Leges, Praha 2021, 118 stran, 250 Kč.

Péčí Katedry občanského práva i Ústavu práva a informačních technologií Masarykovy univerzity se dnes z Brna stává hlavní město autorskoprávního bádání. To dokládá i práce mladé výzkumnice Mgr. Terezie Vojtíškové Sazby odměn kolektivních správců nakladatelství Leges, které se oblasti autorského práva věnuje systematicky. Ačkoli kniha vychází z autorčiny diplomové práce (vedoucí Matěj Myška), jde o text odborně vyzrálý.

Téma sazebníků kolektivních správců je od novely autorského zákona (který autorka z neznámých důvodů cituje jako „starý autorský zákon“) v roce 2017 nejvýše aktuální, neboť zákon nyní obsahuje detailní úpravu tvorby sazebníků a zejména jejich sjednávání. V tomto směru bych čekal knihu spíše v edici „praktik“ než „teoretik“, protože jsou to spíše interpretační potíže, po jejichž výkladu praxe volá, než jejich teoretické vymezení, které v případě samotného institutu sazebníků tolik otázek nevyvolává.

Byť jde o právní úpravu velmi nekvalitní, o což se nepřičinil předkladatel, ale tvořiví členové Poslanecké sněmovny, nesouhlasím s výchozí autorčinou tezí, že je potřeba právní úpravu měnit či ji učinit „důslednější“, a už vůbec nerozumím tomu, že civilistka s plnou vážností navrhuje celou oblast působení kolektivní správy (tedy prakticky většinu obchodu s autorskoprávními statky) zregulovat sazbami stanovenými vyhláškou ministerstva, ba odkazovat se přitom na úpravu z roku 1954;[1] taková plošná cenová regulace by byla nepochybně protiústavní. Zastávám názor, že i špatná úprava, je-li trvalá, je lepší než neustálé „vylepšování“. K aktuální úpravě se nyní vyvíjí právní praxe, formuje se judikatura a je reflektována doktrínou, přičemž Vojtíškové kniha je v tomto směru dílem z pionýrských. Interpretací – doktrinální a judikatorní – lze učinit pro praxi více než neustále se měnícím předpisem, u něhož se interpretace nikdy neustálí.

Práce sestává ze dvou částí, obecného úvodu do problematiky kolektivní správy a samotného pojednání o sazebnících, z nichž vlastní přínos práce je v části druhé. K obecné části práce lze mít několik drobných korekcí. Předměty práv souvisejících, až na umělecké výkony, budou věcmi v právním smyslu (str. 13), na území dnešní České republiky existovala kolektivní správa i před založením OSA (str. 15), pojmovým znakem uměleckého výkonu nebude „individuální projev osobnosti, která dílo (sic) vytvořila“ (str. 20), poskytnutí licence s právem podlicence by bylo pro kolektivního správce jednáním ultra vires, neboť kolektivní správce je toliko oprávněn udělovat oprávnění k užití, nikoli udělovat oprávnění k dalšímu obchodování s právy (str. 23), smlouvu o zastupování by bylo správnější nazývat dle nové právní úpravy smlouvou o správě práv, neboť dle nového znění § 97 odst. 3 autorského zákona kolektivní správce autory striktně vzato nezastupuje (str. 34 a další).

U poskytnutí licence k povinně kolektivně spravovanému právu přímo autorem bych uvažoval spíše o nulitě než neplatnosti (str. 37), což však neznamená, že je to autorovi na újmu, protože autor sám by si u provozovatele takové kabelové televize sotva nějakou odměnu vyjednal. Právo na odměnu vzniká pouze při užití výkonu zaznamenaného na obchodní snímek a takového snímku ve vysílání a při jeho přenosu (nikoli tedy při užití díla ve vysílání – str. 38), přičemž přenos živých výkonů a neobchodních snímků je již v režimu licen­čním. Souhlasím s autorkou (str. 39), že § 97e autorského zákona zavádí nevyvratitelnou právní domněnku spíše než právní fikci (nesprávně Šalomoun), na rozdíl od autorky si však nemyslím, že by právní úprava vyžadovala změnu, aby odpadlo prokazování existence zastoupení ve sporech vedených kolektivním správcem při právech spravovaných v rozšířené kolektivní správě, neboť v těchto případech kolektivní správce není povinen prokazovat ani rozsah zastupování, ani konkrétní užité předměty ochrany, proto právě existuje institut rozšířené kolektivní správy (měl-li uživatel přímou licenci, dokazuje v takovém sporu její existenci žalovaný); je pravda, že na rozdíl od Nejvyššího soudu si Ústavní soud často plete režim dobrovolné a rozšířené kolektivní správy (stejně jako zaměňuje právo autorské a práva výkonných umělců a výrobců) a v individuálních případech, které je však nutné posuzovat z hlediska jejich konkrétních skutkových okolností, z tohoto omylu dovodil nesprávný závěr v rovině procesního podústavního práva na povaze rozšířené kolektivní správy, ale takový ojedinělý judikatorní exces nemůže nic změnit (viz též autorkou citovaná monografie Mezinárodní právo autorské).[2]

