví žalobkyně. V dané věci by tudíž musel být dán výjimečný důvod pro to, aby se soudy mohly odchýlit od judikaturního pravidla o přikázání stavby vlastníku pozemku. Nalézací soudy vzaly za prokázané, že žalobkyně má možnost získat prostředky na zaplacení vypořádacího podílu z úvěru a že rodinný dům po rozvodu manželství výlučně užívá. Tímto skutkovým závěrem je dovolací soud vázán (srov. § 241a o. s. ř. a contrario). Další vytýkané důvody (zásluha na vybudování a údržbě rodinného domu, účel stavby, výše splátek hypotéky) pak v individuálních poměrech této věci nemohou představovat natolik závažné důvody, na jejichž základě by bylo možné se odchýlit od základního judikaturního pravidla. Míra jejich závažnosti v tomto případě nemůže převážit nad účelem tímto pravidlem sledovaným, totiž předejití právnímu stavu, kdy by nebylo jisté, zda a jaké má vlastník stavby právo k části pozemku, na němž stavba stojí, a kdy by vlastník stavby neměl zajištěn ani přístup ke stavbě. To platí tím spíše, že žalobkyně má o přikázání domu do vlastnictví zájem a v domě také bydlí.

Dovolatel v dovolání poukazoval na skutečnost, že se více zasloužil o vybudování a udržování domu, více zaplatil na hypotečních úvěrech určených na stavbu domu, budoval dům za účelem svého dožití a žalobkyně se z domu „po jistou dobu odstěhovala“; tyto skutečnosti však zjevnou nepřiměřenost úvah odvolacího soudu rozhodně nemohou založit.

Ve vztazích mezi manželi (případně budoucími manželi) je zcela běžné, že jeden z manželů se podílí více či jinak na vybudování společného domu než druhý manžel; to závisí na finančních možnostech, odborné způsobilosti vykonávat některé stavební činnosti svépomocně, péči druhého manžela o děti či rodinné zázemí apod. Všechny tyto okolnosti směřují k vybudování domu, ve kterém manželé plánují společnou budoucnost. V této době manželé neuvažují o tom, jakým způsobem budou právně řešeny jejich vzájemné vztahy po případném budoucím rozvodu manželství, a i z tohoto hlediska je třeba zásluhovost na výstavbě brát v potaz spíše jako hledisko doplňkové, a nikoliv bez dalšího zásadní. Odvolací soud neupřel zohlednění podílu žalovaného na vybudování domu, pouze uzavřel, že tato zásluhovost není v dané věci důvodem pro přikázání domu do výlučného vlastnictví dovolatele. Tento závěr dovolací soud sdílí tím spíše, že podle skutkových zjištění odvolacího soudu byl dům postaven za trvání manželství ze společných prostředků za „přičinění obou účastníků“. Ostatně sám dovolatel v dovolání uvádí, že v době výstavby žalobkyně studovala vysokou školu a zdravotní stav jí neumožňoval vypomáhat na stavbě domu.

Ani tvrzená vyšší zásluhovost žalovaného na úhradě „hypotečních úvěrů“ zjevnou nepřiměřenost závěrů odvolacího soudu nezakládá. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že oba účastníci řízení platili po rozvodu společné dluhy a částky takto zaplacené byly zohledněny při určení výše vypořádacího podílu. Ostatně platby z výlučných prostředků na společné dluhy představují tzv. vnosy, které lze zohlednit (což také odvolací soud učinil) při vypořádání.

Argument, že dovolatel budoval dům za účelem svého dožití v něm, sám o sobě nemůže být důvodem, který by výrazně ovlivnil úvahu soudu o přikázání domu. V době budování za trvání manželství manželé rodinné domy stavějí s plánem společné budoucnosti, takže v případě rozvodu lze jenom obtížně argumentovat, že již v době výstavby byl budován pouze za účelem „dožití jednoho z manželů“. S tím související dovolatelem tvrzený aspekt, že nemá možnost jiného bydlení, je taktéž v situacích rozvedených manželů vcelku obvyklý. S ním se navíc odvolací soud vypořádal rozumnou úvahou, podle které sice žalovaný nemá jinou možnost bydlení než na ubytovně, ale může si pořídit jiné bydlení z vypořádacího podílu a z dalších prostředků, které má k dispozici – podle jeho vlastního tvrzení – k vyplacení přiměřené náhrady žalobkyni. Ostatně v případě přikázání domu dovolateli by nepochybně žalobkyně obdobně namítala, že nemá jinou možnost bydlení. Jak uvedl dovolací soud výše, s rozvodem manželů je velmi často spjato řešení otázek spojených s bydlením a skutečnost, že jeden z bývalých manželů (nebo oba) nemá jinou možnost plnohodnotného bydlení než v domě tvořícím společné jmění, není nikterak výjimečná a s takovým stavem vzniklým po rozvodu musí oba manželé počítat tím spíše, že pokud je dům ve společném jmění, nemůže se žádný z manželů domnívat, že taková nemovitost patří pouze jemu, a do budoucna také výlučně jemu patřit bude, ale musí počítat s variantou, že i druhý bývalý manžel bude k nemovitosti uplatňovat stejné nároky.

