Antonín Mokrý: Poděkování Vladimíru Jirouskovi

Exkluzivně pro AD

Zatímco role prezidentů republiky v československých a novodobých českých dějinách nutí spíše ke smutnému a nepříliš optimistickému zamyšlení, z něhož, bohužel pro český národ, vycházejí jako jediné všeobecně uznávané autority a nositelé nezpochybnitelného pokroku snad jen T. G. Masaryk a Václav Havel, předsedové (prezidenti) České advokátní komory se takovému zpětnému kritickému pohledu zjevně vymykají.  Mohli bychom dlouho spekulovat o tom, zda je tomu proto, že máme v advokacii jenom skvělé osobnosti, nebo tím, že má advokacie veskrze erudovanou a uvážlivě se rozhodující voličskou základnu. Anebo je to jen prostě šťastná shoda náhod.

 

Když vynechám prvorepublikové advokátní prezidenty, k těm novodobým jménům, jako Karel Čermák, Stanislav Balík, Martin Šolc nebo Martin Vychopeň, zapíšeme si už brzy jméno další, a to Vladimíra Jirouska. Přitom v jeho případě se jedná o muže, který se objevil v čele Komory opět po určitém časovém předělu a zaznamenal úspěšný comeback právě v letech 2017–2021, za který mu přísluší náležité poděkování a ocenění.

 

Vladimír je nepochybně silná a charismatická osobnost, vědoma si svých předností a možná i slabostí. Právě to však vždy u něho generovalo nesmírný tah na branku, neutuchající invenci a schopnost dovést započatou věc ke zdárnému konci. Ať už si předsevzal cokoli, udělal vždy maximum, aby to uskutečnil.  I když se mu tu a tam něco nepodařilo, nikdy to nebyla žádná ostuda, vždycky mohl oprávněně říct, že udělal naprosto vše, co bylo v jeho silách, a to s náležitou noblesou a grácií. Pro českou advokacii přitom vykonal nejen za uplynulé volební období, ale i za období svého prvního předsednictví obrovský kus práce, ať už to byla rozsáhlá reorganizace činnosti Komory hned na počátku jeho kariéry, vybudování vzdělávacího a administrativního centra Dunaj a rekonstrukce historické budovy ČAK, posílení a zefektivnění činnosti a zlepšení personálního obsazení jednotlivých odborů, posílení pobočky v Brně i evropského zastoupení Komory v Bruselu. OBHAJOVAL ADVOKACII a advokáty na všech frontách, v jednáních se státní správou, na veřejnosti, v médiích, řečeno v nadsázce slovy Winstona Churchilla, bojoval za advokátní stav a „bránil náš ostrov na plážích, na polích, ve městech i v kopcích… a nikdy to nevzdával“.

 

Co s Vladimírem bude nadále spojováno, budou určitě i jeho nadhled a orientace, pramenící z jeho širokého kulturního, politického a historického rozhledu. Nikdy nepochyboval o tom, že česká advokacie obhájí své společenské postavení jedině tehdy, bude-li ČR pevně zasazena do evropských struktur a budou-li sami advokáti v čele těch, kdo brání naše demokratické zřízení, právní stát a úctu a respekt k lidským a občanským právům. Podle úsloví „exempla trahunt“ (příklady táhnou) vždy sám ukazoval, že povolání advokáta je nutno vykonávat s náležitou důstojností a čestným způsobem. Vždy jsem oceňoval, že ačkoli jako předseda Komory musel prvořadě a každodenně věnovat pozornost tomu, co se děje v české kotlině a odkud se na advokáty valí zase nějaká tsunami, vždycky si našel čas věnovat pozornost mezinárodní situaci. Problematice dobře rozuměl a jezdil na četná jednání do Bruselu i do jiných destinací. Vždy skvěle připraven, ať už to byla jednání s poslanci EP, eurokomisařkou Jourovou či s jinými činiteli. Předsedové zahraničních advokátních komor si ho vážili. Projekty „Advokáti proti totalitě“, „Advokáti do škol“, „Právník roku“ či znovuobnovení „Právnických sjezdů“ sám inicioval nebo rozpohyboval. Tedy stručně řečeno, mimo agendu povinnou, svěřenou advokátní komoře zákonem, Vladimír aktivně podporoval stavovský život na všech úrovních – odborné, společenské, kulturní, mediální, ale třeba i sportovní –, a tím advokáty SPOJOVAL. Spojoval však i při práci samotného představenstva, a to tak, že kdykoli jsme se v některých tématech pro rozdílné názory nebyli schopni shodnout, byl to většinou on, kdo přišel s nějakým novým nebo kompromisním řešením.

 

Je trochu ostudou, že v závěrečném období činnosti představenstva, což přikládám nezvladatelnému předvolebnímu zviditelňování některých advokátů-jednotlivců, případně i nějakému jejich postcovidovému stresu, muselo vedení Komory čelit osočení z nehospodárnosti, netransparentnosti, nemodernosti apod. Myslím, že Vladimír Jirousek byl těmito ataky spravedlivě roztrpčen, protože šlo o nařčení nespravedlivá a, troufám si říct, účelová. Představenstvo muselo vyvinout značné úsilí, aby tyto útoky uvedlo na pravou míru, přičemž Vladimír Jirousek sám zveřejnil několik obsáhlých článků, v nichž obvinění jedno po druhém vyvrátil, a to zcela konkrétními údaji a fakty.

 

To vše nic nemění na tom, že na dobu předsednictví Vladimíra Jirouska bude v budoucnu advokáty vzpomínáno určitě v dobrém a s příslušnou úctou. O tom jsem pevně přesvědčen. Jak jsem totiž uvedl, šlo o předsedu, který advokacii OBHAJOVALSPOJOVAL, a česká advokacie v tomto období prosperovala.

 

Milý a vážený Vladimíre,

omlouvám se, že výčet Tvých činů a úspěchů vykonaných ve službách české advokacie je opravdu jen stručný, a tudíž neúplný. Ostatně nic nemůže být nikdy vyjádřeno v úplném celku, a i když končíš jako předseda ČAK, v advokacii zůstáváš a věřím, že nadále budeš činnost Komory podporovat, ať už radami nebo vystupováním na různých fórech. S trochou nostalgie uchovávám fotografii ze slavnostního setkání představitelů advokátních komor v Londýně, kam jsi, jak jinak, neopomněl přijít v našem stavovském taláru. I tento symbol byl vrácen české advokacii tvou zásluhou, stejně tak jako jsi podnítil vznik advokátní hymny a sepsání knihy Arnošta Lustiga s postavou advokáta z doby heydrichiády. Dnešní doba si na symboly příliš nepotrpí, ale symboly přesto zůstávají, a pokud nezaniknou, máme stále naději.

JUDr. Antonín Mokrý, advokát a bývalý prezident Rady evropských advokátních komor (CCBE)


Foto: Archiv JUDr. Mokrého
Předseda ČAK Vladimír Jirousek a bývalí prezidenti CCBE José de Freitas a Antonín Mokrý – Lincoln´s Inn – Londýn 2019

Go to TOP