Dále konstatuji, že i práva v rozšířené kolektivní správě nositelé práv smluvně svěřují kolektivnímu správci, mají-li s ním uzavřenou smlouvu (tvrdit, že poskytnutí oprávnění k právům spravovaným ex lege je porušením principu nemo plus iuris, nedává smysl, neboť kolektivní správce sám žádná práva nevlastní, toliko je v roli správce cizího nehmotného majetku). Poněkud nerealisticky vyznívá požadavek autorky, aby byl nositel práv důsledně informován o každém zamýšleném užití v režimu rozšířené licence, neboť není dobře jasné, jak by měli kolektivní správci informovat, a to dokonce předem, o desetitisících (!) smluv uzavíraných každý rok na denní bázi s majiteli provozoven, vysílateli a dalšími uživateli v režimu rozšířené kolektivní správy. Teoreticky je samozřejmě možné mít takový seznam na internetových stránkách a v reálném čase jej aktualizovat, ale smysl a praktický efekt takové křečovité transparentnosti neshledávám. Zcela absurdní je pak představa, že při udělení hromadného užití bude kolektivní správce osobně kontaktovat jednotlivé nezasmluvněné autory nebo jejich dědice či nakladatele, aby je informoval, že hodlá licencovat jejich díla, když v době uzavření smlouvy není jasné, jaký repertoár bude užíván, natož aby měl kolektivní správce kontakt na autory (z celého světa), které nezastupuje. Nazývat takto autorkou nastíněný postup dokonce zefektivněním výkonu kolektivní správy (str. 44) prokazuje malý smysl pro reálné fungování a jeho ekonomický rozměr.

Nesprávná je analýza autorky tam, kde charakterizuje dobrovolnou kolektivní správu „kolektivní správou jenom podle názvu“, neboť prý pokud autor svěřil správu svých práv toliko dobrovolně, smlouvou o správě, může se jednat pouze o správu individuální. To však není pravda. Historicky vzato, převládala vždy správa dobrovolná, zejména v oblasti hudby, přesto se však jedná o správu kolektivní na rozdíl např. od činnosti agenturní. Kolektivní správa, stejně jako např. správa majetku úpadce vykonávaná insolvenčním správcem, je správou majetku ve společném zájmu všech nositelů práv. To znamená, že kolektivní správce nesmí upřednostňovat majetkové zájmy jednoho nositele práv před druhým, nesmí např. favorizovat určitý repertoár nebo zavádět diskriminační rozúčtování a musí usilovat o co nejširší uplatnění veškerého repertoáru a o kontrolu neoprávněného užití všeho svého repertoáru, ať již v rozsahu práv spravovaných smluvně, či mimosmluvně. Umělecká agentura si na rozdíl od kolektivního správce skutečně může dovolit vyjednávat individuální podmínky s nositelem práv (autorka nesprávně na str. 47), stejně jako může individuálně vyjednávat podmínky užití takových práv a případně je odmítnout; je-li právo svěřeno kolektivnímu správci v režimu dobrovolné kolektivní správy; znamená to současně, že se nositel práv musí smířit s tím, že správce je nejenom oprávněn, ale i povinen jeho práva licencovat na základě předem stanovených sazeb a spravedlivě je roz­účtovat v souladu s rozúčtovacím řádem (to je základní quid pro quo kolektivní správy). Jak vidno, rozdíly mezi individuální a kolektivní správou práv k autorským dílům jsou propastné a v tomto směru by práce pro případné další vydání zasluhovala korigovat.

K vlastnímu jádru práce o sazebnících připojuji několik diskusních tezí. Předně si nemyslím, že by před rokem 2017 ne­existovala povinnost nediskriminačního a jednotného přístupu k uživatelům nebo že by paušálně nebyla dodržována, nebo že by dokonce systematicky docházelo ke zneužívání dominantního postavení, jak autorka uvádí (pohříchu bez jediného konkrétního příkladu či důkazu, což je ve vědecké práci nepřijatelné). V tomto směru spatřuji v práci poněkud schizofrenní autorčin postoj, když vytýká kolektivním správcům, že individuálně nevyjednávají o smlouvách, které mají předem stanovené podmínky, a současně (správně) dovozuje, že musí jednat striktně podle svých sazeb; tyto dva autorské postoje jsou ale vzájemně neslučitelné.