Zdůrazněný poukaz dovolatele na to, že na rozdíl od žalobkyně má finanční prostředky k vyplacení přiměřené náhrady, je nepřípustnou polemikou se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, podle kterých žalobkyně schopnost vyplatit přiměřenou náhradu v řízení prokázala.

Vzhledem k tomu, že v řešeném případě nebyly shledány výjimečné důvody pro přikázání rodinného domu do vlastnictví žalovaného, napadené rozhodnutí v dovolacím přezkumu obstojí.

Námitkami uvedenými v doplnění dovolání se dovolací soud nemohl zabývat, neboť k doplnění dovolání došlo po uplynutí lhůty k podání dovolání. Zde jenom dovolací soud stručně pro úplnost uvádí, že mu není zřejmé, jakým způsobem se do poměrů věci má promítnout tvrzení, že žalobkyně se nedostavila k mediaci. Poukaz na to, že po mediaci by žalobkyně o bydlení v domě neměla zájem, je čistě hypotetický a pro věc žádný význam nemá, jestliže žalobkyně vyjádřila souhlas s přikázáním domu do svého výlučného vlastnictví. Bez významu je pak i vyjádřené přesvědčení dovolatele, že po mediaci by došlo k mimosoudnímu vyřízení věci. Jestliže k němu nedošlo, musely soudy o návrhu žalobkyně rozhodnout. Naznačuje-li dovolatel obecným nesouhlasem s výší náhrady nákladů řízení snad i možnost dovolání do tzv. nákladových výroků, poukazuje dovolací soud na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

Komentář:

Publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu se sice týká vypořádání SJM podle zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (R 103/2015), ale jeho závěry jsou plně aplikovatelné za účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, půjde-li o vypořádání společných jmění manželů, která zaniknou po 1. 1. 2014 a budou vypořádávána již podle současné právní úpravy.[1] To ovšem platí samozřejmě pouze za předpokladu, že stavba na pozemku jednoho z manželů bude samostatnou nemovitou věcí a nepůjde o součást pozemku. Jestliže naproti tomu stavba bude součástí pozemku, který je ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, nepřichází vypořádání stavby jako předmětu společného jmění manželů vůbec do úvahy, ale lze uvažovat o vypořádání investic ze společného jmění manželů do majetku výlučného v podobě finančních prostředků použitých na vybudování stavby.

V těchto případech, ale nejenom v nich, se soudní praxe bude muset vždy zabývat otázkou, zda je stavba nacházející se na pozemku jeho součástí, nebo jde o samostatnou věc; to platí v poměrech společného jmění manželů tím spíše, že podle zkušeností soudní praxe je právě ve vazbě na společné jmění značný počet nesprávných katastrálních zápisů potud, že věc, která je součástí společného jmění manželů, je katastrálně evidována pouze na jednoho z nich. V případech nesouladu mezi skutečným a katastrálním stavem má i v poměrech zák. č. 89/2012 Sb. přednost stav skutečný (NS 22 Cdo 4127/2017), což nepopírá princip tzv. materiální publicity (§ 980 a násl. o. z.). Důkazní břemeno ohledně vyvrácení správnosti katastrálního zápisu při jeho presumované správnosti tíží osobu, která správnost zápisu popírá (NS 22 Cdo 328/2018). Dosah superficiální zásady na stavby vybudované před 1. 1. 2014 je soudní praxí řešen tak, že § 506 se nevztahuje na stavby, které jsou věcí a vznikly před 1. 1. 2014 (NS 22 Cdo 892/2016 s ústavněprávním přezkumem ve věci III. ÚS 1879/16). Aby se takové stavby staly součástí pozemku, musel by být naplněn předpoklad § 3054 o. z., podle kterého je vlastník pozemku zároveň vlastníkem stavby na tomto pozemku. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá základní závěr, že znovuzavedení zásady superficies solo cedit v režimu § 506 se nedotýká zpětně právních poměrů vzniklých za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb. Jedná se o ty situace, kdy byl k 1. 1. 2014 odlišný vlastník pozemku a stavby na něm postavené. Pro tyto případy občanský zákoník zavádí přechodná ustanovení § 3054 a násl.