Sazebníky (tarify) jsou a byly vždy průvodní charakteristikou hromadného licencování velkého počtu předmětů ochrany a bez nich by nebylo dobře možné kolektivní správu vykonávat. Na druhou stranu, sazebníky (ať již platné, či „neplatné“[3]) byly a jsou toliko referenčním kritériem a samy o sobě nezakládají nikomu právní povinnosti, tak může učinit teprve smlouva mezi kolektivním správcem a uživatelem (autorka mylně dovozuje ze sazebníku pro uživatele závaznou výši odměny, a dokonce uvádí, že by byla neplatná licenční smlouva, kterou uzavřel uživatel, jenž dříve nebyl uživatelem a neměl proto možnost ovlivnit sazebník – str. 93).

Několik tvrzení pak považuji za nesprávných. Autorka uvádí, že řízení o vydání souhlasu ministerstva bude řízením podle části čtvrté správního řádu (str. 84), což pravda není, na druhou stranu na jiném místě již správně uvádí, že se bude jednat o řízení o vydání rozhodnutí (tedy podle části druhé). Nesouhlasím, že by uživatel nebo kolektivní správce žalující na určení sazeb podle § 98f autorského zákona musel prokazovat naléhavý právní zájem (str. 83), neboť ten se podává již z toho, že zákon výslovně dává za stanovených podmínek právo podat žalobu. Dále myslím, že užití předmětů ochrany uživatelem splňujícím podmínky liberace od odpovědnostních nároků je „oprávněným užitím na základě právní fikce“ (tamtéž); i takové užití je neoprávněné a pro zavedení takové právní fikce by ne­existovala opora v právu unijním ani mezinárodním, zákonodárce zde však limituje odpovědnostní nároky kolektivního správce. V autorském zákoně nevidím nikde zákaz sjednávat sazebníky na delší než jednoroční období (jak z mlčení zákona dovozuje autorka – str. 78), nesprávně je posouzeno rozložení důkazního břemene ve sporech z neoprávněného užití (str. 73) a konečně OSA zdaleka není v praxi jediným kolektivním správcem vybírajícím odměny pro ostatní kolektivní správce v rámci smluvního zastoupení – toto platí pouze pro některé segmenty veřejných produkcí a náhradních odměn, např. (a nejenom) přenos vysílání si vypořádává každý kolektivní správce sám (str. 89).

Mám-li své výtky shrnout, směřují k některým konkrétním autorčiným problematickým nebo přímo nesprávným tezím, aniž bych tím snižoval kvalitu, a hlavně přínosnost přehledného zpracování této problematiky. Bohužel, mnoha omylům bylo možné se vyhnout, kdyby si autorka před vydáním aktualizovala literární rešerši. Takto jí uniklo vynikající zpracování problematiky sazebníků kolektivních správců ve druhém vydání komentáře Telec/Tůma[4] (dr. Tůma proslovil na toto téma přednášku Institut sazebníků odměn kolektivních správců též na vědeckém kolokviu ALAI dne 4. 2. 2020),[5] stejně jako v další komentářové literatuře.[6] Doplnit by bylo možné též detailněji kritéria, podle kterých by mělo dle soudu autorky postupovat při vydávání souhlasu ministerstvo, případně doplnit aktuální, již více než tříleté zkušenosti s fungováním nové právní úpravy. Přesto myslím nemůže tato kniha chybět v knihovně nikoho, kdo se vážně zabývá autorským právem, neboť při výkonu takové praxe nelze nenarazit na problematiku projednávání sazebníků a tato práce je k zorientování se v nesnadné problematice kýženým majákem, včetně grafického zpracování postupu sjednávání sazebníků.

JUDr. Mgr. RUDOLF LEŠKA, Ph.D., LL.M., advokát, odborný asistent Katedry občanského a pracovního práva Fakulty právních a správních studií Vysoké školy finanční a správní

[1] Je to snad k nevíře, ale ani v době komunismu neexistovala státní regulace licenčních odměn ve všech segmentech kolektivní správy, jak de lege ferenda prosazuje Vojtíšková.

[2] Ústavní soud nakonec ale také připouští, že kolektivnímu správci postačí prokazovat druh užitého předmětu ochrany spíše než např. jednotlivá konkrétní díla, která se v určitou hodinu vysílala na určité rozhlasové stanici.

[3] Autorka někdy přehlíží rozdíly mezi právem veřejným a soukromým, když např. uvažuje o „neplatnosti“ sazebníku z důvodu, že ministerstvo jej opomenulo včas zveřejnit na internetové stránce.

[4] I. Telec, P. Tůma: Autorský zákon: komentář, 2., upravené vydání, C. H. Beck, Praha 2019.

[5] http://www.alai.cz/index.php?uid=47.

[6] I. Holcová a kol.: Autorský zákon a předpisy související (včetně mezinárodních smluv a evropských předpisů): komentář, Wolters Kluwer, Praha 2019; R. Polčák, P. Koukal, R. Leška, M. Myška et al.: Autorský zákon: praktický komentář s judikaturou podle stavu k 1. dubnu 2020, Leges, Praha 2020.