V souvislosti s principem superficies solo cedit a nesprávnými katastrálními zápisy bude praxe narážet na dva typy případů, které budou důsledkem nesprávných katastrálních zápisů, a to nejenom v období relativně krátkém po nabytí účinnosti zák. č. 89/2012 Sb. Půjde o tyto situace:

a) v katastru nemovitostí bude stavba zapsána jako součást pozemku, ačkoliv ve skutečnosti součástí pozemku nebude,

b) v katastru nemovitostí bude zapsáno oddělené vlastnictví k pozemku i stavbě, ačkoliv ve skutečnosti stavba součástí pozemku bude.

V obou těchto případech půjde účastníkům o dosažení shody mezi stavem skutečným a stavem katastrálním.

ad a) V případě zápisu superficiální zásady a žalobního tvrzení, že tento zápis neodpovídá skutečnosti, se bude účastník domáhat rozhodnutí typicky o samostatném vlastnickém právu ke stavbě. Žalobní návrh bude znít na určení vlastnického práva ke stavbě buď v podobě pozitivní (určení se bude domáhat žalobce ve svůj prospěch), a nelze vyloučit ani podobu negativní [žalobce se bude domáhat určení vlastnického práva ke stavbě ve prospěch třetí osoby (NS 22 Cdo 5502/2017)];

ad b) Tyto situace míří na případy, kdy v katastru nemovitostí bude zapsáno oddělené vlastnictví k pozemku a stavbě. Formulaci petitu a výroku rozhodnutí v těchto případech vysvětlilo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016, tak, že ani v poměrech zák. č. 89/2012 Sb. nebude soudní praxe přijímat požadavky na vydání rozhodnutí, že „určitá věc je součástí věci jiné“, protože v takových případech nejde o určení právního vztahu či práva k věci, ale pouze o určení existence právní skutečnosti. To však přichází do úvahy pouze tehdy, jestliže by takovou žalobu připustil zákon. Správným petitem v těchto případech je určení, že žalobce je vlastníkem stavby jako součásti určitého pozemku (k tomu dále srov. NS 22 Cdo 1561/2013). Tyto typy žalob budou v souvislosti se superficiální zásadou stále častější.

Základní procesní postupy soudu v souvislosti se superficiální zásadou vysvětlil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (R 5/2016), v poměrech podílového spoluvlastnictví, ale jde o závěry obecně aplikovatelné.

Jestliže soud rozhoduje ve věci, kde je předmětem pozemek a stavba (typicky spoluvlastnictví nebo společné jmění manželů), a soud prvního stupně o nich rozhodoval samostatně (typicky proto, že rozhodoval před 1. 1. 2014, ale platí to bez ohledu na důvod), ačkoliv se stavba stala součástí pozemku, do rozhodnutí odvolacího soudu se promítne skutečnost, že se stavba stala součástí pozemku, pokud jsou splněny podmínky § 3054 a násl. o. z. To ovšem platí nejenom ve vztahu soudu prvního a druhého stupně, ale obecně, je-li předmětem řízení stavba a pozemek. Jde o obecný důsledek toho, že v řízení o oblasti věcných práv (až na zcela mimořádné výjimky) se v režimu § 3028 odst. 2 o. z. postupuje po 1. 1. 2014 již podle zák. č. 89/2012 Sb.

Tím je zdůrazněno, že uplatnění superficiální zásady není vázáno na přímý procesní návrh účastníka řízení ani na žádnou poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř., a již vůbec ne na změnu žaloby podle § 95 o. s. ř. Vzhledem ke složitosti přechodných ustanovení k pozemkům a stavbám je však v rámci obecné předvídatelnosti žádoucí, aby soud dal účastníkům najevo, zda má předpoklady pro naplnění superficiální zásady za splněné či nikoliv, a umožnil účastníkům k takovému předběžnému závěru uplatnit argumentaci např. z hlediska § 3060 o. z. Cílem je dosáhnout toho, aby stav skutečný odpovídal stavu katastrálnímu.

Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., odborná asistentka na Katedře občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.

Foto: Pixabay

[1] K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, který se mimo jiné týkal i otázky, jakým právním předpisem se bude řídit vypořádání SJM, které zaniklo po 1. 1. 2014, ale vzniklo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Toto rozhodnutí bylo na prosincovém zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.